S Vladimírem Kočandrlem jsme se setkali v pražském sídle společnosti Warner Music, jejíž české pobočce od roku 2013 šéfuje. Rozhovor probíhal ještě bez roušek, počet nakažených v České republice zůstával na nule a nouzový stav byl zatím v nedohlednu. Bavili jsme se o znovunalezené popularitě vinylů, o kolektivní správě práv a vlivu moderních technologií na hudbu nebo o meditacích a vykládání karet.
Toto je druhá část rozhovoru, první si můžete přečíst tady.
V minulosti jste řekl, že chcete investovat do vinylů, ale byl jste poměrně nejistý v tom, jestli se může taková investice vrátit. Jak to dopadlo?
Dopadá to jakž takž. Samozřejmě vinyly jsou bezvadná věc, když máte velké série. Potíž vinylu je v tom, že je drahý, a proto se musí prodávat za dost velké peníze, jinak to finančně nevychází. Podíl výrobní ceny je tady opravdu vysoký. Takže když vám zbyde pár vinylů na skladě, tak jste nahraní. A jistě chápete, kde ten problém leží. Když vydáváte Later Years od Pink Floyd, tak se toho vyrobí třeba nějakých 50 tisíc. A ta cena za kus při výrobě 50 tisíc je trochu odlišná, než když se místního vinylu vydává 500.
Takže české interprety se na vinylu vydávat nevyplatí?
Teď jsme objevili docela zajímavou lisovnu v Ústí nad Labem, tak možná 
že se podaří trochu otestovat pružnost výrobních cen. Ale lokální vinyl je nakonec vždycky riskantní. Na druhé straně se prostě musí dělat. Už jen z principu, pro prestiž umělců, ale i firmy. Bez vinylu si je už dnes těžko možné fyzický trh představit. V případě naší firmy někdy obrat na vinylech představuje skoro polovinu všech fyzických tržeb.
Pokud náš fyzický trh v posledních dvou, třech letech vůbec propadá, tak právě díky vinylům jen velmi málo. Minulý rok je samozřejmě výrazně zkreslený smrtí Karla Gotta. Máme údaje, že fyzický trh rostl o 8 procent, ale to je opravdu dané tím, jak my tomu říkáme, Gott efektem. Jenom v Čechách dva nejsilnější gottovské kompiláty udělaly na fyzických nosičích přes 20 milionů obratu. To už se nikdy nezopakuje, protože už se nikdy neobjeví někdo jako Karel Gott, a protože doba je dnes rychlejší a krutější.
Vy jste v jednom z rozhovorů, ve kterém se vás ptali, proč hrají stále poměrně velkou roli vinyly, odpověděl, že je to z pocitu nostalgie až marnosti nad destrukcí hudby. Co jste tím myslel?
Digitál je pro lidi, kteří mají takový ten tradiční postoj k hudbě, něco do jisté míry cizího. Něco bez hmoty hraje ze vzduchu a na to si ne každý lehko zvyká. To se neposlouchá, to prostě hraje kolem, je to součástí životních kulis. Mladí lidé to už mají v sobě, ale když chcete mít něco, co má nějaký design, tak to samozřejmě vzduchoprázdno nemá. Vinyl kromě velkých, často bohatě propracovaných obalů a lepšího zvuku také vrací lidem původní kulturnost v poslechu hudby. Udělat si čas, sednout si a poslouchat. To, co devalvovalo už se zmenšením na CD a u digitálu v téhle ztřeštěné době docela vymizelo.
Může to být tím, že je poslech vinylů nějakým rituálem? Že u nich je poslech hudby činností samou o sobě, a nejen nějakým podkresem k jiné činnosti?
Samozřejmě má to tyto implikace, které popisujete úplně přesně. Má to také důvody společenské prestiže, kdy svému okolí ukazujete, že jste ten, kdo má hodně vinylů. Když někdy vidím ty vinyly v obývácích, vzpomínám, že když jsem byl malý, tak měli lidi doma často podobně vystavenou knihu Vysoké Tatry nebo podobné velké obrázkové publikace. Byla obvykle v obýváku někde poblíž televize. Bytové doplňky.
