Zpívá, hraje, skládá, spolupořádá festival Porta a neúnavně bojuje za práva umělců. Jiří Vondráček byl vedle své hudební kariéry také dlouholetým předsedou Svazu autorů a interpretů (SAI) a členem Výkonné rady INTERGRAM. Jak je na tom Česká republika s ochranou duševního vlastnictví? Jaké bylo zakládat hudební kapelu v době bez internetu? A jak vnímá negativní články o své rodině v bulvárních médiích? Nejen o tom jsme mluvili v našem rozhovoru.
Setkáváme se jen pár dní po skončení festivalu Porta, který spolupořádáte. Jak se letošní ročník vydařil?
Porta byla příjemná, laskavá a kamarádská, tak jako bývá každý rok.
Do poslední chvíle jste však nevěděli, jestli budete moci Portu uskutečnit.
Šli jsme do rizika. Ale my jsme to nevzdali ani minulý rok, kdy jsme udělali alespoň online verzi festivalu ePortu. Nechtěli jsme porušit její kontinuitu, která vydržela už 54 let. Kapely nám proto posílaly videonahrávky elektronickou formou. Porotci pak samostatně hodnotili zaslaná videa. Nebyl to klasický způsob, kdy soutěžící přijde před porotu, která vidí, jak hraje. Podmínkou ale bylo, že nesmí být ta audiostopa nahraná a upravená ve studiu. Musí to být opravdu tak, jako kdyby se kapela někam postavila a hrála před publikem. Tenhle systém jsme částečně použili i pro letošek, kdy jsme si ze začátku vůbec nebyli jistí, jak to dopadne. Takže letošní Porta proběhla takovou kombinací. Někteří si stihli zahrát živě před porotou a někdy i před publikem, jiní poslali videa.
Jak dlouho jste vy vůbec součástí Porty?
Já to mám rozdělené na dvě etapy. Ta hlavní a současná trvá od roku 2008, kdy jsem se stal součástí přípravného týmu Porty. Předtím jsem působil od roku 2004 coby předseda SAI jako porotce. Pak jsem byl dokonce předsedou poroty a vlastně jsem i pomohl k přestěhování Porty z Jihlavy do Řevnic. Ale to důležité z mé pozice člena týmu je asi i to, že jsme s podporou SAI, SVU a INTERGRAM dokázali zachránit tenhle úžasný festival v době, kdy to vypadalo docela špatně. A to byl rok 2007. I tato podpora pomohla se získáním dalších partnerů, jako jsou třeba Český rozhlas, Country rádio, Státní fond kultury, Středočeský kraj a letos je to i záštita ministra kultury. Samotný festival se ekonomicky bez této spolupráce a podpory neobejde, i když tu pracuje spousta dobrovolníků a fandů bez adekvátní finanční odměny.
Proč vlastně bylo nutné Portu přestěhovat?
Areál v Jihlavě byl velký, asi pro 15 tisíc lidí a celý kamenný a neútulný. To už neodpovídalo situaci, ve které Porta byla. V té době už existovalo přes 600 českých festivalů, těch folkových bylo asi 50. Lidi si počkali, až za nimi folkaři přijedou, aby se nemuseli trápit cestou do Jihlavy. V roce 2007 se nevyhovující stav řešil na schůzi Porty a textařka Hana Sorrosová navrhla, proč to nezkusit v Řevnicích, že je tam krásné Lesní divadlo. Jeli jsme se na něj s předsedkyní Porty Aničkou Roytovou podívat, zašli jsme za starostou panem Cvancigerem a byla nám otevřena náruč Řevnic a Lesního divadla. Domluvili jsme se velmi rychle. Od té doby máme dlouhodobou smlouvu, Porta se Řevnicím líbí a Řevnice se líbí muzikantům i návštěvníkům festivalu. A i letos to dopadlo přívětivě.
Dorazilo hodně lidí?
Lidí bylo malinko míň, než je obvyklé. Přece jen se pod to ten covid podepsal. Počasí ale bylo vstřícné, až na Věru Martinovou, při které sprchlo. Ale publikum Porty je připraveno a to se vždycky najednou vše zahalí do pláštěnek a zpívá se dál. Jinak to byl opět fajn ročník a myslím, že publikum i muzikanti mohli být spokojeni.
Kdo se vlastně může přihlásit do soutěže Porty?
