Je trumpetistou, zakladatelem platformy Soundsgate, která vytvořila znělky pro zpravodajský kanál CNN Prima News, a v neposlední řadě také mluvčím nové iniciativy Za živou hudbu, za níž stojí stovky organizací i jednotlivců z hudební branže. Jejím cílem je čelit kolapsu hudebního průmyslu v souvislosti s opatřeními proti koronaviru. „Lidé musí poznat hudební průmysl takový, jaký skutečně je. Nyní vidí jen nablýskané pozlátko,“ říká v rozhovoru pro INTERGRAM Alexandr Smutný.
V tiskové zprávě, kterou iniciativa Za živou hudbu zveřejnila, píšete o tom, že tento rok zaznamená hudební průmysl propad 10 miliard korun. Z čeho jste vycházeli při vyčíslování těchto ztrát? Ministr kultury vámi prezentovaná čísla označil za ‚vycucaná z prstu‘.
Všechny instituce, které jsou v iniciativě zapojené, mají svá čísla. Ta jsou poměrně přesná. Vycházeli jsme ale samozřejmě z více zdrojů – z dat od statistického úřadu, od ekonomických orgánů, ze studií, které již existují. Máme také pracovní skupiny, které pracují přímo v terénu – pracovní skupinu pro hudební kluby, pro festivaly, pro interprety a podobně. Od nich také získáváme důležité informace.
Do toho probíhá průzkum, který dělá VŠE, HAMU a IDU, který trend čísel prozatím z průběžných výsledků potvrzuje. Některé oblasti tam ale chybí.
Jaké například?
Třeba oblast hudebních nástrojů. Z dat Asociace výrobců hudebních nástrojů vyplývá, že v Česku pracuje 10 tisíc lidí přímo a 10 tisíc lidí návazně ve výrobě hudebních nástrojů a jejich součástí. To máme 20 tisíc lidí. Tento sektor má roční obrat dvě miliardy a je zaměřen především na export, který tvoří 80 procent. Jedná se tedy sice o malé, ale stabilní dvoumiliardové odvětví, které výrazně exportuje. Kvůli opatřením proti koronaviru se pokles výroby blíží hranici 75 procent a čelí existenčním problémům.
Proč se tedy objevují reakce typu, že jste si čísla vycucali z prstu?
Je důležité tyto věci dobře komunikovat, abychom je dostatečně vysvětlili. Zaměřujeme se na oblast, kterou takhle nikdo nikdy nezmapoval, proto se toho musí ujmout sami lidé z hudebního sektoru. Musíme ukázat, jak je tento sektor velký a že generuje obrovské množství pracovních míst a příležitostí.
Čeho byste vy osobně chtěl prostřednictvím iniciativy Za živou hudbu docílit?
Chtěl bych, aby muzikanti věděli, v jakém prostředí pracují. Aby viděli, jak velký ten průmysl je, a aby se toho nelekli a byli na to naopak pyšní. Muzika lidi zajímá, je to sektor, kde je vysoká produktivita práce. V zahraničí se jedná o sektor, který je právě z těchto důvodů oceňovaný a pro ekonomiku skutečně něco znamená.
Že tohle nebylo nikdy zmapováno, vede ke vzniku spousty fám a nepochopení různých institucí, které kolem hudebního průmyslu jsou, tedy i kolektivních správců, jako je INTERGRAM. Když lidé neví, co je to hudba a kde se bere, tak jak mohou rozumět těmto institucím? Chci, aby tady byla nějaká celistvá snaha o vzdělávání, o pochopení muziky, o správnou komunikaci. Ne o odbornou komunikaci, ale jednoduše lidem vysvětlit, jak to celé funguje. Zmapování hudebního průmyslu by ale jistě byla dobrá zpětná vazba i pro instituce a jejich zlepšování.
Co by tedy mělo být prvním krokem?