Vždyť je také statisticky prokázáno, že 25 procent vinylů zůstane v celofánu, neotevřeno. Někteří lidé dokonce říkají, že si kupují vinyly dvakrát. Kdyby ohráli ten první, tak aby měli v zásobě ještě druhý. Nemyslím si ale, že by to bylo celých těch 25 procent. Někdo to také kupuje kvůli investici, což si nejsem úplně jistý, jestli je dlouhodobě podložené.
Já mám třeba nejradši ty staré poděděné vinyly, které jsou třeba trochu poškrábané. To je pro mě pak poslech opravdu zážitek…
No jasně. Je to úplně něco jiného, osobního. Má to v sobě emoce. A navíc, ono to fakt líp hraje. Když to někdo pozná a hlavně ocení, tak vinyl opravdu hraje výrazně líp než CD.
Myslíte si, že má ještě nějaký jiný nosič potenciál se takhle vrátit do módy?
Rozhodně ne. Pokusy s návratem kazet neuspěly.
Služby jako Spotify a Apple Music úplně změnily hudební trh. Jak konkrétně se to v hudebním průmyslu projevilo? Jak to změnilo třeba práci s umělcem?
Rozdíl je v tom, jestli jsou tyto služby lokalizované nebo ne. Když nemáte lokalizovanou službu, tak je domácí hudba v těžké nevýhodě, protože 95 procent lidí si nepustí nic jiného než všelijaké playlisty. Ty nějak vznikají. Fůru z nich vyrábí kdesi daleko kdekdo, fůru z nich vyrábí třeba i Spotify. Spotify rozhodně nebude někde pátrat po nějakém rumunském začínajícím talentu, prostě vyrábí z toho, co má k dispozici, ekonomicky efektivní kompiláty. Tohle způsobuje velké rozdíly mezi podílem domácí a mezinárodní hudby u jednotlivých servisů.
Platí to také pro Youtube?
U Youtube to není tak patrné, tam se třeba v naší firmě můžeme dostat až na 40 procent podílu domácí hudby. Tím neříkám, že jsou posluchači Youtube více kreativní – 70 procent z nich si pouští jenom tzv. suggested videos. Duší YouTube je jeho proslulý algoritmus. Když vysleduje zájem svých posluchačů o konkrétní domácí tituly, tak jim tam začne do oněch suggested videos strkat také další, obdobné lokální nahrávky. Pokud budou samozřejmě uploadované tak, jak to Googlu vyhovuje. Ale tohle je celá věda a dnes nemáme prostor to detailně popisovat.
A co se Googlu u videopříspěvků na Youtube líbí?
Celý Youtube je průměrem dvou věcí – vy jste zanalyzovaní jako uživatelé a analyzují se uploadované obsahy. Primárně je jejich pohled takový, že je dobře, když vás obsah nějak neinspiruje z Youtube odejít. Ideální je, abyste si k tomu sedli, už nikdy neodešli a jednoho dne u toho třeba i vypustili duši. (smích) Když budete na svých kanálech odkazovat na další youtubové kanály, tak dostanete velké množství kladných bodů. A na základě těchto bodů vám potom algoritmus pomáhá.
Je to prostě takový ďábelský stroj, jehož pravidla nikdo nezná. Google je nezveřejňuje. Dá je tak leda soudu. Algoritmus se navíc průběžně mění. V Londýně máme tým, který ho analyzuje. Ani oni ta pravidla neznají, jen pozorují, co a jak funguje. Pak chodí s lidmi z Googlu na pivo a ti jim třeba něco řeknou. (smích)
U Spotify, jak jste říkal, je ta situace pro domácí tvorbu horší. Dá se s tím nějak bojovat z pohledu hudebního vydavatelství?
