Za posledních 30 let prošel mnoha českými komerčními rádii, nakonec zakotvil v Českém rozhlase. Tam je zodpovědný za to, jaká hudba na nejposlouchanější domácí stanici hraje. O tom, že se nedá zavděčit všem a proč na Radiožurnálu asi nikdy neuslyšíme rap ani Billie Eilish, promluvil tamní hudební dramaturg Petr Král.
Hudební dramaturg v masovém rádiu
Jak vypadá práce hudebního dramaturga v Radiožurnálu?
Musíte do značné míry potlačit svůj primární pocit z hudby a formovat ho až podle výsledků a zpětné vazby od posluchačů. Radiožurnál lidé ladí především kvůli informacím, tak to prostě je. Ale když chcete mít u informačního rádia nějakou větší poslechovost, tak ty informace musíte ředit muzikou. Tu dávku slova vydrží posluchač jen nějakou dobu. Pak potřebuje na chvíli vypnout. My dávkujeme informace a ředíme je muzikou, čímž ty lidi dokážeme udržet déle.
Vy jste zodpovědný za veškerou hudbu, která je pouštěna na Radiožurnálu?
V podstatě ano.
A máte ve výběru nějakou autonomii? Na jaké úrovní se určuje to, co budete hrát?
Všechny stanice Českého rozhlasu jsou navržené tak, aby se nekanibalizovaly. Spíš naopak, aby na sebe programově navazovaly. Ono to dává dost velký smysl – máte regionální okruhy ČRo, kde jsou místní informace a muzika, která je spíše pro šedesátníky a sedmdesátníky. Pak máte Dvojku, která přináší zábavu a taky informační servis a je určena primárně ženám 50+. A pak je tu Radiožurnál, který je hudebně a celkovou filozofií stanice cílený převážně na třicátníky a čtyřicátníky, ideálně s přesahem do padesátníků, na lidi z větších měst a s vyšším příjmem, kteří chtějí poslouchat rádio s informacemi.
Jak tedy probíhá výběr hudby?
Musíme začít od začátku. V rámci své strategie si musíme říct, pro koho to chceme dělat a pak zjistit, co od nás chtějí posluchači slyšet. Nejde na jednom rádiu sloužit všem. To pak nesloužíte nikomu. Na začátku je mapovací studie, která nám v obecné rovině nadefinuje program a trh. Poté jsou hudební výzkumy, které ukazují, co posluchači vlastně chtějí. Je mi jasné, že nemůže být spokojený úplně každý, ale na nás je pomocí zpětné vazby hledat většinovou shodu u cílové skupiny, která je úplně roztříštěná, co se týče hudebních preferencí. Nezavděčíte se všem. Nejsme rádio, které láká primárně na nějaký hudební styl. Jsme rádio, které lidi oslovuje informacemi, ale mezi to musí dát nějakou muziku.
Musíte vědět, co chtějí posluchači
Foto: Benedikt Renč
Jak zjišťujete, co cílová skupina Radiožurnálu poslouchá?
Všechno vyleze z těch testů. Testování je opravdu hodně intenzivní.
Jak probíhá?
Dvakrát do roka děláme větší testy. Každá vlna má 600 ukázek, každý měsíc pak ještě testujeme novější písně. Základem těchto velkých testů jsou spíše starší tituly, takové ty stálice. Zjišťujeme, jestli to lidi ještě chtějí, jestli už něco není ohrané. A jestli se na tom nějak shodnou. Máme nastavenou určitou zvukovost stanice, takže zhruba víme, co můžeme hrát. Musí to mít nějaký tvar, který od nás lidé očekávají. Jelikož máme být nejmasovější poslouchaný okruh Českého rozhlasu, tak nemůžeme dělat, že masově vnímání interpreti nejsou. Cílový posluchač je jen jeden. A má jasně dané potřeby toho, co chce slyšet. Nemůžeme rezignovat na to, co obecně funguje, pokud chceme být obecně úspěšní. Nemůžeme protěžovat klubovou scénu, nějaké minoritní formáty. Na to máme jiné stanice. Radiožurnál má být masově zacílený. Má primárně dávat lidem informace a držet je u toho poslechu co nejdéle.
Testování provádíte sami, nebo na to máte agenturu?
Jsou společnosti, které se přímo zabývají výzkumy trhu. Ty na to mají své systémy. Dlouho jsme pracovali třeba s Medianem, teď to dělá jiná agentura. Probíhá to tak, že té firmě pošlete ukázky a ona vám pošle vyhodnocení testu. Já vím, že to nikdy nebude stoprocentní. Ale aspoň se takto přibližujeme k nějakému povědomí o většinové shodě.
Jakou tradici má takové testování?