V podstatě každý, kdo má trvalé bydliště v České republice. Není to omezeno věkem, jen žánrově. Samozřejmě se nám nehlásí ti, kteří dělají taneční muziku. Ale je to široká oblast folk a country muziky i s odnožemi třeba irské, bluesové nebo etnické a lidové muziky.
Takže se mohou přihlásit i již známí interpreti?
Mohou, ale je to opravdu spíš pro ty, kteří svoji hudební cestu hledají. Odměna a ceny pro vítěze jsou pro kapely a interprety zajímavé. Kytara Furch v ceně kolem 50 tisíc korun i nahrání singlu ve studiu Chevaliere, pochopitelně tradiční soška Porty, nahrávky na CD Porty a pozvání do Country Rádia na medailon. Vítězná písnička bude letos také zařazena do hitparády Česká dvanáctka, kterou uvádí Martin Hrdinka.
Máte nějaké vítěze, kteří se později opravdu proslavili?
Co se týká Porty v Řevnicích, tak hned prvním vítězem v roce 2008 byl Xindl X. Pak třeba Terezka Balonová, která už dnes také úspěšně koncertuje, nebo Aleš Petržela, písničkář a výborný autor. Co se ale týká historie Porty, tak to je nevídaný fenomén, ze kterého vzešla celá současná generace slavných kapel, interpretů a písničkářů. Rangers, Greenhorns, Plíhal, Nohavica, Křesťan, Spirituál kvintet, Žalman, Cop, Redl, Janoušek, Vojta Kiďák Tomáško, Samson, to se ani nedá všechno vyjmenovat. A novodobě Epydemye nebo Přelet M.S. To jsou už kapely nové generace, které přinášejí zajímavou muziku, roste jejich obliba, a tak už začínají patřit k těm žádaným pro festivaly i samotné koncerty. Proto je podle mne potřebné takovýto festival podporovat, protože stále plní své poslání a dál pomáhá celé folk a country scéně.
Máte ke country muzice a k folku vztah už od mládí?
Jak se to vezme. Táta nás seznamoval s jazzovou muzikou, na piano jsme hráli Bacha, na kytaru Semafor a Olympic, miloval jsem Beatles, ale taky soulovou muziku – Arethu Franklin, Wilsona Picketta nebo Otise Reddinga. Pak kolem mne kroužila pop music, protože sestra (Helena Vondráčková – pozn. red.) dělala popík. Ale jako mladý kluk jsem samozřejmě fungoval s kytarou u ohníčků. Po dostudování na DAMU, což bylo někdy v roce 1972, jsem začal hrát na kytaru s Lenkou Filipovou a se Zdeňkem Mertou, takže to byla ta první písničkářská část mého života. A to mi zůstalo i v tom skládání. Takže dodnes skládám pro naše seskupení VOKOBERE nebo dceru Lucii písničky, které se dají zahrát na kytaru a zazpívat si je.
Vy jste ale známý také jako rocker. Když se podíváme třeba na skupiny jako Turbo a další, v nichž jste také působil.
To byla v mém životě spíš taková výjimka. Jednou za mnou přišel Láďa Vostárek, který textoval pro kapelu Katapult. Říká mi, že pro mě má skvělou nabídku, že zrovna staví super kapelu, která bude mít senzační aparaturu a budou v ní skvělí muzikanti, a jestli bych v ní nechtěl zpívat a hrát. To jsem už dva a půl roku hrál v Marsyas. Byla to nabídka na další kus hudební cesty. Koupil jsem si basu Fendra, aparát a začal jsem cvičit, protože to bylo potřeba. Fungovalo to velmi dobře, a rozjezd byl velice rychlý.
Nelitoval jste tedy někdy, že jste nabídku Ladislava Vostárka přijal?
Ne, každá zkušenost je důležitá, když ji člověk umí využít. I ty špatné kroky v životě jsou k něčemu dobré, protože se má z čeho člověk poučit. Zůstane mu v kebuli, že se svět netočí jen kolem něj. V životě je mnoho důležitých věcí, takže i ty prohry a krachy pomohou, aby člověk znovu našel sílu a šel dál.
Mluvíte teď o něčem konkrétním, co se vám v životě stalo?