Doteď to moc nešlo, protože jste mohli šířit svoje domácí nahrávky jenom přes svoje vlastní playlisty. A těch až tak moc neuživíte, zaniknou v oceánu mezinárodních playlistů všeho druhu, nebudou mít dostatečnou sledovanost. Teď ale lokalizace Spotify právě probíhá a věci se evidentně mění k lepšímu pro domácí hudbu.
Vy jste zmínil Youtube jako pozitivní příklad. Ale na druhé straně Youtube, co se týče odměn pro nositele práv, tak dost pokulhává za ostatními streamingovými službami…
Základní Youtube, který lidi masově používají a který je zadarmo, funguje tak, jak funguje. A buďme realisté. Stojí proti nám skoro nejsilnější firmy světa, jako je Google nebo třeba Apple. Původní idea Googlu byla neplatit z YouTube nikomu nic. To se ukázalo jako dlouhodobě neudržitelné, tak se Google uvolil dělit se o svoje příjmy z reklamy. Žádný pevný per stream rate. Když si někdo před váš obsah zadá reklamu, máte právo na jistou část tohoto příjmu. Přijmete to, ať se nám to líbí nebo ne, protože jsou žánry, které jsou na Youtube totálně závislé.
Příkladem mohou být umělci jako třeba Tereza Kerndlová. Ona dělá reklamy na různé výrobky, třeba i na spodní prádlo. Je to pěkná mladá žena a když si ji někdo pouští, chce ji taky vidět. U velké části současného domácího komerčního popu je to trochu podobné. A nejen u popu, také u převážné části rockové hudby místní provenience je Youtube daleko silnější než audiostreaming. Youtube nic nestojí, a tak je také daleko celoplošnější, používají ho i lidé v menších městech i venkov. Ten audiostreaming je pořád trochu elitářský a některé žánry se tam aspoň u nás zatím moc neprosazují.
Jedním z cílů poslední evropské směrnice o autorském právu na jednotném digitálním trhu je překlenout propast mezi tím, co technologické firmy od tvůrců získávají, a tím, co odvádí zpět do hudebního průmyslu. Jak vy hodnotíte tento záměr?
Výsledkem bude nakonec nějaká plichta. Je to rozhodně pohyb správným směrem, který zasluhuje maximální podporu. Hlavně ať se to rychle implementuje, než se změní poměry a celé se to rozplyne. Vždy budeme jako průmysl v situaci, že když dojde na lámání chleba, myšlenka, že nám není potřeba zas až tak moc platit, si najde dostatek posluchačů. Je to pro politiky taková bezpečná karta. Když někdo namítne, že by se nemělo platit za něco, co tady hraje ve vzduchu.
Proč si myslíte, že se čeští muzikanti tak málo prosazují v zahraničí?
Měl jsem prvního šéfa Alexise Rottelliho. Byl potomkem nějaké aristokratické benátské rodiny. Ten mi jednou řekl památnou větu – modlete se, aby se některý váš umělec nechtěl prosadit v zahraničí a aby to nedej bože začalo vypadat, že by se mu to mohlo podařit, protože to by vás úplně zruinovalo. Ono se to moc nedaří ani umělcům z jiných menších evropských zemí střední a východní Evropy, pokud se nebudeme bavit o takových věcech, jako jsou Anton Aus Tirol nebo Dragostea Tin Dei. O kuriozitách, jejichž prosazení je kdesi mimo pochopitelnost.
Vůbec to ale dle mého soudu není o tom, že by třeba naše domácí hudba byla nějak horší. Nemalá část mezinárodních hitů vzniká v podstatě tak, že někde sedí lidé, kteří dostanou pár vzorků, jak by měla vypadat nová skladba. Něco vyrobí, pak to někam emailem pošlou, tam se toho chopí nějaký producent a cosi z toho stvoří. Výsledkem tohoto procesu je, že v roce 2018 byl průměrný počet spoluautorů na top 10 amerických singlech 9,1. Nejvyšší počet měl jeden Drake, u něj bylo 30 spoluautorů. Takže není to o tom, že by ta anglická a americká hudba byla dnes nějaká úžasně objevná, ale když to nahrají v té Anglii nebo v Americe, tak to prostě nějak úplně jinak hraje. Marná sláva.
