Jako malý kluk na sebe upozornil v pohádkovém seriálu Arabela. Od té doby uplynulo mnoho let a dnes je herec, režisér a scénárista Ondřej Kepka také prezidentem Herecké asociace. V čem vidí její největší přínos nejen v době covidové? Proč nebývají osudy dětských herců obvykle příliš šťastné? A jaké bylo vyrůstat mezi špičkovými herci? “Když jsem přijel na chalupu k panu Brodskému, tak tam nebyly žádné červené koberce, žádná ochranka. Otevřel vám člověk v montérkách, který jezdil ve Škodovce a který byl nesmírně zručný,” říká v našem rozhovoru Ondřej Kepka.
Toto je druhá část rozhovoru s Ondřejem Kepkou. První část si můžete přečíst ZDE.
Rozhovor s Ondřejem Kepkou se nemůže obejít bez zmínky o seriálu Arabela, kde jste začínal hrát jako dítě. Když se ale podíváme na osudy dětských herců, tak nebyly vždy úplně šťastné. Čím to podle vás je?
To je zajímavá otázka, odpověď by však vydala na knihu nebo alespoň na doktorandskou práci. Období herce bych rozdělil do tří fází – na období dětské, dospívající a dospělé. V každé z nich se mnoho kandidátů filtruje, protřídí. Když to trochu zjednoduším, tak když dítě do 12 let umí srozumitelně mluvit a nežvatlá, tak je to milé a stačí to. Kolem dvanácti let ale toto období končí, už si najednou nevystačíte s tím, že se mile usmějete. Tam už je nutné vytvořit nějaký pubertální herecký výkon, i když až na výjimky ještě nevytváříte charakter. Většinou jste obsazení do role, která odpovídá vašemu reálnému životu – například čtrnáctiletý chlapec.
Tohle platilo i u vás?
Já jsem měl to štěstí, že jsem měl několikrát možnost vytvořit jinou postavu, zejména v televizním filmu Maska, kde jsem hrál kluka, který byl postižený kvůli výbuchu miny a měl zohavenou tvář. Tam už se dalo mluvit o jakémsi charakteru, který jsem mohl tvořit nebo spoluvytvářet. Zásadním zlomem je ale až nástup dospělého hraní, kde už člověk musí přijít s něčím jiným. V této fázi dochází k likvidaci dětských talentů. Pro mě bylo takovým zlomem druhé pokračování Arabely.
Ondřej Kepka, foto Lenka Hatašová
V čem konkrétně?
Pořád jsem hrál roli, která mi byla blízká. Najednou jsem měl být ale akčnější, už to vyžadovalo větší hereckou práci. Při natáčení jsem si uvědomil, že už musím více o roli přemýšlet. Legrace končí, člověk musí daleko více pracovat, musí do toho dát spoustu energie, vnitřní napětí. Tento přerod je strašně složitý. Měl jsem s tím velké problémy, navíc jsem opět začal být velký trémista a taky jsem trochu nevěděl, co se svým tělem. Mnozí dětští herci pak zjistí, že se talent ztratil. Bohužel jsou ty příběhy někdy velmi smutné.
Proč myslíte, že jste se s tím vy osobně dokázal popasovat tak dobře, zatímco někteří vaši kolegové tímto sítem neprošli?
Tak vůbec to nebylo lehké. Ze začátku jsem se dost trápil i na DAMU. Možná mně pomohlo, že jsem jako malý v rodině viděl, jak je herectví náročná práce. Vyrůstal jsem v době, kdy bylo Divadlo na Vinohradech nejslavnějším divadlem v republice, kdy tam byly ty největší herecké hvězdy, z nichž většina byla díky mamince (herečka Gabriela Vránová – pozn. red.) našimi rodinnými přáteli. Jezdili jsme k nim na chalupu a oni zase k nám. Díky tomu jsem dostal velkou školu, někdy i zásadní. Viděl jsem, že jsou tyto osobnosti úplně normální. Když jsem přijel na chalupu k panu Brodskému, tak tam nebyly žádné červené koberce, žádná ochranka. Otevřel vám člověk v montérkách, který jezdil ve Škodovce a který byl nesmírně zručný. To samé platilo i o Vladimíru Menšíkovi nebo Oldřichu Velenovi.
