Produkoval první český seriál, který získal Cenu Emmy, i nový snímek Shoky & Morty: Poslední velká akce, jímž se snaží oslovit zejména mladší publikum. Proč televize rezignovaly na mladého diváka? Kdy se začne český film prosazovat v zahraničí? A v jaké kondici vychází audiovize z koronavirové krize? Nejen o tom jsme hovořili s Vratislavem Šlajerem, producentem a šéfem představenstva Asociace producentů v audiovizi (APA).
Produkoval jste úspěšný projekt #Martyisdead, který jako vůbec první český seriál získal prestižní Cenu Emmy. Již na jaře tohoto roku mělo vyjít jeho pokračování #Annaismissing. Nakonec se ale premiéra odsunula, proč?
Pořád seriál připravujeme. #Annaismissing by měla jít také do kin, chystáme kombinaci onlinu a kinosálů. Teď je těch premiér v kinech hrozně moc. Ale dlouho to bylo nejisté, nikdo nevěděl, kdy se kina otevřou a jestli je hned zase nezavřou. Proto jsme premiéru #Annaismissing přesunuli na příští jaro.
V jaké fázi je tedy příprava?
Připravujeme, píšeme, budeme točit. Vzali jsme si více času na scénáře, proto se posunulo i natáčení.
Je do projektu opět zapojen Mall.cz?
Je, určitě. Bude to online a cinema event. Uvidíme, co nám trh dovolí. Je třeba zajímavé, že nyní dochází ke zkracování holdbacků (odstupu mezi premiérou v kině a premiérou na jiných platformách – pozn. red.). Když se podíváme do Ameriky, tak tam jdou filmy do kina, a pak hned do onlinu. My jsme v oblasti audiovize mnohem více opřeni o kina. Digitál u nás není tak silný, i když rychle posiluje. I z toho důvodu je zajímavé počkat si na příští rok, protože u nás stále platí, že když jdete s filmem do kina, nesmíte do digitálu dříve jak po nějakých čtyřech měsících. Do televize po 12 měsících. To se snad bude měnit.
V dnešní době už to nemá moc logiku. Dřív to bylo z důvodu ochrany kin. Byly zde obavy, že když se film nasadí na jiných platformách dříve, že do nich diváci nepřijdou. Amerika ale ukazuje, že to na tržby kin nemusí mít výraznější vliv.
Čili lpění na holdbacku je požadavkem kin?
Je to dohoda trhu. Samozřejmě je to postaveno na zájmech jednotlivých hráčů. Producenti a distributoři potřebují kina, kina zase chtějí mít čas na to, aby na filmech vydělala. Z toho vznikne dohoda. Pro producenty je v dnešní době zajímavé holdbacky spíše zkracovat. Pro řadu českých filmů by byla vhodná varianta, kdyby mohly být uvedeny zároveň v kině i na onlinu. Dokonce se to už u nějakých nezávislých, artových věcí stalo. Například Aerofilms poslal některé snímky do kin, a zároveň na svou online platformu Aerovod. To funguje ale spíš u artových kin a menších filmů. Třeba multiplexy, které tvoří 80 procent trhu, ty holdbacky pořád drží. Uvidíme, kam se to během roku vyvine.
Vratislav Šlajer, foto: Barbora Bittnerová/INTERGRAM
Nedávno ale proběhla médii zpráva, že herečka Scarlett Johansson žaluje Disney, protože společnost uvedla snímek Black Widow, v němž hraje hlavní roli, zároveň v kinech i na onlinu, čímž ji připravila o peníze.
To je ale něco trošku jiného. Scarlett Johansson má pravděpodobně velký podíl na tržbách z kin, který pravděpodobně nemá na tržbách z onlinu. Údajně se snažila domluvit na navýšení honoráře právě za online, avšak Disney to odmítl, proto ho žaluje. Já to beru tak, že se jedná o obchodní žalobu, která se ale samozřejmě medializuje, protože je to vděčné téma. Ještě navíc když se k tomu začne vyjadřovat šéf Marvelu, že se mu nelíbí, jak se Disney chová.
