Violoncellista Tomáš Jamník: Pozornost by měla být směřována i mimo velké instituce

Po úspěchu na Pražském jaru působil v Berlínské filharmonii, vede Akademii komorní hudby a pořádá bytové koncerty. Tomáš Jamník je plný neotřelých nápadů a nebojí se je realizovat. Prozradil nám, jak je na tom podpora vážné hudby v Česku, proč je lepší být slyšen než viděn či jaké oběti při cestě na vrchol musel přinést.

Nabitý život

Jak jste trávil léto? Měl jste čas odpočívat, nebo to byl koncert za koncertem? 

O odpočinku nemohla být řeč, ten musel počkat na podzimní měsíce. Bylo to opravdu hodně vypjaté kvůli letním festivalům a také akademiím, na které jezdí studenti se zdokonalovat, přebírat znalosti a inspirovat se. A abyste někoho inspiroval, potřebujete spoustu energie. 

Hodně pendlujete mezi Prahou a Berlínem. Je to něco, co Vás spíše unavuje, nebo naopak nabíjí energií?

Dříve mě bavilo více jezdit autem, ale díky tomu, že v Berlíně bydlíme pět minut od nádraží a v Praze je to na hlavák taky kousek, tak jezdím především vlakem. Je to nejen ekologičtější, ale také si tam můžu více odpočinout. Mé léto je hodně definováno tím, jak v Německu začíná a končí škola. V Berlíně často končí v polovině července a začne už na konci srpna. A my se vždy orientujeme podle toho. Je to i tím, že má manželka vyučuje housle, a to se drží stejného systému. 

Vystupujete sólově i v komorních sestavách, zkušenost máte také z orchestru. Která forma Vám sedí nejvíce?

Hra orchestrální je samostatná kategorie a tu jsem již více či méně opustil. Vyzkoušel jsem ji v Berlínské filharmonii a byla to bez přehánění nejlepší léta mého života. Na druhou stranu jsem tomu musel obětovat úplně vše. Takže bylo mé rozhodnutí to utnout, ačkoliv jsem měl možnost pokračovat. Bylo by to pokračování komfortní – přece jen to finanční zajištění Vám dodá klidu. Ale myslím, že člověk by do nějakého věku, možná i celý život, měl mít nějaký neklid. Ten potom budí zajímavé věci a může přinést změnu. Teď hraji sólově a tzv. komořiny – kromě působení v klavírním Dvořákově triu umělecky vedu Akademii komorní hudby. 

O Akademii komorní hudby 

Mohl byste nám říct o Akademii komorní hudby více?

Akademie propojuje mladé špičkové umělce a dává jim koncertní příležitosti. Výuka komorní hry je velice specifický žánr a my to děláme tak, že vybíráme zájemce a dáváme je do různých uskupení. A děje se tak na různých místech a za různých okolností. Nyní ty projekty často realizujeme třeba na zámku Niměřice u Mladé Boleslavi. Cílem je vytvořit prostředí, ve kterém se studenti mohou soustředit pouze na komorní hru. A ve chvíli, kdy to nazkouší, tak se jedou koncerty. 

Kde se objevil nápad založit tuto instituci?

Je to koncept, který jsem sám zažil jako student v Berlíně. Tenkrát jsem se řadou náhod dostal na hudební zámek Schloss Engers, kde jsem pochopil, co je za krásu potkávat se s novými lidmi a komunikovat s nimi. A ten koncept jsem pak převedl do Čech. Od samého začátku jsme začali suplovat to, co tady chybí. Celý přístup je hodně individuální. Ale ve chvíli, kdy nabydete technické zkušenosti, je tam ta krása začít se propojovat s ostatními. Najednou zjistíte, že vám sedí poloha hry ve smyčcovém kvartetu, nebo naopak v duu s cembalem. Takto AKH generuje další komorní ansámbly.

Jak probíhá výběr studentů?

