IVA MILEROVÁ: Supraphon není jen o cenném katalogu a velkých jménech. Zaměřujeme se na interprety, kterým patří budoucnost

Začalo to porevolučním nadšením, skončilo ředitelským postem v největším českém hudebním vydavatelství. Od roku 2009 stojí Iva Milerová v čele Supraphonu. “V devadesátých letech jsem byla mladá, milovala jsem hudbu. Práce v hudebním průmyslu pro mě byla hobby. Vlastně mě fascinovalo, že mi za to někdo dává peníze,” vzpomíná na začátky své kariéry v první části našeho rozhovoru.

Rozhovor nahráváme u vás v dlouholetém sídle Supraphonu. Nepřemýšlela jste někdy nad tím, že byste společnost přestěhovala do jiné budovy?

Když jsem do Supraphonu nastoupila, tak jsem nad tím uvažovala. Tehdy jsem ale dostala radu, abych si to rozmyslela, že má možná tahle budova důležitý význam. Firma je v ní věky věků, zažila zde dobré časy, ale také hrůzy nacismu, komunismu, nesvobody. S oblibou říkám, že poté, co tahle společnost vše přežila, musí zvládnout současné výzvy hudebního průmyslu i koronavirus. Proti tomu, co se tady dělo, je to vlastně brnkačka. Nakonec jsme zůstali a já jsem za to ráda, protože tady opravdu něco je. Jsou tu temnoty minulosti, ale také velká síla a jistý genius loci. Tak to cítím.

Když jsme  tady předělávali interiér, při vrtání do jedné ze zdí jsme nejspíš navrtali staré potrubí, ze kterého vytekl kýbl odporné kalné vody. Všichni z toho byli otrávení, protože to zkomplikovalo další práce, ale já jsem z toho měla radost. Říkala jsem si – to je ono! Teď jsme vypustili tu temnotu minulosti a prostoru se ulevilo. Od té doby to tady víc září.

Takové zážitky byste z novostavby asi neměla.

Je to tak. Chodí sem umělci, kteří si pamatují, jaké to tu bylo za komunismu. Že tam, kde máme dnes serverovnu, seděl STBák, který jim dával razítka, jestli budou moci vyjet do zahraničí. Byli tady různí lidé, kteří jim stěžovali život. Teď je to naštěstí jinak. Teď se o ně chceme starat a věci jim naopak ulehčovat. Věřím, že to tak vnímají.

Jak vypadá v této koronavirové době klasický den ředitelky Supraphonu?

Ráno vstanu, zacvičím si, vysprchuji se, obléknu se do tepláků a sednu k počítači. (smích) Většinou se připojím na konferenční hovory s kolegy. Pořád jedeme klasické porady, i když se přesunuly do online prostředí. V podstatě ten den vypadá hodně podobně, jako když sedím v kanceláři. Akorát přes oběd se chodím projet na kole nebo se projít do Stromovky. Těžko se mi ale udržují hranice, kdy přestat pracovat. Jak je člověk pořád ve stejném prostředí, tak se mi stává, že pozdě večer sedím u počítače a řeším práci. Chtěla bych to umět lépe oddělit, ale jsem vděčná, že firma může  fungovat dál i za současné situace.

Chybí vám akce, které se s vaší funkcí za běžné situace pojí? Ať už se jedná o tiskové konference, koncerty a další?

Přiznám se, že  jsem byla přesocializovaná, což pro mě bylo vysilující, aniž bych si to uvědomovala. Moc jsem si nevšímala toho, že jsem unavená, umluvená a už nemám takovou radost, že se setkávám s lidmi, protože si nedávám žádný prostor sama pro sebe. Neříkám, že mi nechybí kontakt s lidmi, živá kultura a hlavně svobodnější běh světa. Ráda bych šla na dobrý koncert, protože už jsem na žádném nebyla skoro rok. Budu ale muset v budoucnu více vnímat, co mě vyčerpává a co nabíjí.

