Se svým projektem ke krátkému filmu Ledová trhlina vyhrála na letošním ročníku FAMUFESTu kategorii Projekt roku, jejímž partnerem je vedle Asociace producentů v audiovizi také INTERGRAM. Rozálie Brožková oslovila chystaným snímkem, který zavede diváky do hokejového zákulisí. „Jedná se v Česku o velmi atraktivní sport, ale příliš laiků to prostředí nezná,“ říká v našem rozhovoru mladá producentka.
Studujete produkci, nyní jste v prvním ročníku magisterského stupně. Proč jste se rozhodla studovat právě film?
Jsem z filmové rodiny, takže jsem v tomhle prostředí vyrostla. Ovlivnilo mě to, a proto jsem se vydala touto cestou. Produkce mě baví, protože kombinuje kreativní i organizační stránku věci. Ráda spolupracuji s kreativními lidmi, kterých na škole potkávám spoustu.
Jste známá tím, že ráda spolupracujete s mezinárodními studenty. Proč?
Myslím si, že člověka hodně obohatí spolupráce s lidmi, kteří jsou z úplně jiného prostředí. Přinesou do projektu originální nápady. Často spolupracuji s ruskými režisérkami, což ale neznamená, že bych byla na Rusko nějak vysazená. Prostě se to stalo. (smích) Na projektu Ledová trhlina teď spolupracuji s režisérkou Elvirou Duskaiou, která pochází ze sibiřského Irkutsku, ale už několik let žije v Česku. Dělaly jsme spolu už několik krátkých filmů. Přijde mi, že má skvělé nápady, z mého pohledu zajímavější, než s čím se obvykle setkávám na katedrách režie nebo scenáristiky. Navíc má Elvira skvělou pracovní morálku, což je podle mého strašně důležité. Komunikace mezi námi funguje skvěle, takže jsme se do toho pustily. I když jsme věděly, že to bude velký oříšek.
Mluvíte nyní o projektu, který jste představila v rámci FAMUFESTu a díky kterému jste vyhrála kategorii Magisterský projekt, jejíž partnerem je Asociace producentů v audiovizi a INTERGRAM. Mohla byste nám přiblížit, jak práce na takovém projektu probíhá? Jaké byly začátky?
První verzi scénáře jsem četla minulý rok v srpnu. V té době to byl ještě polotovar, který neměl dopsaný konec. Řekli jsme si, že zkusíme projekt přihlásit na prestižní workshop Midpoint Shorts, protože jsme slyšeli, že pomohl mnohým projektům. Vůbec jsme ale nevěděli, jestli se tam dostaneme, protože konkurence byla veliká. Nakonec nás vybrali jako jediný projekt z České republiky. To nás na začátku hodně nakoplo a projekt se vydal na cestu, kterou jde nyní.
Kde jste na realizaci projektu sháněli peníze? Dostali jste něco od FAMU?
Od školy jsme dostali, myslím, 50 tisíc korun. Rozpočet filmu jsou přibližně dva miliony. Věděli jsme, že musíme další peníze sehnat. Připravili jsme proto žádost na Fond kinematografie, kam už jsme šli se šestou nebo sedmou verzí scénáře. V dubnu jsme se dozvěděli, že jsme fond obdrželi. Chceme natáčet na začátku příštího roku, proto jsme museli žádost na Fond podávat již nyní, takže jsme museli mít rok dopředu kompletně připravený projekt filmu.
K ceně FAMUFESTu jste získala také odměnu 100 tisíc korun. Je pro vás tato částka důležitá? Pomůže vám při přípravě snímku?
