Skoro dvě desítky hudebníků s nástroji se spolu se zpěvákem tísní na malém placu před obrovským kovovým trychtýřem. Tyto nepohodlné podmínky mají samozřejmě svůj důvod. Píseň, kterou početná skupina velmi hlasitě hraje, si hudebníci budou moci ihned po skončení přehrát díky voskovému válečku, do kterého právě jehla zaznamenává zvukové vlny této skladby. Vítejte v devadesátých letech 19. století, kdy se naplno rozjíždí akustický, čistě mechanický způsob nahrávání.
Akustická éra nahrávání pomalu odstartovala už v roce 1877, kdy Thomas Alva Edison vynalezl fonograf. V té době byla k dispozici jen mechanická zařízení. O mikrofonech, zesilovačích či postprodukčních úpravách se hudebníkům nezdálo ani v nejdivočejších snech. Přesto se stalo akustické nahrávání základem pro hudební průmysl, jak jej známe dnes.
Od nejstaršího dochovalého záznamu lidského hlasu po šelakové gramofonové desky
Nejstarším známým přístrojem pro záznam zvuku se stal ještě před zmiňovaným fonografem tzv. fonoautograf, který si nechal v roce 1857 patentovat pařížský tiskař a vynálezce Edouard-Léon Scott de Martinville. Vynález tvořil papírový sudkovitý trychtýř, který simuloval ušní trubici. Bubínek nahrazovala rezonanční membrána, která absorbovala zvukové vlny, rozkmitávala se a vibrace přenášela na jehlu, která kmitání vrývala do směsi jemného uhelného prášku a oleje. Výsledkem byly zvukové vlny v podobě bílých čar. Fotoautograf byl původně vytvořen pro vizuální zobrazení této křivky, nikoli pro reprodukci záznamu.
V roce 2008 objevila skupina historiků záznam z fonoautografu z dubna roku 1860, který se jim podařilo převést do digitální podoby. Zjistili, že se jedná o výňatek francouzské lidové písně Au clair de la lune. Jedná se o dosud nejstarší zachovalou nahrávku lidského hlasu.
Pro nahrávání hlasu byl naprosto stěžejní fonograf, jehož základními díly byl roh kuželovitého typu a válec zpočátku obalený vrstvou staniolu. Zvukové vlny vydávané hudbou nebo hlasem přenášel roh na úzkou membránu, kterou rozvibrovaly. Jehla, která byla připevněna k membráně, pak každou vibraci zaznamenávala do povrchu otáčejícího se válečku. Takto zaznamenaný zvuk bylo možné opakovaně přehrávat tak, že se jehla vrátila na začátek takto vyhloubené drážky. Staniol se však ukázal jako velmi snadno poškoditelný materiál a záznam se z něho mohl tudíž nenávratně ztratit. Proto byl později nahrazen voskem.
Na podobné principu jako fonograf fungoval také gramofon vynalezený Emilem Berlinerem v roce 1895. Oba využívaly jehlu, membránu i trychtýř. Berliener se však odklonil od válečků a svůj vynález vybavil točnou, na kterou se pokládaly disky s vrstvou vosku. Tím, jak se deska otáčela, do ní jehla zaznamenávala vibrace ve spirálovém tvaru. Velkou výhodou desek bylo, že se daly rozmnožovat lisováním. Což bylo mnohem efektivnější a jednodušší řešení pro masovější výrobu. V roce 1895 se gramofonové desky vyráběly zejména ze šelaku s různými příměsemi. Jak se materiál postupně zlepšoval, zdokonalovala se i kvalita zvuku.
Koncert před kovovým trychtýřem
Pojďme se nyní vrátit k situaci nastíněné v úvodu. Je poměrně jednoduché představit si, jak probíhal záznam mluveného slova jednoho člověka. K nahrání písně je ale obvykle nutné mnohem více lidí. Kromě zpěváka či zpěvačky také celá kapela. V akustické éře nebylo možné, aby každý nahrál svou zvukovou linku zvlášť a později se skladba poskládala dohromady. Byla jen jediná možnost – všechno, co má být na nahrávce slyšet, je nutné naskládat před široký kovový roh, který zvuky shromáždí a pošle k membráně. Vzhledem k tomu, že neexistovaly žádné mikrofony a zesilovače, tak museli být všichni opravdu blízko u nahrávacího zařízení. Proto muselo být nahrávání zejména orchestrálních skladeb velmi nekomfortní.
Neexistovala také možnost žádných postprodukčních zásahů. Veškeré úpravy musely být dělány přímo na místě v době natáčení – například změnou pozice hudebníků před kovovým rohem. Pokud bylo potřeba ztišit kytaru, posunula se dál od nahrávacího zařízení. Pokud bylo zapotřebí zvýraznit housle, musely se postavit blíže.
Nahrávací společnosti často zkoušeli rohy různých velikostí i membrány různé citlivosti. Svou vynalézavost dokazoval i zpěvák, který se musel před rohem pohybovat – odklánět se při hlasitých tónech a naopak přibližovat při těch jemnějších. V opačném případě by totiž mohlo dojít ke zkreslení nahrávky nebo nenahrání zpěvu.
Zařízení bylo schopno zaznamenat jen omezený rozsah frekvence. Většinou se jednalo o rozhraní od 250 Hz do 2500 Hz. Pro některé nástroje byl tento limit velkou výzvou. Nejen kvůli tomu bylo nutné přicházet s novější technologií, která by pomohla k větší efektivitě a kvalitě záznamů. Neustálá snaha o zdokonalování vedla v roce 1925 ke konci éry akustické a bouřlivému nástupu elektronické doby.
Pevné základy pro rozkvétající byznys
Přestože se může zdát akustický systém nahrávání příliš technicky složitý, ve své době zažil opravdový boom. Fonograf se začal šířit po celém světě a ze záznamu, distribuce a prodeje zvukových válečků se stal mezinárodní průmysl. Nejpopulárnější tituly se prodávaly i v milionových nákladech a staly se důležitým a výnosným zbožím.
Nahrávání většího množství válečků bylo přitom ze začátku velmi časově náročné kvůli nemožnosti vytvářet kopie. Obvykle bylo nahrávání prováděno tak, že zpěvák s kapelou hráli hned před několika fonografy a po skončení písně nahráli tutéž skladbu na další válečky. Situaci zlepšila po roce 1890 technika pákového mechanismu, která umožnila vytvářet až 150 kopií jednoho válečku, což umožnilo masivnější komerční vývoj.
První nahrávací společnosti začaly vznikat už na počátku akustické éry. Jedna z prvních byla americká Columbia Phonograph Company (dnes Columbia Records), která začala jako první vydávat nahrávací válečky k fonografu Thomase Edisona. V Evropě vznikla v roce 1898 Gramophone Company, s níž se pojí fenomén His Master‘s Voice, na který se zaměříme v dalším díle našeho seriálu Z historie labelů.
Další články ze seriálu Z historie labelů najdete tady:
Nipper, jeden z nejnámějších psů na světě, a His Master’s Voice
Cimrman, pohádky i předchůdci audioknih v archivu Supraphonu