Co se týče odměňování herců, funguje to takhle také v České republice? Že by dostávali herci podíly z kinotržeb?
Může to tak být, ale neřekl bych, že je to u nás běžná praxe. V Česku je obvyklejší spíš forma odloženého honoráře, který je vázaný na návštěvnost. V Evropě je systém trošku jiný než v Americe, je solidárnější primárně s tou autorskou složkou. Je u nás běžnější dávat procenta scénáristovi a režisérovi. U herců se to objevuje méně, i když někdy to také bývá.
Před pár dny jste uvedl do kin váš nejnovější snímek. Na koho s ním cílíte?
Máme teď po premiéře filmu Shoky & Morthy: Poslední velká akce, který je velmi silný u mladého publika, na které cílíme především. Není jen pro mladé, ale vtipem i příběhem se opíráme především o cílovou skupinu 12 – 30 let. Zdá se, že mladé publikum do kin chodí bez problémů, a to i v létě. Srovnatelná s premiérou v kinech pro nás ale bude i online premiéra, která se uskuteční na podzim. Bude to pro nás druhý zlom.
Jaké máte na snímek zatím ohlasy?
Ohlasy máme výborné. Myslím si, že je to skvělý a originální snímek. Režisér Andy Fehu se v něm přesouvá od svého nezávislého žánrového debutu Nenasytná Tiffany do mainstreamu, ať již obsazením, nebo tím, že je to komedie. Je to opravdu vtipné. Shoky & Morty má opravdu překvapivé finále, u kterého jsem čekal, že bude polarizovat diváky. Že bude jedna skupina lidí, která film miluje, a druhá, která jej nesnáší, protože ji to vyhodí z konceptu. Jsem mile překvapený, že se to neděje. Rezonuje to opravdu různými cílovými skupinami. Takže jsem mírně pozitivní. Optimistický nebudu, protože se nám může stát, že bude vedro, lidi budou u vody. Těch premiér teď nedopadá hrozně moc. První víkend můžete mít skvělá čísla a druhý můžete být zase dole.
Čím to podle vás je?
Je to opravdu specifický rok, v kinech je jedna premiéra za druhou. Hodně jsme při kampani Shokyho & Mortyho cílili na publikum 12 – 25, respektive 12 – 30, což není úplně typický postup. Úplně jsme minimalizovali klasický outdoor, nějakou televizní reklamu máme, protože je Prima naším mediálním partnerem, ale nepovažujeme to za stěžejní. Klasické kampaně jsou pro nás spíš doplňkové. Primární je pro nás kampaň na sociálních sítích, ale nejen na Facebooku, ale zapojili jsme rovněž TikTok a Snapchat. Myslím si, že taková kampaň tady ještě nebyla. Když potkám někoho nad 30 let, tak mi říká, že nemáme vůbec žádnou kampaň. (smích) Ale ten tracking je dobrý, máme odezvu, co se týče počtu reakcí na kampaň. Dobře zafungovala také písnička k filmu.
Vratislav Šlajer, foto: Barbora Bittnerová/INTERGRAM
Shoky & Morty i #Martyisdead se zaměřují na mladšího diváka. Vy se poměrně často vyjadřujete k tomu, že naše televize neumí oslovit právě tuto cílovku. Myslíte si, že je těžší najít témata, která by mladší diváky oslovovala?
Neřekl bych, že je to těžší. Vždy je to těžké, vyžaduje to nějaký talent a zkušenosti. Tvůrci musí s diváky komunikovat, musí si na sebe zvyknout. Vypadá to, jako by všichni podlehli dojmu, že mladé publikum u klasických médií není. Je pravda, že trošku odešlo, ale spíš než že by opustilo klasická média, tak opustilo tu jejich klasickou distribuci. Nesedí před obrazovkou, ale dívají se na platformy. Pořád mezi sebou sdílejí, kdy má co premiéru. Netflix má svůj důvod, proč zveřejňuje nové věci v pátek. Je to začátek víkendu a lidé si o nich napíší. Televize se opíraly vždycky o staršího diváka nebo o rodinné publikum. Na mladé rezignovaly.
