ONDŘEJ KEPKA: Mám obavu, že ztratíme jedinečné talenty, které se nerodí každý den

Situace kolem koronaviru se dotkla také hereckých profesí. Filmoví a především divadelní herci nejenže přišli o práci, ale rovněž musí čelit negativní kritice ze strany veřejnosti.  “Doba je velmi hysterická, jako kdyby se najednou otevřely brány něčeho, co tady už dlouho kvasilo a co vychází z určitého nepochopení kulturního světa,” říká v našem rozhovoru herec, režisér, scénárista a také prezident Herecké asociace Ondřej Kepka. Mluvili jsme s ním nejen o postavení herců, ale rovněž o programu COVID – Kultura II a o virtuálním předávání Cen Thálie 2020.   

Herecká asociace již v září zveřejnila prohlášení, ve kterém mimo jiné stojí, že ‘situace v divadlech, ale i v celé živé kultuře je naprosto kritická a plošné uzavření našich scén by již bylo skutečně likvidační.’ K takovému uzavření skutečně došlo. Myslíte si, že některé scény opravdu zavřely nadobro?

Na tuto otázku se mi velmi těžce odpovídá. Na jaře bych sdělil to, co si opravdu vnitřně myslím. Dnes se to trochu bojím říci, protože vím, že tím vyvolám obrovskou reakci. Přispěji do té stoky příspěvků, které kalí mediální svět. Doba je velmi hysterická, jako kdyby se najednou otevřely brány něčeho, co tady už dlouho kvasilo a co vychází z určitého nepochopení kulturního světa.  Konkrétně na nás, herce a zpěváky a na showbyznys jako celek, se sneslo velké množství negativní energie, obrovský nános nenávisti. A to včetně poznámek, které nemají ani žádnou vnitřní logiku. Třeba abychom začali konečně dělat něco pořádného.

Dřevorubci a zemědělci z divadelních prken

Vidíte nějaký důvod, proč tomu tak je?

Mám takový pocit, že jsou jedním z důvodů bulvární média, která vytvořila překroucenou představu o našem světě. Herci z něho vychází jako lidé, kteří mají obrovské příjmy skoro za nic, jen díky štěstí nebo protekci. Jen se opíjejí na večírcích a jinak nic nedělají. Nechci říci, že se tyhle věci skutečně nedějí, nejsem naivní. Ale kde je ta naprostá většina herců, kteří se někde v Jihlavě připravují na premiéru Hamleta? A to vůbec nemluvím o dřině baleťáků, tanečníku a dalších. Navíc si tito „kritici“ neuvědomují, že kulturu potřebují ke každodennímu životu i oni. A když půjdeme dělat „něco pořádného“ – tak za chvilku bude znít z rádia a z televize jen archiv.

Když se teď vrátíme k otázce těch zavřených divadel…

Na rovinu říkám, že některá méně silná sdružení a méně silní jedinci z logických důvodů ukončí činnost. Už se tak ostatně děje. Teď je otázka, jestli se k herectví zase vrátí. Máme případy, kdy herci odchází na různé pozice do obchodů nebo na manuální práce. Herci jsou totiž většinou velmi dobře fyzicky disponovaní, je to součástí jejich profese. Už při studiu na divadelní fakultě zkouší hodiny různé pohybové disciplíny, trénují se sportovními kluby, s trenéry reprezentací. A to nemluvím jen o baleťácích a tanečnících, ale týká se to také činoherců. Mám třeba kolegu, který pracuje jako dřevorubec, což je velmi fyzicky náročná práce. Jiný kolega se vrátil do zemědělství.

Spousta lidí se k herectví dostala přes jiné obory, ve kterých mají vzdělání. Já sám jsem středoškolsky vzdělaný geolog, teoreticky bych mohl jít tedy tímto směrem. Takže představa, že jsme parta nepoužitelných magorů, kteří teď nemají svou hračku, je naivní. Herci jsou zvyklí hledat si práci a bojovat za ní. A proč to vlastně říkám? Mám obavu, že spousta jednotlivců si řekne, že přes herectví už pro ně cesta nevede a vrhne se na jinou dráhu. Ať už úplně novou, nebo svou původní. Mám obavu, že tak ztratíme často velmi talentované jedince, nebo dokonce celé soubory a uskupení, které to prostě nevydrží. „Zahodíme“ jedinečné talenty, které se nerodí každý den.

Chtěli jsme to dělat jinak

V roce 1989 byli herci bráni jako morální autority, mluvčí národa. Do dnešních dní se jejich vnímání dramaticky posunulo. Čím si myslíte, že to je? Může za to jen již zmiňovaný bulvár?