A proč by vás to tedy mělo zruinovat, kdyby se někdo z vašich interpretů chtěl prosadit v zahraničí?
No to je jednoduchý. Když by se někdo začal prosazovat, tak vy musíte jít za někým, kdo má víc peněz, třeba do Německa, a říct ‚Nechcete tohle, nedáte nám z toho nějaká malá procenta, když by z toho byl hit?‘ Tohle je ta lepší varianta. A ta horší? Umělec zůstane váš. Když budete chtít prosadit umělce třeba v Německu, tak budou chtít, abyste kromě pořízení nahrávky v použitelné verzi participovali také na promu. My jsme takhle zkusili kdysi prosadit v Německu Petra Muka, když byl u nás megahvězda. A jen produkce toho singlu stála asi tři čtvrtě milionu. Nakonec to někam odservisovali, nikdo vlastně nezjistil, co se s tím stalo. Cena neúspěchu na velkém trhu je pro firmu z malé země prostě strašlivá.
Poláci měli kdysi v dobách EMI zpěvačku Edytu Górniak. V Polsku byla fenomenálně slavná, byla to i velmi hezká mladá žena. V Americe mají velkou imigraci, v Anglii taky, tak si říkali, že určitě každý Polák v Americe a v Anglii bude poslouchat Edytu Górniak. A pak jim uprostřed těchto optimistických myšlenek přišla faktura za foto session z Londýna, která byla na 25 tisíc liber. Tak začali říkat, že to je hodně. A reakce z druhé strany byla – vy jste se zbláznili, vždyť jste dostali 50 procent slevu, jste normální? O čem chcete jednat? Vždyť to je šíleně levné.
Je v dnešní době nějakým podstatným faktorem osobní integrita výkonného umělce? Jde oddělit hudební kvalitu od osobnosti interpreta?
Já myslím, že nejde. Když něco děláte, tak je to součást vás jako osoby vždycky. Ale záleží na tom, jak osobní integritě rozumíte. Jsou umělci, kteří berou tvorbu jako svou osobní výpověď. Jiní k tomu přistupují jako k zajímavému povolání, kde zúročují svůj talent. A já si ani o jedné skupině nemyslím, že by byla na rozdíl od té druhé nějak špatná.
Když třeba napíše šedesátiletý muž zamilovaný text, který vkládá do úst dvacetileté zpěvačky, tak tam těžko můžeme počítat s nějakým vnitřním ztotožněním s tím sdělením. Umění je i to, když vytvoříte něco přesvědčivého, s čím se vnitřně vůbec neztotožňujete.
Kromě toho, že umí umělec dobře zpívat, tak měl by mít nějakou charakterovou vlastnost, která je důležitá pro to, aby byl úspěšný?
Myslím, že v případě umělců nejde o nějaké jiné charakterové vlastnosti než kdekoliv jinde. Jen tady nevyzpytatelným způsobem zasahuje faktor talentu. Když je někdo bordelář, nic nedodrží, nikam nepřijde, tak to moc daleko nedotáhne. Takových umělců je spousta a k mému naprostému údivu řada z nich i tak vcelku dobře funguje, což znamená, že musí být neuvěřitelně nadaní. (smích)
Jaký je vztah hudebního vydavatelství vůči kolektivním správcům? Je to pro vás podstatné téma, nebo je to jen okrajová záležitost?
