Přestože patří mezi nejuznávanější české klavíristy, má rád ticho a ve volných chvílích vyhledává samotu na horách. V přestávkách během koncertů chodí kontrolovat výsledky Baníku Ostrava. Ivo Kahánek nedávno dosáhl dalšího profesního úspěchu – obdržel nominaci v prestižních BBC Music Magazine Awards. Hlasovat pro něj můžete do 19. února na oficiálních stránkách (viz návod na konci článku).
Vaše poslední album klavírních koncertů Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů bylo prestižním britským časopisem BBC Music Magazine nominováno mezi nejlepší nahrávky roku 2019. Jak moc velký úspěch to pro vás je?
Je to velký úspěch. Nepodařilo se mi dopátrat, jestli byl ještě nějaký jiný český sólista nominovaný v této kategorii. V minulosti se to povedlo třeba Pavel Haas Quartetu v komorní kategorii nebo Pražskému filharmonickému sboru v kategorii sborové. My jsme ale nominovaní v kategorii koncertní. Je to rozhodně prestižní mezinárodní cena, jedna z těch nejprestižnějších a pro nás doklad, že jsme snad desku natočili dobře. Člověk, který někdy něco takového natáčel, tak ví, že připravit CD je dlouhodobá komplexní práce, která má hodně kroků. A tohle je pro nás příjemný signál, že jsme to v žádné fázi nepokazili. Protože když se pokazí jediná věc, může to zničit celý výsledek.
Druhá věc, ze které já mám velkou radost, je, že ten projekt je ryze český. Je dělaný samozřejmě ve spolupráci s Bamberskými symfoniky, ale jak víme, tak ti mají kořeny v Praze, hrdě se k této své etapě hlásí, a to velmi pozitivně a bez hořkosti. Navíc mají českého šéfdirigenta Jakuba Hrůšu, kterého naprosto zbožňují. A třetí pohled – byl bych moc rád, kdyby naše nahrávka posloužila častějšímu uvádění těchto vynikajících klavírních koncertů ve světě.
Foto: Dusan Martincek
Koncerty na nahrávce ale úplně neznámé nejsou. Nebo ano?
Nejsou to koncerty, které bychom odněkud vytáhli, nikdo je sto let neslyšel a všichni na to koukali jako na něco nového. Jsou to koncerty, které jsou x krát nahrané, takže je u nich konkurence. Čili i z toho mám radost. Že ať už ta cena dopadne nebo nedopadne, tak je to doklad toho, že česká hudba, ať už z hlediska autorů nebo interpretů, může dosáhnout na takovouto cenu, a je tudíž vnímána jako zásadní a důležitá v kontextu světové hudby.
Neopakovatelné jsou také vzpomínky a pocity, které zažíváte při nahrávání. Je to jeden z případů, kdy člověk opravdu pociťuje stres, protože natáčení CD je drahá věc, je do něho zapojen celý orchestr, ještě k tomu cizí, Bavorský rozhlas… Je to opravdu nákladná věc, která se s tímto repertoárem už nebude pravděpodobně nikdy opakovat. To natáčíte jednou za život. Takže je to velký stres, ale na druhou stranu, když to pak aktivně natáčíte, tak jsou ty okamžiky ve vaší mysli tak koncentrované, že je ten zážitek právě i díky tomu stresu neporovnatelný s ničím jiným.
Nahrávalo se u nás nebo v Německu?
Nahrávalo se v Německu, přímo v Bamberku, přičemž Dvořákův koncert vznikal studiově, sice v sále, ale ne s publikem. Zatímco ten Martinů koncert byl komfortnější v tom, že jsme na něj měli více času, přestože je ten Dvořákův obtížnější. Takže jsme si ho nazkoušeli, pak jsme ho ve studiu „pokryli“, abychom ho měli pro jistotu natočený, pak byla generálka a dva živé koncerty, které se snímaly a z nichž se to nakonec sestříhalo. Takže Martinů je, dá se říct, živá nahrávka a Dvořák studiová.
Jak dlouho trvalo nahrání této desky?
