Radek Špicar má za sebou úspěšnou kariéru v byznysu, zblízka nahlédl do světa politiky a od roku 2011 je viceprezidentem Svazu průmyslu a dopravy ČR. Přesto mu zbývá energie na četné výjezdy po celém Česku, kde s občany diskutuje o přínosech i chybách Evropské unie. I na to během našeho rozhovoru přišla řeč. Hlavním tématem však byla současnost a budoucnost kreativního průmyslu.
Vy dlouhodobě razíte tezi, že kreativita vzniká z diverzity. V rozhovoru pro Info.cz jste hovořil o důležitosti kapitalizace kreativity. Předvídáte, že se kreativní průmysly stanou jedním z pilířů ekonomiky v západním civilizačním okruhu. Mohl byste tuto úvahu více rozvést?
V dnešní době je nejcennější, jako když máte svůj vlastní finální produkt, který je v něčem unikátní, originální a inovativní. To Vás udrží před konkurencí. O to se všichni musíme snažit. Vtip je v tom, vyrábět produkty atraktivní pro co nejširší okruh zákazníků, kteří si je na trhu koupí. A abyste dokázali něco takového vyrobit, je potřeba ve výrobním procesu zohlednit názory a estetiku různých skupin společnosti.
Když budete mít automobilku, která chce vyrábět auta, jež se mají prodávat po celém světě, tak v jejím designovém týmu nemůže být šest bílých, třicetiletých mužů jedné národnosti. Ti dokáží poměrně snadno a rychle navrhnout auto, které bude atraktivní pro jim podobný typ zákazníků v jejich zemi nebo v regionu. Na druhém konci světa už ale atraktivní být nemusí. Proto je potřeba, aby v tom týmu byli cizinci, kteří vám řeknou, že například Číňani potřebují na autě hliník všude, kde to jen jde. Je taky důležité mít v takovém týmu ženy. Ženy dnes kupují auta více než v minulosti a je potřeba, aby se jejich estetika v tom výrobku projevila. Dále potřebujete v týmu starší lidi, kteří vás upozorní, že musíte změnit barvy displejů na přístrojové desce, nebo zvuky, protože starší lidé v pozdním věku už neuvidí barvy a neuslyší tóny, které se standardně používají a se kterými mladí nemají problém. Potřebujete vytvořit diverzifikovaný tým, abyste z něj dostali maximální kreativitu a tu potom dokázali vtělit do finálního výrobku. Takové výrobky jsou pak atraktivní pro široké spektrum zákazníků.
Bavíme-li se o kreativních odvětvích, spadá tam pochopitelně nejenom design, ale třeba i filmový, herní a hudební průmysl. Nedávno vyšla zpráva, že jen samotný hudební průmysl v Británii přispěl tamní ekonomice částkou přesahující 5 miliard liber (viz článek ukmusic.org). V Česku celý kreativní průmysl údajně generuje 5 % HDP. Je tento údaj správný?
Jsou to odhady. Nikdo to zatím nespočítal úplně přesně. Problém je, co do toho počítat. Někdo používá konzervativnější metodiku, někdo liberálnější. Já si ale myslím, že toto číslo zhruba odpovídá. A je to jasný důvod, proč bychom se tím měli vážně zabývat. Proč by se tím měl vážně zabývat i stát. Vytváří to značné procento HDP, a to větší než některá tradiční průmyslová odvětví. A když se podíváte na ostatní státy, které si z toho udělaly prioritu a které se tomu intenzivně věnují, vidíte, že je možné a žádoucí tento sektor systematicky rozvíjet. Osobně jsem přesvědčen, že je to skutečně jeden z nejperspektivnějších sektorů českého průmyslu, jehož význam může v budoucnu výrazně stoupat.
A jak toho docílit? Vnímání významu kreativního průmyslu, zdá se, zatím zaostává za jeho reálnou ekonomickou silou. Politickému diskurzu dominují spíše tradiční průmysly. Jak postoj veřejnosti změnit a posílit důraz na podporu rozvoje kreativního průmyslu?
