Na divadelních prknech vystupuje od svých sedmi let. Hostoval v Divadle na Vinohradech i v Městském divadle Most, aby nakonec zamířil do Východočeského divadla v Pardubicích. Často ztvárňuje role vojáků, za dosavadní vrchol své kariéry nicméně považuje postavu Christophera v inscenaci Podivný případ se psem. Na konci roku získal Josef Láska prestižní Cenu Thálie pro činoherce do 33 let. „Je škoda, že teď lidé nemohou přijít na představení, kde hraju, podívat se, jestli za tu Thálii fakt stojím,“ říká v našem rozhovoru.
Kde máte teď svou Thálii?
Už je v divadle. Mám kočku, takže jsem ji nechtěl mít doma, aby mi ji náhodou neshodila. (smích)
Co na ni v divadle říkali?
Byli nadšení, potěšilo je to. Kromě mého ocenění pro činoherce do 33 let byla ještě jedna kolegyně v širší nominaci v činoherní kategorii, takže u nás v divadle bylo pozdvižení. Zvlášť v této době to bylo opravdu příjemné.
Do souboru v Pardubicích jste nastupoval jako nejmladší člen. Prý vám kolegové dávali výchovné lekce. Obrátí se to teď díky Thálii?
Jakože bych teď dával výchovné lekce já jim? (smích) To asi ne. Ale ony to byly výchovné lekce příjemné, kolegiální, plné rad. Ale já nemám rád, když mi někdo radí až moc. Rád si na věci přicházím sám. Jeden kolega se mě v divadle ujal a snažil se mě do všeho zasvětit, čehož jsem si hrozně vážil. Ale pak přišla doba, kdy jsem mu řekl, že už ne, že si potřebuji najít svou cestu. Nechci kopírovat něčí přístup. Musím si najít ten svůj.
Josef Láska, foto: Jan Tran
Takže jste se potřeboval vydat vlastním směrem?
Určitě. V divadle se pohybuji od malička, takže něco málo o tom, jak jednotlivé procesy fungují, už znám. Nicméně když jsem nastupoval v Pardubicích, tak jsem byl ještě mladý a v podstatě nevyhraný v takto velkém souboru. Najednou jsem dostával mnohem větší příležitosti, než na které jsem byl zvyklý, takže byly veškeré rady přínosné a já si jich vážil.
Vy jste začal už ve svých sedmi letech působit v Divadle na Vinohradech. Jak se vůbec dostane takto mladé dítě na divadelní prkna?
Byla to velká náhoda. Moje mamka předcvičovala aerobik ve fitku a když pro mě neměla hlídání, tak mě brala s sebou. Chodila k ní na lekce jedna slečna, která měla na starosti dětský soubor v Divadle na Vinohradech. A ta pak mamce nabídla, jestli bych to nechtěl zkusit v divadle. Asi sledovala, jak si tam sám hraju a jakou mám představivost. Tak jsem přemlouval rodiče, že bych to chtěl zkusit. A oni pořád že ne, že ze mě nebude komediant.
Rodiče vám to tedy nechtěli dovolit?
Nechtěli. Nakonec jsem si to ale vydupal, šel jsem to zkusit a dostal jsem první roli. Od sedmi snad do dvaceti jsem byl na Vinohradech. Ještě na škole, když jsem studoval konzervatoř, jsem tam hrál. Pak jsem odešel.
Proč jste z Prahy odešel nejprve do Mostu, pak do Pardubic?
Nebyl jsem v souboru. Když jsem měl nějakou větší roli, byl jsem tam pouze jako host. Navíc už jsem byl ve věku, kdy by měly přicházet nějaké větší příležitosti. V té době vyšel plán na novou sezónu a já se těšil, protože jsem tam měl mít pár opravdu hezkých rolí. Ale těsně před tím se změnilo vedení a věci, ve kterých jsem měl hrát, zrušili. Už jsem nechtěl dělat jen dav. Chtěl jsem se dál rozvíjet, tak jsem odešel. Ale mrzelo mě to.
Plánujete tedy zůstat v Pardubicích?
Zatím jo. V době, kdy jsem sem nastupoval, jsem dostal nabídku na hostování v Divadle na Vinohradech. Ale to přišlo opravdu dva měsíce poté, co jsem nastoupil do Pardubic. Tenkrát jsem řekl, že by bylo neslušné takto brzy zase odejít. Proto jsem to odmítl a už se neozvali. Snad jsem si tam nezavřel dveře.
Teď po Thálii možná nějaké další nabídky přijdou.
Možná jo! Pokud se tedy otevřou divadla. Proč by teď někde hledali nové herce, když se stejně nehraje?