Musíme vysvětlit, co je to hudební sektor, co dělá pro lidi, proč je důležitý a co se v něm děje za procesy. Pak mohou lidé najít cestu i k těm institucím a pochopit snadno princip jejich fungování. Občas sami hudebníci tápají a tak dochází k řadě mýtů, které se šíří.
Lepší je sednout si ke stolu a o tématu hovořit, vysvětlovat ho a přibližovat na jednoduchých věcech. Když budu rok pracovat na nějakém léku, pak mi ho někdo ukradne a začne ho prodávat v lékárnách, tak to prostě není fér. To samé je s muzikou. Když pracuju rok na produkci alba, investuji do něj finance, čas a energii, pak ho pustím ven a zítra ho dá někdo na černo k dispozici volně ke stažení na web, tak to samozřejmě není správné. Tohle jsou elementární věci, které kvůli tomu, že není hudební průmysl vůbec zmapovaný, lidi často nemají prostor vidět.
Zaznívají argumenty, že by si měli lidé pracující v hudebním průmyslu, kteří přišli o práci, najít jiné zaměstnání. Co na tento názor říkáte?
To, co se tady stalo, je úplně bezprecedentní, pro hudbu smrtící. Kolega měl třeba naplánované hraní v zahraničí až do podzimu, reálně však nemůže cestovat. Když mě omezí ve výkonu profese na měsíc, dva, tak to přežiju. Mám nějakou rezervu. Ale když vím, že moje práce, kterou jsem si připravoval třeba půl roku nebo rok dopředu, je úplně v tahu, tak je to samozřejmě frustrující.
Jasně, může si zkusit najít jinou práci a třeba najde. Znám muzikanty, kteří si hledají v zoufalé situaci práci mimo obor. Ale musíme vzít v úvahu to hlavní – když je člověk třeba profesionální houslista působící na mezinárodní úrovni, tak musí hodně cvičit a připravovat se, učit se party a podobně. A to klidně pět, šest hodin denně. Když to dělat nebude, tak už v mezinárodní konkurenci nemá šanci obstát. Když půjde na pár měsíců pracovat na směny někam k soustruhu, tak mu na cvičení zkrátka nezbude čas ani energie.
Tohle si mnoho lidí očividně stále neuvědomuje. I to může svědčit o tom, že je nutné fungování hudebního průmyslu více přibližovat veřejnosti.
Hudební průmysl má nyní takovou nevýhodu, že navenek hrozně hezky vypadá, ale už není vidět, kolik je za tím práce. Já hraju od deseti let na trumpetu a cvičím opravdu každý den. Když musím třeba dva dny vynechat, tak pak musím cvičit o to víc, hned je to znát. Lidé musí pochopit a poznat tento sektor takový, jaký ve skutečnosti je. Aby začali slýchat a chápat příběhy, které za hudbou stojí.
Když jdu třeba na pivo v Irsku, kde pracuje můj bratr jako profesionální hudebník, tak tam když člověk v hospodě řekne, že je muzikant, tak na něj lidi nahlíží s respektem. Když k tomu řekne, že je učitel, tak ještě víc. Protože tam se všeobecně ví, že je to makačka, co za tím je a že člověk musí vyvinout velké úsilí, aby něčeho takového dosáhl. V Česku, když přijdu a řeknu, že hraju, tak jsou ty emoce často dost odlišné. Slýchám o příliš vysokých honorářích a podobně.
Není pravda, že by měli hudebníci příliš vysoké honoráře?
Podle statistického úřadu je průměrný plat v interpretačním umění okolo 25 tisíc korun měsíčně. Je tedy mýlka, že by hudebníci vydělávali horentní sumy. Nelze třeba soudit podle souhrnných honorářů za produkci, protože je třeba platit celý tým, který za tím stojí – doprava, zvukař, manažer, technici a podobně.
