Po osmi letech od vydání svého prvního singlu se talentovaná zpěvačka Kateřina Marie Tichá konečně rozhodla potěšit fanoušky debutovou deskou, která vyjde 2. října. Proč se rozhodla k vydání alba právě teď? Bude se muset kvůli její sólové dráze kapela Jelen na koncertech obejít bez svého stálého hosta? Jak zvládá kolotoč showbyznysu a kde hledá klid a ticho? Nejen na to jsme se ptali Kateřiny Marie Tiché během našeho rozhovoru.
Vydání debutové desky jste nechtěla uspěchat. Říkáte, že jste chtěla mít nejprve jasno v tom, co chcete říct a jakým způsobem. Jak jste poznala, že jste se do tohoto bodu už dostala?
Zrovna nedávno jsem se bavila s Jindrou Polákem (frontman kapely Jelen, pozn. red.) a říkala mu, že mám pocit, že je na té desce ještě stále co vylepšovat. A přitom je těsně před vydáním! On mi řekl, že kdysi slyšel, že je příprava desky procesem, který končí tím, že se album v určité fázi nedodělanosti odevzdá a vydá se. Že kdybych měla čekat, až s ním budu stoprocentně spokojená, že bych ho nevydala nikdy. To mě uklidnilo, protože já jsem hrozný perfekcionista.
Každopádně zpět k vaší otázce. Že je načase vydat desku jsem si uvědomila ve chvíli, kdy jsem dala dohromady své písně, představila je kapele, zahráli jsme si je spolu. Najednou jsem je před sebou viděla jako celek, který pohromadě dává smysl a který je pro mě nějakým způsobem určující. Jako celek, který mi dělal radost. A měla jsem pocit, že by mohl dělat radost i dalším lidem. V té chvíli jsem si řekla, že už je čas.
Z desky jste představila první singl Sami. Byla jste před jeho uveřejněním nervóznější, než když jste vydávala své předchozí singly? Jednalo se vlastně o vizitku celé desky.
Byla jsem hodně nervózní. Ale tak radostně nervózní.
A jakých jste se dočkala reakcí?
No dobrých! Mám zatím jen pozitivní reakce. Mám radost, že to s lidmi rezonuje stejně jako se mnou.
Dá se vaše debutová deska nějak žánrově ‚zaškatulkovat‘?
Já vůbec nevím. Pár písniček na desce je ve stylu singlu Sami, což je taková krásná divočina, kde je slyšet akordeon, živá kapela, akustické kytary. My to označujeme jako balkánsko-cikánské rytmy. Ty mi dělají velkou radost především při živém hraní. Na albu mám ale i popovější písničky, indie popové kousky. Myslím, že je hodně pestré, reflektuje to poslední čtyři roky mého života.
Takže jste se nenechala svázat do nějaké ‘škatulky’?
Ne ne, mě by nebavilo tvarovat desku podle toho, jaký by měla mít žánr. Jak ty písničky vznikly, tak jsem je nechala.
Nebylo pak náročnější udržet konzistenci celé desky?
O tom jsme také přemýšleli, ale nějakým zázrakem drží pohromadě. Jednotlivé písně propojuje mé autorství, všechny písničky si píši sama. A pak samozřejmě můj zpěv. Myslím si, že to funguje.
Už jsme mluvili o Jelenech. Vy jste vystupovala skoro na každém jejich koncertě…
Spíš na každém… (smích)
Jak jste v takovém koncertním kolotoči zvládla připravit desku, která je poněkud odlišná od toho, co zpíváte na koncertech?
Ve veškerém volném čase, který jsem měla, jsem hodně psala a snažila se tvořit. Musela jsem, mám v sobě tvůrčí tlak. Když skončilo turné s Jelenem a já měla najednou třeba měsíc volno, tak jsem nevěděla, co se sebou. No a pak přišla samozřejmě korona, takže jsem najednou měla spoustu času na dodělání všech potřebných věcí.
Takže vám koronavirová krize přinesla potřebný volný čas. Nebo jste měla písně natočené už před ní?
Písně byly už hotové. V lednu jsem je představila kapele i svému producentovi. Ale během korony jsme nahrávali a dodělávali všechny studiové práce. Nahrávání desky probíhalo vlastně od ledna do července.
Kdyby nebyla korona, vyšla by deska také 2. října, nebo ještě neměla datum?