Mají vůbec klasické televize šanci tuto propast mezi nimi a mladším publikem překonat?
Když v televizi není nabídka, tak jde přirozeně publikum někam jinam. A ta mezera se pak těžko zaceluje. Ale když se televize odváží investovat do obsahu pro mladé, tak zase přijdou. V Evropě to často dělají veřejnoprávní televize, aby obecně kultivovaly trh. Daří se to třeba ve Skandinávii, kde vznikají věci pro mladé, které jsou zajímavé a úspěšné. Nemusí být vysílány na klasických terestrických kanálech, ale třeba digitálně. Velmi si cením vzniku ČT3, ale mnohem více by se mi líbilo, kdyby vzniklo ČT4, které by bylo jen digitální a zaměřilo se na mladé publikum. Vím, že teď Česká televize podobnou platformu buduje. Je to správný směr, ale trošku se to u nás zaspalo. Všechny televize se vydaly konzervativním směrem.
Máte ambici oslovovat mladší publikum i ve vašich dalších projektech?
Rozhodně. Myslím si, že mladší publikum je zvyklé sledovat věci mnohem vizuálněji, zatímco starší publikum má tendenci opírat se o dialog, o slovo. Máme tady opravdu čapkovskou tradici toho, že se ve filmech především o věcech hodně mluví a vizuál je až na druhém místě. U moderního vyprávění je to obráceně. Samozřejmě je ale důležitá kombinace obojího. V Shokym & Mortym je mnoho dobrých dialogů, ale finále je pak hlavně vizuální. Tím určitě zaujme.
Určitě zaujme také hereckým obsazením.
Samozřejmě to stojí na Štěpánovi Kozubovi a na Jakubovi Štáfkovi, což jsou dvě hlavní postavy, ale kolem nich jsou ještě další talentovaní herci, třeba Martina Babišová, Andrea Daňková nebo Tomáš Magnusek, který se touto rolí dost redefinoval. Opravdu se toho chopil a neměl obavu z ničeho. Tomu projektu důvěřoval a opřel se do toho, což je na herecké práci hodně důležité, ale v Česku z toho má mnoho herců obavu a drží se zpátky. Nejdou do toho naplno.
Jak k jeho obsazení vůbec došlo? Byl přímo osloven pro tuto roli?
Ten film je celý obsazovaný tradičním způsobem. Napsal se scénář a pro jednotlivé postavy se hledali ideální herci. Andy Fehu přišel s tím, že by se jedna z postav hodila na Tomáše Magnuska. Samozřejmě jsme řešili kontext jeho dosavadní tvorby, nakolik by vlastně chtěl takový film dělat. Nakonec dostal nabídku, s Andym se sešli a bavili se o tom. Zafungovalo to. Tomáš říká, že si od začátku myslel, že je to prank, že si z něj někdo dělá legraci. Hraje youtubera, který si vaří exkrementy. Ve filmu je scéna, kdy mu je někdo uvaří a on netuší, co to vlastně jí. Myslel si, že se natočí jen tahle část, pak někdo přijde s tím, že ho nachytal. Takže byl nakonec překvapený, že točí reálný film. (smích)
Vratislav Šlajer, foto: Barbora Bittnerová/INTERGRAM
Když se teď podíváme na audiovizi trochu obecně. V jaké kondici vychází z koronavirové krize?