Já bych chtěl hrozně rád vyvrátit jednu věc – obrovský svět hudby opravdu není jen pár celebrit, hudba není jen pop music, i když samozřejmě taky, hudba jsou ale také alternativní muzikanti, jazzoví muzikanti, big bandy, symfonické orchestry, salónní orchestry, smyčcová kvarteta a spousty dalších. Pak jsou zde další ‚podrodiny‘, a to jsou mistři zvuku, stage manažeři, technici, lidé, kteří dělají projekce, hudební dramaturgové, skladatelé a tak dále. Ti všichni jsou na sobě závislí. Těch lidí kolem je hrozná spousta.
Argument o honorářích se ale objevuje poměrně často. Lidé píší, že muzikanti holt nepojedou na jednu dovolenou. Není tohle právě důsledkem toho, že je vidět jen to hezké pozlátko?
Přesně tak. A lidé, kteří nemají možnost nahlédnout pod tohle pozlátko, pak mají zkreslený pohled. Osmdesát procent všeho dnes stojí na živém hraní. Už nežijeme ve světě, kde se vytvoří deska, prodají se jí dva miliony kusů a za výdělky se staví baráky. Takhle to opravdu nefunguje. Hlavní sezóna je pro hudebníky od května do září. Tam se jede úplně na pokraji sil. Kapely mívají i 5 koncertů za víkend. A to je fakt obrovské tempo a je to náročné. Start je v osm ráno, kdy se vyjíždí, a konec někdy ve 2, 3 hodiny v noci po koncertě a zabalení všeho potřebného.
A co tedy dělá kapela po zbytek roku?
Během zbývajících měsíců se jedou třeba turné, která však bývají spíš promo charakteru. Dělají se třeba práce na novém albu, nové scéně, setupu pro další rok. To také není jednoduché. Ono se to nezdá, ale celý ten proces je skutečně náročný, když to člověk chce dát dohromady tak, aby to dávalo nějaký smysl. Musí se také připravit celá další sezóna. Takže to není tak, že bychom půl roku jezdili koncert, a pak si užívali.
V hlavní sezóně si musí muzikanti našetřit i na zbytek roku, aby z toho mohli žít a zároveň mohli produkovat a investovat do nových nástrojů, produkce, scény a podobně. Takže pokud se stane, že si v létě muzikanti vydělají víc než průměrný plat, tak je to super, protože mají pak z čeho žít a za co posouvat svou tvorbu dál.
Jak jste se vůbec k iniciativě Za živou hudbu dostal?
Tahle věc není můj výmysl. Iniciovaly ji SoundCzech a Divadelní ústav IDU, které se už dva roky snaží systematicky posazovat ke stolu různé lidi z hudby, vytváří debatní skupiny, v nichž jsem párkrát také byl. A když nastala tato situace kolem koronaviru, tak jejich zástupci všechny oslovili, vyzvali nás, abychom vytvořili něco společného a mohli za hudbu vyjednávat, aby byl hudební průmysl slyšet. Protože když se podívá člověk na televizi, tak tam se probírají pořád problémy filmového průmyslu, dopravy, cestování a pořád dokola. Ostatní jsou totiž schopni přijít a říci, že zde jim chybí tolik a tolik a na co a čemu to pomůže. A dostanou to – jako například zmíněný film. V něm se tyto peníze použijí třeba skrze fond a ti, kteří jsou skutečně existenčně ovlivněni, tak dostanou peníze, aby nezkrachovali.
A není tohle přesně ukázka toho, jak hudebnímu průmyslu škodí, že se doposud nebyl schopný spojit a spolupracovat stejně, jako to umí ten filmový?
No jasně. V tom to přesně je. Lidé z filmového průmyslu si před lety sedli ke stolu, shodli se, dali dohromady čísla, udělali průzkum trhu, zjistili, že filmový průmysl přináší do ekonomiky hodně peněz, že dává práci mnoha lidem a že se státu vyplatí. Pak dali na stůl jasné argumenty, proč by měl být průmysl podporován, a od té doby to funguje. To se v hudebním průmyslu zatím nestalo, i když je hudební sektor také veliký, zaměstnává spoustu lidí, odvádí mnoho peněz na daních. Je to opravdu důležitý sektor a česká muzika má obrovské jméno. Potenciál trhu je veliký a všechny západní země to ví, proto hudební průmysl podporují, protože se to vyplatí.