U koncertů s orchestrem je to delší než u studiové sólové práce, protože zde natáčení samozřejmě závisí třeba i na tom, jak si to domluvíte s managementem, do které sezóny Vás zařadí, kdy má termín dirigent apod. Dvořáka jsme nahrávali na podzim 2017, zatímco Martinů, který byl zařazen v abonmá (tedy v předplatném – pozn. red.), byl až v lednu 2019. Když tedy připočteme i přípravy, tak nám ten projekt trval přes dva roky.
Do nominace vybírali nahrávky odborníci. Teď hlasují už fanoušci, předpokládám že z celého světa. Proč by měli dát hlas právě vaší nahrávce?
Ta procedura byla poměrně složitá, protože se hodnotí stovky CD a předpokladem pro zařazení do nějakého long listu je mít buď nahrávku měsíce, což jsme měli my, nebo získat pět hvězd v recenzi. Pak se znovu hlasuje, zužuje se to do short listu, ze kterého pak odborníci vybírají konečné nominace. Takže to projde několikakolovým expertním posuzováním.
Teď hlasují fanoušci, a to se mi na té soutěži líbí. Že jsou v ní podchyceny obě roviny – jak odborná veřejnost, tak fanoušci, kteří také nejsou úplně hloupí, většinou se té hudbě věnují, mají naposloucháno.
Foto: Barbora Bittnerová
No a proč by měli dát svůj hlas právě vám?
Těžko říci. Myslím si, že jak Dvořák, tak Martinů jsou nejen velmi krásné koncerty, ale také jsou velmi kontrastní. A to jak dobou, ve které vznikaly, tak co se týče vnímání a celkového nastavení. Dvořák je velká romantika, velmi lyrický koncert. Martinů je zase temná mystika s trochou experimentu, úplně jiný svět. V tom si myslím, že je to zajímavé.
Dalším velmi pádným argumentem, proč pro tuto nahrávku hlasovat, je fantastický výkon Bamberských symfoniků v čele s šéfdirigentem Jakubem Hrůšou. Bamberští symfonici patří k světové špičce a mají jedinou v uvozovkách smůlu, že sídlí ve městě, které má pouhých 80 tisíc obyvatel. Přestože jsou v Německu v první lize, tak pro některé posluchače může být překvapením, jak skvěle hrají, jak skvěle se jejich charakteristický zvuk skutečně hodí k české hudbě.
Německé orchestry se liší od těch českých?
Ano. Německé orchestry mají většinou svá specifika. Ve srovnání s českými orchestry mají třeba maličko ostřejší zvuk. Takový expresivnější, více do toho jdou. A ten Bamberk stojí někde na pomezí – má německou přesnost, ale zároveň zní krásně měkce. Spíš připomíná Českou filharmonii než Berlínskou. Takže i v tomhle může být devíza té nahrávky.
Z nahrávek, které v té nominaci jsou, může být ta naše nejbližší lidem, kteří hledají v hudbě nějakou osobní, subjektivní emoci, kterou si chtějí užít, nějaký intimní rozhovor s interpretem i se skladatelem. Je to hodně osobní záležitost. Není to tolik objektivní hudba, ale jsou to opravdu dva různé subjektivní hudební světy. Takže tohle by třeba mohl být důvod.
Vy jste za tuto nahrávku získal i nominaci na Cenu Anděl. Jsou pro vás důležitá i tato česká ocenění?
Určitě jsou. Cena Anděl je navíc udělována hodnotiteli, kteří jsou součástí žánrové akademie, tudíž to jsou všechno vynikající muzikanti. Čili tam jde vlastně o ocenění od kolegů. A upřímně řečeno před těmi kolegy má člověk vždy největší trému. Samozřejmě i v takové ceně mohou hrát roli určité sympatie, ale faktem je, že když se člověk podívá na nominace z klasiky i za loňský rok, tak vidí, že ty nahrávky, které se tam dostaly, byly všechny skvělé. Neexistuje tam, přestože je ta branže hodně vztahová, že by se do nominací dostala nějaká nahrávka, která tam je “z kamarádství“. Všechny ty nahrávky jsou vynikající a mě tohle velmi těší, protože jak říkám, když vás ocení kolegové, tak to je úplně to nejvíc.