Jestli se někdo domnívá, že zatím dominují tradiční průmyslová odvětví, tak má pravdu. Zatím skutečně dominují. Automobilový průmysl, strojaři nebo elektrotechnici mají podíl na HDP stále velký. A jsem přesvědčen, že tomu tak ještě dlouho bude. Ale podíváte-li se na to, jak se těm odvětvím daří a jaké čelí obrovské konkurenci a regulacím, tak uvidíte, že to mají velmi těžké. Porovnáte-li tyto tradiční sektory s tím, co se v těchto oblastech děje například v Číně, tak pochopíte, že ztrácíme jednu konkurenční výhodu za druhou. Číňané v tuto chvíli již umí vyrobit v průmyslu téměř to samé, co my. Často už jsou v technologiích napřed, například v oblasti elektromobility, umělé inteligence, v oblasti 5G sítí. V některých technologiích tedy už dokonce zaostáváme. Spoustu věcí umí vyrobit rychleji, levněji, efektivněji. Proto je potřeba se zabývat, kromě těch tradičních průmyslů a jejich udržení, i těmi sektory, které jsou perspektivní a kde máme stále ještě něco, co ostatní nemají. Nebo to nemají v takové míře rozvinuté. A to je třeba právě kreativita.
Čím je tato čínská odlišnost způsobena?
Je to dané historií té země, kulturou, společenským systémem… Já jako spolumajitel galerie jsem si díky návštěvám Číny uvědomil, že v kreativitě je naše velká výhoda. Na příkladu výtvarného umění to lze pěkně demonstrovat. Na umělecké výtvarné škole v Číně tím hlavním cílem mistra vůči svému žákovi není, aby žák překonal mistra, aby přišel s novým tématem nebo s novou technikou. Cílem je dokonalé napodobení mistra. To má důsledky i pro byznys. To je ten známý problém s kopírováním. Oni se diví, že jim to vyčítáme, protože to na rozdíl od nás vnímají tak, že nám tím kopírováním vlastně vzdávají hold.
Myslím si, že pro tamní společnost je to hendikep, protože právě naše zpochybňování autority, ta snaha dobrého učitele vychovat žáky, kteří jsou jiní a lepší než on, kteří najdou novou cestu, nové vyjádření, novou formu, která překoná tu předchozí, je velmi správná a šťastná. A když to dokážete kapitalizovat a dostat na trh, tak z toho můžete mít stále obrovskou výhodu. Tradiční odvětví průmyslu mají větší podíl na HDP, ale je potřeba se dívat na dlouhodobou perspektivu, jak se mohou dál rozvíjet. A jsem přesvědčen, že sektor, jako je kreativní průmysl, má před sebou velmi dobrou budoucnost na rozdíl od některých průmyslových odvětví, která se budou potýkat s velkými problémy. My, když něco takového ve Svazu vidíme, tak se k tomu snažíme také tak postavit a intenzivně se tomu věnovat. Snažíme se naplňovat moje oblíbené ostravské heslo, že „snaha není koksovatelná“, to znamená, že není šťastné o něčem jenom mluvit, je potřeba v tom něco dělat.
Co konkrétně v tomto směru Svaz průmyslu a dopravy ČR podniká?
U nás ve Svazu průmyslu tuto snahu ztělesňuje Martin Wichterle, což je strašně zajímavý člověk, protože kombinuje oba dva ty světy, jak ten tradiční, v jeho případě strojařský, tak ten kreativní. Firma Wikov a jeho předci, kteří tu firmu založili, před sto lety zakládali Svaz průmyslu. On je pokračovatelem té firmy. Zároveň je ale majitelem krásných skláren Rückl a BOMA a ke kreativnímu průmyslu má blízko. Je to člověk, který kandidoval do představenstva Svazu průmyslu, tj. do vrcholné struktury českého průmyslu, a byl v minulých volbách zvolen s tím, že se bude primárně věnovat agendě kreativního průmyslu. Kreativní průmysl tak má v tuto chvíli zástupce přímo v představenstvu, což nemá mnoho jiných důležitých sektorů českého průmyslu. A Martin se tomu spolu se mnou a s kolegy intenzivně věnuje. Začínáme se seznamovat s příklady dobré praxe v tomto odvětví a zároveň jednáme s vládou, co by mohla udělat pro rozvoj kreativního průmyslu, jako to dělá pro ostatní sektory.