Přibyly naopak nějaké povinnosti, které před koronavirem nebyly?

Přibylo to, že jsem víc nalepená na počítači. Vstoupili jsme všichni více do virtuálního světa, což je na jednu stranu skvělé, protože nám to urychlilo nějaké firemní procesy a umožnilo větší flexibilitu. Kancelář najednou není středobodem společnosti a jejího fungování. Na druhou stranu pracujeme v byznysu, který je vztahový. Je pro nás důležité vídat se. Někteří moji kolegové tím trpí mnohem více než já. Já jsem se propojila se svou introvertnější stránkou, objevila jsem něco, co jsem nevěděla, že mám, a zkoumám to. V tom je pro mě tento čas kvalitní. Ale už i já se velmi těším na to, až se budeme moci zase všichni vídat.

Je těžší udržovat vztahy přes počítač? Na online callech třeba vůbec nefunguje oční kontakt…

To je pravda, to technicky není možné. Je to pro mě těžké jako pro většinu lidí, kteří mají rádi, když se někomu podívají do očí a načtou ho trochu jinak než jen slovy. Online meetingy jsou samozřejmě náhražka, ale je to cesta, za kterou jsem v současné situaci velmi vděčná. Nevím, jak jinak bychom si řekli, co budeme vydávat a jakým způsobem budeme pracovat dál. Ale není to model, který bych preferovala navěky. Je to dobrá možnost, ale nesmí se z toho stát jediná cesta.

Jednou jste prohlásila, že 90. léta byla dobou velkých šancí. Myslíte si, že to mají dnes lidé, kteří chtějí pracovat v hudebním byznysu, těžší? Je to uzavřený svět?

Je a není. Každý obor je svým způsobem uzavřeným světem. Myslím si, že dnes naopak díky příjmům z digitální distribuce šance rostou. Firmy se nadechují  a zaměstnávají větší týmy, než tomu bylo v minulosti. Už neřešíme, koho vyhodit, abychom zoptimalizovali naše ekonomické fungování. Spíš jde o ladění know how, které musí firma mít, abychom vyšli vstříc současným výzvám a potřebám umělců. Je to o alchymii dovedností. Takže šance tady určitě jsou. Já jsem v tomhle optimista. Myslím si, že se člověku vždy splní jeho přání, i když je pak možná překvapený, co mu přineslo. Ale to už je jiný příběh. (smích) Ale devadesátky byly hodně divoké a já jsem jejich produktem.

Jak to myslíte?

Skončil komunismus a pohlaváři šli od válu. Začali se sem hrnout nadnárodní firmy, všechno se otevřelo. Mladí lidé s otevřenou hlavou, schopnostmi a nadšením měli najednou nesčetně šancí. Já jsem byla mladá, milovala jsem hudbu a patřila jsem k lidem, kteří si mysleli, že co je ze Západu, je skvělé. V té době jsme všichni chtěli na Západ, chtěli jsme vidět to, co jsme vídali jen ve filmech. Najednou to vůbec nebylo nedosažitelné a já jsem byla nadšená, že mohu být něčeho takového součástí. Má první práce v BMG a později ve Warner Music pro mě byla hobby. Vlastně mě fascinovalo, že mi za to někdo dává peníze. Starala jsem se o hudbu, o zahraniční interprety, chodily mi tenkrát kazety a později CD mých oblíbených interpretů s nahrávkami, které měly teprve vycházet, abychom k nim mohli připravit marketingové kampaně – pro mě, tenkrát, splněný sen. Byla jsem, myslím, pro zaměstnavatele ideálním zaměstnancem v tom, že jsem dělala, co jsem milovala, a byla jsem ochotna dát do toho všechno.

Lišila se práce se zahraničními umělci od té s tuzemskými?