Pomůže nám moc. Nevěřím tomu, že je nějaká částka příliš malá, aby projektu pomohla. Už mám přesně v hlavě, co těch 100 tisíc pro film udělá. Můžeme za to na pár dní pronajmout k natáčení zimní stadion. Můžeme zaplatit lidi, kteří na projektu pracují. Byla bych ráda i za 50 tisíc, vlastně i za 10 tisíc. Za 100 tisíc je člověk samozřejmě více nadšený, protože je to částka, kterou si přál, ale ani v ní nedoufal. Pokusíme se nezklamat všechny ty, kteří v nás vložili důvěru. Máme teď na ramenou velkou zodpovědnost, proto ten film musíme udělat prostě nejlepší. (smích)
Rozálie Brožková, foto: archiv producentky
Jak náročné bylo dotáhnout prvotní polotovar do současné podoby?
Vůbec jsme netušili, jak moc to bude náročné, na to jsme přišli až v průběhu. Kdybychom to věděli už na začátku, možná bychom do toho ani nešli. (smích) Nakonec se to ale nějak povedlo. Jen na žádosti na Fond jsme pracovali skoro měsíc. Během dvou týdnů jsme pětkrát přepsali scénář. V lednu náš tým absolvoval koprodukční fórum WHEN EAST MEETS WEST, kde jsme projekt prezentovali. To bylo velmi zajímavé, protože se člověk setkal se zahraničními projekty, ke kterým se na FAMU běžně nedostane. Začali jsme se také připravovat na pitching magisterských projektů v rámci FAMUFESTu, ale upřímně jsem nepočítala s tím, že bychom mohli vyhrát. Viděla jsem, že je konkurence opravdu veliká.
Jak dlouho jste se na FAMUFEST připravovali?
Dali jsme do toho maximum. Prezentaci jsme chystali přes týden a snažili jsme se do ní vložit zkušenosti ze zahraničních pitchingů, které byly sice na rozdíl od toho pražského v angličtině, ale člověka připraví a dají mu představu o struktuře, kterou do té prezentace musí dát. V den konání pitchingu jsem navíc byla na svatbě, kvůli čemuž jsem přišla na řadu až jako poslední. Musela jsem se vypařit z obřadu, chytnout wifi a nějak to odříkat. V tu chvíli to bylo hrozně moc emocí najednou a bylo to velmi hektické. Ze zpětné vazby od poroty jsem ale měla velmi dobrý pocit. Ptali se mě, jestli to nechceme udělat spíš jako celovečerní film nebo seriál. Úplně rozumím tomu, proč se na to ptali, protože je to opravdu zajímavé téma. Ale já věřím tomu, že pokud má příběh co říct, tak se nemá zbytečně natahovat. Musí to udržet kvalitu.
Příliš se nedivím, že vám porotci nahazovali, jestli to nenatočit jako seriál. Prostředí ledního hokeje je atraktivní a poměrně neprobádané území.
Do jisté míry se jedná o osobní příběh. Za projektem nestojí snaha zpracovat komplexně prostředí ledního hokeje, přestože je to prostředí velmi zajímavé. Myslím si, že se k němu ještě určitě upnou zraky a bude se zpracovávat více. Jedná se v Česku o velmi atraktivní sport, ale příliš laiků to prostředí nezná.
Co třeba může být pro takového laika zajímavá nová informace?
Třeba to, že v Česku není dostatek dívek, které by se hokeji věnovaly. Proto není často možné sestavit ryze holčičí juniorské týmy. Takže holky zejména v malých městech musí hrát spolu s kluky. Nemají jinou šanci. To potom ale vytváří zvláštní prostředí, které je pro ně neskutečně náročné. Trvá to do věkové hranice 15, 16 let, kdy už spolu hrát nemohou, protože jsou ty holky fyzicky úplně jinde než kluci a už by to pro ně nebylo bezpečné s nimi hrát. Poté dívky odchází buď do zahraničního ženského týmu, nebo do některého z tuzemských, kterých je ale pořád poměrně málo. Rozhodně je jich pořád mnohem méně než těch mužských. Tudíž mají holky mnohem menší možnost výběru. Navíc to, že vyrůstají mezi partou kluků, je velmi ovlivňuje.
Jak?