Minulý rok jsem natáčel dokument k 30. výročí revoluce se svým ročníkem. Jmenuje se to Ročník 89 a se svými kolegy v něm mimo jiné částečně rozebírám i tuto otázku. Vanda Hybnerová v něm třeba říká, že je mnohokrát zvána, aby se k něčemu vyjádřila, ale že už to dělat nebude, protože cítí, že to od ní lidé nevezmou, tedy kromě těch, kteří jí fandí. Víte, je to složitější a komplexní problém. Před rokem 1989, když chtěl člověk vykonávat konkrétní profesi, tak musel mít určitou školu. Platilo to i o hercích. Byly jen konzervatoře a dvě vysoké školy, tudíž počet těch, kteří je absolvovali a mohli tu profesi dělat profesionálně, byl velmi omezený.

Samozřejmě jsou výjimky, které v té době školu nestudovaly, ale to byli opravdu jednotlivci, například Václav Postránecký nebo Jaromír Hanzlík. Na těch školách byla velmi kvalitní výuka, která byla zatížena politikou jen minimálně. Neříkám, že všichni, kteří školu vystudovali, byli nějací myslitelé lidstva, ale generovaly se silné osobnosti.

Přikládáte tedy hereckému vzdělání velkou váhu?

Když si člověk proseděl ty hodiny, jako náš ročník, s Borisem Rösnerem nebo Janou Hlaváčovou, tak ho to bezpochyby ovlivnilo. Samozřejmě náš štvali, mysleli jsme si, že je jejich herectví staré, chtěli jsme to dělat jinak. Ale chodili jsme se na ně koukat do divadel a žasli nad tím, jak jsou dobří, co všechno dokázali. To vše vede k tomu, že si té profese vážíte.

A netrpěli jste na druhou stranu tím, že byla kultura v té době pod politickou cenzurou?

Samozřejmě, že tu byla velká nesvoboda a cenzura. Mnoho kolegů nemohlo dělat svoji práci. Vůbec bych se do té doby nechtěl vracet.  Ale i přes tu cenzuru docházelo často k velmi kvalitní dramatice v Československém rozhlase, Československé televizi i ve Filmových studiích Barrandov. Diváci měli sice malý výběr, ale často se podařilo zrealizovat kvalitní kusy. Herci dostávali špičkové role. Když se třeba podíváme na kariéru Luďka Munzara, na to, co hrál, tak on za svůj život prošel celou světovou literaturou. Načetl a nadýchal příběhy od antiky přes středověké Shakespeary až k modernímu Čechovovi. A to vás samozřejmě ovlivní. V té době se vytvořila silná generace velkých osobností, které byly trénované národu něco sdělovat. A to velmi osobitě. Jejich sdělení měla sílu, protože se neobjevovaly v novinách nesmysly o tom, že si nějaký herec na chalupě uřízl palec, protože je nešikovný.

A na samotné divadelní fakultě vlastně žádná revoluce nenastala. Že by třeba odešlo 100 pedagogů a přišlo 100 nových. Odešli jen čtyři nebo pět. Třeba ve Vinohradském divadle hrály skutečné osobnosti. Nemůžete namítat nic proti tomu, že tam hrál Miloš Kopecký, Vlastimil Brodský, Jaroslav Satoranský nebo Otakar Brousek. Je to celé velký paradox. Ale opakuji, nechci tímto chválit minulý režim.

Kariéra přes titulky bulváru

Když byste to tedy srovnal s tím, co nastalo po revoluci. Jak se situace změnila?

Velké uvolnění, svoboda. To jsme chtěli a bylo to skvělé. Vznikly soukromé školy. Na různé školy a kurzy se začalo dostávat mnohem více lidí. Ročně vycházely stovky mladých absolventů, z nichž ale není o tolik více talentovaných, než jich bylo před tím. K profesi se najednou začalo hlásit obrovské množství lidí. Z nich spousta nemá školu, nemají tím pádem k profesi vztah, je to pro ně spíš takový koníček. Prostě se změnily priority. Rozhodně ale nechci, aby to vypadalo, že fandím té staré době. To v žádném případě. Bohužel ale svoboda přinesla i tento problém.