Zdá se, že kreativní průmysly jsou zatím velmi roztříštěné a moc spolu nekomunikují, což jejich sílu snižuje i z pohledu případného lobbingu. Jak vidíte možnosti sjednocení těchto kreativních odvětví, ať už jde o design, film, hudbu, vývoj softwaru vč. herního průmyslu?
To považuji za největší nedostatek a hendikep toho sektoru. Už před desítkami let pochopili automobilisté, strojaři, elektrotechnici, energetici, chemici, že se musí spojit a že když budou hovořit jednou řečí, tak vůči vládě a všem ostatním dokáží prosadit to, co potřebují. Protože budou jednotní a v jednotě je síla. Tohle kreativní sektor ještě nedokázal. Vidíme s Martinem, že hudebníci nehovoří s vývojáři počítačových her a designéři nehovoří s lidmi od reklamy, a to je škoda, protože potom platí „rozděl a panuj“. Pak si jedna část kreativního průmyslu s vládou něco vyjedná a ostatní ne. Teď čekáme na to, jestli bude ochota a schopnost sektoru se sjednotit. Musí to přijít od jeho jednotlivých součástí. Ta iniciativa musí přijít zespoda.
Která část toho sektoru by měla být tahounem sjednocení?
Jde o to, kde jsou lidé, kteří mají čas a energii na to, aby si to odpracovali a ten sektor sjednotili. A může to být kdokoliv. Můžou to být klidně designéři, filmaři, hudebníci, lidé od reklamy. Ti, kteří se do toho pustí, tomu ale budou muset věnovat poměrně dost času a energie. Uvidíme, jestli se to vůbec stane, jestli někdo tu kapacitu má.
Jedním z předpokladů úspěšného rozvoje hudebního trhu i ostatních kreativních průmyslů je bezesporu respekt k autorským právům a duševnímu vlastnictví. Jak vidíte budoucnost v tomto ohledu? Nehrozí nám spíše cesta zpět?
Nechci, a ani nemůžu teď říct: tohle je správná cesta, tudy bychom se měli vydat, taková míra ochrany je správná, takováto struktura, která to zajišťuje, je správná. To musí vyjít z diskuse všech zúčastněných. Když se dají dohromady, dokážou se sjednotit, potom my to dokážeme jako jedna ze tří stran tripartity a největší zaměstnavatelský svaz v zemi vůči vládě prosadit a legislativu v tom smyslu ovlivnit. Bylo by příliš sebevědomé, abychom v tuto chvíli říkali: „Toto je správná cesta, takto to má být.“ To nejde. Nefunguje to tak v žádném sektoru, který zastupujeme.
Když už na úrovni Svazu průmyslu, té střešní organizace, řekneme „tohle chceme po vládě pro automobilový průmysl“ a dáme na to razítko českého průmyslu, tak to je po měsících diskuzí v rámci automobilového průmyslu mezi finálními výrobci a subdodavateli, mezi velkými firmami a malými, mezi českými a zahraničními vlastníky. Má to nějakou štábní kulturu – proces, přípravy, stanoviska. A právě proto je pak výsledek toho procesu tak důležitý pro vládu, protože když přijdeme s konkrétním návrhem, tak vláda ví, že za tím stojí celý sektor, že to není jen partikulární zájem jedné části toho sektoru.
Vedle aktivit v SP ČR jste znám i svou snahou o vysvětlování významu EU a eura. Jezdíte s přednáškami napříč republikou. Jsou to složitá témata, která vzbuzují velké kontroverze, je zde velké množství mýtů a dezinformací. Jakou volíte strategii?
Ve vztahu k Evropě se ještě vrátím k těm kreativním průmyslům. Jedna z největších přidaných hodnot Svazu průmyslu pro tradiční průmyslové sektory, které zastupujeme, je to, že jsme velmi aktivní a v poslední době i velmi úspěšní v Bruselu. Představa, že můžete na úrovni národní ovlivnit legislativu nebo prostředí, ve kterém se ten sektor pohybuje, je iluzorní. Přes padesát procent legislativy, která na nás dopadá, nevzniká v České republice, ale v Bruselu. Pokud ji chcete ovlivnit, tak musíte začít na počátku toho procesu. Proto máme vlastní kancelář v Bruselu a jsme součástí něčeho, čemu se říká BusinessEurope. Tak, jak jsme my střešní organizace téměř všech průmyslových svazů v České republice, tak BusinessEurope je svaz všech evropských svazů, a to je pak ten hlavní partner Evropské komisi, Evropskému parlamentu a Evropské radě, vůči kterým zastupuje zájmy zaměstnavatelů z celé Evropy. Je to další platforma, na které je potřeba, aby kreativnímu průmyslu byla věnována dostatečná pozornost. Aby evropská legislativa, která se promítá do legislativy národní, na to pamatovala.
