Kapela Jelen za necelých deset let existence dosáhla velkých úspěchů. Ve své tvorbě kombinuje prvky folku, country a popu a těší se stabilnímu zájmu fanoušků, rádií i kritiky. Natočila tři desky s vlastní hudbou a také vzpomínkové album Půlnoční vlak Michala Tučného. Za svou tvorbu získali Jeleni dvě Ceny Anděl (za Objev roku a Nejlepší skupinu). O českém písničkářství, o talentu a disciplíně a mnohém dalším jsme se bavili s frontmanem Jindrou Polákem.
Letní turné
Jaké je to zažívat opět plnohodnotnou festivalovou sezonu?
Je to samozřejmě skvělý pocit po těch dvou letech, kdy se občas hrálo, ale zdaleka to nebylo tak, jak to mělo být. Když přišel covid, tak jsme měli mít nejnaplněnější letní sezónu naši kariéry vůbec. Což padlo. To, že teď můžeme hrát, si fakt užíváme. Je super, že to jednak nevzdali pořadatelé, pro které to muselo být možná ještě víc krušné než pro kapely. A jednak jsem hrozně rád, že lidi zase chodí a nebojí se potkávat. Atmosféra je skvělá, posluchače to baví a tím pádem to baví i nás.
Jak často hrajete?
Od května do října jsme měli zhruba šedesát koncertů. Tři až šest týdně, někdy i dva denně. Bylo tam i pár přesunutých akcí z minulých let.
Nesplývají už vám ty akce dohromady?
Musím říct, že většinou ne. Letos je méně festivalů a více samostatných koncertů, co se rozjely v loňském roce. Třeba takové jako „Hudba na vinicích“. Spousta z nich má tak jedinečnou atmosféru, že na to nezapomeneš. Hodně akcí jsou pak městské slavnosti na náměstí. Když máš čas si projít město, tak si ho zapamatuješ, ale když přijedeš večer, zahraješ a pak jedeš pryč, tak je to občas těžké. Je fakt, že někdy, když se mě někdo zeptá, kde jsme hráli minulý týden, tak si říkám: „Nojo, to je dobrá otázka!“
Máte čas projít si festival a podívat se třeba na jiné kapely?
Upřímně moc ne. Většinou člověk slyší kapelu, co hraje před námi a po nás. My dorazíme na místo před zvukovkou, začneme se chystat, pak odehrajeme koncert. Po koncertě se snažíme, když to jenom trošku jde, jít mezi lidi, udělat podpisovku a pak už zase musíme jet. Mám fakt radost, že teď hrajeme v těch pěkných večerních časech, ale taky to znamená, že když člověk dohraje a sbalí se, tak je půlnoc.
Blížící se jubileum a česká písnička
Příští rok čeká Jelena desetileté výročí. Chystáte něco speciálního?
Určitě. Máme nějaké nápady, ale zatím jsem se ještě nerozhodli, co to bude, protože je teď ta sezóna hodně intenzivní a 100% energie věnujeme koncertování. Ale dáváme dohromady nápady a hned v září nebo v říjnu se sejdeme a s čistou hlavou doladíme finální plány. Samozřejmě to chceme oslavit, chceme si to užít a udělat to pořádně.
Jak se proměnila česká hudební scéna za těch devět let?
Je hrozně dobře, že scéna neustrnula a hrají jak legendy jako Lucie, Kabát a Divokej Bill, tak i nové kapely. A hlavně se vrátila česká písnička. V době, kdy jsme začínali tady trochu chyběly kapely, které by hrály klasické písně s českým textem, který je o něčem a s melodií, kterou si lidi mohou zazpívat. To je něco, co tu má velkou tradici. V té době tady chyběla návaznost na folkovou či pop rockovou scénu, lidi se snažili být víc alternativnější. My jsme akorát chytili tu chvíli, když se písnička začala vracet a je dobře, že to pokračuje. Tak to aspoň cítím já.
Vám hodně pomohlo to, že jste předskakovali kapele Divokej Bill. Co dalšího stálo za úspěchem Jelena?