Ikdyž jsem spíše liberálnějšího založení, myslím, že by bylo super, kdybychom byli jednotní, a to z praktických důvodů. Tahle iniciativa je jiná v tom, že se hudební průmysl propojil a není to z iniciativy úředníka či politika. Máme tu lidi, kteří scéně opravdu rozumějí, jsou to profíci. Trávím hrozně času tím, že se všemi komunikuji. Chci, aby měl každý informace, aby byl zapojený.
Co je tedy největším cílem iniciativy Za živou hudbu?
V tuto chvíli je cílem především zmapovat hudební trh, říct si, co je potřeba, a pomoci těm, kteří jsou na tom úplně nejhůř, aby se hudební scéna úplně nezdeformovala. Když se teď dali všichni dohromady, lidé zjistili, že spolu mohou komunikovat, tak bych byl rád, kdyby se na nějaké nezávislé bázi vytvořil nezávislý právní subjekt, který by mohl oficiálně za hudbu něco říct a v rámci něhož si mohou sednout lidé ze všech hudebních oblastí a debatovat. Chceme vytvořit zázemí.
Náš trh je skutečně takový zakonzervovaný a neorganizovaný. Vyspělost hudební scény je i v tom, jak má rozvinuté zázemí – technické věci, management, vydavatelství, hudební dramaturgie, vzdělání, hudební management, což je u nás obor, který by si zasloužil mnohem více pozornosti. Byl bych hrozně rád, kdyby vzniklo něco, co bude schopné za hudbu mluvit a řešit problémy sektoru. Mělo by to být něco, co bude pomáhat, ne přikazovat a zakazovat. Muzika potřebuje nějaké jednotné centrum, které by pomohlo chápat hudbu jako celý ekosystém. A také chci, aby se začalo mluvit o tom, co je přínosem hudby. To je totiž téma, které je úplně zanedbané. Když se podíváme do Ameriky, tak tam existuje mnoho obrovských studií, které ukazují, jaký má hudba pozitivní vliv téměř na všechno. Ti lidé to tam ví a oceňují to. Tady je pořád určitá část lidí, která je schopná říct, že když tady muzikanti nebudou, tak že je jí to úplně jedno.
Od některých muzikantů zaznívají ale naopak slova, že se díky současné situaci hudební trh alespoň pročistí.
Tohle může říct jen někdo, kdo nechce, aby hudební scéna rostla a byla více konkurenční, anebo tomu vůbec nerozumí. Protože pokud řeknu, že se něco pročistí v této bezprecedentní situaci a epidemii a zaniknou zdravě fungující kluby, zkrachují fungující festivaly, tak se pak pouze zmenší prostor pro hudbu. To jsou totiž místa, kam se muzikanti jezdí vyhrát, rodí se nové talenty, nápady, spojení, inspirace. Musíme si tedy říci, co skutečně chceme. Jestli opravdu chceme na dalších deset let zabrzdit prostor pro rozvoj scény, zatímco ji v jiných zemích drží.
Muzikanti by měli mít možnost, aby byla hudební scéna otevřená, aby měli šance. Aby mohli chodit na workshopy, kde se setkají se skutečnými špičkami ze svého oboru, aby mohli zajít na jejich koncerty. Protože tak člověk získává to nejdůležitější, co v muzice je, a to je inspirace. Když se člověk může setkat se svými vzory, má do toho hraní najednou obrovskou chuť. A tohle je třeba jedna z věcí, jak by mohla vláda pomoci hudebnímu průmyslu – podporovat podobné akce, propojit náš hudební svět s tím zahraničním. My tu máme tolik šikovných muzikantů.