A nyní se tedy vraťme k Vašim cestám a přednáškám o EU. Ptám se i proto, že INTERGRAM má ambici vysvětlovat význam férového odměňování tvůrců a umělců, aby měl kreativní průmysl podmínky pro rozvoj, a mám pocit, že jde o podobně složité a komplexní téma.
To mé ježdění je vždy na pozvání. Když má někdo pocit, že by si se mnou chtěl popovídat o Evropské unii, ať už to jsou eurooptimisté s cílem potvrdit si to, co funguje, nebo euroskeptici, kteří chtějí probrat, co všechno nefunguje, a je toho hodně, tak vyrážím. Už toho mám za sebou opravdu hodně za skoro dva roky, co takto jezdím, a je to skvělá zkušenost, která hodně ovlivnila i mě a můj pohled na EU. Vidět Unii očima běžných občanů, kteří se tím každodenně nezabývají, protože mají jiné starosti, je velmi užitečná zkušenost.
Kdybych to měl zhodnotit, tak bych řekl, že máme v České republice trochu problém v tom, že jsme hodně zahledění do sebe, což celkem chápu, protože lidé mají jiné starosti než řešit komitologii a vztah mezi Evropskou komisí a Evropskou radou. Nás moc nezajímá, co se děje za hranicemi České republiky, mnoho lidí nerozumí fungování Evropské unie, nemá pocit, že bychom tam byli zastoupeni, neuvědomuje si, že naši zástupci jezdí na ministerské rady a premiér na Evropskou radu, že máme své zástupce v parlamentu. A když něčemu nerozumíte, jste náchylní věřit kdejaké hlouposti. Nejrůznější euromýty jsou u nás velmi rozšířené a zkreslují a většinou v negativním slova smyslu ovlivňují vnímání Evropské unie v očích lidí.
Platí to i pro evropskou měnu euro, ke které Češi zůstávají spíše skeptičtí?
Ano, euro je dobrý příklad toho, že spousta negativních názorů je způsobeno euromýty. V ČR je až sedmdesát procent občanů proti přijetí eura. Jak jsme se dozvěděli z posledního průzkumu, ten hlavní důvod, proč lidi nechtějí euro, je, že si ho spojují se zdražováním. To je euromýtus, který naposledy vyvrátili Slováci. Při přechodu ze slovenské koruny na euro k žádnému výraznému zdražování v této souvislosti nedošlo, což zpětně potvrdila i Slovenská národní banka. Mýty jsou tedy velký problém. Ale zjistil jsem, že lidé nejsou hloupí, že jim pouze chybí informace. A jsou velmi vstřícní a oceňují, když za nimi někdo přijede, udělá si čas, promluví o tom s nimi. Ptají se, nechávají si věci vysvětlit. Správně se kriticky dívají na věci, které nefungují dobře, a naopak jsou schopni ocenit pozitiva. Mám z toho velmi dobrý pocit. Upřímně, jsem čím dál víc optimističtější, když takto za lidmi jezdím. Jen si musí někdo dát práci a hovořit s nimi, nejlépe politici. Dělá to bohužel ale jen pár z nich a mám pocit, že především ti protievropsky naladění.
S Evropou souvisí ještě jedno téma, a to evropská reforma copyrightu. V posledním roce jsme na evropské úrovni mohli sledovat velmi vyhrocený spor „technologických gigantů“ na straně jedné, a kreativců, tvůrců obsahu, který Google, Facebook a další monetizují, na straně druhé. Reforma nakonec byla schválena, ale za cenu výrazně pošramocené pověsti a image EU. Zaznívala silná slova o cenzuře a konci svobodného internetu. Neodcizuje se tímto Evropa ještě více od svých občanů, pokud není schopna ty věci řádně vysvětlit?