Byli jsme ve správný čas na správném místě. A skokově se nám plnily sny – nominace na Slavíka, duet s Janou Kirschner, který byl použitý i v seriálu, dvě ceny Anděl… Měli jsme štěstí, že se rádia rozhodla pouštět naše skladby, Magdaléna se tenkrát hodně chytila. Byla to série různých náhod, které zapadly do sebe. Musí tam být vždycky velká dávka štěstí, ale i připravenosti a nasazení.
Pocta Michalu Tučnému
Krom autorských desek jste nahráli také vzpomínkové album Půlnoční vlak Michala Tučného. Jak tento nápad vznikl?
Celé to vzniklo tak, že první festival, kde nás pustili na velké pódium před lidi, byla právě stodola Michala Tučného. Pro nás to je tím pádem velká srdcovka. V té době nás nikdo neznal. Na stejném pódiu večer hráli Mandrage, což pro nás byla velká pocta. Po nějaké době Stodola přestala. Pak se konaly koncerty na počest Michala každý rok v Lucerně. A ten rok, kdy my jsme poprvé zahráli písničky Michala Tučného, tak bylo když Kateřina Marie Tichá měla zpívat na tomhle koncertu v Lucerně a přišla za námi s tím, že to je zrušené. Já jsem se na to těšila. My jsme si řekli, že to je škoda, že si lidi nebudou mít kde to připomenout.
A tak jste to vzali do vlastních rukou…
Protože jsme v té době chystali podzimní turné, tak nás napadlo, že oslovíme Míšu Tučnou, dceru Michala, a zeptáme se jí, jestli by s námi nechtěla na tom turné třeba pět Michalových písniček zazpívat. Chtěli jsme, aby to mělo nějakou nástavbu, aby to bylo posvěcené od jeho rodiny. A Míša byla nadšená.
A pak vznikla deska.
Reakce lidí byly super a nás to ohromně bavilo. Řekli jsme si, že se nám to nechce ještě opustit a že bychom mohli natočit desku a udělat vzpomínkové turné. Ať chceme nebo ne, všichni jsme na těch písničkách vyrůstali, všichni je nějakým způsobem máme v sobě, alespoň my v kapele. Byla to pro nás pocta Michalovi a vzpomínka na naše hudební kořeny.
Podařilo se tak přiblížit tvorbu Michala Tučného mladším posluchačům?
Mysleli jsme, že když zahrajeme písničky Michala, tak to budou všichni znát. Ukázalo se, že už to tak není. Že to zná ta starší generace rodičů, ale generace dvacetiletých lidí už tolik ne. Paradoxně tak za námi začali chodit mladší posluchači s tím, že se jim to líbilo a začali díky tomu poslouchat originály. Pamatuju si, že přišla jedna šestnáctiletá holka a říká: „Jsem hrozně vděčná za tohle album. Já miluju vaši muziku a můj děda Michala Tučného a teď si můžeme pouštět něco společně.“ To je něco, co jsme neplánovali a nečekali a dělá nám to velkou radost.
Foto: Ondřej Pýcha
Popovější zvuk
U desky Věci & Sny jste se posunuli k více rádiovému či současnému zvuku. Jak vnímáte po roce tento směr?
Od poslední desky jsme se všichni vyvinuli, po lidské i hudební stránce. Člověk objevuje nové vlivy, inspirace, nějaký vývoj je zcela přirozený. Nebylo to tak, že bychom si sedli a řekli: teď uděláme rádiovou popovou desku. Spíše se snažíme dát muzice to, o co si říká. Na albu je znát odstup od poslední desky ve zvuku i v přístupu, který byl podpořený i tím, že za pandemie jsme nemohli pracovat tak, jak jsme byli zvyklí. To nás přinutilo vystoupit z komfortní zóny a vyzkoušet nové postupy. Myslím, že pro tu desku to byl velký přínos. Je barevnější, ale přitom se tam podařilo udržet toho jeleního ducha. To je základ. Produkce, nástroje, zvuky – to jsou barvy kolem. Tím gró je ale písnička, jasné melodie a texty, se kterými se lidé mohou ztotožnit.