V souvislosti s koronavirem připravila vláda podpůrná opatření pro živnostníky i firmy. Ty se samozřejmě týkají i hudebního průmyslu. Proč by měl dostávat ještě něco navíc?
Teď je to prostředí hrozně nejisté, pořadatelé se bojí i druhé vlny, o které se často mluví. A ani ministr, což mu nevyčítám, není schopný říct, jestli budou příští měsíc povoleny akce jen do 500 lidí, jestli se to zvýší, nebo naopak se opatření zase zpřísní. Mimo to za stanovených podmínek povolení akce ani do 1000 osob nic neřeší. V případě dodržování dalších pravidel, jako jsou dvoumetrové rozestupy, se třeba do klubu pro 700 osob vejde 80 lidí a to je ztrátová produkce.
Do ostatních odvětví nevidím, ale líbil by se mi takový přístup, v rámci kterého by existovala nějaká kompenzační složka pro ty, jejichž činnost není v důsledku opatření možné realizovat. Cílem by mělo být pomoci těm, kteří jsou úplně dole.
Je možné, že současná situace ovlivní nástup nových hudebních talentů? Vydavatelství teď asi nebudou chtít tolik investovat to hudebních objevů…
Jasně, proto také požadujeme, zatím jen v obecné rovině, i další krok. Líbilo by se mi, kdyby se v rámci nějakých vyčleněných peněz nebo fondů realizovala akce zaměřená na českou muziku – třeba rok pro českou hudbu. Mohly by se podporovat akce zaměřené na českou hudbu, česká produkce, premiéry českých skladeb, akce podporující mladé talenty, workshopy, nové hudební projekty, nebo třeba soutěže a podobně. My třeba na jedné z takových akcí potkali písničkářku Terezu Balonovou a vzali jí s sebou na turné.
Očekává se, že po koronaviru přijde ekonomická krize. Uskromnit se budou muset všechna odvětví, včetně toho hudebního. Jsou s ohledem na tohle vaše požadavky adekvátní?
Myslím si, že se musí uskromnit všichni. A myslím, že s tím všichni, s kterými komunikuji, počítají. Muzikanti jsou v tomhle extrémně chápaví. V dnešní době klobouk dolů před zdravotníky a všemi, kteří jsou v první linii. Nikdo nepochybuje o tom, že by měli mít lepší podmínky, to všichni plně podporují. Nikdo neřekl, že chceme, aby celou tu ztrátu zaplatil stát. Je to jen vyčíslení částky, o kterou průmysl kvůli opatřením přišel. Mělo by být ale pomoženo těm, kteří opravdu sami nemohou přežít – a to v kontextu celého následujícího roku.
Když celý hudební sektor klesne a už se nevrátí zpátky, tak stát navíc přijde o všechny daně, které z něho proudí.
Takže je zkrátka v zájmu státu hudební průmysl výrazněji podpořit?
Jasně, že jo. Všichni odvádí daně, a to je i jasná argumentace v jiných státech. Když se podíváme na to, jak je kreativní průmysl produktivní, tak je pro stát rozhodně výhodné pomoci alespoň tak, aby měl sektor šanci vrátit se do původní velikosti. Nezávislé osoby z hudebního průmyslu platí státu roky daně, spoustu peněz. Teď přišla bezprecedentní situace, která jim katastrofálně zkomplikovala fungování, a oni říkají – ‚my jsme po vás nikdy nic nechtěli, ale teď od vás potřebujeme pomocnou ruku. My si pak zase vystačíme, budeme fungovat, ale teď od vás potřebujeme pomoc.‘
Co teď dělá kapela Jelen? Když nemůže hrát?
My jsme v průběhu příprav nového alba, které plánujeme vydat na jaře příštího roku. Pak by k tomu mělo být velké turné. Koncerty nyní se ruší ve velkém, už se mi stýská po živém hraní. Nyní jsme samozřejmě online. Na Instagramu jsme s fanoušky pořád ve spojení.