Šlo spíš o míru přístupu, kterou jsme měli k zahraničním a domácím interpretům. Když jste součástí nadnárodního koncernu, tak jste vlastně servisní jednotka, u které se očekává, že se postará o již hotový produkt. Dostanete třeba hotové album a vaším úkolem je zajistit, aby se co nejlépe prodávalo. Nejste součástí kreativního procesu, kdy jste ve spojení s umělcem a nahrávku s ním prožíváte a v některých případech i spoluvytváříte, respektive radíte třeba s výběrem autorů, producenta atd. Odpadává ta část, kdy komunikujete s někým, kdo má talent, něco tvoří, a chcete mu pomoci. U zahraničních umělců se staráte, aby byla jejich nahrávka v tuzemských rádiích, aby o ní psala místní média. Na Spotify, Apple Music, YouTube a další služby to dává centrála, takže tohle odpadá. Rozvezete pár fyzických desek do obchodů, které tady ještě zbyly, a když přijede umělec na koncert, jdete mu, v lepším případě, potřást rukou a předat zlatou nebo platinovou desku.

A jak je to tedy u domácích interpretů?

S domácím umělcem je to úplně jiné kafe. Jste s ním součástí celého procesu. Pokud chce, tak s ním vše procházíme, sdílíme naše pohledy, ovlivňujeme jej. Nesnažíme se ho ohýbat. Poskytujeme  informace, na základě nichž se může sám rozhodnout. To, že potřebuje být autentický, musí z něj jít jeho talent, ať už žaly, radosti, nebo cokoli, co potřebuje vyjádřit a co se následně zhmotní v něco kouzelného, s čím my obchodujeme, je věc jiná. Snažíme se nabídnout zpětnou vazbu od lidí, kteří se v tomto oboru dlouho pohybují. Věřím, že je to pro umělce cenné.

Souhlasí s tímto způsobem spolupráce všichni interpreti?

Neříkám, že tohle prožíváme s každým. Jsou tací, kteří přinesou hotovou desku nebo píseň a my na spolupráci buď přistoupíme, nebo nikoliv. Ale jsou umělci, kteří o takové služby zájem mají. Pak samozřejmě následuje fáze servisu. Je nutné nahrávku vyrobit, distribuovat, zajistit přítomnost ve všech fyzických i digitálních obchodech  a tak dále. Ale moment,  kdy s  umělcem sedíte, bavíte se o jeho kreativní představě a on chce slyšet váš názor, je důležitá součást vzájemné interakce a následných kroků.

Není vám po tolika letech český hudební rybníček přeci jen malý? Nenudíte se?

Já se tedy opravdu nenudím. Supraphon je tak různorodá firma, že kdyby měl den třikrát tolik hodin, tak máme pořád všichni co dělat. A i kdyby bylo všechno hotové, tak si něco dalšího vymyslíme. Máme tady naštěstí lidi, kteří se chtějí pohybovat dopředu a jsou rádi, že pracují v české firmě, že pracují v kultuře a že se mohou starat o umělce, i když to je někdy blázinec. A to je základem toho, že se nikdy nenudíte. I na domácím trhu je stále co objevovat. Nehledě na to, že Supraphon prostřednictvím digitálních platforem působí vlastně celosvětově a v případě klasické hudby úspěšně exportuje nahrávky do celého světa i fyzicky. Minulý rok jsme také začali s umělci uzavírat i takzvané 360stupňové smlouvy, i když to kvůli koronaviru nebylo úplně nejšťastnější načasování, ale vím, že v tom budeme pokračovat.

Jak se liší tyto smlouvy od těch klasických?

Na základě nich se o umělce staráme v plném spektru. Kromě vydávání nahrávek řešíme i koncerty, management, merchandising. Začali jsme s Klárou Vytiskovou a Michalem Horákem, ale pak přišel koronavirus, takže teď tuhle činnost resuscitujeme. Smlouvy stále platí, ale čekáme, až je budeme moci realizovat i v oblastech, které nyní kvůli koronaviru nefungují.

Plánujete do budoucna ještě nějaké novinky?