Já jsem neměl hudební průšvihy. Tak nějak všechno plynulo přirozeně bez velkého snažení. Skládal jsem písničky, hudbu k divadlu, k televizním pohádkám a vedle toho jsem koncertoval. Jako autor jsem se nikam necpal, takže jsem ani nezažíval odmítání třeba od interpretů. Dlouhou dobu fungovala spolupráce se sestrou Helenou. Tedy vlastně až do roku 2002. To pak přišel element, který to všechno rozbombardoval. To se pak člověk diví, jak je všechno najednou jinak.
Naše máma vždycky říkala ‚Něco zlýho pro něco dobrýho‘. Tak jsem se ptal, k čemu dobrému mi je například žloutenka, kterou jsem chytil v roce 1982. To byla taková totální stopka. Tehdy jsem musel skončit s koncerty s Turbem, protože mě okamžitě odvezli do Motola. Je to zvláštní stav, když vám řeknou, že najednou nesmíte nic dělat. Z ničeho nic žádné koncerty, žádné skládání, žádné návštěvy. Dáváme vás do karantény a hotovo. A organismus byl na hraně života a rekonvalescence rok.
Dnes již existuje vakcinace proti žloutence, nicméně tehdy jsem v té nemocnici zažil několik desítek úmrtí. Bylo to katastrofické. O to víc mě nyní drtí, když si lidi vymýšlí podivný teorie, proč se nenechat očkovat proti koronaviru. Já už to raději ani nečtu. Když si člověk zažije období, kdy je na hraně života a smrti, což se mi stalo později s rakovinou, tak na tyhle věci začne koukat trochu jinak. Ale pochopitelně zradu a svinstvo člověk nepřekousne, ani když má za sebou takovou zkušenost.
To musí být velká bezmoc, když má člověk rozjetou kariéru a najednou přijde něco, co ho na dlouhé měsíce paralyzuje.
To je masakr. A pak přišel v podstatě padák z Turba, kteří si zatím našli jiného basáka. Nebylo to vůbec nic příjemného. Pak přišlo takové jedno pohrození. Byla jím boule na krku, která se mi udělala v době, kdy jsem startoval kapelu Galapetr s Honzou Prokešem. ‚Galapetr, dej sem ty housle‘ to vymyslel Zdeněk Rytíř. A bylo to zase období další nové hudební cesty. Předtím jsem jezdil jako host s Helenou a Bacily, ale pak jsem si po dvou letech řekl, že už chci zase něco jiného. Svůj svět. Byl jsem tam sice docela spokojený, mohl jsem zpívat své písničky jako host, ale chtěl jsem postavit vlastní kapelu. Tak jsem ji postavil. No a pak přišel ještě Zdeněk Rytíř s tím, jestli bych do Galapetra nechtěl zpěvačku. Řekl jsem, že bych opravdu nechtěl. (smích) Se ženskou v kapele je to vždycky problém. Je to sice atraktivní a život je veselejší, ale způsobuje to pnutí. Občas se kvůli ní i skupina rozpadne.
Nakonec jste ale podlehl.
V Lucerně mi tehdy představili takovou baculatou černovlasou osobu s tím, že se jmenuje Lucie Bílá a má nyní hit Neposlušné tenisky. Řekli jsme si tehdy, že se uvidíme po prázdninách. No a po třech měsících přišla štíhlá atraktivní holka celá odhodlaná, aby mohla koncertovat. Tak jsme připravili nový repertoár a jezdili jsme takhle asi dva a půl roku, během kterých se Lucka dostala na desáté místo ve Zlatém slavíku. Objeli jsme všechny štace, které byly možné. Byli jsme na festivalech, v televizních pořadech, v klubech atd. To už se kapela přejmenovala na Lego. Chyba byla, že jsme nenatočili album, ale jen pár písniček. Je to škoda. Myslím, že to bylo na nějakém koncertě v Lucerně, kde jsme si dali všichni padáka. (smích) A rozpustili jsme to.
A pak?
Pak se pokračovalo zase dál, protože když je člověk profesionální muzikant, tak hledá všechny možné cesty, jak skládat, nahrávat nebo koncertovat. Takže jsme měli po revoluci takový veselý zájezdový program, což byla v podstatě hudebně-tanečně-módní show, kde byl koncert, ale také módní přehlídka a tancování.