Ještě neměla datum. Ale já jsem byla tak nadšená, tak rozjetá, že si myslím, že bych ji stejně brzy dotlačila do zdárného konce. (smích) Opravdu jsem na ni nijak nespěchala, ale jakmile jsem zjistila, že už přišel ten správný čas, tak jsem neuhnula!
K písni Sami jste vydala videoklip, ve kterém s vámi vystupuje bývalý akordeonista Jelenů Janek Kovařík. Budete mít na desce ještě nějaké další hosty?
Jen pro upřesnění, Janek ve videoklipu vystupuje jen jako herec. V písničce a na celém albu hraje akordeonista Michal Mihok. V době natáčení měl ale nějaké koncerty, tak jsem si řekla – kdo jiný by si měl zahrát akordeonistu než Janek? Jsme dobří kamarádi a z nabídky měl radost. Doufám, že si spolu někdy zahrajeme i na koncertě.
A máte tedy na desce nějaké hosty?
V jedné písničce se mnou zpívá David Stypka, který mi také pomohl napsat jediný úryvek textu na desce, který není můj autorský. Jeho textová stopa je v písni V Paříži. Spolu se mnou zpívá pak v písni Divoká. Je to mnou napsaný duet, ve kterém mi David propůjčil svůj hlas.
Fanouškům jste na sociálních sítích slíbila před vydáním desky ještě jedno nebo dvě překvapení. Mohla byste přiblížit, o co půjde?
My jsme si během posledních tří měsíců tak různě natáčeli. Teď to máme schované na hromádce a jen se rozhodujeme, kdy to pustíme ven. Jsou to ale samozřejmě hudební překvapení. Jsou to písničky, je to muzika. Což mi připomíná, že musím zavolat do vyšších míst a zeptat se, kdy to zveřejníme. (smích)
Všechny texty si píšete sama. Uvažovala jste někdy o tom, že byste si nechala něco napsat od někoho jiného?
Jsou samozřejmě autoři, které absolutně obdivuji a zbožňuji a byla by to čest si od nich něco zazpívat. Ale tím, že mám pořád o čem psát, tak mně to momentálně přijde zbytečné.
A jací ti autoři to pro vás jsou?
Mnozí z nich už nežijí. Z těch žijících velmi obdivuji Michala Horáčka, ale i zmiňovaného Davida Stypku. Pochybuji, že kdyby mi David napsal písničku, tak že bych ji nechtěla zpívat. Pak třeba Lenka Dusilová nebo Bára Zmeková, obě mají nádherné písničky. Vlastně se nebráním žádné spolupráci. Kdo ví, mám před sebou celý život. Doufám, že toho bude ještě spousta. Mám tolik plánů, že ani nevím, jestli to všechno stihnu.
Takže jste měla přeci jen začít o trošku dřív?
To ne. To právě, že ne. Na to jsem si musela počkat.
Máte nějaký text, na který jste opravdu pyšná?
Nevydala bych žádný text, který by pro mě nebyl stoprocentní, za kterým bych si nestála. Takže mám ty písničky ráda všechny. Spíš jsou v těch textech takové osobní schovky, pro které je mám ráda. Přestože je tam dávám zejména jako potěšení pro sebe, stává se mi, že za mnou po koncertu někdo přijde a úplně přesně to místo vychytá a říká ‚Hele, nemyslelas to náhodou takhle?‘ a já na to odpovídám ‚Hele, a víš, že jo!‘ (smích) Mám ráda, když se lidé v těch textech sejdou a najednou se to celé propojí.
Foto: Radek Kudláček
Když se ještě vrátíme na chvilku k videoklipu k singlu Sami. S Jonášem Červenkou alias raperem Lipem jste nahrála na začátku své hudební kariéry úspěšný singl Do města přišla zima. Nyní vám režíroval zmiňovaný videoklip, předtím se podepsal pod videoklip k písni Otazníky. Neplánujete nějakou další společnou hudební spolupráci?
Něco se tam možná chystá, ještě o tom nemohu úplně mluvit. Ale uvidíme, možná jo.
Lipo řekl, že při přípravě vašeho posledního videoklipu vycházel z vaší originality, která je na poměry současné české mainstreamové hudby nebývalá. V čem tahle vaše originalita spočívá?
To já nevím, to řekl on, ne já. (smích) To byste se museli zeptat jeho. Mám ale takový pocit, že k tomu, aby byl člověk originální, stačí dělat věci tak, jak je cítí. V něčem jsme si totiž všichni podobní, ale zároveň máme také každý své ‚barvy‘, své zvláštnosti, výhybky z normálu, které nás dělají originálními.