Myslím si, že obecně dobře. Audiovize byla do roku 2019 rostoucí a dynamický sektor. Dynamika a perspektiva tady rozhodně je. V České republice jsme na velmi dobré startupové pozici. Máme tady systém, máme diváky, můžeme se opřít o svůj lokální obsah. Řekl bych, že máme opravdu potenciál stát se evropskou audiovizuální zemí. Problém je, že nám chyběla mezinárodní ambice. Opírali jsme se až moc o české diváky a snaha budovat platformy nebo vytvářet projekty s mezinárodním přesahem tu příliš nebyla. Ale díky stabilizaci fondu a pobídkovému systému najednou i televize zjistily, že mohou prodávat do zahraničí, takže se to v posledních letech radikálně zlepšuje. Je tady nová generace tvůrců, kteří už ztrácejí lokálnost. Cítím obrovský potenciál nejen u mladých tvůrců, ale také u těch starších, jako jsou Hřebejk nebo Michálek, kteří dokáží pracovat s mladšími. Nastartováno je.
A jaký měl tedy na audiovizi dopad koronavirus?
Covid vše zbrzdil. Zavřela se kina, což mělo na audiovizi velký dopad. Pro nás jsou kina pořád stěžejní, náš systém je hodně kinematografický, což znamená, že fond primárně podporuje filmy, které jdou do kin. Kina pořád představují velký zdroj příjmů. To se teď ale možná změní, protože se globálně urychlila digitalizace. Digitální platformy dostaly velkou vzpruhu a radikálně vstupují i na český trh. Máme před sebou, myslím, takových 5 let, které ukáží, jestli tuto příležitost dokážeme správně uchopit, kreativně i byznysově.
Takže s trhem samozřejmě zakývalo zavření kin, nemohlo se cestovat, stále je tu určitá forma nejistoty. Nikdo neví, jestli vláda kina znovu nezavře, jak to bude s prostupností hranic. Televize na chvíli zastavily z opatrnosti výrobu a přestaly investovat, ale teď se to zase rozjíždí a vypadá to, že tu ambice jsou. Já to vidím optimisticky.
Kde se bere ten negativní pohled na možnost českých snímků zaujmout v zahraničí?
To je trošku český charakter. Pořád si říkáme, že jsme malá země, ale 10 milionů obyvatel není zas tak málo. My jsme ti hobiti, my se nepereme, trpělivě jdeme, v čemž je naše síla. Je tu taková zvláštní opatrnost. Změny v audiovizi se dějí jen velmi pomalu. Potřebujeme sami sebe vidět jako úspěšné. Já třeba pořád říkám, že když budeme dělat věci pro mladé, tak se na to budou dívat. Ale často slýchám, že je to blbost, protože se mladí nekoukají. Nějak si nevěříme. Máme jeden z nejvyšších podílů návštěvnosti v kinech v Evropě. Myslím, že se to musí někde prolomit.
Slibujete si tu změnu třeba od transformace Státního fondu kinematografie?
Rozhodně to bude klíčové. Fond se má transformovat na fond audiovize a u Heleny Bezděk Fraňkové, jeho ředitelky, vidím velkou vizi, jak jej posouvat dál. Co tu chybí je průmyslovější podpora, kdy fond říká, že nebude podporovat komerční věci. Přitom se nemusí jednat primárně o komerční film. Někdo může mít ambici připravit projekt, který čeští diváci úplně nedocení, ale který by mohl fungovat mezinárodně. Když jsme žádali o podporu #Annaismissing, tak jsme ji nedostali, protože je to fondem vnímáno jako komerčně financovaná věc. Přitom my máme díky Emmy mnohem větší ambici, chceme seriál distribuovat hned do několika zemí, bude to evropský seriál. Aby se nám to ale povedlo, tak do něj musíme investovat mnohem více peněz. V tom by nám fond mohl hodně pomoci.
Rada fondu je pořád velmi konzervativní ve smyslu, jaké projekty podporuje, jsou to spíš menší produkce. U některých jejích členů převládá pocit, že bychom si neměli hrát na světovou kinematografii, a to mně přijde škoda. Kvalita je srovnatelná s ostatními zeměmi, jen se nám zatím nedaří do těch struktur proniknout. Každý startup potřebuje investory, kteří mu věří.
