IVA MILEROVÁ: Procházení archivu Supraphonu je jako otvírání paralelních světů. Neustále je co objevovat

Proč stáhl Supraphon nahrávky mluveného slova ze streamingových služeb? Dá se v současnosti vydělat na klasické hudbě? Co vše skrývá bohatý archiv Supraphonu a jak náročná je jeho digitalizace? Nejen o tom jsme se bavili v druhé části našeho rozhovoru s ředitelkou největšího českého vydavatelství Ivou Milerovou (první část si můžete přečíst zde).

Za rok 2020 český hudební průmysl vzrostl podle čísel IFPI přibližně o osm procent. Týká se tento nárůst také Supraphonu?

My jsme oproti roku 2019 nevyrostli, a to z jednoho důvodu. Rok 2019 přinesl smutnou událost – úmrtí Karla Gotta – což zamávalo s našimi čísly směrem nahoru takovým způsobem, že jsme neměli šanci takový výkon zopakovat v roce 2020. Vydávali jsme speciální komplety, o které byl neskutečný zájem. Jinak bychom nejspíš v roce 2020 rostli, ale kvůli tomuto efektu k tomu nedošlo. Nicméně přihlédnuto k tomu, jak byl uplynulý rok poznamenaný koronavirem, kter‎ý ovlivnil fungování hudebního ekosystému a kulturu obecně, tak jsme dopadli dobře. Jsem spokojená, že jsme dokázali dobře fungovat i v takto výjimečné době.

Není v globálních službách český repertoár znevýhodněný?

Samozřejmě je v nich znevýhodněný celý český repertoár, a to je něco, co nás štve. A je to věc, která trápí i majory (k tzv. major labelům se řadí hubení vydavatelství Universal Music, Warner Music a Sony Music – pozn. red.).

Nemají v tom právě velcí nadnárodní vydavatelé výhodu?

Věřím, že ne. Od té doby, co je Spotify lokalizované, tak má osobu, která se stará o tvorbu playlistů pro lokální verzi Spotify, tedy i pro Českou republiku. Playlisty a zařazení jednotlivých skladeb do nich je naprosto klíčové pro úspěch písní. Tento člověk sedí v Berlíně a je víceméně zakázáno ho napřímo kontaktovat.

Iva Milerová, foto: Barbora Bittnerová/INTERGRAM

Víte, kdo to je?

Víme, dokonce tu máme kolegy, kteří jí/ho znají osobně, ale nesmí údajně s vydavateli komunikovat, aby nebyla tato osoba vystavena různým vlivům. Svým způsobem tomu rozumím. Systémy jsou ale nastaveny celkem chytře tak, že pokud máte nahrávku včas, dáte k ní patřičnou informaci o umělci a kontextu lokální důležitosti a projdete režimem, kde se o takové zařazení do playlistu náležitě ucházíte, je velká šance, že se zadaří. Skóre ve prospěch domácích umělců se tedy hodně zlepšuje, ale pořád to není na takové úrovni, na které bychom chtěli. Jsme ale rádi, že je proces podpory domácího repertoáru nastartovaný a je to vidět i na číslech. Stále je však co zlepšovat. Týká se to nás všech, kteří vydáváme domácí repertoár.

Supraphon je unikátní tím, že má velký katalog klasiky a mluveného slova. Nejsou tyto žánry na streamingových službách trochu upozaděné z hlediska jejich monetizace?

Jsou, proto mluvené slovo nestreamujeme, ale poskytujeme pouze na download. Teď se objevil nový skandinávský servis, který začal  poskytovat zákazníkům možnost streamingu mluveného slova a chystá se vstoupit i k nám. S nimi nyní jednáme.

Supraphon měl ale dříve ve streamovacích službách i mluvené slovo, že?

Měl. Když jsme tento obsah stáhli, tak jsme za to sklidili kritiku od spotřebitelů. Ale byli jsme opravdu jediní z vydavatelů mluveného slova, kteří nechávali své nahrávky proudit ve streamingových platformách. Tím jsme tento obsah vlastně devalvovali, protože jsme se s ním nemohli prosadit v systému, který je založený na oceňování písniček a alb, které si lidé pouští kontinuálně, stále dokola. Pokud se jim líbí, poslechnou si danou písničku i několikrát denně. Mluvené slovo si poslechnete většinou pouze jednou, pak se vrhnete na další audioknihu. Z tohoto důvodu jsme dostávali za vysoce kvalitní obsah jen malé haléře. Nemohli jsme v tom pokračovat i kvůli umělcům a autorům, kteří se na přípravě takových nahrávek podílejí. Byla chyba s tím vůbec začínat. Zaplatili jsme za tuto zkušenost negativní publicitou, ale museli jsme k tomuto kroku přistoupit.

Nová služba přicházející ze Skandinávie by mohla tento princip změnit?