Josef Láska, foto: Jan Tran
Jaký byl pocit přebírat Thálii v době, kdy se nemůže hrát? Už měsíce jsou divadla zavřená a nikdo neví, kdy se budou moci znovu otevřít.
Bylo to zvláštní. Je škoda, že lidé nemohou přijít na představení, kde hraju, podívat se, jestli za tu Thálii fakt stojím, nebo ne. Už jen to, že se ceny předávaly na Herecké asociaci v pár lidech…
Přesto jste ale přiznal, že jste byl během své děkovací řeči nervózní.
Strašně nervózní! Rozklepaly se mi nohy, vůbec jsem nemohl mluvit. Měl jsem pocit, že jsem neřekl skoro nic, i když jsem měl připravenou řeč. Já na tohle moc nejsem, vždy se hrozně bojím.
Netrénujete ve sprše oscarovou řeč?
Párkrát jsem se při tom už přistihl. (smích) Ale teď to bylo něco úplně jiného. Bylo to doopravdy.
Možná to byla rozcvička před letošními Tháliemi, které by se měly konat v Národním divadle, kde byste měl vystoupit jako předávající ceny svému nástupci?
Na to jsem zvědavý a potěšilo mě to. V tomhle je Herecká asociace hrozně fajn. Opravdu chce, aby si člověk to ocenění užil. A když jsme nemohli být oceněni v Národním divadle, tak se tam podíváme alespoň tento rok.
Nejvíce jste na sebe upozornil v inscenaci Podivný případ se psem, kde hrajete chlapce s poruchou autistického spektra. Jak s odstupem vzpomínáte na zkoušení a na premiéru?
Bylo to velmi náročné. Režisérkou byla Kasha Jandáčková, což je moje spolužačka z konzervatoře. Chodili jsme spolu do třídy, pak odešla na DAMU a od té doby jsme se neviděli. Byl jsem nervózní, protože jsem se bál, jak na ni budu reagovat jako na režisérku. Potkali jsme se ještě před zkoušením na kávě, dala mi tipy na co se podívat a co si přečíst. Pak jsme začali zkoušet. Bylo poměrně těžké najít k roli tu správnou cestu. Ale jinak bylo to zkoušení úžasné.
Co se vám na něm nejvíc líbilo?
Na všech bylo vidět, že jdeme za stejným cílem. Všichni jsme drželi při sobě, což bylo hrozně fajn. I technické složky viděly, že vzniká něco pěkného, takže se maximálně snažily, aby věci, které realizační tým vymyslel, fungovaly a vše bylo, jak má.
Byla to pro vás nejnáročnější role ve vaší kariéře?
Jo, určitě.
Josef Láska jako Christopher v inscenaci Podivný případ se psem
Co pro vás byla největší výzva?
Bylo hrozně těžké najít hranici, aby to nepůsobilo směšně, hloupě, aby to bylo uvěřitelné. Nechtěli jsme, aby to bylo prvoplánové. Že si po rozsvícení světel diváci hned řeknou: Pepa Láska hraje postiženého kluka. Ten kluk je normální, ale věci vnímá jinak než většina lidí. Měl jsem taky úžasnou příležitost potkat se s kluky, kteří mají poruchu autistického spektra. Jejich fyzický projev je opravdu jiný – trošku normální, trošku nenormální. Prostě jiný. Například se málo dívají lidem do obličeje.
Je těžké na divadelním pódiu ztvárnit tyto drobné nuance?
Jo, to je. My máme štěstí, že inscenaci hrajeme na malé scéně, kde jsou od nás diváci opravdu jen kousíček. Tam se dá hrát míň. Kdyby to mělo být na velkém jevišti, tak bychom museli trochu přidat, aby to diváci vůbec chytili. A v tu chvíli bych se zase bál, aby to nepůsobilo blbě. Já jsem hlavně nechtěl zklamat ty kluky, kteří se se mnou podělili o svůj svět.
Byli na představení?
Jeden jo, Ondra. Dnes již mohu říct, že je to můj kamarád. Skvělý kluk. Myslím, že to představení viděl tak dvakrát nebo třikrát. Když jsem dostal Thálii s tím, že to je mimo jiné i díky této roli, tak mi gratuloval se slovy, že jsem to zahrál moc dobře. Z toho jsem byl opravdu dojatý.
Čekal jste, že byste mohl díky této roli Thálii získat?
Nečekal. Ale při zkoušení jsem tušil, že vzniká něco víc, něco zajímavého. Už jen tím, jak jsme k tomu všichni přistupovali. Ale že bych myslel na to, že z toho bude nějaká cena, to fakt ne. Nechci dělat věci kvůli tomu, aby mě za ně někdo oceňoval nebo chválil. Jakmile začnu mít takové pocity, musím se uklidnit a říct si, že divadlo přece kvůli tomuhle nedělám.