Vy jste předsedou představenstva Asociace producentů v audiovizi (APA). Jaká je role asociace v této oblasti?
Hájíme zájmy audiovize. Sdružujeme producentské společnosti ze všech jejích sektorů – původní českou tvorbu, dokumenty, televizní tvorbu, animaci, reklamu a zakázkovou tvorbu. Zastupujeme 90 – 95 procent trhu. Úzce spolupracujeme s Unií filmových distributorů, kinařů, Asociací režisérů, scénáristů a dramaturgů i s Asociací animovaného filmu. Jsme součástí Hospodářské komory a komunikujeme také s Asociací herního průmyslu. Snažíme se tedy opravdu celou audiovizi spojovat a hájit její zájmy. Součástí toho je i lobbing v tom smyslu, že komentujeme zákony a nastavení pravidel. V posledních letech se snažíme také přicházet s vizí, kterou nabízíme státu. Poskytujeme data, která stát stále není schopen sbírat. Snažíme se s ním vést dialog vysvětlujeme, že je audiovize důležitý kreativní průmysl v tom smyslu, kolik peněz sem přiláká, kolik utratí, jaké profese filmem projdou. Podstatná věc, na kterou se APA zaměřuje, je také kultivace prostředí. Snažíme se, aby byl český audiovizuální průmysl férový, genderově vyrovnaný, prostupný pro minority, ekologický. Máme pravidla pro green filming.
Vratislav Šlajer, foto: Barbora Bittnerová/INTERGRAM
Když už mluvíte o minoritách a genderu. Necítíte třeba v souvislosti se snahou prosadit se v zahraničí tlak zaměřovat se právě na tato progresivistická témata?
Vůbec. Myslím si, že to je trochu iluzorní, že jsou tyto kulturní války takovou mediální bublinou. Někdy to může vycházet z nějakého zakořeněného nesmyslu, který si ani neuvědomujeme. Jeden z nejslavnějších takových biasů je, že ženské hrdinky nefungují. V 90. letech byly natočeny tři superhrdinské filmy s ženskými postavami, nikdo na ně nepřišel a tak se to zabetonovalo. Uvolňuje se to až v posledních letech, ukazuje se, že to byl naprostý nesmysl. Absurdní je, že k tomu tvrzení nikdy neexistovala žádná data. Prostě se řeklo, že to nefunguje, a tak to nikdo nezkoušel. To je podobné jako s tím mladým publikem. Každá televize vám nabídne argumenty, proč věci pro mladé nefungují. Ale ony se nedělají. Když uděláte jednu věc zaměřenou na mladší cílovou skupinu, tak by bylo opravdu velké štěstí, kdyby se hned chytla. Ale když uděláte deset věcí, tak tři z nich zafungují.
Přesto se podobné věci poměrně často probírají také v České republice.
Česká audiovize je prostupná. Když budete chtít někoho kontaktovat s nabídkou, tak jsem přesvědčený, že se většině českých producentů dovoláte a nabídku jim uděláte. To je na trzích, jako je Německo, Francie nebo Amerika, téměř nereálné. Kauza Harveyho Weinsteina jen dokazuje, jak byl v Americe ten systém zlý a v mnoha ohledech extrémní. Takovou moc, jako měl Weinstein, nikdy žádný český producent neměl. Ale když se vrátím k těm progresivistickým tématům, tak je takový paradox, že s nejprogresivnějšími tématy přicházela poprvé většinou televize Nova v seriálu Ulice. Je to odrazem diváků.
Na jedné straně tady máme debaty o tom, jestli by měly být v počítačové hře Kingdom Come postavy tmavé pleti. Tak to samozřejmě neměly, protože se jedná o historické období, kdy na českém území nebyly. Když ale dělám stylizovanou věc, která se odehrává ve fiktivním světě, tak si mohu obsazovat, koho chci. Nakonec stejně rozhodnou diváci.