Všechno to byli úplně normální lidé. Ale také to byla úplně jiná doba. Nikdo je nefotil přes plot, aby bulvár získal fotku Menšíka v trenkách. Máme strašně málo fotek ze soukromí těchto velikánů. Jediný záběr ze soukromí Vladimíra Menšíka je můj záběr na filmovou kameru, který jsem natočil u něj na chalupě. Vůbec jsem netušil, že to je tak unikátní věc. (smích)
Takže vy jste pořídil takovou raritu, aniž byste o tom věděl?
Ano! Od té doby jsem ho půjčoval do různých pořadů, které na Vladimíra Menšíka vzpomínají. Vezměte si, jak by to u takové osobnosti, jako byl Menšík, vypadalo dnes. Kolik fotografů by mu viselo na plotě? Co všechno by na chalupě vyfotili? Čtenáři by věděli úplně všechno.
Vzpomínáte si na okamžik, kdy jste se začal začleňovat do kolektivu těchto velkých osobností?
Když jsem se narodil, byla máma na vrcholu své kariéry, poté ještě řadu let. Jednou neměla babička čas, aby mě hlídala, tak jsem šel s mámou na zkoušku. Tam se začalo řešit, že potřebují do jedné role malého kluka a naši rodinní přátelé – pánové Jaroslav Satoranský a Zdeněk Řehoř – ukázali na mě s tím, že bych to mohl zkusit. Měl jsem výhodu, že jsem v té době už uměl číst, i když jsem ještě nechodil do školy. Přečetl jsem kus nějakého dialogu, byl jsem vysmátý, pohoda, absolutní netréma.
Během natáčení jsem byl nejvíc v klidu já. Všichni kolem mě strašné nervy. Nejvíc máma, protože ta hrála moji filmovou maminku. Dneska bych byl ustrašený točit dialogy s paní Vlastou Fabiánovou! Jen já a ona. Pro mě to byla naprostá legrace. Hrál jsem na klavír, pouštěli mi playback, který jsem sám natočil. Takhle to začalo. Dlouho to vypadalo, že bude vše jen zalité sluncem.
Ondřej Kepka, foto Lenka Hatašová
Kdy se objevily první mraky?
To by bylo na dlouhé povídání. Člověk se začal měnit, dospívat. Zjistil, že nějaké věci nefungují tak, jak si myslel. Zásadní pro mě byla první Arabela, která mi odstartovala spoustu dalších příležitostí. Tehdejší sledovanost televize se nedala přirovnat k té současné. To byly miliony diváků každého dílu. A vzhledem k tomu, že jsem tam byl jediný malý chlapec, tak mě nešlo přehlédnout. A pak zase přijde určitá fáze zapomenutí. Je to taková sinusoida. To je další problém. Někteří kolegové, kteří se stali velmi populárními, tuhle fázi nezvládli. Důležité je slávě příliš nepodléhat.
Dnes je tahle situace možná ještě výraznější. Hvězdou se člověk může stát doslova přes noc, ale jen málokdo o něm slyší třeba i za pár let, nebo dokonce měsíců.
Máte pravdu. Popularita rychle narůstá, ale také velmi rychle padá. Když se dnes podívám na titulky magazínů, tak tam vidím fotografii nějaké herečky a u ní nápis, že je to hvězda seriálu XY. A já jí v životě neviděl, ani o ní neslyšel. A přesto má titulku v časopise! To byla dřív medaile za zásluhy. V dobách, kdy jsem byl dítě, byl na titulce opravdu jen ten, který toho hodně dokázal. Je mi těch lidí vlastně líto. Myslí si, že už mají vyhráno, ale opak je pravdou. Samozřejmě to ale neplatí o všech českých hercích. Netvrdím, že všichni vznikli jen nějakou náhodou, to vůbec ne. Je mnoho těch, kteří si svou pozici vypracovali svou poctivostí, talentem a dřinou. Ivan Trojan, Hynek Čermák, Bára Munzarová a mnoho dalších. Některé případy jsou ale opravdu směšné.
A není tohle věc, která se děje všude ve světě? Nebo je Česká republika výjimkou?