Já myslím, že to je prakticky odjakživa. Vždy tu byla potřeba snažit se dozvídat, co lidi od rádia chtějí. Pocit jednotlivce, ještě do toho dramaturga, který je do toho vtažený, na masově vnímaném médiu není nic. Něco jiného je třeba na Rádiu 1, tam je to čistě na osobnostech. A vidíte, že poslechovost těchto rádií je taková jaká je. Ale zaplať pánbůh, že na tom trhu jsou. Dávají tomu pestrost. Už dávno jsme dělali pilotní výzkum, který byl nejlepší. Rozdali jsme chytré telefony s aplikací, která co 5 vteřin udělala zvukovou stopu toho, co člověk zrovna poslouchá. Tak jsme mohli zjistit reálné prostředí člověka v reálném životě. Získaná data jsme srovnali s playlisty několika stanic a pak šlo vidět na tom vzorku kdy, jak a z jakých důvodů posluchači přelazují. Bylo hodně zajímavé, že některé výsledky toho cíleného výzkumu ukázaly, že co si myslíte a hodnotíte je hodně odlišné než když to posloucháte.
Jak na základě těchto dat skládáte program stanice? Co bude hrát ráno, co po obědě…
To je zase něco jiného. Musíme se spolehnout na výzkumy poslechovosti, třeba Radioprojekt. Jestliže mi výzkum řekne, že průměrná kontinuální délka poslechu jednoho člověka jsou tři hodiny, tak je dobré, aby za tu dobu neslyšel jednoho interpreta znovu. Ten systém tohle hlídá. Zatímco některá komerční rádia jsou schopná hrát jednu písničku co tři hodiny, u nás ta separace je minimálně den a tři hodiny. Častěji to tam prostě není. Ten pocit ohranosti u nás může vyvolat i fakt, že když posloucháte hudební rádio, tak to vnímáte více jako kulisu. Je tam určitá nálada, moderátor občas řekne nějaký fór nebo kolik je hodin, nesnažíte se víc vnímat obsah slova. U Radiožurnálu to je jinak. Nás lidi poslouchají daleko více soustředěně a to se promítne i ve vnímání hudby.
Bez Selectoru to nejde
A jak tedy playlisty vytváříte?
Jako všichni i my pracujeme s programem Selector, ono to jinak ani nejde. To je v podstatě program, ve kterém definujeme, že chceme hrát tyto písničky v těchto kategoriích s takovým střídáním, aby chodily takto často, aby na sebe nenavazovaly pomalé písničky, aby to drželo nějaké tempo. A aby na začátku hodiny byly písničky s energií.
Když se zeptám trochu cynicky – kde je pak ta kreativní práce hudebního dramaturga?
Ta práce začíná tam, kde nám vydavatelství hrne spoustu písniček a na nás je, abychom udělali preselekci toho, co do těch testů pustíme. A tím, že je následně vyhodnotíme a podle výsledků plníme ten program a upravujeme ho. Když chceme dělat masové rádio, nikdy to nemůže být o osobní pocitologii a dojmologii dramaturga. Musíme vědět, co chtějí lidi, kteří to poslouchají. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem ten, kdo tady pouští a vybírá a je mu jasné, co bude fungovat. Žádné z úspěšných rádií to takto nemůže dělat, ale samozřejmě jsou interpreti, u kterých ten předpoklad úspěšnosti v rádiu už předem je, protože jejich písně jdou rádiovému poslechu naproti, jsou stavěné tak, aby ustály vytržení z kontextu alba a mohly samostatně žít v hudebním proudů písní jiných interpretů.
Takže když si po cestě do práce řeknete: rád bych si poslechnul tuhle písničku…
To nedělám. Osobní pocity jdou v tomhle opravdu stranou. Držím se toho, co jsme nastavili na základě znalosti posluchačů. Jinak to nejde.
Billie Eilish ani rap asi nikdy hrát nebudeme
Jak se k vám dostane nová skladba? Řekněme, že kapela vydá singl. Spolupracujete např. právě s vydavatelstvími, která vás pravidelně informují?
Zásobují mě vydavatelství, ale i sami tvůrci a interpreti. A čas od času si najdeme věci sami. Jestliže jste primárně masově zaměřený, tak vždycky pomáhá to, když vám chodí jako základ věci, které už mají podporu. To, co už ostatní rádia hrála a omlátila. Ne každý styl Radiožurnál snese. Má poměrně nezanedbatelnou část konzervativní cílové skupiny. Billie Eilish ani rap asi nikdy hrát nebudeme.
Jakou roli v tomto hraje zpětná vazba posluchačů?
Je hrozně zavádějící řídit se diskusemi, popř. cílenými ohlasy posluchačů. Máte lidi, kteří vám píšou a lidi, kteří nepíšou. Je to dělení na tzv. aktivní menšinu a pasivní většinu. Pasivní většina, která nemá potřebu vám psát, že je něco blbě a rovnou odladí, jsou ti, jejichž názor vás strašně zajímá. A e-mail typu: „já a všichni mojí známi si myslíme a víme, že…” je něco, co musíte přefiltrovat prizmatem toho výzkumu. Další věc je pak psychologie. Každý si o sobě něco myslí a něco říká, ale pak se chováme úplně jinak. Díky výzkumu se můžeme dobrat co nejblíž nějaké reálné podstatě.