Vždy, když něco dokončíme, tak jedeme dál. O nápady tady opravdu není nouze. Spíš je nedostatek času. Myšlenky a kreativita nejsou problém, pak jde o realitu něco vykonat, dokončit, uvést do kontextu, aby to nějak vypadalo, fungovalo a mělo celkově smysl. A ideálně aby to přinášelo také další finance, abychom to dlouhodobě nedotovali. Musí to přinášet hodnotu, kterou pak lze zase vložit do nových projektů.. Takže já se opravdu nenudím, spíš mám někdy problém usnout, protože mi hlava jede a přemýšlím nad tím vším. S tím se ale také snažím pracovat, abych se z toho nezbláznila. (smích)

Můžete porovnat, jak se liší Supraphon, který jste přebírala, od Supraphonu, který je nyní?

Supraphon byla a stále je repertoárově velmi bohatá firma. Má cenný katalog, který zahrnuje to, co tady vytvořili naši předci – ať už umělci nebo ti, kteří tady dříve pracovali. Vznikalo zde mnoho hodnotné hudby. Máme k tomu respekt a myslím si, že se nám daří pečovat o toto dědictví a přinášet ho na světlo světa. I kvůli tomu vznikl v roce 2011 Supraphonline. Když jsem nastupovala, bylo jasné, že fyzický nosič není médium, které by mělo v budoucnu růst. Tenkrát někteří škarohlídové dokonce říkali, že do pěti let úplně zmizí, což se ale nepotvrdilo. Dnes stále prodáváme fyzické nosiče a na poměrně dobré úrovni. Fyzické prodeje se akorát většinově přesunuly z prodejen do e-shopů. I když náš fyzický obchod Musicpoint na Jungmanově náměstí v Praze 1 funguje velmi dobře, když může být otevřen.

Jak ovlivnily tehdejší neradostné vyhlídky fyzických nosičů další fungování Supraphonu?

Přestalo se vyplácet vydávání malonákladových titulů, jako jsou třeba nahrávky vážné hudby, ale také některé nahrávky mluveného slova či popu. Nechtěli jsme tyto poklady ale dusit tím, že je nemůžeme dávat na světlo světa ve fyzické podobě, protože by se nám to ekonomicky nevyplatilo. Proto jsme založili zmíněný Supraphonline a začali je nabízet v digitální formě. I Supraphonline se v průběhu let měnil. Z původního download shopu je to také e-shop, který prodává i fyzické nosiče a merchandise.

Takže se staráme o katalog. Remasterujeme nahrávky, rekonstruujeme obaly. Máme tady na to skvělé odborníky, čehož si velmi vážím. Ale díváme se také vpřed. Vydáváme současné kapely větších i menších jmen. Zaměřujeme se i na mladé lidi, jako jsou písničkář Michal Horák, rapper a producent Totally Nothin nebo kapela Pilot. To jsou lidi, kterým patří budoucnost a kteří do spektra firmy, jako je Supraphon, samozřejmě patří. Jde o interprety, kteří už fyzické nosiče víceméně nepotřebují a když už, tak jako jednu z položek merchandisingu vedle čepice a trička. Většina už vydává nahrávky jednotlivě po singlech, ke kterým vytváří videa. Firma se mění podle toho, jak jde časem.

Mění se na základě tohoto zaměření nějak také tým Supraphonu?

Před 12 lety jsem byla čerstvá krev, ještě relativně mladý člověk, který měl elán a který přispíval k tomu, aby Supraphon mohl spolupracovat s umělci, jako jsou Tata Bojs, Škwor, Lucie Bílá, Divokej Bill, Bára Poláková, Tomáš Klus, Aneta Langerová nebo později Marek Ztracený a další. Ti všichni jsou velká jména, hudební stálice a my si vážíme toho, že Supraphon může být po jejich boku. Potřebujeme také umělce z přicházející generace, jejichž talent oslovuje jiné posluchačské vrstvy. K tomu, abychom je objevili a uměli s nimi pracovat, potřebujeme kolegy, kteří budou chodit do klubů, všímat si trendů, hledat hudbu na internetu a budou mluvit jazykem mladší generace, která díky nim bude vědět, že Supraphon má co nabídnout.