Ve vyspělé Evropě lidé mnohem více vnímají rozdíl mezi seriózním médiem a bulvárem. Jsou zkušenější a nepodléhají tolik blbostem na sociálních sítích. Na to jsme prý my – Češi a Slováci – přeborníci. Věříme všemu! Někdo napíše, že sníst tři mandelinky bramborové ochrání proti tuberkulóze a můžete se vsadit, že tomu velká část národa uvěří. V tom jsme prý naprostý fenomén, podléháme veškerým blábolům. Pro mě je v poslední době největším blábolem to, že se špejlí na výtěr při covidovém testu dávají do těla speciální nanočipy. Nebo že se tou špejlí propíchne mozek. Těmto věcem jsme náchylní podléhat.
Jste prezidentem Herecké asociace, v čem vidíte její největší přínos?
Je to profesní a odborová organizace. Část profesní slouží pro umělce na volné noze, pro OSVČ, ta odborová pro zaměstnané herce. Naším úkolem je především péče o kvalitu, prestiž a renomé herecké a interpretační profese. Vím, že je to obecná fráze, ale nenapadá mě lepší. Našimi členy jsou tanečníci, operní pěvci, muzikáloví herci, činoherci. Tyto profese se často prolínají s hudbou, takže jsou v našich řadách i zpěváci populárních žánrů.
Jak na kvalitu a prestiž zmiňovaných profesí dohlížíte?
Snažíme se vytvářet normy, pravidla. Bohužel nám to jde čím dál tím hůř, protože jsou proti nám někdy i zákony. K našemu velkému překvapení nám bylo vyčteno, že vytváříme kartel, protože se začaly OSVČ na něčem domlouvat. Jedná se prý o kartelovou dohodu podnikatelů a je to údajně stejné, jako kdyby se benzínky dohodly, kolik bude stát benzín. Jak tedy nastavovat nějaká pravidla, když se mezi sebou nemůžeme dohodnout?
V devadesátých letech jsme třeba měli ve smlouvách s Českou televizí honorářové tabulky s doporučujícími minimy. Už v té době to byly směšně nízké částky, realita byla úplně jinde. Přesto tam takové údaje nyní už mít nemůžeme. Tohle teď velmi intenzivně řešíme. Podávali jsme rozklad na Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, komunikujeme dokonce s ombudsmanem.
Ondřej Kepka, foto Lenka Hatašová
Tohle se týká zejména OSVČ. Jak to funguje u zaměstnanců?
Tam to funguje mnohem lépe, protože existuje zákoník práce a velmi silná centrála Českomoravské konfederace odborových svazů, jíž jsme členy. Z toho vyplývá mnoho různých paragrafů, byť se někdy na hereckou profesi složitě roubují. Je dáno, kolik hodin může člověk denně pracovat, že musí mít pauzu na jídlo. Tady to z velké části funguje, protože existuje norma, je se čeho chytit.
Jaké zlepšení byste si tedy představoval?
Naší velkou snahou vždy bylo, aby vznikl divadelní zákon. A to se nám bohužel nedaří. Chtěl bych, aby bylo zakotveno vícezdrojové financování divadel z veřejných zdrojů. Aby třeba divadlo v Jihlavě mohlo platit ministerstvo kultury, kraj i město. Na Slovensku je třeba zákonem dáno, že musí v každém kraji existovat jedno státem placené divadlo. U nás tohle bohužel chybí, vše se drží jen jakýmsi zvykovým právem. I proto snad každé regionální divadlo někdy bojovalo o svou existenci. Pořád se objevují určité tlaky. Třeba skvělé a cenami ověnčené divadlo v Mladé Boleslavi to zažilo hned několikrát. Někdy kulturní radní, který tomu nerozumí, přijde s myšlenkou, že zruší divadlo Prý ušetří, protože divadlo ročně stojí strašně peněz. A rozhodne se, že tam bude zvát jen hostující soubory. Bude to bezvadný! Jeden den tam bude Bohdalová, druhý Bartoška. Lidi budou nadšení.
A nemůže to takhle fungovat?