Je to naprosto zásadní téma, protože je to jeden z pilířů našeho ekonomického fungování. Dneska ty příjmy, které jsou spravovány kolektivními správci, představují spolu s digitálem největší rozvojový potenciál. Takže nám jde o to, aby kolektivní správci fungovali racionálně, aby se snažili vybrat co nejvíce s co nejmenšími náklady, ale hlavně aby něco skutečně vybrali. Vždy to musí být nějaká kombinace ambic a realismu.
Jak byste popsal hlavní přínosy kolektivní správy?
Některé typy příjmů by bez kolektivních správců vůbec nebylo možné vybrat. A nejenom ty v povinně spravované oblasti.
A třeba v souvislosti s rozvojem digitalizace a informačních technologií. Myslíte, že do budoucna bude přibývat těch oblastí, které si budete schopni obstarávat sami? A ta role té kolektivní správy se bude spíše snižovat, nebo je v některých oblastech nezastupitelná?
Já si myslím, že je ta role naprosto nezastupitelná. Vyřaďme on demand služby, které jsou tak či onak blízké prodejnímu modelu, a zbylé oblasti kolektivní správu vyžadují. Rádio, televize, jiné formy vysílání, veřejné produkce, náhradní odměny. Myslím, že bychom měli maximálně posilovat pozici kolektivních správců v těch oblastech, ve kterých je efektivní, aby ji dělali. Včetně personálních otázek. Manažeři kolektivního správce jsou rovnocennými spoluhráči šéfů velkých firem.
A pak je tam ještě jeden problém, který se týká kolektivní správy, a to je vnímání kolektivních správců ze strany veřejnosti.
S tím se nedá dělat nic. Češi jsou z velké části nevěrci, tak se ničeho nebojí. Němci a všichni tihle Germáni zdědili přece jen nějaké pozůstatky luteránské etiky. Ta má jednu ohromnou výhodu v tom, že nemá institut zpovědi. Když máte u katolíků institut zpovědi, tak uděláte nějakou lumpárnu, pak se z toho vyzpovídáte, a je to jakoby vyřízené. Tohle v protestantismu není. Tam prostě když uděláte nějakou levou, tak se dostanete do pekla. Věřím, že z tohoto důvodu mají lidé třeba ve skandinávských zemích v sobě jakousi vyšší zodpovědnost a připadá jim, že je správné platit daně, že se musí ta společnost nějak spravovat. Že by jinak nemohl stát fungovat.
A v České republice převládá kultura, kde nikdo nechce platit nic, a proto jsou kolektivní správci samozřejmě jednoduchou obětí. Když se řekne, že by nějaký podnikatel, který poctivě podniká, neměl platit nějakým zlodějům za to, že mu v provozovně trošku hraje rádio, tak se to leckomu hrozně dobře poslouchá.
A co byste lidem, kteří takto argumentují, vzkázal z vaší pozice vydavatele, investora do nahrávek?
Já jsem v tomhle skeptický. Myslím, že se toho moc vzkázat nedá. Vy řeknete, že když se nebudou platit poplatky za užití hudby, tak umělci nebudou mít za co ty nahrávky pořizovat. Myslím, že tohle je většině lidí upřímně jedno. To je jako kdybyste chtěli lidem nějak narůžovo přebarvit daně, že je to pěkný je platit. Zkuste jim říct, že jim bude drncat auto na dálnici, když nebudou platit daně. To je taky něco, co jako argument ve skutečném životě neobstojí. Fakt si myslím, že důležitější je, aby to státní exekutiva chápala a podporovala nároky spojené s užitím hudby jako jakékoliv jiné potřebné zpoplatnění, které stát pomáhá vymáhat.
Jakou radu byste dal mladým začínajícím muzikantům? Nebo lidem, kteří se teprve rozhodují, jestli se dát na hudební dráhu?
Myslím, že je dobré, aby se snažili naučit hrát na nějaký hudební nástroj. Protože hudba by primárně a zcela bez ohledu na nějaký technický rozvoj měla pořád zůstávat hudbou. Nejlepší je pochopitelně naučit se hrát na piano nebo na kytaru, protože na nic jiného pořádnou písničku nezahrajete, ani nejspíš nesbalíte nějakou holku, třeba s trumpetou.