Takže kdybych se mohla ještě vrátit k otázce, jaký je nyní Supraphon, tak bych odkázala k logu. Na něm máme sice lva se dvěma ocasy, ale pro mě je to lev s několika hlavami, protože pro mě je Supraphon několik firem v jedné. Ať už se to týká žánrů – vydáváme pop, rock, mluvené slovo, klasiku – nebo toho, že obchodujeme s celým světem nebo vlastníme dva e-shopy. Kromě toho máme fyzický obchod v podobě již zmiňovaného Musicpointu, děláme fyzickou distribuci, ale věnujeme se rovněž naplno distribuci digitální. Jsme prémiovým partnerem Googlu, staráme se o Youtube kanály našich umělců i o sociální sítě. Spektrum činnosti je obsáhlé. Na to by jeden rozhovor nestačil.

Supraphon je navíc v unikátní pozici, kdy je v tuzemsku řazen k takzvaným major labelům, ale zároveň je součástí platformy nezávislých vydavatelů. Který z těchto dvou světů je vám bližší?

Vždy, když se mě někdo ptá na tohle zařazení, tak odpovídám, že je Supraphon největším nezávislým domácím labelem. Jsme česká firma, která je nezávislá tím, že to, co se děje, se rozhoduje tady. To je jedna z velkých výhod oproti nadnárodním společnostem. Je pro mě velmi důležité, že ovlivňujeme naše kroky. Je to sice hodně rozmanité práce – co nevymyslíte a neuděláte, to nemáte – ale je to svoboda, něco, co bych po zkušenostech z nadnárodních společností už neměnila. Budujeme „naší řeku“, jejíž proud jsme schopni ovlivňovat. Nejsme jen prodlouženou rukou někoho, kdo si může každou chvíli rozmyslet, jestli budeme zítra fungovat. Nemusíme vykonávat příkazy centrály, která rozhoduje do  velké míry osud jejích poboček.

V tomto je pro mě hodnota lokální firmy nedocenitelná. Také si nepamatuji, že by nadnárodní společnosti někoho z České republiky opravdu vytáhli a zařídili mu mezinárodní kariéru, takže ani v tom výhodu příliš nevidím. My realizujeme zahraniční kariéry v oblasti vážné hudby, zastupujeme úžasné umělce, jako jsou Pavel Haas Quartet, Jakub Hrůša, Ivo Kahánek či Smetanovo trio.

Dotkla jste se prosazování českých umělců v zahraničí. V jednom z vašich dřívějších rozhovorů jste přiznala, že je vaším snem mezinárodně prosadit někoho z oblasti rocku a popu. Pořád to platí?

Tím, jak se svět globalizuje, tak je mladá generace úplně automaticky vystavena angličtině. Mnohem přirozeněji než má generace. Já jsem třeba na angličtinu chodila, protože na tom můj otec trval, ale z rádií se linuly většinou české a slovenské písničky. Angličtina možná zazněla v nočním proudu Miloše Skalky nebo na Svobodné Evropě, pokud měl někdo to štěstí a chytal ji. Myslím si, že nyní mladá generace během dospívání úplně přirozeně do své DNA přijímá anglický zvuk. To jim spolu s rozvojem služeb typu Spotify otevírá svět.

Dnes není problém něco nahrát, umístit to na Spotify a nabídnout k poslechu komukoliv. Většinou pak ale potřebujete další lidi, kteří vám pomohou složit skládačku tak, aby do sebe vše zapadlo. Aby vás zařadil tenhle DJ, nebo platforma do svého playlistu, abyste se dostali na správné pozice na Spotify, abyste se zúčastnili akce, na které můžete potkat mnoho zajímavých lidí, kteří mohou pomoci vaší kariéře. Jasně, jsou pak příběhy jako Billie Eilish, která se dokázala proslavit streamováním z pokojíčku, ale není to úplně obvyklé.