S novou dobou souvisí i zmiňovaný nástup bulváru…

Ano. Mnoho kolegů zjistilo, že přes bulvár se dá budovat kariéra. Nová doba přinesla obrovskou popularitu některým jedincům díky informacím, které vůbec nesouvisí s jejich profesí. Je v tom velký zmatek. Všichni se objevujeme v jedněch rubrikách: herci, moderátoři, zpěváci, kouzelníci – a pak i lidé, kteří nemají nic společného s kumštem, ale nazývají se díky svým osobním bulvárním příběhům celebrity. Čtenář se neorientuje. Bulvární novinář je pro mě člověk, jemuž chybí vybavení v podobě morálních kvalit. Jemu je jedno, když ublíží jedním článkem hned několika lidem. Je mu jedno, že se může kvůli jeho práci třeba rozbít vztah.  V těchto typech novin se objevují kauzy pravdivé, polopravdivé a lživé. Všechno dohromady.

Máte nějakou osobní zkušenost s bulvárem?

Ano, mám, ale snažím se s nimi vycházet bez konfliktů. Také jsem musel se svojí tehdejší přítelkyní – a hlavně její rodinou – řešit, vymyšlené informace o mé osobě. Musím ale sebekriticky říci, že mnozí kolegové si v tomto naopak lebedí, bulvár přiživují, zvou ho, nechávají se fotit. Dochází také k tomu, že vytváří pseudokauzy, dostávají se na titulní strany a stávají se falešně populárními. Nejsou populární kvůli tomu, že by něčeho dosáhli, ale kvůli tomu, že se někde opili na večírku a s někým se tam líbali. Tohle pak sleduje nic netušící čtenář, který nevnímá rozdíl mezi tímto člověkem a třeba Ivanem Trojanem nebo Josefem Somrem. Jsme všichni v jednom pytli. A tohle vše nás totálně zdiskreditovalo. Mohu se sebevíc snažit, ale pořád budeme vnímáni především jako klauni, kteří se opíjí pod stolem a jinak nic nedělají.

Příliš žlutých a červených karet

Je reálné, že by herci někdy mohli mít takové postavení jako ve zmiňovaném roce 1989?

Říkalo se, že rok 1968 rozhýbali spisovatelé. U toho jsem ještě nebyl, ale vím od rodičů, že prvotní impulz vznikl právě od spisovatelů. Rok 1989 rozhýbali divadelníci, a to nejen herci, ale také dramaturgové, režiséři, kteří byli v zázemí důležitých akcí. Pokud by mělo přijít něco nyní, tak si myslím, že už jsme ze zmiňovaných důvodů diskvalifikovaní. Jsme ti, co už mají příliš žlutých a červených karet. Takže ne moc seriózní parta. Teď by musela přijít zase jiná profese. Třeba se to vnímání hereckých profesí časem změní. Přál bych si to a snažím se pro to dělat maximum, ale někdy mi to přijde jako marný boj.

Nemůže být problém také v tom, že lidé často nevidí, co všechno herecká profese obnáší? Do médií ale i na sociální sítě samotných herců se obvykle dostávají jen fotografie a videa z premiér, děkovaček a večírků. Jen málokdy se mluví třeba o zkouškách, za které herci většinou nejsou ani placeni a podobně.

Ano. To je začarovaná spirála. Lidi totiž chtějí vidět přesně takové fotografie, o kterých mluvíte. Ty potlesky, slávu, zlato. Lidé chtějí vidět pompézní večírky s krevetami a kaviárem. Ale další den jsou na nás naštvaní, že máme jít radši k lopatě. Je to paradox. Já vždy říkám – vy nás pošlete k lopatě, do obchodu – a na co se pak budete koukat?

Maximum možného, ale s neférovými výjimkami

Ministerstvo kultury ve spolupráci s ministerstvem průmyslu a obchodu vyhlásilo program COVID – Kultura II, který má kompenzovat ztráty výkonných umělců způsobené vládními omezeními. Jak na něj nahlížíte?

Pokud na něj máte nárok, je to dobrá pomoc. Myslím, že maximum možného. Bohužel řada lidí na něj nedosáhne z formálních důvodů. Navíc je velmi složité úspěšně vyplnit všechny náležitosti požadované úřady, takže mnohým kolegům musí pomáhat odborníci, aby vším dobře prošli. Ale to asi jinak nejde.

Je to náročnější než jarní Pětadvacítka?

Ta byla velmi jednoduchá, tu zvládl vyplnit snad každý. U současného programu je to mnohem problematičtější. Dokonce jako Herecká asociace máme jednoho daňového poradce, který je připraven, když bude člověk úplně v úzkých, s ním tu žádost projít krok po kroku. Některé formulace jsou napsané komplikovaně, je tam mnoho bariér. Kvůli tomu to, myslím, desítky nebo stovky lidí možná vzdají. Na druhou stranu v současné situaci, pakliže by peníze opravdu dorazily, jde o velmi solidní státní pomoc.