Jaká byla odezva?
Když jsme Věci & Sny vypustili do světa, byli jsme zvědaví, jak to lidi přijmou. Říkali jsme si, jestli jsme to nepřehnali. Udělali jsme to ale podle svého nejčistšího vědomí a svědomí. Což je jediný, co můžeš udělat. Mám zpětně radost, že fanoušci a odborná i širší veřejnost desku přijali s nadšením. S napětím jsme očekávali reakce na nový zvuk, na té desce jsme navíc poprvé v historii kapely použili celou bicí soupravu. Když nám pak lidé psali, že je to super, že jsou to staří dobří Jeleni, potvrdilo nám to, že jsme se vydali správným směrem.
U tohoto alba jste se podílel i na produkci. Změnila tato zkušenost nějak váš pohled na skládání nebo živé hraní?
Vlastně jo. Zjistil jsem, že je hrozně důležité, aby produkce souvisela s živým hraním. Člověk musí vycházet z toho, že to bude hrát naživo. Musí si představit, jak to bude naživo znít, jak to budeme v té kapele hrát. Ale zároveň se tím nenechat úplně omezovat. Je třeba to vyvážit. Byla pro mě výzva dostat na desku svoje nápady, ale držet se v rámci toho, aby to bylo reálně hratelné naživo a přitom to nebylo chudé. Díky tomu jsem ještě více ocenil práci producentů, se kterými spolupracujeme. Když produkuješ, tak cítíš ještě větší zodpovědnost za tu písničku. Je to jako když vychováváš dítě. 90% toho, co vím o produkci, jsem se naučil od Martina Ledviny, který s námi dělal na všech deskách. Je to úžasný producent a kamarád. Od něj jsem se naučil hrozně moc o popové produkci i tzv. dřevní muzice.
O talentu a disciplíně
Udělat v dnešní době profesionálně znějící singl není zas tak náročné. Týdně vyjde několik singlů česky zpívajících interpretů i s klipem. Přesto se v hitparádách jména zas tak často nemění. Čím to je? Co jejich hudbě chybí?
To je téma na samostatný rozhovor. Jsou tam dvě roviny. Dříve jsi musel do studia, kde byla technika za miliony. Dneska stačí levný Mac, ve kterém máš GarageBand a můžeš nahrát album. Není to tedy už o technice, ale o talentu. Nejúspěšnější umělkyně na světě za posledních pár let je Billie Eilish, která se svým bráchou nahrála všechny hity u nich v ložnici. Nejdůležitější je dostat do toho něco osobitého. A to je jedno síto.
A pak je třeba dostat to nějakým způsobem mezi lidi. To záleží na tom, co děláš, jaký ten trh je, co jsou tvoje ambice, co jsi pro to ochotný udělat. Jestli se muzikant dokáže sám zpropagovat, zorientovat, dostat se tam, kam potřebuje, jestli je dost komunikativní. A pokud mu něco z toho chybí, tak jestli umí oslovit ty správné lidi, kteří mu s tím pomůžou. My máme obrovské štěstí, protože jsme se dostali k vydavatelství SinglTon, které vede Martin Červinka. Je to malý, rodinný label a bez Martina bychom nikdy nedokázali to, co jsme dokázali. Já jsem třeba muzikant, jsem tvůrčí člověk, ale vím, že potřebuji někoho, kdo mi pomůže s těmi věcmi kolem.
A pak je to hodně o sebedisciplíně, o egu, o vytrvalosti a o pracovitosti. Nejde o to vydat jeden singl, který se chytí a máš vyhráno. Zaleží na tom, čím na něj pak navážeš.
Foto: Petr Klapper
A pak taky o koncertování.