A kdo předváděl, vy? (smích)
Ne, ne (smích). Já jsem nepředváděl, ale několikrát jsme měli na začátku s těmi tanečnicemi a modelkami taneční číslo. Lidi na to byli nažhavení, protože to byla taková estráda. Lítali jsme s touto show po všech možných velkých koncertních sálech. Fungovalo to. Pak jsem dostal nabídku vystupovat jako host módní přehlídky, to už jsem nechtěl, ale domluvil jsem to Lucii Bílé, která tehdy koncerty neměla. Myslím, že jí to tenkrát zachránilo život. Pak přišlo její slavné období s Ondrou Soukupem.
Bylo jednodušší napsat hit dříve nebo dnes?
To není jednoduché nikdy. Když člověk píše ‚potenciální‘ hit, tak nikdy neví, jestli se z něj hit opravdu stane. To je jako když vyrobíte nádhernou židli. Sice se na ní skvěle sedí, ale nikdo o ní neví. Potřebujete ji tedy prodat. Jestliže přinesu hit do rádia a dramaturg mi řekne ‚děkuji, nechci‘, tak ji prostě zmrazí. Pak hledáte cesty, jak písničku, které věříte, představit publiku. Teď se to celé změnilo, protože už nečekáme na blahosklonnost dramaturga, ale můžeme jít na sociální sítě a tam nabídnout song lidem. To ale neznamená, že když to tam dám, tak že to všichni uvidí. Naopak musím budovat ten svůj sociální svět, abych měl dostatek lidí, kteří budou obsah, který sdílím, posílat dál. A funguje to zase jen tehdy, když nabízíte něco zajímavého.
A pak přijde dramaturg sám a písničku zařadí do playlistu, protože už je populární a jeho rádio na hitech staví. Ale jen málo je těch rádií, která pomáhají s popularizací nových písniček. Ale jsou. Mám za sebou asi 400 složených a nahraných písniček a z toho se hraje třeba jen několik desítek. Tak je to buď k pláči, anebo k další aktivitě, jak ty písničky představit těm, pro které jsme je složili. Nevzdávám to.
Je pravda, že má interpret dnes mnohem jednodušší svou tvorbu zveřejnit, nicméně na druhou stranu je toho obsahu tolik, že může lehce zapadnout.
To je pravda. Ale i díky pomoci ze strany SAI, INTERGRAM, Platformy nezávislých vydavatelů nebo OSA Partner je tady velká podpora tvorby, koncertních aktivit, hudebních pořadů a festivalů. Např. díky aktivitě Platformy už na Spotify existuje český playlist, což je pro českou tvorbu velmi důležité. Jinak by nás v tom světovém Spotify moři nikdo nenašel.
Jak se vlastně získávali a udržovali fanoušci v době, kdy neexistovaly sociální sítě?
Byli jsme v televizích a v rádiích. Existovaly televizní kluby, Česká televize se chovala tak, že to bylo její poslání, vytvářet hudební a zábavné pořady. Ocitli jsme se v popularizujícím kruhu – rozhlas, televize a koncerty. S Turbem jsme například objížděli i 25 koncertů měsíčně. Návštěvníků bylo v každém městě kolem tisícovky, někdy i tři tisíce. Takže to rostlo opravdu hodně silně. V té době se ještě prodávaly desky, které se nedaly kopírovat. Tím pádem jsme prodávali i 200 tisíc elpíček, později cédéček. Se změnou technologií a digitalizace ale přišla doba neoprávněného kopírování a zničujícího pirátství. Takže se dělo například to, že ‚šikovný‘ žáček ze zakoupeného cédéčka vyrobil 30 kopií pro celou třídu. Takže se zase kopírovalo. Tak začal nový svět ochrany duševního vlastnictví. Nechápu, že s tím máme dodnes tolik práce.
Tušíte, čím to je? Proč je to pořád takový problém?
Nepochopitelně si mnozí politici myslí, že když už hudbu vydáme, tak je to veřejná záležitost. Se SAI, s INTERGRAM, s OSA a DILIA velmi bojujeme s tímto pokřiveným veřejným míněním. Je to politická hra na zisk voličů, protože kdo by nechtěl něco zadarmo, že? Pořád se proto stává, že politici slibují, že budou moci uživatelé pouštět ve svých provozovnách hudbu zadarmo. Slýcháme argument, že ti, kteří přišli ke kadeřníkovi, tam přece nepřišli poslouchat hudbu, čili proč by se za ní mělo platit. To by se pak ovšem mohlo týkat všeho. Přijdu do banky, nabídnu si bonbóny z misky, ale nepřišel jsem tam cucat bonbóny. (smích) Takže by teď mohli politici přijít s tím, že ve všech institucích, kde budou bonbony, tak je tam musí výrobci dodávat zdarma, protože tam ten dotyčný přeci nepřišel primárně cucat bonbony. A někteří politici to s atakem na hudební průmysl myslí opravdu vážně a lžou kvůli tomu v poslanecké sněmovně.