Je něco, co může udělat interpret, aby měl větší šanci být hrán na Radiožurnálu?
Chápu, že interpreti to dnes nemají jednoduché, na druhou stranu si každý může nahrát album na iPhone, když chce. Snažím se jim někdy vysvětlit, že je fajn mít alespoň producenta, mít píaristu a vědět, do čeho ty prachy dát. Samozřejmě jsou vždycky nějaké výjimky, to je pravda. Interpret ale potřebuje podporu, aby ho někdo někam protlačil. U nás ta konzervativní část cílovky leccos prostě nedovolí. A já nebudu experimentovat, protože vím, že to je rizikové. My jsme už přes rok nejposlouchanějším rádiem v Česku. Tím spíš s pokorou přistupuji k tomu, co tam dáváme.
Od Bontonu přes City a Blaník do Radiožurnálu
Vy jste za posledních 30 let prošel mnoha komerčními rádii. Jak velkou změnou byl pro Vás příchod do veřejnoprávního média?
Jiný svět, jiná planeta. Začínal jsem na Bontonu, pak jsme přeformátovali RTL na Radio City, poté přišlo Rádio Alfa, předchůdce Impulsu, Blaník, Olympic nebo třeba Evropa 2. A následně jsem odešel sem. Vždycky jsem jezdil kolem Vinohradské a říkal jsem „jednou nastane čas”. A to se stalo v roce 2010. Z rádia, které se vešlo na půlku jedné chodby, jsem přešel do něčeho, co obsadí celý barák. Zprvu jsem to nechápal, ale ono je ten systém úplně jiný a v lecčem je prostě dokonalý. Tady si nemůžete dovolit říct něco, co není pravda, co není ověřené. Celý proces tvorby tohoto rádia je daný nějakou legislativou, která ho definuje. Ale zvykl jsem si rychle. Ta profesionalita je na vysoké úrovni a vyžaduje to, aby na tom dělalo hodně lidí.
Foto: Khalil Balbaki
Předpokládám, že jste často terčem kritiky.
Samozřejmě. Musím přijmout, že se všem nezavděčím. Každý má svůj pocit, který naprosto chápu a respektuji, ale kdybych vzal pocity lidí, kteří mi píšou a hejtují a snažil se z toho něco poskládat, tak nic neposkládám. Tak to prostě nejde. Já potřebuju vidět výstup, kde za rok oslovíme několik tisíc lidí a těch několik tisíc názorů nás pak s kolegyní formátuje do nějakého tvaru, který do toho systému pošlem. Zároveň si ale hledáme takové to koření, které není úplně z těch mas. Už jsme tak našli pár věcí, které fungovaly. Třeba píseň „Fotky z výletu” ostravské kapely Nedivoč. Jsme jediní, kdo ji hraje. A funguje nám už dva roky úplně fantasticky. Když ji dáte hned do testu, nic vám to neřekne. Když je tam neznalost, tak to posluchač tak nevyhodnotí. Takže musíte vědět, že to je něco, co ten formát unese. A po nějaké době zpětně ověřit, jestli to funguje.
Před pár lety zavedli na Slovensku kvóty, které udávají minimální podíl domácí hudby v rádiu. U komerčních stanic je to 25 %, u Slovenského rozhlasu dokonce 35 %. Podobný nápad se objevil nedávno i v Polsku. Co na to říkáte?
Mně to přijde jako nesmysl. Je to trochu násilná regulace trhu. Diktovat povinně něco – ty doby už jsou pryč. Co se týče stanic Českého rozhlasu v zastoupení domácí tvorby, tak regiony mají okolo 75 %, Dvojka se pohybuje kolem 60 %, Radiožurnál má maximálně 20 %. Protože preference cílových skupin jsou takové. Pokud jim budeme násilím nutit něco, co nechtějí a nebude se jim to líbit, tak půjdou na internet, na Spotify, pustí si to, co budou chtít. Budou poslouchat co je baví a rezignují na to, že by se z toho rádia taky něco dozvěděli, protože jim tam nutí něco, co nechtějí.
Vladimír Mišík i Daft Punk
Co poslouchá Petr Král ve volném čase?
Já mám rád leccos, hodně záleží na náladě. Teď mám v autě album Čapkárna Jirky Krhuta, které je naprosto úžasné, má fantastické texty. Krhut udělal také výbornou desku se Štěpánem Kozubem. Pak se budete divit, mám tam PSH i sólové album Vladimíra 518, Pražský výběr nebo třeba Vivaldiho. To je velká roztříštěnost. Hodně mám rád taky Daft Punk. A ještě rád bych zmínil jedno z nejlepších alb v dějinách, a to Mišíkovo Město z peřin.