A je to možná i způsob, jak oslovit trochu jiné publikum, protože ceny Anděl jsou spíš vnímány jako ocenění pro populární hudbu?
Ano, to je určitě i záměr. My jsme za to samozřejmě rádi, protože klasika je pořád uzavřena v té své bublině a vždy svým způsobem uzavřena bude. To tak z definice asi být musí. Ale každý ten průnik je vítaný. Teď se mi to potvrdilo, když jsem byl před pár dny na koncertě Jarka Nohavici ve Viole, což je třeba úplně jiné než vidět Jarka Nohavicu v O2 areně. On tam recitoval své oblíbené verše a některé i zhudebnil, jednu báseň, tuším že od Václava Hraběte, dokonce zrapoval. Ale ten dojem z toho nebyl, že se snaží být za každou cenu cool. Naopak – vlastně bych si tuto poezii už teď těžko představil pouze přednesenou. Přestože ty světy jsou v něčem vzdálené a vždy budou, tak zároveň některé věci jsou až překvapivě úplně stejné a blízké. A v tom je ten záměr zařadit klasickou kategorii do cen Anděl velmi chvályhodný.
Myslíte si, že nominace na cenu BBC nebo i případné vítězství pomůže vaší nahrávce z hlediska prodeje v zahraničí?
Myslím si, že by určitě měla. Co se týče distribuce do zahraničí, tak musím říci, že je Supraphon (hudební vydavatelství, které vydalo nominovanou desku – ponz. red.) velmi dobrý. Několikrát, když jsem byl v zahraničí, tak jsem zašel do větších hudebních obchodů, jestli tam to CD skutečně je, a mnohokrát jsem na něj narazil. Takže v tomhle ta mezinárodní distribuce funguje. A i to, že Supraphon má v zahraničních recenzích velký ohlas celkem pravidelně, je důkazem jejich kvalitní práce.
Když půjdeme od nominace dál, v minulosti jste prohlásil, že se snažíte každou volnou chvíli trávit na horách v samotě. Máte rád ticho?
Ticho mám rád velmi. Ono těch volných chvil moc není, a navíc člověk musí vždy za těmi horami trochu popojet, ale je to velký dobíječ, když mám alespoň půl dne a mohu někam vyjet.
Ale hlavně k tomu tichu. Z hlediska toho, co slýcháme ve městě běžně, tak to ticho je, ale samozřejmě v té přírodě nikdy není ticho. Já jsem nikdy nechápal, proč si lidi, když jdou běhat do lesa, berou sluchátka. Nebo já to chápu, že se potřebují srovnat, potřebují něco, co jim přinese nějaký přirozený rytmus, ale mně připadá, že pro mě je v tomhle daleko důležitější vnímat svůj vlastní dech a třeba i ten dupot, jak běžím. Nikdy jsem to se sluchátky nezkoušel, nikomu to neberu, ale moc si to nedovedu představit.
Foto: Dusan Martincek
Jak stresující je profesionální kariéra v klasické hudbě?
Člověk už to časem tolik nevnímá, protože si na to zvykne. Samozřejmě stresující to je z hlediska toho, že když máte práci v kanceláři, tak že tu a tam, když člověk nestíhá termín, tak holt propracuje noc a prostě to dotlačí. U klavíru je nepříjemné to, že když se učíte novou skladbu, tak vám nestačí se to jen naučit, musíte se s tím ztotožnit, musí se vám to dostat na absolutně povědomou úroveň. To lze do určité míry samozřejmě také urychlit, ale jen velmi málo. Vždy to potřebuje svůj určitý čas.
Jsou typy pianistů, kteří si – s nadsázkou řečeno – skladbu párkrát zahrají a strašně rychle to absorbují. Ale pak někdy je zase nebaví to dotahovat do dokonalosti. Já jsem spíš typ klavíristy, který si to musí trochu projít, probolet emocionálně a potřebuji to v sobě usadit. Ale zase mě baví ta koncovka.