Proč tedy podobné diskuze o bonbonech přijdou člověku na první pohled absurdní, zatímco ty o hudbě zdarma nikoliv?
Pořád jsme se ještě nevyrovnali s tím, že existuje nehmotné duševní vlastnictví, které někomu patří a já s ním nemohu nakládat jinak než jako s majetkem někoho jiného. Dělali jsme návštěvy v parlamentu i v senátu, vysvětlovali jsme, jak to funguje. Někteří politici si to opravdu nechali vysvětlit. Že hudba vznikne a teprve když se používá, tak autor či interpret dostává odměnu. Korunu, 10 halířů, 5 halířů za to, že ji někdo užije a zaplatí. Jeden pravicový politik mi na to řekl, že co bych chtěl, vždyť už si koupil cédéčko, tak si tím pádem tu hudbu koupil a může si s ní dělat, co chce. A myslel to vážně.
A co jste mu na to řekl?
Pane poslanče, ale vy jste si ji nekoupil. Vy jste si koupil licenci na to, že si můžete tu hudbu pustit doma, v autě a někde ve svém soukromí pro pár přátel. Pokud byste si chtěl koupit něčí hudbu, musel byste zaplatit celou investici a to mohou být třeba dva miliony korun, do nahrávek, aranží, klipů, propagace atd. Pokud tedy chcete hudbu pouštět někde ve vaší restauraci, tak to nemůžete, protože na to licenci už nemáte. Jinak byste porušoval naše i evropské zákony a dohody.
Přijal ten politik vaše vysvětlení? Pochopil to od vás?
Ne, odmítl vůbec přijmout teorii a zákonitost licencí. Někdy jsem úplně vyděšený z toho, co za nesmysly nám politici říkají. Smutné je, že to pak vykládají a obhajují v parlamentu. Třeba Piráti jsou v tomhle velmi aktivní a děsí mě to. Dokonce operovali rozhodnutím soudu, které už dávno neplatilo a bylo překonáno. Prostě politické polopravdy. To se týkalo například těch kadeřnictví, provozoven a restaurací, kde tvrdí, že si naši hudbu mohou pouštět, jak se jim zlíbí. A nějak nechtějí slyšet, že to dílo někomu patří, zrovna tak jako někomu patří vynález, obraz, nebo rohlík. Problém je v tom, že není možné stanovit cenu díla. Ta totiž vzniká až se zájmem uživatelů o samotnou písničku, film, knihu nebo symfonii.
Až pak zjistíme, že hodnota díla je milion, nebo naopak nula. Nikdo si ode mne nekoupí nahrané album za milion, který do něj musím investovat. Jdu do rizika a s kůží na trh. Myslím ale, že komunikovat a stále to vysvětlovat je nesmírně důležité. A děláme to po celou dobu, co jsem v SAI. O to víc mě ničí, když na logickou argumentaci dostanu odpověď politika, že je jim v podstatě jedno, jaký je skutečný stav, že stejně budou hlasovat proti nám. Důvod je jasný. A to je spokojený volič. Ale to by byl pak komunismus. Že si můžeš vzít cokoli chceš. Třeba si ve 3D tiskárně vypálit auto pro svoji osobní potřebu. Pak by ovšem automobilový průmysl padnul. A s hudbou je to opravdu velmi problematické.
Co by se stalo v momentě, kdy by se do parlamentu dostalo více takových politiků? Mohou se umělci nějak bránit?
V podstatě nemohou. Už se něco podobného jednou stalo. V poslanecké sněmovně rozhodli, že hotelové pokoje nejsou veřejným místem a tím pádem nesmí ať už OSA nebo INTERGRAM vybírat peníze za hudební přístroje v hotelových pokojích. Tak se nevybíraly. Podali jsme ale stížnost k Evropské komisi, protože to bylo v rozporu se všemi mezinárodními právními dohodami a smlouvami. Evropská komise rozhodla, že je to špatně, takže se tohle rozhodnutí muselo zrušit. Ale byla to ztráta pro nás ne pro politiky.