Když mluvíte o historických obdobích, tak nedávno se čile debatovalo o tom, že bude hrát v třídílné minisérii anglickou královnu Anne Boleyn černošská herečka. To vzbudilo vášně, protože se jedná o skutečnou historickou postavu, která nebyla tmavé pleti.
Mě na tom baví to, že je to umění, zábava, a co jiného by mělo zkoušet posouvat hranice než právě umění? Vlastně mi to přijde zajímavé. Klade to otázku, jestli je opravdu potřeba na něčem takovém lpět, může jít o hru s historií. Může jít o hru s významy. Nemůže tmavá pleť reprezentovat nějaký střet se zbytkem společnosti? Ve vztahu k postavě Anne Boleyn mi to přijde zajímavé.
Nemůže to dnes už fungovat jako součást marketingu? Mnozí se o připravovaném seriálu dozvěděli právě díky článkům o černošské herečce.
Určitě je to možné. Obecně by nám ale velmi prospělo, kdybychom tyto věci přestali spojovat s koncem světa. Místo toho, aby si lidi užívali, že žijeme v době, kdy vzniká tolik zábavných věcí, tak řeší barvy pleti hereček. Ale ono je vlastně i docela zábavné se o tom takhle bavit. (smích)
Vratislav Šlajer, foto: Barbora Bittnerová/INTERGRAM
A jak je to tedy s genderovým zastoupením v české audiovizi?
Ta prostupnost tady určitě je. Máme tady silné role models, jako jsou například Věra Chytilová, Helena Třeštíková či mladší režisérky jako Karin Krajčo Babinská či Alice Nellis. Opravdu si myslím, že v českém kontextu není režisérka nic neobvyklého. Pořád je jich málo, mohlo by jich být víc, ale to je podle mého spíš náhoda než výsledek nějakého omezení. Není tu předsudek, že by profese režie nebyla pro ženy. To si tady nikdo nemyslí. Pamatuji si, když jsem studoval na FAMU, že když tam studovala kameramanka, tak to bylo překvapení. Ta profese se spojovala s těžkou technikou. Dneska je kameramanka úplně normální. I tyhle věci se posouvají.
Jak vlastně filmaři vnímají INTERGRAM? Je to pro ně téma?
Na to žádné průzkumy nemáme, takže těžko říct. (smích) Kolektivní správa není v současné době naším hlavním tématem. Ale INTERGRAM je partnerem APA, čehož si moc vážíme. Společně děláme mnoho aktivit, které by se bez INTERGRAM neděly, takže v tomhle pohledu to vnímáme rozhodně pozitivně. Jedním z benefitů kolektivní správy není jen to přerozdělování peněz, ale také podpora kulturních aktivit, které mohou stimulovat audiovizuální trh. V tom ji vnímám velmi pozitivně.
Myslíte, že budou mít kolektivní správci svou roli i v budoucnu?
Kolektivní správa se bude v budoucnu vyvíjet. Třeba v audiovizi hodně posiluje role tzv. agregátorů, což jsou de facto techničtí správci. Máme různé platformy, které od někoho nakupují obsah. Třeba Netflix má v České republice dva agregátory, kteří vezmou váš obsah a nabízejí ho pravidelně Netflixu. Ten se nebude bavit s nikým jiným než s těmito agregátory, protože by jinak musel jednat s milionem společností po celém světě. Tak vzniká nový typ společnosti, který může být v budoucnu nahrazen nebo podpořen právě kolektivní správou. Takže si myslím, že ač mají kolektivní správci někdy poměrně nedobrou pověst, tak budoucnost mají.
Všechno je potřeba reformovat, o všem je potřeba diskutovat. Podstatné ale je, že ta práva někomu patří, někdo danou věc vymyslel a měl by z ní mít benefit. Myslím si, že se bude kolektivní správa ve 21. století ještě hodně posouvat. Vždy ale bude potřeba prostředník, který peníze od uživatelů vybere a rozdělí je těm, kterým patří.