My pořádáme konkurzy, na které se může přihlásit kdokoliv, kdo splňuje podmínky. Je to pro lidi od osmnácti do dvaceti šesti let a je doporučeno, ať mluví alespoň trochu anglicky, ideálně i německy, protože často jezdíme k německé partnerské organizaci Villa Musica. Můžu říct z vlastní zkušenosti, že nikdy není dopředu nic rozhodnuto. Konkurz dá člověku tu šanci a záleží, jak v tu chvíli zahraje, jak se mu daří. Troufnu si říct, že jsme v tomto velmi féroví.

Být slyšet

Vaši kariéru eskaloval úspěch na Pražském jaru. Jaké další příležitosti na získání angažmá či dostání se do povědomí mají mladí interpreti vážné hudby kromě soutěží? 

Soutěže jsou jedna cesta. Ale je třeba si být vědom, že je to cesta vrtkavá. Ne nutně ten, kdo neuspěje na soutěži, následně neobstojí v sólové kariéře. Je to dost často naopak. Já hodně respektuji ten druhý přístup, a to pomalý vzestup, kdy člověk neustále věří tomu, co dělá. A začne se nořit do hloubky toho tématu. V dnešní době, pokud chcete mít nějaké angažmá, tak musíte být vidět. Ale že jste vidět vůbec neznamená, že jste dobrý. Často to je dokonce v kontradikci. Protože když jste vidět, tak většinou nemáte čas na to, abyste byl spíše dobře slyšet. Leckdy poslouchám koncert věhlasného zahraničního sólisty a hned by mě napadli tři nebo čtyři studenti, kteří by to zahráli lépe. A to proto, že tomu dají čas a péči. 

Co byste studentům doporučil kromě času a péče?

Co je obecně dobré, je specializace. Musíme si přiznat, že ne všichni mohou hrát všechno. Například hudbu barokní si ideálně poslechneme o lidí, kteří se noří do knih barokních, stejně jako máme experty na hudbu soudobou a podobně. A tuto pestrost je hrozně obtížně uchovat. Když jste pořadatel nebo ředitel orchestru, tak potřebujete prodat lístky. A jsme opět u toho začarovaného kruhu. Protože publikum nebude slyšet na to, že tento člověk dokáže lépe nést tuto frázi. Nezávidím práci všem dramaturgům a ředitelům, protože stát si za svým a prosadit něco nového nebo objevného je strašně těžké.

Podpora a podhoubí

Nabízí Česko v tomto směru dostatečnou podporu a zázemí? 

Pokud se bavíme o kulturnosti obyvatel, tak v Česku je podhoubí v pořádku. I když zajedete do odlehlejších částí země, tak tam najdete zájemce o vážnou hudbu. Co není v pořádku je například podpora projektů na jednoleté bázi, kdy jste v neustálém stresu, jestli vůbec můžete realizovat další ročník. Peněz, které putují mimo hlavní kulturní kanály, je strašně málo. A přitom to jsou peníze, které jsou velmi dobře cílené. Někdo například pořádá festival v místě jeho rodiště. Nebo vyzdvihne určitou lokální osobnost. To jsou potřebné věci. Nevím, jestli bych s klidem duše mohl doporučit studentům, aby rozjeli podobné projekty jako jsem rozjel já. Protože je to permanentní stres, kdy žadoníte o drobné a musíte do toho neustále vkládat svůj volný čas, energii, leckdy i finance. Budu trochu příkrý – ta podpora prostě není dobrá. 

V čem je tedy problém?

Problém je, že v podpoře kultury nejsme na úrovni okolních západních států. A bavíme se o velkých rozdílech. Vy pak muzikantům nabízíte za jejich práci něco, co ani nepokrývá jejich náklady. Já sám můžu zaťukat a poděkovat, že se mně daří být čistě na volné noze. Ale když vidím celkové podmínky, tak to není v pořádku. Abyste byl na nějaké špičce, tak si to sám musíte financovat. Měly by být programy, které by dokázaly opravdu pomáhat například mladým souborům a interpretům. Typický problém je, že třeba vyhrajete skvělou soutěž, ale pak se vám vůbec nedaří zapojit do koncertního života. Často to skončí tím, že vám nabízí takové podmínky, že vám to stěží pokryje nové struny. 