S kolektivními správci se pojí mnohé mýty. Jedním z nejrozšířenějších je, že jdou vybrané peníze do kapes úředníků pracujících v kolektivní správě.
To jsou strašné výkřiky neználků. Že si ty organizace kradou peníze pro sebe a umělci z nich nic nemají. To nám často říkali i ti politici. Tak jsme je zvali, ať se přijdou podívat, jak to probíhá, jak vypadá celý ten proces v hudebním průmyslu, který je v normální době velmi výkonný. Kolik peněz se vybere, kolik si z toho organizace nechá na provoz, aby mohla dál zastupovaným sloužit. Já jako autor a interpret se nemohu starat ještě o rádia, televizi a finance. Potřebuji na to svého finančního či ekonomického zástupce, tak jako to má každá firma. Výrobce čehokoli nemůže zároveň dělat ještě ekonomiku výrobny, propagaci a finance. To by nic nevyrobil. Tak na to mají speciálního člověka, nebo firmu, nebo oddělení. My na to máme kolektivního správce, kterého jsme si sami vytvořili. Kolektivní správce je jako náš obchodní partner, který nás zastupuje. Třeba to někdy někdo pochopí.
Byl byste schopen udělat sám práci, kterou za vás jako interpreta dělá INTERGRAM?
Ne, to nejde. Když bych chtěl mít zmonitorované všechno, kde byla použita moje hudba, tak to nejsem schopen obsáhnout. Nejen kvůli tomu, že bych na to neměl čas, ale ani bych to neuměl. Na druhou stranu je to prospěšné a nenahraditelné právě pro toho uživatele. On by totiž musel u všech písniček, které zahraje ve své provozovně dohledat autory a interprety, zeptat se jich, jestli by dovolili, aby používal jejich nahrávku při veřejné produkci a za kolik a uzavřít s nimi smlouvu. Takhle by musel vyřídit miliony smluv, které pro něj v tomto případě připraví kolektivní správce. Za malý poplatek díky INTERGRAM a OSA může užívat hudbu z celého světa. Může si pustit jakékoliv rádio chce, jakékoliv cédéčko, cokoliv, protože má uzavřenou smlouvu s kolektivním správcem, a to mu stačí. A tím pádem může vytvářet lahodné prostředí pro nakupující nebo pro ty, kteří sedí v hospodě a koukají na cokoli, protože to cokoli je vždycky i s hudbou. Ale je spousta těch, kteří přijdou na koncert či diskotéku a stojí za plotem, aby nemuseli platit.
Přesto, vidíte u kolektivních správců nějaká negativa?
Celou dobu, co jsem byl ve Výkonné radě INTERGRAM, jsem se společně s kolegy snažil najít co je blbě, co nepomáhá a co se musí zlepšit. Vždy se něco najde. Nešťastný jsem třeba z toho, že se nám zatím nepovedl stoprocentně dotáhnout celý systém pro užití ISRC. Tedy nejen jeho vypálení do nahrávky a katalogizaci protokolů ISRC, ale především využití toho kódu u uživatelů. Tedy rádií a TV. Jakožto aktivní muzikant znám celou problematiku z obou stran. Celou platformu jsme v roce 2000 vybudovali, kód jsme zavedli, muzikanti a vydavatelé většinou už vědí, co to znamená a jaký to má pro ně význam a smysl. Ale doteď jsme ho nedokázali propojit s uživatelem. Dnes, když dělám např. pořad Karavana na Country rádiu a dostanu nové cédéčko kapely, tak jej musím vzít, opsat z něj údaje o autorovi, interpretovi, textaři, kde bylo vydáno apod. To se zanese do excelovské tabulky a pošle na OSA nebo INTERGRAM. Tam to musí úředník kolektivní správy zase datlovat do systému. Přitom by stačilo použít ISRC kód. Doufám, že se nám to s novým informačním systémem podaří, aby se komunikace s uživateli dotáhla do stavu hodného třetího tisíciletí. Teď se alespoň snažím poradit tvůrcům, aby ISRC psali k názvům písniček na booklet CD. Je to praktické.
Když byste měl laikovi vysvětlit, jaký je rozdíl mezi kolektivním správcem a profesní organizací, co byste řekl?