Souhlasím. A není to jediný příklad, takových věcí je mnoho. Když se Evropská unie rozhodne regulovat výkon luxů, tak občas její vysvětlovací kampaň způsobí více škody než užitku. Lidé nechápou, k čemu to celé slouží, a mají pocit, že se Evropská unie plete do něčeho, do čeho by se plést nemusela a naopak se nevěnuje věcem, které jí příslušejí a kterým by se věnovat měla, protože na národní úrovni to řešit nelze. V tom s vámi souhlasím, v tom se EU určitě musí zlepšit. Ale je i na nás na národní úrovni, pokud to téma považujeme za důležité, abychom jí v tom pomohli. Obávám se, že když bude o sobě hezky mluvit Evropská unie, tak to kredibilní nebude. V tomto směru za Evropskou unii musí hovořit ti, kterým ta regulace pomohla. Pokud máte pocit, že vám pomohla, tak byste měli být aktivní a vysvětlovat, proč pomohla a proč je to dobré nejen pro vás, ale pro celé prostředí, pro uživatele a v čem byl přínos té harmonizace v rámci Evropské unie. To bude mít mnohem větší důvěryhodnost, než když to bude říkat Evropská unie sama.
Na příkladu zmíněné směrnice o autorském právu se dobře ukázalo, že různé průmysly mohou mít protichůdné zájmy. V tomto případě to byly technologické firmy na jedné straně a kreativní sektor, umělci a například i vydavatelé na straně druhé. Svaz průmyslu a dopravy stál spíše na straně technologických firem (viz stanovisko SP ČR). Může za to současná slabá pozice kreativního sektoru?
To jsou složitá témata, na která budou mít vždy různé zájmové skupiny různé názory. Máte dvě možnosti: sejít se u jednoho stolu a tu složitou diskusi si v klidu, bez emocí, bez médií, před tím, než se toho chopí politici, vyříkat a pokusit se najít společné stanovisko. Na začátku se může zdát, že ty zájmy jsou nekompatibilní, ale pokud společné stanovisko najdete, tak to potom těm politikům velmi usnadníte a sobě velmi pomůžete, protože jim omezíte prostor s tím nakládat podle svého. Když se nedohodnete, tak si s tím potom politici mohou udělat, co chtějí. Není tam jeden hlas, který by jim říkal, že toto je správné, na tomto se celý sektor shodl. Dáváte jim velkou možnost, aby si s tím pohráli, jak uznají za vhodné, což nemusí být ve vašem zájmu. Ta diskuse by jistě byla složitá, kdybychom si sedli ke kulatému stolu za účasti tradičních sektorů i kreativního průmyslu. Ale to není nic nového, na to my jsme zvyklí. Děje se to v chemickém průmyslu, v automobilovém průmyslu – i tam mají jiné zájmy národní a nadnárodní hráči, malé a velké firmy. Ale naučili jsme se spolu hovořit a shodnout se na nějakém vzájemně přijatelném kompromisu, který potom posiluje naši možnost, že vůči politikům prosadíme svou.
Kdyby existoval institucionalizovaný způsob, jak spolu hovořit, tak myslím, že bychom se k nějakému kompromisu, byť by nebyl vůbec jednoduchý, dostat mohli. A to by výrazně posílilo naši možnost, že to bude kompromis, kolem kterého se ta závěrečná regulace bude odvíjet. Ušetřili bychom si to, co není nikdy šťastné, tj. přestřelky v médiích a nejrůznější emocionální argumentace ve veřejném prostoru. Když mám podřízené, kterým dávám nějaký těžký úkol, tak jim říkám: „Dohodněte se, jak to provedete. Přijďte za mnou a řekněte mi, jak to chcete provést. Když to bude dobrý nápad, tak to tak můžete udělat. Když se nedohodnete mezi sebou, tak rozhodnu já, jak to uděláte. A moje rozhodnutí se vám možná nebude líbit.“
Zůstaňme ještě u politického tématu. V loňském roce jsme sledovali snahu části politické reprezentace omezit práva autorů i umělců na odměnu za užití jejich tvorby při veřejném provozování. Diskuze kolem tohoto návrhu ukázaly na malý respekt samotných zákonodárců k autorským právům. Jak lze tomuto vzdorovat? Mohla by to být právě shoda napříč kreativními průmysly a silnější tlak na politickou reprezentaci, aby respektovala mezinárodně uznaná práva tvůrců a nepodléhala laciné rétorice?