Máme tady také dvě nové evropské směrnice, které výrazně posunují ochranu tvůrců. Snad se brzy dočkáme také jejich implementace do českého právního řádu.
My jako APA obě směrnice sledujeme a diskutujeme o nich napříč ministerstvy. Jako producentům nám vyhovují. Vítáme, že update přišel včas. Je cítit, že je na úrovni Evropské unie audiovize vnímána jako něco důležitého, co je třeba řešit. Připravuje nás na příchod globálních korporací a mezinárodních společností. Líbí se nám nastavení podílu evropské a české tvorby. To je podle nás správně. V čem vidíme slabinu je bezzubá implementace. Máme tady sice nějaká pravidla, ale nikdo je nekontroluje. Televize mají vysílat určité procento evropské a české tvorby, což má kontrolovat Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Zjistili jsme ale, že ta k tomu nemá vůbec žádný aparát, takže to v praxi vypadá tak, že televize přijdou, řeknou, že odvysílaly tolik a tolik evropské a české tvorby, Rada řekne, ano, děkujeme. Zkontrolovat to nemůže. A to je pro nás velmi pobuřující.
Myslíte, že by v tomhle mohla být třeba role kolektivních správců?
Musí se propojit kontrola dodržování směrnic s daty. Myslím si, že kolektivní správci jakožto sběratelé takových dat a komunikátoři mezi vysílateli, platformami a tvůrci v tom budou mít velkou roli. Když už ta pravidla máme, tak se musí jejich dodržování monitorovat a tlačit na to, aby se dodržovala. Uvidíme, jak to dopadne s implementací současných směrnic.
Vratislav Šlajer, foto: Barbora Bittnerová/INTERGRAM
Několikrát jsme se během rozhovoru dotkli posilování on demand konzumace obsahu. Na českém trhu se jeden čas hovořilo o možnosti agregace těchto českých služeb. Byla to ambice ředitele ČT Petra Dvořáka. Jak se na tuto snahu propojit v současné době poměrně roztříštěný trh díváte?
Hodně jsme o tom diskutovali před pár lety v APA, nakolik máme být podporovatelem podobných aktivit nebo jejich iniciátorem. Mým názorem je, že jsme dobu, kdy mohl vzniknout velký evropský startup pro digitální distribuci, propásli. Teď už se těm velkým penězům těžko konkuruje. V zahraničí existují platformy, které jsou za tímto účelem výrazně subvencované, ale většinou zůstaly minoritní. Síla Netflixu a Amazonu je v tom, že je tam v zásadě všechno. Proto si je lidé předplácí. Průměrně má jedna domácnost 2,5 předplatného. Zaplatí si jednu službu, kde je vše, a druhou specializovanou, například na dokumenty. Takže my se jako APA nyní hlavně snažíme podporovat existující platformy. Motivujeme členy, aby dávali filmy na české platformy a vyjednáváme pro ně vhodné podmínky. Rozhodli jsme se, že iniciace nové platformy, kde by byla jen česká tvorba, pro nás není cestou. Když producenti chtějí, tak český film bez problémů dostanou na Netflix, Voyo apod. Z hlediska českého diváka sledovanost českých snímků roste. Ale ekonomicky obhájit vznik platformy, kde je možné předplatit si jen českou tvorbu, by bylo obtížné. Musela by to být minimálně na začátku velice dotovaná věc.
Vy sám máte zkušenost s prodejem práv právě pro Netflix. Jak to v praxi funguje? Jak probíhá vyjednávání o ceně?