Tak jako mají doktoři svou komoru nebo taxikáři své cechy, tak si i muzikanti vytvořili svou profesní organizaci, která hají jejich zájmy. Nevybíráme pro ně peníze, jako kolektivní správci, ale snažíme se, aby podmínky, ve kterých pracují, byly co nejlepší a aby se vytvářely hromadné smlouvy, které jim pomáhají. Snažíme se o to na půdě INTERGRAM, v parlamentu i v rádiích a snažíme se chránit i propagovat naši českou hudbu. Fakt je, že Amerika, která je tolika lidem vzorem, tak si chrání své profese naprosto nekompromisně. Není možné, abych si zaletěl do Ameriky jen tak brnkat a vydělávat si třeba jen do klobouku. Když přiletím na letiště s kytarou, tak mě vrátí. Neexistuje, abych tam šel ubírat pracovní příležitosti Američanům. Stejně tak není možné, aby česká herečka přiletěla do Ameriky, že si zahraje v americkém filmu. To by musela být součástí tamní herecké asociace, kam se může dostat pouze tehdy, když bude mít nabídku na nějakou roli. Ale režisér jí tu roli dát nemůže, protože není členem asociace. Hlava 22. U nás může kdokoliv z kteréhokoliv státu dostat hlavní roli ve filmu, v seriálu, kdekoliv.
A to ohrožuje místní umělce?
Tohle asi mnozí neradi slyší, ale je to tak. Máme narvané kluby zahraničními kapelami, které nepotřebují vůbec nic, jen přijet a domluvit se s pořadatelem. Ochrana našeho hudebního prostředí a českého hudebního průmyslu je bídná. Neexistují žádná pravidla, kdo tady může v rámci celého systému koncertovat a vydělávat peníze. To vede k tomu, že je narušena ochrana domácího prostředí. Rodinný rozpočet na kulturu je daný do určité výše. Když přijede do Prahy Madonna, tak se tento rozpočet za čtyři lístky na ní na půl roku zadluží. Chceme tyto megahvězdy všichni vidět, takže vydrancujeme naší kulturní kasičku, což ale znamená, že už nemůžeme jít další měsíc do kina, do divadla nebo do klubu na koncert české kapely. A co s tím? Babo raď. A s tím přímo souvisí licence rádií, které v ČR podnikají. Bez podpory české tvorby pak odměny za užití odtékají do zahraničí. A vzorem je Radiožurnál, veřejnoprávní rozhlas, který hraje 80 % zahraniční hudby. Odměny pro umělce, tedy odtékají mimo Českou republiku. Tady je něco ve velkém nepořádku.
Ještě bychom rádi nakousli jedno téma. Jak vy vnímáte bulvární média? Myslíte, že umělcům prospívají?
Jak kterým a jak chtějí. My s tím máme velmi negativní zkušenost. Nevím, čím si to člověk zaslouží, že se jednoduše médium rozhodne, že půjde proti vám. Velmi intenzivně jsem to zažil ať už ze strany sestry Heleny nebo dcery Lucky. Jeden negativní článek za druhým o tom, jak je to v naší rodině špatně. A vymyšlené story, kde jedna popírá druhou. Ale to nikomu nevadí. A pak přijde redaktorka, že ona je ta hodná a že by vyvážila ty ‚ošklivé věci’, které byly napsány. A tak trochu podlehnete a uděláte seriózní autorizovaný článek s nadějí, že to bude dle pravdy. A pak bum prásk a další článek je už zase vymyšlená demolice. A nebo citace někoho z rodiny, což je zase další kapitola. Nemyslím si, že by to ti redaktoři sami dělali úplně záměrně, ale zkrátka ví, že když tam dají mladou Vondráčkovou a titulek se slovy krach, zoufalství, rozchod, podraz, nebo nejlépe rozvod a konec slávy, tak to je to, co prodává a co musí mít. Že tak prodají o sto tisíc výtisků více, je to pro ně výhodné. Často se uvnitř článku píše něco úplně jiného, než co hlásá titulek. Ale díky sociálním sítím už se dá leccos dementovat a vyvrátit, pokud se tedy tím chce člověk trápit. Lepší je si z toho dělat srandu. Třeba když jsem se o sobě dočetl, že jsem v Kanadě, a přitom jsem seděl doma. (smích) Ale když se to začne dotýkat vaší profese, vaší cti a vašeho jména, tak to není žádná sranda. Najednou člověk spadne do špíny, nespí kvůli tomu a nechce to na sobě nechat uschnout. A místo aby napsal nějakou písničku, tak se tím trápí. A hledá nápravu. A pak po očistné snaze stejně někde trocha špíny ulpí.