Doporučoval bych postupovat zcela standardně, jako postulují naše svazy, pokud mají problém s nějakým návrhem, se kterým přicházejí politici. Je potřeba se nejprve shodnout v rámci sektoru, že daný návrh je skutečně problémem, kterému je třeba se věnovat, a jasně říci, proč jej ten sektor považuje za škodlivý. Dále je nutné přijít s protinávrhem. Dobré je mít argumentář, někdy i včetně vyčíslení dopadů. Pokud existují mezinárodní závazky, musíte vysvětlit politikům, že je nelze porušovat. A je nutná jednota, jinak si vás politici rozdělí a budou postupovat podle sebe.
Potom nastupuje ten standardní proces. Pokud jde o zákon, tak Svaz průmyslu je připomínkovým místem na úrovni ministerstva. To znamená, že nám jdou na stůl všechny nové zákony tak, jako ostatním ministerstvům, kterým to musí předkladatel poslat, a my k tomu máme právo uplatnit připomínky. Když nejsou vypořádané, tak to dále řešíme s vládou. Takhle pracujeme, standardním procesem v rámci tripartity, v rámci připomínkového řízení. Jedná se s vládou, komunikuje se i ve veřejném prostoru, aby lidé věděli, proč je to závažné téma a proč je potřeba se tomu věnovat. Těch úrovní, na kterých se jedná, těch způsobů, jak věci ovlivňovat, je celá řada. Pro nás je důležité, že nechodíme nikam za někým netransparentně. Jsme sociální partner, jsme součástí rozhodovací struktury stejně jako odbory. Využíváme k tomu standardní procedury, tj. pracovní skupiny tripartity, připomínková řízení, plenární zasedání tripartity, kde hovoříme přímo s vládou. A to všechno je pak k dispozici tomu sektoru, který zastupujeme.
A jak řešíte případné vnitřní konflikty, kdy například zrovna u autorů a umělců je zájem dostat spravedlivou odměnu za svá díla a výkony, což se střetává se zájmem uživatelů např. v telekomunikačním sektoru, kteří chtějí platit tvůrcům co nejméně.
Občas se nám stává, že máme dvě odlišné pozice v rámci jednoho sektoru. Je několik možností. Někdy je spor tak vážný a nedaří se ho překonat, že SP ČR nemůže jít ven s jednotným názorem. Je to hodně vzácné, ale i takové situace pamatuji. To považujeme za velmi nešťastné a snažíme se tomu předcházet. Nechceme být paralyzováni např. v oblasti ICT některými firmami, které by nám znemožnily přijmout jasné stanovisko, protože by se jim nelíbilo. Proto pečlivě zvažujeme, koho do Svazu průmyslu přijmout. Zdaleka nepřijímáme každého, kdo si dá přihlášku. Představenstvo rozhoduje o každé jednotlivé přihlášce a toto je jedno z těch kritérií, podle kterých ty žádosti posuzujeme. Protože pokud bychom měli pocit, že ztratíme akceschopnost kvůli některém členovi, který by mohl blokovat ty ostatní, tak ho nevezmeme.
K Radku Špicarovi neodmyslitelně patří i jeho Jeep Willys.
Druhá možnost je, že k tomu střetu dvou přístupů dojde mimo média, mimo veřejnost, a odehraje se ta složitá a těžká debata v klidu za zavřenými dveřmi. Je to pak odborná debata a Svaz průmyslu se snaží přimět znesvářené strany, aby nalezly nějaký kompromis, se kterým následně průmysl může do diskuze s politiky jít a tento kompromis hájit. Snažíme se pracovat nejen vůči politikům navenek, ale i dovnitř naší členské základny a vysvětlovat sektorům, jak je důležité, aby se shodly, snažit se je motivovat k tomu, aby našly nějaký vzájemný kompromis, který pak můžeme navenek hájit. To je taky naše důležitá role, usměrňovat členy a vysvětlovat, co je reálně prosaditelné a co už ne.