Znamená to, že když teď rozjíždíte svou sólovou dráhu, že se bez vás budou muset Jeleni minimálně na nějakých koncertech obejít?
My máme takovou dohodu, že dokud to půjde, tak budeme společně vystupovat co nejvíce. Že s nimi budu jezdit, dokud to bude možné, že se to pokusíme skloubit obojí dohromady. Oni jsou druhá rodina. To by bylo těžké loučení.
A neuvažovala jste někdy, že byste se stala právoplatným členem kapely? Myslím, že spousta fanoušků vás takhle i vnímá.
Ono to tak i trochu je. Ale tím, že se chci věnovat své tvorbě, je dobře, že tam mám pořád prostor k tomu dělat si věci sama.
Myslíte, že vás působení s kapelou Jelen nějakým způsobem hudebně utvářelo?
Určitě. Ta spolupráce trvá už nějakých sedm let. Společně jsme s kluky odehráli stovky koncertů. Získala jsem obrovské zkušenosti, co se vystupování na pódiích týče. Ale je tam i lidská zkušenost – cesty dodávkou, backstage. Rozhodně mě to formovalo.
A přináší vám to i po těch sedmi letech pořád něco nového?
Jeleni teď natáčí novou desku, vytváří nové věci, pořád se to někam hýbe, není to stojatá voda. A člověk o sobě i po těch sedmi letech zjišťuje nové věci. Třeba i na pódiu, jak reaguje na určité situace. Teď to mohu porovnat s tím, jak se cítím na pódiu jako součást Jelena a jak se tam cítím jako sólový interpret.
Jaký je v tom tedy rozdíl?
Obrovský. Přeci jen s Jelenem během koncertu prezentuji jen jednu svou písničku, takže mám je tři a půl minuty ukázat sebe samu. Pak už jsem zase součást skupiny. Když vystupuji se svou kapelou, tak se prezentuji se svou tvorbou celou dobu. Jsem třeba hodinu na pódiu jen sama za sebe, se svými písničkami a s tím, co chci lidem předat. Navazuji kontakty s publikem úplně z jiné pozice než s Jelenem.
Takže je to větší tréma?
Přiznám se, že jsem s Jelenem už tolik nervózní nebyla. Když se chystám na svůj sólový koncert, tak před ním zase dělám dechová cvičení a tak. (smích)
Všimla jsem si, že jste při koronavirové krizi začala cvičit jógu. Nebo jste ji cvičila už před tím?
Cvičila, ale teď jsem na to měla konečně čas.
A to vám také pomáhá?
Jóga je úžasná věc, zejména co se týče propojení s hlavou. Pro mě osobně není o pozicích, o tom, jestli si zvládnu dát nohu za krk. Jde především o to, jak se u toho cítím, že vypnu mozek a jen dýchám, hýbu se a nepřemýšlím. To je pro mě strašně důležité, protože mi běží hlavou pořád tolik věcí! Jóga je pro mě vypnutím všeho. A ticho. Miluji ticho!
Jaké je pro mladého člověka být součástí showbyznysu? Tam si příliš klidu a ticha asi neužijete.
Musím k tomu mít nějakou protiváhu. Když mám všeho dost, když je na mě příliš hluku, tak se vydám do přírody, nebo odjedu na měsíc pryč. Během korony jsem byla na vesnici o patnácti barácích. Tam bylo krásné ticho každou noc. Měla jsem štěstí, že jsem mohla utéct z Prahy za rodinou. Předloni jsem ale od hluku utekla třeba do Palestiny, pak jsem byla v Gruzii. Prostě si vždy uteču na úplný protipól toho, co mě obklopuje v práci.
Vy si ale nevybíráte k cestovnímu odpočinku úplně dovolenkové destinace…
Nevybírám. Jak je člověk trochu vidět, na podiu a tak, tak je pořád upravený, všechno je hezké. Proto je pro mě protiváhou ten ‚špinavý‘ reálný svět s lidmi, kteří žijí tady a teď. A ten většinou bývá jinde než v západních velkoměstech nebo v dovolenkových destinacích, u moře na plážích nebo tak. Spíš mi přijde, že to tak bývá na horách, na pouštích…. To mi dělá dobře.