A kvůli čemu to tedy děláte?
Kvůli lidem, kteří se na to přijdou podívat. Oni mi dávají svůj volný čas a já chci, aby odcházeli spokojení. Aby z divadla neodcházeli s tím, že to pro ně byla ztráta času.
Co znamená Thálie pro vaši kariéru?
Je to velký závazek vůči divákům. Doufám, že mě to někam posune, že se objeví nějaká nová příležitost. Také budu asi makat ještě víc, než jsem makal doteď. Ne že bych se před Thálií nesnažil, ale budu chtít lidem ukázat, že jsem si to opravdu zasloužil. Na jednu stranu je to motivace, na tu druhou prazvláštní tíha. Mám teď trochu pocit, že je toho ode mě velmi očekáváno. Zrovna zkoušíme Žítkovské bohyně, kde mám tři menší role, a mám pocit, jako kdyby na mě najednou všichni v divadle koukali. A to ještě nejsme před lidmi. (smích)
Josef Láska, foto: Barbora Bittnerová/INTERGRAM
Máte nějakou vysněnou roli, kterou byste si chtěl opravdu zahrát?
Strašně dlouho mám jednu vysněnou roli – Cyrana z Bergeracu. V Divadle pod Palmovkou jsem tuto hru viděl asi jedenáctkrát, úplně jsem to miloval. Už mě tam pomalu znali, vždy stejné místo. Jiné vysněné role nemám. Nehoním se za nimi. Co přijde, to přijde. Poměrně často hraju vojáky. To mě baví. I v Žítkovských bohyních hraju SSsáka. Kupodivu zrovna v této hře vychází Reinhardt, jak se ta role jmenuje, jako jedna z nejpozitivnějších postav celé hry.
Kdy by měla být premiéra?
Měla být druhou lednovou sobotu. Ale kdy budeme moci hrát, nevíme.
Takže až budou moci otevřít divadla, tak budete připravení?
Jo, budeme. Je to hezká věc, i když těžká. Nevím, jestli to bude po koronavirové krizi úplně největší hit. Ale je to opravdu silné. Jsme čtvrté uvedení, úplně jiné, než byla všechna předchozí.
A co děláte kromě zkoušení? Když teď nemůžete hrát před lidmi?
Ve spolupráci se Soundsgate namlouvám třeba upoutávky pro Televizi Seznam. To mě baví. Celkově rád pracuji s hlasem.
Děláte i dabing?
Jo, dělám. Tedy učím se ho. Už mám nějaké role nadabované, ale stále se učím. Zatím ještě nedokážu říct, že bych v tom byl dobrý. Ale strašně mě to baví. Dokonce jsem během prvního lockdownu začal pro dabing překládat. I to mě velmi bavilo.
Vy máte teď tolik aktivit. Budete je zvládat i poté, co se otevřou divadla?
To se asi zblázním. (smích) Naštěstí to zatím držím tak, aby se mi nic nepřekrývalo. A i kdyby se začalo znovu hrát, tak ještě nějaký čas pro sebe mám. To si hlídám.
A co filmy nebo seriály? Nechtěl byste před kameru?
Rád bych. Natočil jsem jen jeden velký film – Poupata. To jsem točil, když mi bylo 17 let. Od té doby jsem žádný film nenatočil. Ale hrozně bych chtěl. Je to něco úplně jiného. Jen bych se trochu bál, jestli ještě umím hrát na kameru. Je to docela těžké pro člověka, který dlouho netočil. Najednou je všechno moc. Už nevím, kde bych mohl ubrat. Ale strašně rád bych točil.
Chodíte na konkurzy?
Přiznám se, že konkurzy neobrážím. Nedělá mi moc dobře prostředí v některých castingovkách. Neumím se tam chovat přirozeně a působím divně na lidi, kteří si z uchazečů vybírají. Jeden můj známý mi totiž řekl, že tam působím namyšleně. To přitom není vůbec pravda. Já se akorát bojím a stydím.
V čem byste si rád zahrál?
Líbil by se mi jak film, tak seriál. V jednom nekonečném seriálu jsem rok hrál feťáka, který je umístěn v léčebně. Abych se dostal do role, domluvil jsem se se známou, která pracuje v Bohnicích, že bych se tam zašel podívat a popovídat si. Po prvním natáčecím dnu jsem ale schůzku v Bohnicích zrušil. Nebyla potřeba. Moje role měla jasně daný scénář a pro seberealizaci nebyl prostor. Takto to v seriálech chodí, ale vlastně proti tomu nic nemám. Je to jen oproti divadlu rozdílná zkušenost. Kdybych nějakou seriálovou nabídku dostal, šel bych do toho. Rád bych točil třeba něco jako Četnické humoresky. Ty miluju! Dokonce jsem se v Pardubicích potkal s Frantou Švihlíkem. Seděli jsme spolu v šatně a on mi vyprávěl historky z natáčení. Úplně jsem je hltal. Byl to úžasný člověk.