Možná chvilku. Najednou totiž zjistí, že aby mohl takhle fungovat, měl by peníze tak na pět představení měsíčně. Tahle forma musí spíš dříve než později zkrachovat, protože nezvládne v lidech vytvořit ten pocit, že jdou do svého divadla na své herce. Třeba lidé v Pardubicích nebo v Budějovicích jsou pyšní právě na své herce. Jedině stálé divadlo může vytvářet kulturní povědomí pro mladou generaci, může hrát těžší klasiku, menšinové žánry atp. Jsou regiony, kde to chápou a mají osvícenou radu města.
Nabízí Herecká asociace svým členům ještě něco dalšího?
Nabízíme právní služby, péči o tradice. Připravujeme seniorská setkání, která v Praze a v Brně velmi dobře fungují. Nedávno jsme rozjeli také přednášky a workshopy pro mladší generaci, kde jim vysvětlujeme, jak podepsat smlouvu, na co si dát pozor a podobně. Také pomáháme v jednotlivých kauzách, a to jak z pozice odborové, tak z pozice profesní. Máme za sebou třeba boje v divadle v Kladně, které mělo velké problémy. Také jsme řešili situaci Divadla Radost v Brně, kde jsme velmi aktivně zasahovali do chodu divadla. Kromě toho udělujeme řadu ocenění, jako jsou dabingové Ceny Františka Filipovského, ve spolupráci s Nadací Život umělce Senior Prix nebo naší největší chloubu – Ceny Thálie. U nich je INTERGRAM klíčovým partnerem.
A pak jsou tady smutnější věci. Na Vyšehradském hřbitově máme hrob Herecké asociace pro kolegy, o které se neměl kdo postarat. Pravidelně se účastníme posledních rozloučení s našimi velikány, někdy i poslední rozloučení spolupořádáme. Nedávno jsme zasílali smuteční věnec do Bratislavy, když nás opustil náš skvělý kolega Andrej Hryc.
Ale abych skončil veseleji – pořádáme i oslavy narozenin nebo výrazných profesních úspěchů našich členů. To už je zase o něco veselejší. V současné době mám vytvořenou i skupinu na WhatsApp pro členy i nečleny HA, kde informuji o aktuální situaci v dnešní krizi.
Kdy jste začal uvažovat o tom, že byste se mohl stát prezidentem Herecké asociace?
Vůbec nikdy. (smích) Já jsem se k oběma postům – nejprve do prezidia a později k prezidentovi – dostal opravdu tím, že jsem byl ve špatnou dobu na špatném místě. Seděl jsem v Činoherním klubu na zasedání Valné hromady Herecké asociace a najednou někdo řekl, že by měl být v prezidiu někdo mladý. Tak jsem se otočil a zjistil jsem, že jediným mladým v hledišti jsem já. (smích) Tehdy mi bylo něco přes dvacet a už druhý den jsem seděl v prezidiu. Zažil jsem předchozí tři prezidenty – Honzu Teplého, Vaška Postráneckého i Jiřího Hromadu. A najednou v prezidiu vznikl nápad, že jediný, kdo by to mohl převzít, jsem já.
Ondřej Kepka, foto Lenka Hatašová
Jaká byla vaše reakce?
Nejprve jsem se velmi smál. Pak jsem ale viděl, že se všichni tváří hrozně vážně a upřímně. Najednou jsem byl děsně schopný a dobrý. Všichni říkali, jak mě mají rádi, protože bylo potřeba, aby do toho někdo šel. (smích) Pod nátlakem těchto emocí jsme se podvolil a šel jsem do toho. Měl jsem k té pozici zodpovědnost a pochopil jsem, že je asi potřeba to vzít. Nikdy nebylo mým cílem dosáhnout tohoto postu ani na něm zůstat nějak dlouho. Vzal jsem to ale jako výzvu.
Vy jste kreativní člověk. Kromě herectví se věnujete režii, psaní scénářů i fotografii. Není pro vás tato profese příliš administrativní?
Určitě. Ta administrativa mě někdy skutečně ničí. Ale v mnoha věcech mě tahle funkce paradoxně pomáhá. Dnes je doba titulů a postů. A když někam jdete, tak to hezky zní – prezident Herecké asociace. Ale já jsem si vždy zakládal na tom, že člověk by si měl vytvářet kredit jména, což se mi za ty roky pomalými krůčky snad daří. Takže nemám pocit, že bych se schovával za nějakou pozici, nepotřebuji to. Někdy mě až překvapí, jak na tu funkci lidé reagují. Jakmile si ji napíšete na vizitku, hned získáte větší sílu. To mně přijde směšné. Naše doba si bohužel čím dál tím víc zakládá na takových formálních postech.