Jak se dá tento proces urychlit?
Zrychlení té metody je dané tím, jak se člověk učí cvičit. A to se u mě samozřejmě zrychlilo. Třeba když mi bylo dvacet, tak jsem nedokázal nastudovat skladbu tak rychle, jako ji zvládnu nastudovat teď. Ale přesto je ta rychlost limitovaná a vy potřebujete určitý čas, než se to v mozku pospojuje. Takže je to stresující v tom, že vy víte, že máte za šest týdnů koncert, ještě to neumíte a teď se vám třeba stane něco, co musíte akutně řešit. A víte, že pak budete mít třeba na cvičení jen 14 dnů a že potřebujete více.
V tomhle je to stresující, když už visí to jméno na plakátu a vy víte, že vás ještě někde tlačí bota. Ale zase na druhou stranu, když si představím stres takového neurochirurga… Nás maximálně strhají v recenzích nebo nás podruhé nepozvou. Takže stres ano, ale zase ten adrenalin, který to přináší, vás dostává do hladin zážitků, které bez stresu nikdy nezažijete. Asi nemá smysl si na to stěžovat. Hlavně si to člověk může také řídit sám. Kdy mě zavolá někdo na koncert, který je třeba příliš brzy nebo má repertoár, který se nestíhám naučit, tak ho samozřejmě mohu odmítnou. Takže člověk si ten stres dělá trochu sám. Ale obecně každé povolání má své, asi bych to nijak nedémonizoval.
Musíte opravdu každý den trénovat?
Jsou dny, kdy je tolik jiné práce, že to moc nestíhám, nebo že si zahraju hodinku. A pak jsou zase dny, kdy třeba jen cvičím. Je to různé. Za studií to bylo ještě víc, člověk ještě neměl tu pozici, nemusel chodit na schůzky, pečovat o sociální sítě… To, co se mi někdy i zajídalo, že člověk vstane a ví, že má před sebou těch osm hodin cvičení, tak je pro mě nyní vlastně za odměnu. Protože takový den se mi naskytne třeba jednou za týden, že mám opravdu jen cvičení.
Foto: Dusan Martincek
Stále chodíte při přestávkách během koncertu kontrolovat stav zápasu Baníku Ostrava?
Někdy jo (smích). Ne vždy se to prolíná, ale někdy chodím. Teď se jim sice daří tak napůl, ale já doufám, že to lepší mají ještě před sebou.
Jak vůbec probíhá koncertní přestávka z pohledu hudebníka?
Člověk se snaží nějakým způsobem oddechnout, ale nechce zase úplně vypadnout z toho dění, takže je dobré, když už si zkontrolujete výsledek Baníku, tak ten mobil zase zavřít a už si třeba nečíst další články. Asi také není dobré, když člověk celou přestávku prokonverzuje s někým v šatně. To taky úplně neprospívá. A jinak nic specifického. Mně stačí, když chvilku vydechnu, umyji si ruce, podívám se z okna, trochu se osvěžím a pak se zase pomalu dostávám do dění na pódiu.
V tomhle jsou dobré třeba tréma nebo určitý druh adrenalinu, že člověka udrží ve stavu, kdy nevypadne z role a myšlenky mu úplně neuletí jinam. Protože v té hlavě pořád máte, že je tam ještě ta druhá polovina, v níž musí dojít ke gradaci koncertu. Pro nás to hraní znamená pořád tolik, že to prostě neodbouráme. Takže se ani nemusíme úplně snažit.
Ještě učíte?
Mám pár žáků na Akademii múzických umění, což je částečně koníček, částečně věc, prostřednictvím které nějak vracím systému to, co jsem od něj dostal. A částečně je to taková hudební laboratoř, kde si ověřuju různé věci, které pak použiju třeba i u sebe.
Mě vždy zajímalo, jestli je pravda, že když má někdo krátké prsty, že nemůže být dobrý klavírista.