Josef Láska, foto: Jan Tran
Mnoho herců říká, že dělá seriály proto, aby pak mohli hrát divadlo, protože tam si pořádně nevydělají. Zvlášť když se setkají dva divadelníci v rodině, což je i váš případ.
Je to tak. Manželka Eliška také hraje. Proto říkám, že kdyby přišla nabídka do nekonečného seriálu, tak ji přijmu. Nebudu dělat drahoty. Když člověk vydělá peníze někde bokem, aby zaplatil všechny možné výdaje, je pak v divadle mnohem svobodnější. Protože tam ty peníze opravdu příliš nejsou.
A tou bokovkou myslíte i něco mimo herectví?
Klidně budu dělat i něco jiného, než je herectví. Když nebudu hrát, tak se nezblázním. Mám i jiné zájmy. Hraní miluju, strašně mě to baví, ale kdybych z nějakého důvodu nemohl hrát, budu dělat něco jiného. Mám vymyšlené i nějaké jiné projekty.
Jaké třeba?
Dělali jsme s manželkou třeba domácí popcorn. Vrátili jsme se z Ameriky, kde jsme zjistili, že je to obrovský hit. Naše firma se jmenuje Mr. Pop, děláme domácí popcorn s domácími příchutěmi. Akorát když oba hrajeme, není na to moc čas. Ale máme vymyšlené i jiné věci. Já bych chtěl strašně moc provozovat kavárnu s motorkářskou tématikou. To by mě hrozně bavilo.
Když mi tady povídáte o všech svých aktivitách, nějak mi to nejde dohromady s tím, že o sobě říkáte, že rád lenošíte. Máte na to čas?
Hrozně rád nedělám vůbec nic. Ale není to myšleno tak, že bych třeba celý den spal. Miluji třeba procházky po městě, přemýšlím o různých věcech. Člověk si tak krásně vyčistí hlavu. Ale nejradši ležím doma a nedělám nic. Úplně vypnu tak na hodinku, a pak už zase normálně funguji.
Ale procházky po městě nebo v přírodě mě opravdu nabíjí. Nebo taky projížďky na motorce. Při tom se nejvíc uklidním, pokud se mě teda někdo nesnaží přejet. (smích)
Vy hrajete v Pardubicích, ale s manželkou bydlíte v Praze. Nechtěl byste se vrátit do pražského divadla?
Hrozně rád, ale vůbec nevím kam. Když jsem byl třetím rokem v Pardubicích, měl jsem pohovor v Dejvickém divadle, který jsem si doslova vydupal. Byl jsem opravdu neodbytný. Řekli mi ale, že na připravovanou sezónu nikoho nehledají, až na tu další. Jenže do té doby se tam změnilo vedení a vzali jiné kluky, takže tam to nedopadlo. Ale líbilo by se mi tam, je to moje krevní skupina. Ale kam bych se opravdu rád vrátil, je Divadlo na Vinohradech. To je moje srdcovka.
Tak ještě aby ne, když mu teď šéfuje strážmistr Arazím z Četnických humoresek Tomáš Töpfer.
No právě! (smích) Vždy když běží Četnické humoresky v televizi, tak se na ně koukám.
Josef Láska jako Cassio
Jaké máte zkušenosti vy jako mladý herec s INTERGRAM?
Jsem u vás zaregistrovaný. Ale musím se přiznat, že to za mě vyřizovala manželka. Já jsem hrozně dlouho nevěděl, jak to vlastně funguje. Manželka mi vše ukázala, vypsala, nakázala, co mám udělat, kam zajít, co poslat. A od té doby to funguje, i když se v tom moc nevyznám. Jsem rád, že to zvládá za nás oba. Manželka miluje lejstra a vyplňování dotazníků. Klidně jí můžete poslat nějaké navíc. (smích)
To je dobře, že se takto doplňujete.
Manželka je spíš praktická, nohama na zemi. Já jsem ten, co si vždy něco vysní. Dobře to funguje dohromady. Mám to po tátovi, jsme oba takoví snílci.
O čem teď nejvíc sníte?
O všem možném. Nejčastěji sním před spaním, aby se mi o tom pak zdálo.
A funguje to?
Ne. (smích) Někdy jo. Teď si nejčastěji představuji, že si kupuji malou chatičku někde na horách a celou zimu trávíme tam.