Máte ráda extrémnější situace? Že cestujete bez plánů, že se sem tam stane, že vám dojde voda a vy nevíte, kde bude další pramen?
Své cesty vůbec neplánuji, vždy jen první noc. A potom vím, kdy odlétám. Právě tím, že nic předem neplánuji, tak se mi takové věci stávají. Ale mám takovou dohodu s vesmírem, že budu vždycky v bezpečí a že to vždy vše dopadne tak, že to pro mě bude ta nejlepší možná varianta, kterou bych já sama ani nezvládla vymyslet. A to se mi opravdu děje.
Chápou rodiče tuhle vaší vesmírnou dohodu?
Vědí o ní. Ale že bych v jejich očích viděla mnoho důvěry, když jim o té dohodě říkám, to se samozřejmě říct nedá. (smích) Tak třeba z té Palestiny byli nejprve vyděšení, a potom když jsem se vrátila živá, zdravá, šťastná, plná nádherných zážitků, tak tu Gruzii už nesli lépe.
Vy jste takticky začala tím větším extrémem…
Oni se děsí už když přijdu s tím, že někam pojedu. Sedí zaťatí a zadržují dech, co to nakonec bude za místo. Já ale opravdu nejsem extremista. Nejezdím záměrně do nějakých nebezpečných oblastí. Tím, že jsem holka a že cestuji sama, tak si dávám samozřejmě pozor.
Proč cestujete sama?
Abych vyvážila ten hlučný a rychlý svět tady, vyčistila si hlavu, byla v tichu. Abych nasála to prostředí, do kterého přijdu. Když člověk cestuje ve dvou nebo více lidech, tak je to také krásné, ale je to úplně jiný druh zážitku. Když člověk cestuje s někým, soustředí se přeci jen do té uzavřené skupiny. Když je sám, je otevřenější a místní jsou otevřenější k němu.
Inspirují vás ty cesty při skládání?
Hodně, určitě. Akorát nemohu psát přímo během těch cest. Většinou tam totiž mluvím anglicky, rusky nebo nohama a rukama. Po nějakém čase mi vždy mozek přepne z češtiny do jiných jazyků. Stalo se mi ale třeba, že když jsem přijela z Palestiny, tak jsem si po třech týdnech přečetla deníček, který jsem si z cest psala. A najednou jsem jako lusknutím prstu napsala píseň, kterou jsem si sice dovezla z Palestiny, ale tvar jsem jí dala až doma, když jsem se uklidnila a mozek mi přeskočil zpět do češtiny.
A tahle píseň bude také na novém albu?
Ano, ta je poslední. Jmenuje se Vítr.
Když se vrátíme ještě na chvíli k tomu showbyznysu. Myslíte si, že to v něm mají ženy těžší?
Moc si netroufám do tohohle pouštět. Zdá se mi, že muži často věci, kterými si procházejí, neventilují tak často, jako to dělají ženy. Takže nemohu vědět, jestli si moji kolegové neprochází stejným soubojem jako já. Ale samozřejmě bych byla radši, kdyby na českých pódiích bylo žen více. Kdyby dostaly více prostoru.
V České republice máme mnohem více zpěváků než zpěvaček. Tento rozdíl je poměrně výrazný, ale není vlastně zřejmé, proč tomu tak je.
Ale ony jsou. Nejspíš žiju v bublině, ve které mám kolem sebe strašně moc ženských interpretek a přátelím se s nimi, tudíž mi nepřijde, že by jich bylo málo. Ale je pravda, že pak jedu na festival, kde vystupuje jedna ženská interpretka a pět chlapeckých kapel. Ale netroufám si pouštět se do analýzy toho, proč tomu tak je.
A koho z ženských interpretek byste tedy doporučila?
Už jsem mluvila o Báře Zmekové, to je úžasná interpretka. Pak Tereza Balonová, mlaďounká kytaristka a autorka. No a miluji i zavedené české zpěvačky, třeba Lenku Dusilovou, Anetu Langerovou. Zaujalo mě také česko-slovenské uskupení Nina Rosa či dvojice Kristína Mihal’ová a Jakub Šedivý. Ráda vyhledávám nové autory a autorky.
Kdybyste si mohla zvolit kohokoliv jak z České republiky, tak ze zahraničí, s kým byste si chtěla zajet turné?
To je hrozně těžké. Teď jsem si třeba oblíbila americkou kapelu Young the Giant. To jsou takoví pop indie elektroničtí kluci, kteří jsou úplně fantastičtí. Tak s těmi by se mi to určitě líbilo.