Mezi USA a Evropou existují rozdílné přístupy k autorským právům, přičemž Amerika silněji akcentuje tržní aspekty (větší možnost obchodu s právy), zatímco Evropa do toho zapojuje otázky kulturní rozmanitosti, solidarity s menšinovými žánry apod., což není čistě obchodní záležitost. Je to tak z vašeho pohledu správné, nebo to narušuje konkurenceschopnost Evropy vůči zbytku světa?
Stává se často, že má Evropa, nebo Evropská unie jiný přístup než Spojené státy, například v oblasti ochrany osobních údajů. Američané nemají pocit, že je potřeba data tolik chránit, dělají s nimi byznys a dokáží je vytěžit mnohem lépe a využít je více nežli my. My máme větší tendenci data chránit. Nevnímáme je tolik jako komoditu. A je potřeba najít nějaký kompromis. To je vždy těžké, ale je to řešitelné. Dobrou ukázkou toho je, že v oblasti GDPR jsme příkladem zbytku světa, kdy některé například asijské země nebo USA vnímají evropský model jako jistý vzor, který je možné z části využít pro ochranu osobních dat. Naše role je taková, aby když se dohadují Spojené státy s EU, aby Evropská unie věděla, co chce. Aby politici prosazovali něco, co je zkonzultováno s byznysem, a to na všech národních úrovních. Od toho je tady Svaz průmyslu v případě České republiky. Ale ano, kulturní rozdíly samozřejmě existují, nejen ve vašem sektoru, ale v mnoha sektorech, např. v ICT.
Měla by mít Evropa ambici být lídrem v těchto otázkách a ukazovat zbytku světa cestu?
Musí to být kompromis, tak jak tomu je v ochraně osobních údajů. Považuji za důležité chránit osobní údaje, zároveň ale chci, aby data sloužila například pro lepší diagnostiku nádorů za využití umělé inteligence. K tomu potřebujete velký vzorek dat, ale ta mohou být anonymizovaná. Ten kompromis je možný.
Umělá inteligence patří k vašim oblíbeným tématům. Hodně se dnes hovoří i o automatizaci a robotizaci. Stroje budou nahrazovat pracovní místa v tradičních sektorech. Máme se toho obávat nebo to vnímat jako příležitost k dalšímu rozvoji?
Umělá inteligence, digitalizace, automatizace a robotizace dramaticky změní trh práce. My jsme na průmyslu a výrobě jedna z nejvíce závislých ekonomik v celé Evropské unii, takže se nás to bude týkat více než ostatních. Mnoho pracovních míst zanikne, ale je to čtvrtá průmyslová revoluce, takže už víme, že díky ní stejné množství nebo i více pracovních míst vznikne. A třeba kreativní průmysl bude schopen absorbovat spoustu lidí, kteří se v něm budou moci realizovat.
Jakou roli podle Vás budou kreativní průmysly hrát za 20 – 30 let?
Považuji je za jeden z nejperspektivnějších sektorů, který u nás máme, a to z několika důvodů. Za prvé, Češi jsou v tom velmi dobří. Jsem přesvědčen, že tak, jak excelujeme v automobilovém průmyslu, můžeme excelovat i v kreativním průmyslu. Podívejte se, jaké máme skvělé vývojáře počítačových her. Tak, jako náš automobilový průmysl patří k naprosté špičce světového automobilového průmyslu, můžeme tam patřit například v oblasti vývoje her. Podívejte se na Beat Saber. Nejpopulárnější počítačová hra na světě v oblasti virtuální reality nedávno koupená Facebookem a vznikla u nás.
My jsme kreativní národ. Jenom to nedokážeme dostatečně kapitalizovat. Ten sektor navíc není jednotný, nedokáže dobře hájit své zájmy. Tím pádem mu politikové nepomáhají tak, jak pomáhají ostatním sektorům. Je tady obrovský prostor pro zlepšení například v oblasti designu. Jsme průmyslová supervelmoc, ale design výrobků by mohl být mnohem lepší. Mnoho firem design zanedbává. Právě kreativním průmyslem můžete pomáhat značkám, aby posilovaly svojí pozici na trhu. Designem výrobku pomůžete budování a posilování značky. Pracujete s finálním produktem, máte díky němu vztah k zákazníkům, což je dnes velmi důležitá věc. Je to něco, co se týká emocí. To je na trhu důležité. Jak říká můj kolega Zbyněk Frolík (pozn.: bývalý viceprezident SP ČR, zakladatel a generální ředitel společnosti LINET): „Musíme mít produkty, které nejsou objektem potřeby, ale objektem touhy.“ To je mnohem víc!