Vidíte ještě nějaká negativa kromě přílišné komplikovanosti?

Myslím, že je totálně nespravedlivé, že o příspěvek nemohou požádat lidé, kteří dostávají důchod. Také to, že jej nemohou dostat Slováci, kteří nemají trvalý pobyt v České republice. Oni zde vytváří obrovské hodnoty, platí daně stejně jako my. Tohle skutečně nechápu. Jedná se o stovky špičkových lidí. Tohle je opravdu nespravedlivé.

Skandální je, že nemohou podporu dostat ti, kteří pobírají rodičovský příspěvek, protože ten je opravdu směšný. A pak je tady ještě problém s hlavním a vedlejším úvazkem. Živnost musí mít žadatelé jako hlavní činnost. Přitom někdy i plnohodnotný úvazek bývá v součtu příjmově menší než činnost OSVČ. Nejde ale jen o peníze, byť jsou zásadní. Otázkou je, jak budou fungovat herci a soubory dál. Jak to celou scénu poznamená a jestli budou chodit diváci. Nedávno jsem třeba slyšel vážnou debatu o tom, jestli současná situace nepovede ke krachu kin. Ne kvůli tomu, že by byla zavřená, ale kvůli tomu, že do nich nebudou chodit lidi.

To by pravděpodobně ovlivnilo celý audiovizuální průmysl, že?

Určitě. Pokud tohle nastane, tak se přestane tlačit na vizuální i technickou kvalitu filmové produkce. Tvůrci pochopí, že nemá cenu dělat drahé a složité animace, když se na to bude devadesát procent lidí koukat na malých krabičkách – na noteboocích nebo dokonce na mobilech. To je jako kdyby byla Mona Lisa někde ve stínu a byl jí osvícen pouze obličej nějakým bodovým světlem. Všichni filmaři nyní dělají filmy pro velké plátno, počítají s tím, že se na to budou lidé dívat v tomto velkém měřítku. To by se změnilo. Přišli bychom o výtvarný film.

Vysněné jedno procento

Co by tedy teď podle vás kulturní scéna nejvíce potřebovala?

Nejdřív ze všeho se musíme konečně zbavili viru, to je jasné. To není žádná novinka. Pokud jde o kulturu, jsme malý národ a všechny malé vyspělé země, pokud si chtějí zachovat svou národní kulturu, do ní musí pumpovat adekvátní peníze. Kulturní scéna by tedy určitě potřebovala vysněné jedno procento národního rozpočtu na kulturu. To je naším cílem od devadesátých let, kterého jsme ale zatím nebyli schopni dosáhnout. Potřebujeme ještě daleko širší podporu filmového průmyslu i širší podporu divadelního průmyslu. Také je zapotřebí trochu zlepšit grantovou politiku, aby se dostalo více na střední proud.

Kdy mluvíte o středním proudu, co tím máte na mysli?

U nás existují na jedné straně komerční scény, muzikály a podobné, kde lístek stojí hodně a divadla na sebe vydělají právě tím vstupným. Na druhé straně pak fungují alternativní, mírně dotované scény, kam chodí pár desítek lidí, protože ostatní tomu nerozumí. Oba tyhle póly fungují, ale to mezitím nějak skomírá. Kvalita pro široké publikum – to je těžká disciplína. Třeba to, co dělá některými svými tituly Divadlo Na Jezerce a řada dalších i státem nebo městy placených divadel. Podobné je to u filmu. Na jedné straně jsou Babovřesky a na druhé Bohdan Sláma. Na tom pomezí máme pár titulů, ale moc jich není.

Ještě něco by kultura potřebovala?

Větší pochopení a poznání naší práce. Teď se dá po dlouhé době s ministrem kultury rozumně mluvit, má dobré nápady, přináší zajímavé postřehy. Otázkou pak samozřejmě je, kolik z toho se mu podaří prosadit na vládě. Myslím si, že se živá kultura obrovsky rozvíjí a mění a stát se tomu těžko přizpůsobuje. Když to mám říci obrazně, tak mám pocit, že ředitel trochu neví, jaké má studenty ve svých třídách.

Virtuální Thálie

Když se teď vrátíme ještě k divadlům. Bude za co příští rok udělovat Ceny Thálie?