Musí být velká bezmoc, když se najednou píše o osobních věcech místo o profesních úspěších.
Jo, to najednou nikoho nezajímá. Po téhle stránce je to svinstvo, ale samozřejmě média všichni potřebujeme. Jestliže děláme koncert, Portu, jestliže vydávám album, nebo jiný hudební produkt, tak to potřebuji představit lidem. A k tomu potřebujeme média, internet, Facebook.
V úvodu rozhovoru jste již zmínit rádiové hitparády. Vy jste se výrazně podílel na vzniku některých z nich. Jak to probíhalo?
Když se volil nový ředitel Českého rozhlasu pan René Zavoral, tak jsem byl u toho. Byli jsme si představeni a trochu jsme se dotkli i toho, že jestli bude zvolený, tak doufáme, že se postaví vstřícně k české muzice. On odpověděl, že určitě. No a když byl zvolen, tak jsem se mu ozval s tím, že jsem předseda SAI a že bychom jej rádi navštívili. Dohodli jsme schůzku, a vyříkali jsme si, co nás v SAI a hudební branži trápí. Dokonce jsme sepsali a navrhli několik potřebných věcí, které by bylo dobré udělat. Mezi nimi byly i hitparády. Asi po půl roce mi volal pan Groman, šéfredaktor Českého rozhlasu Dvojky, abych přišel na návštěvu, že by se mnou chtěl probrat nějaké věci kolem hudby a hitparády. Připravil jsem tedy návrh na českou hitparádu s českou tvorbou a hlasováním posluchačů rádia. Důležité pro mě bylo zejména to, že by to neměla být hitparáda podle IFPI, tedy hitparáda toho, co se nejvíce prodává. Chtěli jsme, aby hlasovali posluchači a prostor aby dostali čeští interpreti a autoři.
Takhle vznikla Česká dvanáctka?
Ano, napsal jsem scénář, vytvořili jsme tvůrčí skupinu v Českém rozhlase, kde byli zástupci SAI, produkce, redakce a také Music Jet a dojednali jsme pravidla. Domluvili jsme se s Martinem Hrdinkou, aby hitparádu moderoval, rozjelo se to a funguje velmi dobře. Půl roku na to jsme rozjeli další hitparádu, tentokrát Folkparádu na Českém rozhlase Region. Tam byla spousta písniček a interpretů z Porty. Trvalo to tři roky a my jsme představili asi 350 nových českých nahrávek. Pak byla Folkparáda zrušena. I tak to považuji za velký úspěch a podporu tuzemské populární tvorby v oblasti folk a country hudby. Jakýmsi pokračováním je další hudební pořad na Country rádiu, který odstartoval v roce 2018 a jmenuje se Karavana. Uvádíme ho s Denisou Markovou a je to opět skvělá příležitost objevovat nové písničky a kapely z oblasti písničkářů a folk a country hudby. A zase s podporou SAI. Všechny tyto aktivity jsme prodloužili do světa internetu a založili se synem Davidem hudební YouTube kanál Hraj česky. Tam se vlastně všechny ty naše snahy o podporu české hudby teď stékají a dostávají velký prostor pro propagaci různých žánrů naší populární hudby od rocku po folk.
Podporujete i další hudební aktivity?
Během 22 let, kdy jsem byl předsedou SAI, jsme na takovou podporu kladli důraz velmi silně. A tak máme za sebou podporu mnoha festivalů, koncertů, hudebních pořadů na TV Óčko, autorské soutěže Evropahit, návrhy na podporu hudebníků nebo cen Senior Prix, které uděluje Nadace Život umělce. K tomu patří ‚Iniciativa SAI‘, která pro politiky shrnuje celou problematiku hudebního průmyslu. Loni jsme oslavili 30 let činnosti a určitě nekončíme. Ve spolupráci s dalšími profesními organizacemi ve Sdružení výkonných umělců budeme chránit duševní vlastnictví a český hudební průmysl. Ale je to běh na dlouhou míli.