Daleko lépe fungují v klučičích kolektivech než v těch holčičích. Ve filmu potřebujeme zdůraznit, že to není jen tím, že je hlavní hrdinka Alex obklopena mužským světem, ale že má kvůli tomu i chlapa v sobě. Od dětství trénuje hokej, je to nasportovaná holka. Ještě ke všemu nosí krátké vlasy a nelíčí se. Kdokoliv by si ji mohl splést s klukem. Když jsme toto téma rešeršovali, tak jsme zjistili, že mnoho holek, které jsou ve věku naší hlavní hrdinky a hrají hokej, mají problém najít si první vztah. Je to pro ně problematické, protože je kluci nevnímají jako holky. Nekouknou se na ně a neřeknou si, že jsou pěkné, že by s nimi chtěli chodit. Prostě působí jako chlapi, a to jim hrozně vadí.
Ty holky na sebe také obvykle neseženou holčičí oblečení. Nenajdou svou velikost. A je tu další řada zajímavých věcí, o kterých lidi netuší. Ale krátký film nemá, ani si neklade za cíl obsáhnout všechno. Je to jen určitý průřez, vhled. Chceme maximální autenticitu. Počítáme s tím, že nám tam bude hrát lokální hokejový tým, který k autenticitě přispěje svou interakcí. Také budeme finální verzi scénáře nadále konzultovat, abychom tam dostali správně hokejové reálie i specifický žargón.
Proč jste se vůbec rozhodla pro formu krátkého filmu?
Je to žánr, který má mnohá specifika. Obvykle se pracuje s jednou ústřední situací, na které je snímek postaven. Je to médium samo o sobě, které bylo, dle mého názoru do nedávna hodně opomíjené. Krátký film je vnímán jako něco, co se natočí před tím, než tvůrce přikročí k celovečernímu snímku. Díky tomuto projektu jsem začala vnímat krátký film jako umělecký tvar sám o sobě.
Všude nám říkali, že je to velmi vrstevnatý scénář, za což jsme velice rádi, protože jsme s tím strašně bojovali. První verze scénáře působila jen jako milostný trojúhelník, což jsme nechtěli. Mnohem důležitější je pro nás vztah Alex se svým otcem, ne s klukem. Je to příběh o dívce, která vyrostla v tvrdém světě a narostla jí hroší kůže. Ale najednou si začíná uvědomovat, že občas potřebuje být také holkou, potřebuje si vzít sukni a jít ven s klukem. A potřebuje od táty, aby vnímal i tuto její stránku. To je to, o čem by měl film být. O tom, že i navenek nejdrsněji působící bytosti jsou občas hrozně křehké a potřebují čas od času něžnost.
Rozálie Brožková, foto: archiv producentky
Když o tom mluvíte, vypadáte hodně zaníceně. Dotýká se vás to téma i osobně?
Je to pro mě docela osobní téma, protože jsem rovněž v dospívání sportovala, takže znám ten pocit, když si lidi myslí, že si k člověku mohou dovolit úplně všechno, protože to unese. Všichni si myslí, že ho nic nebolí, že je pořád v pohodě. Myslí si to kolektivy, přátelé, ale i rodiče. Děti, které si tímhle prochází, mohou navenek působit jako tvrďáci, ale jsou to pořád děti a potřebují podporu, potřebují se bavit o tom, co prožívají. Potřebují si někdy dovolit nebýt perfektní. Jakmile se člověku začne dařit, okamžitě se to od něj začne očekávat. A i tahle vrstva nás na tom baví. Že já jako teenager si mohu dovolit někdy nebýt perfektní. Mohu říct, že něco nechci nebo že to prostě nedám. A že i to je v pohodě.
Chcete tímto filmem oslovit i mezinárodní publikum?