Myslím si, že když máte ruku třeba mojí velikosti – a nejde jen o délku prstů, ale i o šířku dlaně a vůbec o flexibilitu – tak je to výhoda. Není to tak, že když máte ruku menší, tak že se nemůžete živit klavírem, ale některé věci vás stojí více práce. Když má někdo opravdu malou ruku, tak je jasné, že je mu nějaký druh repertoáru ne přímo zapovězen, ale třikrát si rozmyslí, než do něho půjde.
Drtivá většina autorů byli muži, někteří měli extrémně velké ruce, třeba Rachmaninov. A oni ty skladby samozřejmě nepsali genderově vyváženě. Oni tu svou uměleckou ideu nesvazovali. Ale znám dámy, které mají velmi malou ruku a hrají skvěle. Je to o určitém druhu práce navíc.
Asi je pořád výrazně více klavíristů než klavíristek?
Tak samozřejmě ten nástup dámských interpretek ve všech odvětvích hudby je velmi dynamický. Ve většině nástrojů už je jejich poměr na světových pódiích a v orchestrech prakticky vyrovnaný. Výjimkou je dirigování a částečně, i když méně, také klavír.
To dirigování je samozřejmě ještě trošku odlišné od jiných interpretačních disciplín. Být dirigentem je nejen hudební disciplína, ale také určitý společenský status. Šéfdirigent má na starosti nejen to, aby orchestr dobře hrál, ale řeší i spoustu personálních věcí, mluví do chodu velkých orchestrů. A to i v záležitostech, které s hudbou souvisí jen do určité míry. Takže tam ten kult šéfa je pořád ještě více propojený s mužským světem, což je hodně dáno tradicí. Ale dnes už se vyskytují dirigentky, které jsou umělecky natolik svrchované, že pravidelně úspěšně vystupují s nejlepšími orchestry, nebo jim dokonce šéfují. Procentuálně je jich sice pořád výrazná menšina, ale už to není tak, že by byla jen jedna nebo dvě.
Je v hudbě situace kolem genderu tak vyhrocená, jako je tomu například ve filmové oblasti?
Myslím si, že se ve světě hudby ten gender nějak projevuje, ale není to tak vyhrocené, jako třeba v tom filmu, kde je společenský tlak skutečně razantní. U hudby se pořád hraje v prvé řadě na kvalitu. Spoustu věcí si navíc srovná hudební byznys sám. Je to samozřejmě atraktivní, existují interpretky, které jaksi v té své propagaci prodají nejen své svrchované hudební schopnosti, ale samozřejmě i určitý šarm a půvab. A je to v pořádku, já proti tomu nic nemám. Každý používá danosti, které má, takže mi to nepřijde jako něco urážlivého nebo nepatřičného.
V dnešní době důraz na tuhle osobnostní stránku roste. Popkulturní rysy začínají pronikat i do klasické hudby. Necítíte i vy takový tlak? Že by měl být člověk nejen umělecky kvalitní, ale zároveň i mediálně atraktivní?
Je to tak. Ale zároveň v té klasice musí člověk velmi opatrně balancovat, aby nepřekročil nějakou hranici, protože klasický svět je svým způsobem konzervativní. A teď nemyslím, co se týče nějakých hudebních stylů. Ale jde přeci jen o to vnímání klasického muzikanta, pokud to není zrovna tvůrce soudobé hudby, u kterého se naopak očekává určitá nonkonformnost. Člověk se musí na jednu stranu snažit trochu otevírat i mimo tu klasickou bublinu, ale na druhou stranu to musí činit opatrně a obezřetně, aby zároveň neudělal krok, který ho zbaví přízně té bubliny. Musí na to jít velmi opatrně a přemýšlet, co ještě ano a co už ne.
Chcete podpořit Ivo Kahánka v BBC Music Magazine Awards? Hlasujte na: www.classical-music.com/awards
1. klikněte na “Vote” u Kahánkova CD v kategorii “CONCERTO”,
2. zaregistrujte se pomocí jména a emailu,
3. klikněte na kontrolní odkaz, který přijde asi po 3 minutách na Váš zaregistrovaný mail.