Koho ale absolutně zbožňuji, to je Florence Welch z Florence and the Machine. Byla jsem na jejím koncertě na Colours of Ostrava, stála jsem v první řadě a půlku koncertu jsem probrečela. Bylo to úplně nádherné. Ona je pro mě velkou autorkou i osobností.
Takže říkáte, že té byste klidně předskočila? (smích)
No ježišmarjá! Já bych jí klidně vařila čaj v backstage, masírovala nohy nebo tak něco. Ale chtěla bych s ní hlavně zkusit tvořit. Občas jsou takoví autoři, pro mě především textaři, které bych chtěla zažít v procesu tvorby. Chtěla bych zažít, jak jim funguje mozek, jak píší píseň. Chtěla bych se toho účastnit, chtěla bych s nimi zkusit něco napsat.
Teď vydáte svůj debut. Jaké další máte milníky? Co chystáte?
Chtěla bych, abych se mohla jednou muzice věnovat na plný úvazek. Abych tomu mohla dát ještě více energie, než tomu mám čas dávat teď, protože musím kolem toho dělat dalších milion věcí. Chtěla bych třeba taky jednou vydat album s orchestrem. Mám taky rozepsáno několik lidových písní, proto bych chtěla připravit desku, která by byla zaměřená na ně. Úplnou novinkou je, že mi jedno nakladatelství nabídlo vydání sbírky básní. Pokud všechno klapne, mohla by vyjít příští rok. Taky bych ráda dopsala beletrii, kterou mám rozepsanou. Nevím, jestli to vůbec někdy zvládnu, protože mám hlavu rozlítanou po všech čertech, ale to bych taky chtěla stihnout. Takže já budu opravdu potřebovat ještě další dva životy. (smích)
Koronaviru už jsme se lehce dotkli. Jak jste zvládala karanténu?
Samozřejmě si uvědomuji, jak to bylo pro mnoho lidí těžké, ať už ze zdravotních, nebo finančních důvodů. Myslím si, že se z těch následků budeme všichni vyhrabávat nějaký ten pátek, ale pro mě to byl darovaný čas, klid a prostor si urovnat věci v sobě a v hlavě a strávit kvalitní krásný čas s mojí rodinou. Normálně tam jezdím jen na víkendy, teď jsem tam byla dva měsíce. Chodila jsem ráno bosá venčit svého psa, každý druhý den seděla u ohně. Bylo to prostě hezké.
A natáčela jste také audio pohádky.
A natáčela jsem pohádky. To začalo v době, když jsem ještě byla zavřená v bytě v Praze a stýskalo se mi po ségře. Chtěla jsem jí být blízko, tak jsem jí nahrála pohádku, pak další. Ozvali se mi další lidi, kterým se to líbilo, tak jsem nahrávala dál. Pak jsem přijela za rodinou a s pohádkami jsem přestala. Doteď mi ale ještě lidé píší, že chtějí zbytek, že jsem poslední pohádku nedopovídala. (smích)
Tak to by mohl být možná váš další směr – nahrávání audioknížek?
Tam se možná také něco chystá, ale nemůžu o tom ještě vůbec mluvit, protože to ještě není potvrzené. Ale ráda bych.
Jaký je vztah mladého interpreta k vydavateli? Netlačili na vás, abyste desku vydala dřív?
Tím, že jsem vystupovala s Jelenem, tak jsem byla součást nějakého procesu i bez své tvorby, která tam ale pořád nějakým způsobem probíhala, i když v pozadí. Mám ale opravdu strašnou kliku, protože jsem u vydavatelství (Singlton, pozn. red.), které je, a to fakt říkám bez nějaké naivity nebo bez přehánění, opravdu taková rodina. Oni jsou féroví, rovní lidé, se kterými dělám hrozně ráda a kteří by mě netlačili do něčeho, co by mně bylo proti srsti.
Takže na vás s vydáním debutu opravdu nenaléhali?
Ne, a toho si hrozně vážím, protože ta trpělivost byla jedna z věcí, která umožnila, aby deska vznikla teď a aby vznikla tak, jak jsem si představovala. A já jsem za to opravdu moc ráda. Myslím, že je to vše tak, jak má být, že až teď je ten správný čas.
Autorem fotografií je, jestliže není uvedeno jinak, Petr Kozlík. Autorem úvodní fotografie je Radek Kudláček.