V roce 2021 by se měly udělovat ceny za sezónu od července 2020 do června 2021. V září se nám divadelní scény skomíravě rozeběhly, aby byly velmi záhy zase zavřené. My máme ale snad nejrozšířenější divadelní síť na světě, což je úžasné. Pojďme dělat vše pro to, abychom to udrželi. No a sehnat tři špičkové výkony do nominace by neměl být problém. Otázkou je, jakou hodnotu kvality tam budeme mít. Takže pokud to nebude úplná katastrofa, že už by se v této sezóně nemělo vůbec hrát, tak si myslím, že to poroty doženou a že Thálie udržíme.

Nedávno jste zveřejnili nominace na letošní Thálie. Dosáhli na ně třeba ti, kterým by se to jinak nepovedlo, protože část sezóny musela být divadla zavřená?

Podle zpráv, které mám z porot, to takhle brát nelze. Podívejme se třeba na činohru. Za podle mého špičkový a životní výkon v Divadle Na Jezerce získala Jiřina Bohdalová „jen“ širší nominaci. Což je mi upřímně líto, ale je na tom vidět, že byl přetlak jako každý rok obrovský. Bylo z čeho vybírat. Byly to pouze jednotlivé tituly, které nestihly poroty zhodnotit. Proto dostaly na tento rok výjimku, kterou jsme přidali do statutu. Pokud uslyší o výkonu, který je mimořádný, ale nestihla ho porota vidět, tak má možnost ho převést do dalšího roku. Ale podle informací od porot se jedná jen o jednotky kusů. Neměly příliš potřebu tuto výjimku využívat. To je pro mě důkaz toho, že je tento ročník skutečně plnohodnotným.

Nominace tedy koronavirus příliš neovlivnil, nicméně jejích předávání ano. Jak jste se s touto situací vypořádávali?

Měli jsme tři varianty. První variantou bylo Thálie úplně zrušit. Druhou bylo jejich odložení, posunutí. Zjistili jsme ale, že nám nikdo nezaručí, že když bychom je přesunuli na únor nebo březen, tak už bude situace v pořádku a budou se moci uskutečnit. Nakonec zvítězila třetí varianta. Thálie budou v původním termínu, už z úcty k celoživotně oceněným a nominovaným, kteří by najednou zjistili, že si mohou nominaci strčit za klobouk. To mně přišlo hloupé.

Již v minulosti jsme byli několikrát v situaci, kdy jsme se kvůli penězům snažili hledat náhradní řešení. Naštěstí taková varianta nikdy dříve, a to i díky našemu partnerovi INTERGRAM, nenastala. Za to mu patří obrovský dík. A poděkování patří i ministerstvu kultury, se kterým máme nově podepsané memorandum.

Jak budou tedy vypadat letošní Thálie, které se měly původně uskutečnit v Národním divadle?

Letos jsme museli vše změnit. První změnou je korespondenční metoda hlasování, aby se poroty nemusely stýkat fyzicky. Děláme tedy něco takového, o čem se uvažuje, že by mohlo fungovat i v případě klasických voleb. Používáme speciální obálky, které se musí zasílat poštou. Čtyři dny před předáváním Thálií paní notářka obálky pod dohledem právníka otevře a hlasy spočítá. Tak dojde k hlasování. V případě, že by nastala rovnost hlasů, má konečné slovo předseda poroty. Výjimečně tedy budeme znát výsledky tedy již před samotným předáváním.

A jak proběhne předávání?

Uskuteční se v sobotu 14. listopadu, a to prostřednictvím moderních technologií. Spojíme se s nominovanými i s dalšími osobnostmi, pustíme ukázky, pozdravy. Bude to takový komorní a neokázalý systém předávání Thálií, který proběhne prostřednictvím internetového streamu. Do té doby budeme osobně rozvážet a předávat ceny za celoživotní výkony.

Nominovaným budeme po skončení přenosu předávat ceny v jednotlivých divadlech. Ideální by bylo, kdyby k tomu mohlo dojít už před plnými hledišti. Symbolicky tedy Thálie předány budou, akorát jinou formou.

Přenos na České televizi tedy letos nebude?

Přenos nebude, ale na ČT art odvysíláme na počátku prosince osm osmiminutových medailonků nositelů Thálií, v nichž se mohou prezentovat. A aby ocenění zažili atmosféru Thálií v Národním divadle, tak příští rok proběhnou ceny tím způsobem, že letošní nositelé budou předávat na jevišti Národního divadla nové Thálie. A počítáme s tím, že bude ten slavnostní okamžik spojený pro obě osobnosti.