Jakým způsobem mění hudbu technologie?
Dřív bylo normální, že umělec něco vytvořil, a pak měl nějakou poměrně dlouhou pauzu. To je teď už úplně nemyslitelné.
Ono to začalo už generací Britney Spears. Když opustíte to album jako nějaký základní skutečně tvůrčí celek, tak se dostanete do velmi nebezpečné oblasti. Musíte do nekonečna chrlit nějaké singly, aby na vás v té změti informací nezapomněli. My na to máme různé vzorce, že po tolika dnech se musí udělat tamto, po tolika tohle. O tolik později musí být od jednoho singlu další singl, mezi to se musí frknout ještě nějaký mezisingl, takový virální, takový připomínací, který dopředu odsoudíte do role singlu nesinglu. Ono se těm vzorcům nedá vyhnout. Celý systém je na to konstruovaný. Je to ve skutečnosti pasivní svět, kde jsou lidé obsluhováni optimalizovanou technologií. V našem případě se jim těma rourama přivádí přísun hudby. Převis nabídky nad poptávkou. Lidi zlenivějí. A pak dojde k tomu, že v iPhonu, kde máte nekonečno druhů vyzvánění, tak když někde sedíte, nevíte, jestli zvoní váš telefon nebo telefon kohokoli jiného, protože tam nakonec všichni zvolí to první, co je tam nastavené.
V každém případě umělec musí k nekončícímu řetězci singlů vytvářet ještě devalvující množství informací, které dlouhodobě nemohou být k jeho prospěchu. Když musíte denně něco dávat na sítě, tak co tam máte pořád vymýšlet? Ale nestěžuju si, to je prostě tak, to nezměníme.
Co si myslíte o tom, když umělci podporují ve volebních kampaních politiky?
Spousta hudebníků podporuje nějaké politiky. My jsme jako vydavatelství úplně neutrální, k ničemu se nevyjadřujeme, ať si každý podporuje, koho chce. Pokud to nebude zločinec, který by byl v base, nebo bychom se tím podíleli na trestné činnosti, tak my rozhodně nemáme ambici kohokoli politicky ovlivňovat v jeho tvorbě.
Zdá se mi, že politika jako taková, a to nejen u nás, ale všude, se úplně zbanalizovala. Doteď jsme leta žili v době úplně neuvěřitelné stability, blahobytu a nutno říci, že ne zcela opodstatněného. Idyla samočinné prosperity rozložila klasické pravolevé myšlení. Žijeme v době soupeření různých forem populismu. Na reál už není nikdo zvědav. Rozpadla se společenská struktura, v níž lidi zaujímali nějakou skutečnou politickou pozici. Z politiky je tak trochu bulvární zábava. A v ní přijímají svoje role umělci.
Vy zůstáváte neutrální. Ale bezesporu jsou nějaké politické síly, které jsou třeba méně nakloněny tomu hudebnímu světu i té kolektivní správě, což vás potom z hlediska příjmu ovlivňuje.
Když se na to budeme chtít podívat z vyšší perspektivy, a teď se nebude spoustě lidem líbit, co řeknu, nám musí více vyhovovat síly, které směřují k vyššímu stupni regulace. To je přece úplně samozřejmé. Jsme závislí na tom někoho přinutit nám za něco zaplatit, tak musíme mít rádi toho, kdo reguluje.
Kdybychom se na to podívali více globálně. Vy jste hovořil o té banalizaci politiky. To asi platí nejen u nás, ale také globálně. Díváte se vy na vývoj společnosti spíše optimisticky nebo pesimisticky?