Jak jsem již říkal, jsou tu dva agregátoři, společnosti AQS a Bontonfilm, které měly historicky velký digitální archiv. Proto se s nimi Netflix baví, mají mu co nabídnout. Netflix obsah kupuje v balících. A to jednání o ceně je samozřejmě tvrdé a probíhá právě přes tohoto agregátora. Ukázalo se, že český obsah na Netflixu v Česku dobře funguje. Díky koprodukci s Českou televizí se nám podařilo dostat na Netflix první český seriál Svět pod hlavou. Zatím jen na české a slovenské prostředí, o jiné zájem nebyl. Nabízeli jsme i Polsko, kde jsme mysleli, že by to mohlo fungovat, ale bylo nám řečeno, že je to nezajímá. Nicméně seriál je na Netflixu hodně úspěšný. Práva na něj jsme prodali na dobu určitou, pokud po dvou letech přijde opět poptávka, rozhodně si řekneme o více peněz.
Jedná se tedy o paušál? Není to vázáno na úspěšnost filmu nebo seriálu?
Je to paušál. V televizi je to úplně stejně, prostě to prodáte na nějakou dobu za nějaké peníze. Teď je tlak na to, aby se ty ceny zvyšovaly. Netflix platí víc a víc, protože pochopil evropský trh. I vnímání českého obsahu se mění. Velmi dobře funguje třeba archiv. V top ten se objevují také snímky, které nebyly úspěšné v kinech, publikum je jiné. Náš film MY 2 z roku 2014 najednou vystřelil na čtyři týdny do top desítky. V kinech to měl přitom ve své době těžké. Myslím, že je to náš nejméně úspěšný film, co se kinodistribuce týče. V televizi se opakuje docela dobře.
Tušíte, kdy se na Netflixu objeví originální obsah vyrobený přímo pro tuto platformu?
Ona není poptávka, nabídka probíhá, my se o to samozřejmě také snažíme. Současná strategie Netflixu je jen nakupovat hotové české věci, a to jen pro český a slovenský trh. Je to mechanické rozhodnutí. Netflix je velká firma, která má nějaká pravidla a podle nich jede.
Vratislav Šlajer, foto: Barbora Bittnerová/INTERGRAM
Kdy se česká kinematografie konečně znovu dočká Oscara?
Myslím si, že to nepotrvá dlouho. Zas tolik těch zemí, které tam soutěží, není. S Oscary mám osobní zkušenost přes polskou sesterskou firmu, kterou mám s polským režisérem Janem Komasou. Ten natočil snímek Corpus Christi, který se dostal mezi nominované snímky. Nakonec sice nevyhrál, v tom roce se stal Parazit globálním fenoménem, nicméně ta energie, která se po oznámení nominací začala kolem snímku koncentrovat, byla neskutečná. Přestože je Komasa v určitém pohledu politicky kontroverzní, tak od okamžiku nominace veškeré politické debaty ustaly a všichni se za film postavili. Podařilo se získat opravdu obrovský obnos peněz, Komasa byl od října v Americe a ta kampaň byla obrovská. Pracovalo se na tom, měl velkou podporu. Neříkám, že by Václav Marhoul, který se dostal s Nabarveným ptáčetem do užší nominace, podporu a zázemí v Česku neměl, ale tohle bylo neskutečné.
Je všeobecně známé, že Oskaři nejsou jen o tom filmu samotném.
Je nutné pochopit, jak systém Oscarů vlastně funguje. Je nutné pořádat sponzorské projekce, zaplatit si filmové hvězdy, které se za snímek postaví a propagují ho. V tomto ohledu mělo i Nabarvené ptáče velmi dobrou kampaň. Sice nemělo tolik peněz, ale Harvey Keitel a Stellan Skarsgard ten film milují a tak hodně pomáhali. Václav Marhoul je velmi energický a schopný, proto se také dostal do té první desítky. Myslím si, že Oscarů ještě pár dostaneme, to umíme. Děláme filmy, které se na Oscary hodí.
Nám se příliš nedaří na velkých evropských filmových festivalech. Bylo by fajn, kdybychom se tam propracovávali nejen s minoritními koprodukcemi. Doufám, že se brzy objeví nějaký projekt, který bude zajímavý i pro Cannes nebo Berlín. Máme mnoho tvůrců, kteří se tam během následujících deseti let, doufám, dostanou. Ale Oscara bych viděl dřív, to umíme.