Skladatelka, multiinstrumentalistka a suverénní textařka Bára Zmeková patří k nejzajímavějším úkazům na české alternativní scéně. Její hudba se pohybuje na pomezí jazzu, folku, klasické hudby a elektroniky. Poetické texty, hravost a křehká aranžmá přinesly Zmekové vítězství na showcasovém festivalu Czech Music Crossroads, dvě nominace na Anděly a koncerty na prestižních hudebních akcích v Česku i zahraničí. Povídali jsme si o tom, jaké to je skládat desku, o českých textech v zahraničí i o setkání s Jamiem Cullumem.
Colours of Ostrava a koncertní formace
Letos jste odehrála velký koncert na Colours of Ostrava. Jak se Vám hrálo?
Byl to pro mě velký splněný sen, který jsem si skoro ani netroufala snít. Příprava byla náročná, hodně mi na tom záleželo. A myslím, že to dopadlo krásně. My jsme si to užili. Hráli jsme po Hiromi (pozn.: japonská jazzová pianistka) a potkat se s ní už byl zážitek sám o sobě. Pro mě to byla zkouška ohněm, co jako kapela a tým dokážeme. A jsem ráda, že z toho vzešlo najevo, že jsme schopni zahrát velikánský koncert s velkou produkcí a zodpovědností.
Jindy ale hrajete sama, někdy třeba v triu. Jaké je to střídat koncertní formace?
Má to své výhody i nevýhody. Výhodou je, že jsem adaptabilní na jakoukoliv koncertní formu a velikost. Je pro mě ale čím dál náročnější přecvakávat mezi formacemi. Dříve jsem hudbu stavěla hodně písničkářsky, ale teď více pracuji s aranží, která mi při menších formacích chybí. Ono to funguje jako písnička dál, ale v mé hlavě v ten moment chybí třeba čtyři další nástroje a zjišťuji, že mi v tom pak není tak komfortně. Colours byly zatím vrchol toho, co jsem hudebně zvládla. Osmičlenná kapela se ale v našich poměrech úplně jednoduše táhnout nedá – finančně ani produkčně. I když bych si to hodně přála. Věděla jsem, že Colours budou taková křižovatka a já ještě nevím, co přesně bude za ní.
Takže píšete party pro všechny členy kapely?
Hodně aranží vzniklo už během natáčení alba. To co bylo třeba dál rozepsat jsem dělala já. A pak jsme jako kapela přicházeli na to, jestli to funguje nebo ne. A naštěstí to fungovalo. Mám tam super muzikanty, takže to bylo celé za odměnu.
Jak se nahrávají desky
Jaká byla cesta k Vašemu prvnímu albu Ještě kousek? Kdy jste se rozhodla, že je ten správný čas?
Já jsem se pro to úplně nerozhodla. Na jednom hraní na oslavě narozenin jsem se po koncertě a pár vínech potkala s Ondrou Ježkem. Ten mi řekl, že by mi chtěl natočit desku. Druhý den jsem objevila na lístečku jeho telefonní číslo a vzkaz: „Tady máš natočit album“. A tak se stalo. U Ondry jsem nahrávala týden a byla jsem úplně nepolíbená jakoukoliv nahrávací prací.
Foto: Vangelis Patsialos
Jaké byly jeho zásluhy na podobě té desky?
Největší zásluhou bylo to, že do toho vlastně moc nezasahoval. Nechal písně tak, jak jsme je hráli. Jen jsme je společně hezky zakompotovali. A jsem za to ráda. Ta deska úplně odráží svojí dobu a na nic si nehraje. Bylo by určitě zajímavé, kdyby ty písničky někdo vzal a udělal je nějak jinak. Ale vážím si toho, že je Ondra respektoval v té podobě. Když to poslouchám zpětně, je to pro mě jako ozvěna z jiného světa.
A u druhé desky LUNAVES už jste pracovala uvědoměleji?
U druhé desky už jsem věděla. To už byla jiná práce. Poprvé to bylo o tom přežít stres a nejistotu a zažít, co to znamená natáčet desku. Práce na LUNAVES už byla o tom otisknout tam vše, co tam má být a dělat muziku. Byl to velký rozdíl a zážitek.
Takže už víte, jak na to?
Překvapilo mě, že i u třetí desky si připadám, že nevím, jak se dělá muzika, jak se píšou písničky a jak se nahrává deska. To je zároveň strašidelné a hezké. Je to jako temný les, do kterého vstoupíš a nevíš, co tam čekat. Chtěla bych samozřejmě už vědět, jak to přesně udělat, ale zároveň mě baví to hledání. Snažím se to teď hlavně neposuzovat perfekcionalistickým ráciem, které by vše šmahem odepsalo a žádná deska by nevznikla. Ten proces je dlouhý a pořád je tam milion otazníků a práce, ale to šimrání a těšení se, kam mě to zavede, za to stojí.
A kdy přijde moment, že si řeknete, že je čas pracovat na další desce?