Vypadá to, jako kdybyste měla recept, jak tohle zvládnout. Proč tedy není již mnoho českých interpretů populární hudby, kteří by byli známí za hranicemi?

Dnešní doba je specifická svou roztříštěností a nemožností, respektive nevolí posluchače se soustředit po delší dobu na jednoho daného umělce. To svým způsobem otevřenost světu a možnost svůj talent prezentovat, zase oslabuje. Vše má své plusy a mínusy. Dříve jste se přes hranice dostávali jen těžko, dnes jsou díky digitální distribuci hudby možnosti bezbřehé. Ale těch kreativních a talentovaných lidí je tolik, že je jen velmi těžké zaujmout pozornost větší skupiny lidí tak, aby se ta sněhová koule začala nabalovat a člověk začal stoupat po žebříčku mezinárodní slávy. Problémem je množství a nedostatek koncentrované pozornosti jedním směrem.

Již jsme zmínili téma nových talentů. Jak vůbec vypadá pátrání po nich? Jak to probíhá v praxi?

Je to různé. Chodí nám nahrávky nebo někoho někde potkáte. Třeba Michala Horáka jsem objevila díky svému kamarádovi Filipovi Rajmontovi, herci Národního divadla, který také spolupořádá a uvádí akci Barování v Malostranské besedě. Zvou si na pódium lidi, kteří ještě nemají plně rozvinutou kariéru, někteří jsou na úplném začátku. Já tam občas chodím, protože mě to baví. Jednou mi Filip řekl, že se musím přijít podívat, protože bude vystupovat velmi šikovný kluk. Už mi takhle v minulosti říkal o jiných, ale nikdy to neklaplo. Říkal, že tohle je ale fakt výjimečný, tak jsem šla. Podruhé jsem už přišla i s kolegy a všichni jsme se shodli na tom, že je to skutečně zajímavý a kreativní člověk. Tak jsme objevili Michala Horáka. Zavolali jsme si s ním, sešli se a od toho se vše začalo odvíjet.

Michal Horák je jedním z těch, se kterým máte 360stupňovou smlouvu. V čem je to pro umělce výhodné?

Na základě této smlouvy jsou kolegové s Michalem téměř v každodenním kontaktu. Řeší s ním vše – od finální podoby nahrávek přes načasování, kdy jakou písničky vypustit, kdy udělat stream, jak bude vypadat merchandising, videoklipy, kdy budekoncert a mnoho dalších věcí. Minulý rok jsme mu připravovali turné o dvaceti zastávkách. Řeší se třeba i takové detaily, jako oblečení, aby se Michal cítil dobře. Je to takový partnerský vztah, bez dohody obou stran to nejde.

Vyžadoval přechod na tento typ smluv změnu ve vydavatelství? Potřebovali jste nějaké nové zkušenosti?

Jak se firma pouští do nových a nových věcí, tak potřebuje lidi adekvátní tomu, co chce nabídnout. Takže jsme minulý rok nabrali mladého kolegu a máme tady tým mladých producentů, kteří jsou schopni interagovat s mladými umělci a starat se o ně. Kromě Michala Horáka je další náš čerstvý počin již zmíněný Totally Nothin, rapper z Tábora. Náš nový kolega, který se stará o koncerty, je z Tábora a na jednom meetingu nám řekl, že je Totally Nothin opravdu zajímavý a šikovný kluk, kolem kterého se shlukuje táborská rapová komunita. Tak druhý mladý kolega, který dělá producenta, nelenil, sebral se a odjel do Tábora. Šel se podívat na jeho koncert, viděl, že to rezonuje tak, jak rezonovat má a začal se s ním bavit. Je to mladý interpret, který skládá, je schopen točit si videa a komunikovat s jeho fanoušky i s námi. Myslím, že se úroveň důvěry postupně prohlubuje a takhle to má být, aby to bylo přínosem  pro umělce i pro nás.

Na druhou část rozhovoru se můžete těšit již brzy!