A nebo můžete být zaměstnanec…

A pak je druhá možnost jít do instituce, která vás platí měsíčně a dá vám to pohodlí. To je v pořádku. Tyto instituce jsou potřebné a nápomocné. To, po čem já bych volal, je větší podpora té nezávislé scény. To je to, co ukázal covid. Během pandemie nastal absolutní chaos a ministr kultury ani nedokázal vyslovit sousloví nezávislá scéna. Nic takového nebylo definováno. A není to jeho chyba. Najednou se prostě ukázalo, že volnonohaři žijí v jakési šedé zóně. A takhle by to být nemělo. Ta pozornost by měla být směřována i mimo velké instituce. 

Vážný zájem

Jedním z velmi zajímavých projektů je Vážný zájem. V čem spočívá?

Projekt Vážný zájem jsme pouštěli v roce 2016 s motivací, abychom přilákali lidi k vážné hudbě novým způsobem, který zároveň generuje spoustu dobrých věcí. Bavíme se o formátu domácího koncertu, který jsem zažil v Berlíně a tenkrát mi hodně pomohl, protože jsem během krátké chvíle mohl potkat lokální lidi a přátele. Zároveň si takto hudebník i něco vydělá díky dobrovolnému vstupnému. A především může hrát. Když pak máte před sebou důležité turné s recitálovým programem, tak už znáte ty pořadatele, znáte tu síť. A ten největší zázrak a tajemství je, že ty domácí koncerty jsou prostě úplně úžasné a leckdy se na tom lidé stanou závislí. Rád bych dal upozornění ministerstva domácích koncertů, že jejich poslech je návykový, protože emoce v tom obýváku či jiném komorním prostoru jsou intenzivní a jsou to hodně autentické momenty. A má to edukativní charakter. Přece jen ta komorní díla byla skládána pro salony a pro menší prostředí. 

Chystají se podzimní koncerty v rámci Vážného zájmu? 

Ano. Čeká nás pokračování Vážného zájmu v prostoru Atrium Žižkov, prostoru, který zná člověk jako více tradiční a najednou to bude obýváček a vše bude probíhat jako na domácím koncertu. V říjnu vystoupí Kukalovo Quarteto a Jens Peter Maintz, v listopadu to pak bude Trio Incendio a violista Andreas Willwohl. Pak samozřejmě pokračují domácí koncerty, ať už jemně organizované či svévolně běžící. A pak mám ještě úplně novou vychytávku – nově budeme mít kancelář přímo v centru Prahy v Celetné ulici a ráno nabídneme lidem espresso a koncert. Když jdete ráno do práce, tak si stejně chcete dát tu kávičku a croissant. A k tomu si vychutnáte i sonátku a jdete nabití do práce!

Dřina, experimentování a lyžařské výcviky

Jaká je největší oběť, kterou jste musel kvůli hraní přinést?

Lyžařský výcvik. Já jsem ve škole plakal, když jsem nemohl jet na lyžák se spolužáky, protože jsem se připravoval na hudební soutěž. To je suverénně největší oběť tady toho drillu. Jinak mám velké štěstí, že mám chápající rodinu, protože ten čas, kdy jsem mimo, toho je bohužel hodně. Jinak bych se nebavil o obětech, jako spíš o tom, že mám před sebou stále určité cíle, kterými mohu pomoci. Jednou bych si ale rád řekl, že už končím. 

Co najdeme ve Vašem playlistu kromě vážné hudby?

Spolupracuji s Floexem (multimediální umělec, klarinetista, producent a skladatel Tomáš Dvořák, pozn. redakce) na jeho albech. To je taková moje radost nořit se i do těchto světů. Měl jsem možnost s ním pracovat na hudbě ke hře Samorost 3 a také na některých skladbách z alba Zorya. Tam jsme uprostřed nahrávání zjistili, že potřebujeme úplně jiný nástroj než violoncello. Tak jsem na eBay objednal erhu (tradiční čínský dvoustrunný nástroj, pozn. redakce), během dne jsem nastudoval tutoriály na YouTube a další ráno už jsme točili. Samozřejmě to bylo hrozné z pohledu profesionálního erhuisty, ale z pohledu našeho to byla absolutní paráda a zábava. Takže mě baví experimentovat.