To je hodně široká otázka. Já si nedovedu představit, jak byste se mohl dívat s nějakým vysokým stupněm neproblematického optimismu na život na planetě, která bude evidentně dřív nebo později přelidněná, na které pravděpodobně dojde voda, na planetě, jejíž podstatná část se časem promění v poušť. Ale to je velmi dlouhodobá perspektiva. (smích)
Vystudoval jste filozofickou fakultu, vystudoval jste teologii a praktikujete zenové meditace. V čem to spočívá? Jak byste to popsal?
Zenové meditace? Snad každá meditace má jeden cíl – rozpuštění předmětu mysli. A zatímco většina meditačních technik se snaží ten předmět mysli ve finále nahradit nějakým jiným, lepším předmětem, třeba různými vizualizacemi, tak zen se nesnaží ony předměty mysli nahradit ničím. Cílem je prázdnota rozléhající se za tím vším a do jisté míry vlastně i v tom všem. Soustředíte se jenom na tělesnou polohu, na dech a na pasívní pozorování, jak se objevují myšlenky. A snažíte se je nerozvíjet, nechat je tiše mizet. Vyprázdnění mysli. Protože jinak s vámi myšlenky a jejich řetězce válčí jako nějaké divoké zvíře a vy o tom ani nevíte. Ale je hrozně těžké odolat pokušení začít se zabývat nějakou svůdnou myšlenkou, když ten zen je úplně nezajímavý a nudný…
Vy to děláte dvacet let. Kolik tomu denně věnujete času?
Je dobré meditovat alespoň dvakrát denně, jinak by to nemělo smysl, přestalo by to rituálně vymezovat den. Stačí dvacet minut. Ale čím víc, tím lépe.
Pozorujete během těch 20 let nějaký vývoj? Lidé, kteří se meditacím věnují, říkají, že jedním z výsledků je, že dojdou k poznání o iluzi svobodné vůle.
Připadá mi, že meditace je úplně nejpraktičtější věc, kterou se může člověk zabývat. Že opravdu proměňuje realitu. Jsme obklopeni předměty, protože naše mysl všechno zpředmětňuje a ty předměty staví kolem nás. Meditace vás zbaví iluze nějakých jasných hierarchií uspořádání předmětů, jimiž jste obklopeni. Začne vám připadat, že ty předměty nemají žádnou apriorní pozici ani hodnotu. Že z těch předmětů můžete postavit tak trochu, co chcete. A že ani není jasné, co je nahoře a co je dole. Že je v každém okamžiku třeba se dívat nově. I svobodná vůle je druhem iluze. Je pošetilé vzpírat se proudu.
Mám rád takové cvičení, které je někdy přijímáno s nelibostí. Dostanu nějaký dárek a nějakou dobu si ho vůbec nerozbalím. Možná je uvnitř svého obalu hrozně zajímavý. Ale ta otázka, co že se to skrývá uvnitř, je možná daleko zajímavější a cennější než odpověď na ni zrealizovaná rozbalením dárku. Když dárek rozbalíte, tajemství rychle vyprchá. Takhle si to mnohem víc užijete. A balíček můžete rozbalit kdykoli později. Nebo nikdy.
Máte pocit, že vám to nějak pomáhá a dává vám to výhodu v byznysu?
Asi ano, protože i k podstatným okamžikům přistupujete z trochu jiné pozice. Ve vypjaté situaci si řeknete, že dobrý i špatný výsledek jednání leží těsně vedle sebe. Nebýt snad lhostejný, ale indiferentní. Nebýt situací pohlcen, pouze se jí se zájmem účastnit. Zdánlivě nedobrý výsledek jednání může přinést velmi hodnotné poučení. V jakémkoli vývoji situace je obsažena nějaká informace, poučení, hodnota.
Občas při důležitém jednání rád vykládám karty. Při jednání řeknete, pojďme si schválně vyložit karty, jak to dopadne. Všechno získá jinou dynamiku, jiné emoce. Proměna rutinního jednání v takový nevyzpytatelný rituál může přinést i určitou konkurenční výhodou.