Znamená to tedy, že nevidíte své působení v čele Herecké asociace na příliš dlouho?
Budu postupně hledat svého nástupce, protože bych chtěl ještě něco říct jako tvůrce. Pokud se najde někdo schopný a s náležitým nasazením, milerád mu pozici předám.
INTERGRAM je z hlediska veřejnosti vnímán především skrze hudbu a hudebníky a na herce se trochu zapomíná. Dokázal byste vysvětlit z pohledu herce, v čem je INTERGRAM a kolektivní správa práv důležitá?
Herecká asociace byla u samotného zrodu INTERGRAM, jehož prvním ředitelem byl náš kolega Jiří Novotný, který si ho vypiplal. Bylo jasné, že musí vzniknout něco, co funguje všude v civilizovaném světě. Že existuje někdo, kdo koordinuje, vybírá, platí, přeposílá autorské poplatky a hlídá dodržování autorského práva a jeho aplikaci v praxi.
Myslím si, že postavení herce a muzikanta v rámci INTERGRAM je úplně stejné. Muzikanta teď myslím ve smyslu interpreta, protože autory zastupuje OSA nebo Dilia. Je úplně jedno, jestli se jedná o interpreta ve smyslu mluveného slova nebo muzikanta hrajícího píseň. Český rozhlas vysílá mluvené slovo hodně, existují audioknihy. A to mnohem déle, než si myslíme, jen se tomu dřív říkalo dramatizovaná četba. Je to ale úplně totéž. Z tohoto pohledu jsou fascinující také podcasty. Nevěděl jsem, co to je, až pak jsem si nějaký poslechl a zjistil jsem, že je to vlastně záznam rozhlasového pořadu. (smích) Mluvené slovo je moderní a velmi populární. A v televizních pořadech, filmech, seriálech je postavení herce nenahraditelné.
Myslíte, že by agendu INTERGRAM dokázali zastat přímo samotní herci?
Některé případy by se daly řešit i bez INTERGRAM, ale v celkovém – i mezinárodním – pojetí by to sám nikdo nemohl zvládnout. Zde je jeho úloha nenahraditelná. Kolektivní správci fungují všude v Evropě. Důležité je, aby byli správně nastavení.
Ondřej Kepka, foto Lenka Hatašová
Jednou z charakteristik herecké profese je velká míra nejistoty. Koronavirová krize to odhalila až na dřeň. Není role INTERGRAM důležitá i v tomto? Že přináší nějaké jisté výdělky i v době, kdy je třeba zakázáno hrát v divadlech, kina jsou zavřená?
Máte pravdu. Mnoho kolegů krátkozrace přistupuje na smlouvy, v nichž jsou práva vykoupena dopředu jednorázovým poplatkem. Tím se ochuzují o případný výdělek v budoucnu, například díky repríznému. Moje máma na konci svého života – v posledních měsících – měla už příjmy jen ty z INTERGRAM. A to pro ni byla velká pomoc.
Musím ale dodat, že z řad producentů je čím dál větší tlak nabízet smlouvy s tzv. „vykoupeným reprízným dopředu“ – a když chce herec jinou smlouvu, často narazí. Takže i chápu kolegy, kteří nevýhodnou smlouvu podepíší. Všichni jsme nahraditelní.
Myslím, že si někteří ani neuvědomují, jak zásadní příjmy od kolektivních správců v této krizi jsou. Konec konců bylo to vidět i v období, kdy měl INTERGRAM problémy s výplatním systémem. Najednou se začalo ozývat mnoho lidí, kteří s tímto příjmem počítali a nevěděli, co mají dělat. I to je důkazem, že je tento příjem zásadní. Myslím si, že úloha INTERGRAM je nenahraditelná. Otázkou však samozřejmě je, jak se podaří udržet to, aby vznikaly smlouvy, kde nějaké platby jdoucí do INTERGRAM budou. Protože čím dál tím více se objevuje tlak na to, aby se podepisovaly smlouvy dopředu vyplácené, až na výjimky velmi nevýhodné, bez reprízného a podobně.