Určitě ano. Sice jej definujeme jako lokální film, ale pracuje s velmi univerzálním tématem. Myslím si, že se s ním může ztotožnit jakákoliv holka. Nikdy jsme o tom projektu nepřemýšleli jako o něčem, co by bylo jen pro Česko. Hokej je populární v mnoha zemích, proto by se mohl náš film líbit i v Kanadě, Rusku nebo v severských zemích. Zatím je vše naplánováno v češtině, ale určitě jej otitulkujeme. O zahraniční koprodukci jsme v tomto případě nepřemýšleli, protože nám to nedávalo smysl. Máme kreativní tým z FAMU, DAMU i HAMU. Je pro mě důležité spojovat studenty z uměleckých škol, protože si myslím, že je to velké bohatství, které tady máme. Již dříve jsem spolupracovala s lidmi z DAMU a s hudebními skladateli z HAMU, takže jsem ten tým opravdu pečlivě vybírala.
Váš tým nakonec tvoří jen na jednu výjimku samé ženy. Byl to záměr?
To je opravdu strašná náhoda. (smích) Trochu jsme se báli, abychom na porotu nepůsobili jako nějaká feministická partička. Takhle to ale opravdu myšlené nebylo. I na zahraničních festivalech nám říkali, že když si rozečetli scénář, tak čekali, že přijde klasická LGBT nebo feministická tématika. Pak ale zjistili, že to tak není, a byli za to rádi. To mně přijde vlastně krásné, rozbíjí to klišé dnešní doby, že ti, kteří chtějí nějakým způsobem zaujmout, musí do svého díla nacpat témata, která hýbou společností. Tohle je ale prostě jen citlivý film o dospívající holce, která nemusí být hned trans a podobně. Osobně si myslím, že nějaká forma sexuality lidi vůbec nedefinuje. Lidi vnímám podle toho, jestli jsou dobří v tom, co dělají, nebo ne. Nechci si vybírat tým na základě nějakých kvót.
Kde budeme moci hotový film zhlédnout?
Budeme se snažit, aby se promítal při určitých příležitostech v kinech, zaměříme se na festivaly. Každopádně bychom chtěli snímek promítat i na hokejových stadionech. Chceme zorganizovat moderované diskuze, bavit se o tématech, které film zpracovává. Rádi bychom jej dostali rovněž do škol, protože si myslím, že bude mít i edukativní potenciál. Také ho chceme nahrát na nějakou online platformu. Chtěli bychom, aby se projekt dostal k českým divákům, kteří na jeho financování nepřímo participovali.
V jaké jste tedy nyní fázi?
Teď jsme ve fázi, kdy finalizujeme development. Máme devátou verzi scénáře a myslím, že desátá už bude poslední. V podstatě už potřebujeme doladit jen pár drobností. Pro nás je teď nejzásadnější najít představitelku hlavní role. Zimní stadion už máme předjednaný, ale potřebujeme najít holku, která bude splňovat fyzické rysy Alex. Bez ní to nepůjde.
Koho v této roli potřebujete? Jak by měla vypadat?
Nepotřebujeme nádhernou holku. Potřebujeme někoho vysportovaného, kdo bude v této roli uvěřitelný. Nemusí ani umět bruslit, na to jsme schopni zajistit dublérku.
Synopse projektu:
Patnáctiletá Alex je jedinou holkou v klučičím hokejovém týmu. Její otec Michal, který ji vychovává sám, je zároveň trenérem týmu. Ke své dceři se chová stejně jako ke klukům z týmu nejen na stadionu, ale i doma.
Alex dokonce vypadá jako kluk kvůli svému chování a také postavě, ovlivněné roky náročných tréninků. Jenže uvnitř je to obyčejná dospívající dívka, které se líbí její spoluhráč, brankář Daniel. Alex věří, že by Daniel mohl její city opětovat. To se ale změní, když těsně před důležitým zápasem playoff Alex uvidí Daniela políbit její hezčí kamarádku Simonu. Uvědomí si, že ji Daniel, stejně tak jako ostatní kluci v týmu, nikdy nevnímal jako „opravdovou” dívku.
Její zklamání vyústí ve výbuch vzteku a Alex střelí vlastní gól do Danielovy branky. Tento extrémní čin nespraví její zlomené srdce, ale donutí Michala začít věnovat dceři pozornost. Alex konečně objeví cestu ke komunikaci s nejdůležitějším mužem ve svém životě.