Emoce budí i jedno z kontroverzních témat v rámci kreativního průmyslu, a to filmové pobídky. Z hlediska tržních principů jde o nesystémový prvek, ale zdá se, že je to jediná cesta jak v Česku zahraniční filmaře udržet. Jak se na tento institut díváte?
Veřejná podpora, pobídky, to je něco, bez čeho bychom se asi všichni rádi obešli, protože je jasné, že to nějaké distorze na trhu způsobuje. Bohužel ale nežijeme v ideálním světě bez veřejných zásahů do fungování ekonomiky. Máme tak jen dvě možnosti – buď se chovat puristicky a říkat ne, protože to má negativa a není to správné, tak to dělat nebudeme. Ale důsledkem toho je přesun investic zahraničních filmových štábů do zahraničí. Anebo řekneme, nelíbí se nám to, ale bohužel ta hra se takto hraje a všichni kolem nás pobídky uplatňují, protože chtějí ty investice získat, protože pomáhají v národním hospodářství. A ostatní je mají navíc mnohem štědřejší, než je máme my. Pokud tady nějaké zahraniční investice chceme mít, tak tu hru prostě musíme hrát taky. Myslím si, že nemusíme tu hru hrát tak intenzivně co do objemu té podpory, protože máme kromě peněz hodně co nabídnout. Je tu silná tradice filmového průmyslu, skvělí řemeslníci atd. Nemusí to tudíž být tak štědré, ale musí to být konkurenceschopné. Bez toho budeme o investice přicházet. Dopadové studie, které filmový průmysl na rozdíl od jiných sektorů udělal, vyčíslily, že to není žádná charita a natahování ruky po veřejných penězích. Je to investice, která se vyplácí.
Obecně byl bych rád, aby naše aktivita na podporu kreativního průmyslu ukázala, že hráči v oblasti kreativního průmyslu nejsou jenom subjekty, které natahují ruku po veřejných penězích a nic nepřinášejí, ale že je to svébytný sektor, hospodářská a ekonomická aktivita, která se vyplácí i státu, a proto si zaslouží pozornost. Filmové pobídky stát podporuje proto, že se mu to vrátí. Totéž se týká filmových festivalů – to není jen něco, co polyká dotace. Myslím si, že ten „značkotvorný“ přínos tohoto sektoru je vyčíslitelný. Kdybychom šli do detailů u festivalů – kolik přijede lidí, jak to zvýrazní region, kam pak jezdí turisté, kolik bydlí lidí v hotelích, kolik toho snědí, to vše lze kvantifikovat. Myslím si, že je to dobrý způsob, jak politikům i lidem ukázat, že to není černá díra, do které padají veřejné peníze, ale že je to oblast, která dokáže podporu vracet.
Týká se to jistě nejen filmových ale i hudebních festivalů. Ale v Česku je často zakořeněna představa, že nejde o podnikání, a že umělec by měl být ideálně na pokraji chudoby.
Ano, a přitom se podívejte, když to dobře funguje – třeba ve Švédsku – kolik takové „firmy“ jako je ABBA nebo Roxette té zemi přinesou na daních, když jsou schopné, i díky počáteční podpoře státu, se dostat na světovou úroveň a prodat miliony alb. Švédský systém podporuje nahrávací studia na základních školách, podporuje se exportní potenciál kapel, platí se jim účast na mezinárodních festivalech. To je podle mě dobrá investice, která se může vrátit, když ten systém vygeneruje kapelu, jako je ABBA nebo Roxette, protože na daních to splatí stonásobně. Můžete se dvacetkrát splést, ale když vám to jednou vyjde, tak to pak zaplatí podporu všech těch malých kapel, které třeba neprorazí. Ale i to, že někdo hraje v kapele a nebude celosvětová hvězda, má na společnost pozitivní vliv. Ten člověk má o něco zájem, snaží se zlepšovat, naučí se spolupracovat s ostatními, pracovat se sociálními médii kvůli propagaci a tak dále. Má to mnoho pozitivních vedlejších efektů pro fungování společnosti jako celku.
Foto: ESTER HAVLOVÁ