Přesně. Často se vydá singl, který se třeba chytí, rádia to párkrát zahrají. Ale tím to končí. Kapela má dojem, že má splněno a nenaváže na to. Tím, že se singl chytne v rádiu však práce začíná. V tu chvíli musíš přemýšlet co dál, jak to dostaneš mezi lidi. A přijde to koncertování. Když to chceš dělat, tak musíš objet celou republiku. Není to o té hodině na podiu, ale o tom, že jsi celý den na cestách. Důležitý start je najít si tu cestu a pochopit, co to obnáší. A být ochotný ustoupit ze svých představ, když zjistíš, že se neshodují s realitou. Spousta lidí také podceňuje sílu rádia, které je u nás pořád velmi důležité. Ale stejně tak je důležité pracovat s internetem a se sociálními sítěmi, nepodcenit žádnou cestu. A hlavně, nikdy nezapomenout na lidi, pro které to děláš, na svoje fanoušky.
Jsou nějaké aktivity, které musíte jako frontman kapely dělat, ale nebaví vás?
Asi ne, nic mě nenapadá. Já jsem vždycky chtěl dělat muziku pro co nejvíc lidí a s tím logicky souvisí to, že tě pak znají a poznávají. Nikdy jsem moc nerozuměl umělcům, kteří dokázali to, co chtěli a pak jsou otrávení z toho, že je lidé oslovují na ulici, nebo že musí dělat rozhovory. Pro mě je to součást toho všeho a naopak si toho vážím. Někdy je člověk samozřejmě unavený a má toho plné kecky, výhoda ale je, že ve chvíli, když naběhneme na pódium a začne fungovat ta chemie mezi muzikanty a proudit energie mezi kapelou a fanoušky, je to jako adrenalinová injekce přímo do srdce. Všechno ze mě spadne a můžu jet zase až do rána!
Budoucí spolupráce
Hodně spolupracujete s Kateřinou Marií Tichou. S jakým dalším interpretem byste rád zkusil spolupráci?
S Káťou spolupracujeme od začátku, je jako naše ségra, pevná součást Jeleního stáda. Teď spolupracujeme ještě s písničkářkou Terezou Balonovou, extrémně talentovanou mladou umělkyní, kterou jsme objevili před čtyřmi lety na Portě (pozn.: hudební festival v Řevnicích). Tu tenkrát vyhrála. Byla na pódiu sama, jen s kytarou a looperem a když jsme slyšeli její hlas, texty a písně, nikdy by nás nenapadlo, že je jí teprve sedmnáct. Vytáhli jsme jí jako předskokana na turné a krásně se jí to rozjíždí. Vydala teď svojí vlastní desku, stejně jako Káťa, která vystupuje za doprovodu našich kamarádů Bandjeez (pozn.: bývalá skupina nedávno zesnulého zpěváka Davida Stypky). Tak to jsou dva naši stálí hosté. Jinak je tu samozřejmě spousta umělců, se kterými bychom rádi něco udělali, ať už těch současných, nebo legend, jako je třeba Vladimír Mišík. Taky by nás bavila spolupráce s někým z folklórní scény, třeba Hradišťan s Jiřím Pavlicou už dlouho obdivujeme. Ale v plánu zatím nic konkrétního nemáme, necháme to plynout. Osvědčilo se nám, že všechny naše spolupráce byly spontánní, ať už to bylo s Janou Kirschner, Debbi, s kapelou Desmod, nebo třeba aktuální hostování v písničce „Déšť“ s naším kamarádem Lipem.
Co posloucháte v současné chvíli?
Naposledy mě zaujal právě brácha Billie Eilish, Finneas. Jeho sólová deska mě moc baví. Spoustu nových věcí poznávám díky své dvanáctileté dceři Lucce, která mi vyráží dech svým vkusem a širokým záběrem. Ukázala mi třeba písničkářku K. Flay, kterou jsem neznal. Nebo zpěváka co si říká Grandson, zpěvačky Ashe, Chloe Adams… A jinak poslouchám vše od folkových věcí, country, blues přes pop až po hard rock a heavy metal, na kterých jsem vyrůstal. Pro mě to nikdy nebylo o škatulkách, jenom o tom, jestli je písnička dobrá.