Když mám hrozně nových rozdělků, nápadů, vjemů a pocitů, které bych už chtěla vidět na papíře. A na desce. Nějak je tvarovat společně do jednoho celku. Zvukového i vizuálního. Na nových písních dělám průběžně pořád. Někdy píseň přijde snadno a sama. Někdy se tvaruje postupně a dlouho. Ale každý den něco zapíšu nebo nahraju. Něčeho si všimnu na sobě nebo na světě. A pak přijde ten moment, kdy už se na to musím podívat pořádně a začít posouvat tu skládanku dál. Podívat se, jestli tam je něco, co mě baví a co se mnou rezonuje, co bych chtěla prohloubit a udělat z toho nové písničky. A pak najít cestu, jak je hrát a nahrát.
Czech Music Crossroads a podpůrné programy
V roce 2019 jste se stala vítězkou showcasového festivalu Czech Music Crossroads. Jak zásadní to pro Vás bylo?
Když jsem vydala LUNAVES, tak to mělo velice dobrý ohlas, u kritiky i obecenstva. A to mě hodně znejistilo v tom, jestli dokážu živým hraním naplnit očekávání. Bylo to náročné období. Crossroads pak byly důležité v tom, že se mi tam dostalo potvrzení, že to naživo opravdu funguje a že tomu můžu věřit a jít dál. Bylo to uzavření jedné etapy, kdy jsem si v hudbě dovolila něco nového a zjistila, že to funguje. Potěšilo mě, že ačkoliv mezinárodní porota nerozuměla textům, tak je to bavilo a hudebně oslovilo.
V současné době funguje několik podpůrných programů a platforem, díky kterým mohou hudebníci lépe prorazit i v zahraničí. Vy jste byla v Czechingu, využila jste výzvy od SoundCzech… Ví o těchhle možnostech muzikanti?
Zdá se mi, že už je povědomí o různých podporách rozšířenější. Alespoň v mé bublině. I mně se jednou za čas podaří něco zachytit a podporu využít. Chce to ale dost energie a času. Když mám podobné věci domlouvat a ještě tvořit hudbu a poctivě se připravovat na koncerty, tak se to už někdy nedá. Ale kdykoliv jsem tomu věnovala pozornost a vyšlo to, vzešly z toho hodně inspirující zkušenosti. Vyjet někam s podobnou podporou sice neznamená, že člověk nemusí investovat dost peněz z vlastního, ale je hodně fajn pocit, že na to není úplně sám.
České texty a světový zvuk
Základem Vaší hudby jsou osobité poetické texty v češtině. Vnímáte to jako překážku pro koncertování v zahraničí?
Na základě vlastní zkušenosti to jako překážku nevnímám. Kdykoliv hrajeme v zahraničí, tak je odezva publika skvělá. Lidé jsou nadšení a přitom nerozumí ani slovu. Sdílejí pocit, že se zasnili nebo že se nechali unést do vlastního světa. Pro mě je text ale stejně stěžejní a když poslouchám hudbu, tak je to první věc, které si všimnu. Asi by bylo snazší se uchytit v zahraničí s angličtinou, ale já to měnit zatím neplánuju.
Jak v tomto ohledu vnímáte pojem „světový zvuk”? Má cenu snažit se napodobit západní muziku, nebo raději razit specifický zvuk?
Pro mě dává větší smysl razit něco vlastního. Je to o hledání toho, co chce člověk za sebe říct a co chce vyzkoušet. Nenapadlo by mě si nejdřív říct, co chci dělat za zvuk a pak do něj začít lámat svoji muziku. Nemyslím si, že lidi, co uspěli v zahraničí si nejdřív řekli, co by se tam asi mohlo poslouchat a pak to udělali. Pro mě je gró dělat to upřímně a “světový zvuk”, ať už to znamená cokoliv, beru možná spíš jako inspiraci. Jsou rozhodně muzikanti, kteří písně dokáží v angličtině skvěle podat a skvěle to funguje, a u jiných mi to může připadat někdy trapné nebo jako únik před obsahem, ale na tom v podstatě nezáleží, dokud si za tím stojí. Stejně je to celé tak trochu hra se štěstím a trpělivostí, ať už jde člověk jakoukoliv cestou.
Hudební inspirace a setkání s Jamiem Cullumem
Ve Vaší hudbě kombinujete prvky folku, jazzu či elektroniky. Co ráda posloucháte?
Často hledám podobná žánrová spojení a určitě nejvíc poslouchám ženské zpěvačky. Mám svoje jistoty, ke kterým se vracím a ze kterých čerpám inspiraci, které bych se chtěla dotknout ve své hudbě. Nejsem úplně vyhledávač nové muziky. Hodně se soustředím na texty a když mě osloví, trvá mi dlouho, než se prokopu jednou kapelou. Občas si ale říkám, že bych byla radši daleko větší objevovač.
V roce 2008 jste během Colours of Ostrava řekla Jamie Cullumovi: „I also make songs”. Co byste slavnému zpěvákovi řekla dnes?
Asi to samý. Teď bych ho už třeba potkala v backstage a to by bylo jiné. To by se mohlo stát! Já bych si s ním hrozně ráda dala třeba jen pivo a nic neříkala. A kdybych si s ním mohla zahrát na piano, tak to by byl vrchol štěstí. A možná bych mu prostě dala svoji desku a napsala na ni „pro Jamieho”. Co může člověk víc říct? Možná: “Hele, Jamie, poslechni si mojí muziku a vezmi si mě na turné jako předskokanku.”