Ano, jejich systém je ušitý na míru mluvenému obsahu, jako jsou třeba audioknihy. Měl by tedy přinést důstojnější formu ocenění těchto nahrávek. Hudební svět je založen na opakování, což u audioknih nelze uplatňovat. Streaming je, samozřejmě, pro většinu lidí příjemnou formou konzumace obsahu. Sama se těším, až se budou audioknihy streamovat stejně jako hudba. Nicméně to musí být založené na jiném finančním „know how“ než současné služby typu Spotify.

Dá se dnes vydělat na klasické hudbě?

To by bylo opravdu na několik rozhovorů. Klasika je další svět sám o sobě. Vznik nahrávek v ní je stokrát dražší než u popové písničky, nebo alespoň většiny z nich. Míří na specifickou cílovou skupinu, která ocení kvalitu a je schopna za ni adekvátně zaplatit. Není to ale masa, alespoň prozatím. Hlavním teritoriem působení našich klasických nahrávek je z 80 procent zahraničí, kam je distribuujeme fyzicky i digitálně. Máme celosvětovou síť distributorů od Ameriky, přes Anglii a Německo až po Japonsko. Ti se obvykle starají o fyzické nosiče, ale také o profil umělce a lokální PR nahrávek, včetně například jejich prodeje na koncertech v dané zemi. Distribuci digitálních nahrávek do celého světa si zajištujeme odtud.

Takže je to pro vás důležitá oblast?

Je to velmi cenný exportní artikl. Naši umělci jsou schopní získávat prestižní mezinárodní ocenění, jako Gramophone Classical Music Awards, Diapason d´Or nebo BBC Music Magazine Awards. Máme skvělý tým a strategii, díky které spolupracujeme se správnými umělci, kteří mezinárodně rezonují. Kdybychom se měli zaměřit jen na Česko, tak by bylo velmi obtížné skoro cokoliv z klasiky vydávat. Ono to často téměř není možné ani s příjmy ze zahraničí. Tato oblast zkrátka negeneruje – věřím, že zatím – dostatečné zdroje, které by nám umožňovaly vydávání klasiky čistě z našich financí. Řádově se u takových nahrávek bavíme o vyšších statisících, potažmo milionech, záleží na díle, místě nahrávání a způsobu provedení.

Takové nahrávky ale stejně vydáváte. Kdo vám s tím pomáhá?

Ocitáme se často v rukách mecenášů, sponzorů se vkusem a pochopením a zkrátka lidí a institucí, kterým bije srdce pro klasiku. Občas dostaneme také grant, za což jsme velice rádi. Jak už jsem zmínila, v dnešní době není možné, aby se nám vrátily náklady na nahrávky klasiky z fyzických či digitálních prodejů. Jsou samozřejmě výjimky potvrzující pravidlo, ale ty opravdu spočítáme na prstech jedné ruky. Je to neustálý nápor na „finanční kreativitu“. Často pomáhají také sami umělci, kteří mají přímé napojení na spřízněné firmy, nebo konkrétní lidi, kteří chtějí v této oblasti pomáhat. Vždycky se snažíme společně vymyslet, jak to udělat, aby mohla nahrávka vzniknout.

Iva Milerová, foto: Barbora Bittnerová/INTERGRAM

Archiv Supraphonu je součástí českého kulturního dědictví. Co máte v tomto archivu nejraději? Na co jste nejvíce pyšná?

Mám radost, že archiv Supraphonu vůbec existuje a že zůstal v rukách českých majitelů. I když jsme soukromá společnost, tyto hodnoty vnímáme a uvědomujeme si, že náš archív je součástí kulturní paměti národa. Často nám však schází prostředky na digitalizaci tak obsáhlého archivu. Mnohokrát jsme žádali o grant na tuto část naší činnosti, ale doposud se nezadařilo právě z důvodu našeho statutu soukromé společnosti, čemuž moc nerozumím, ale musíme si zatím evidentně pomoct sami. Věřím, že jednoho dne tento postoj výkonné složky našeho státu přehodnotí.

Tím jak postupně kolegové vynášejí na světlo různé klenoty Supraphonského archivu, sama se v této oblasti dovzdělávám a objevuji, co všechno náš archiv postupně odhaluje – od temnějších věcí, jako jsou projevy různých politických pohlavárů a popěvky ovlivněné tehdejší propagandou, po skvělé nahrávky uměleckých legend naší minulosti, které třeba v době vzniku neměly vzhledem k politickému kontextu prostor. Někdy mám pocit, jako když otvíráme paralelní světy, které ovlivňují i naší přítomnost, ale jsou obsaženy v jiném „šuplíku“ a my ho neustále otvíráme. Myslím, že je to jedno z důležitých poslání Supraphonu.

Digitalizaci jste měla jako jeden z vašich cílů, když jste nastupovala do čela Supraphonu. Mám pocit, že když se řekne digitalizace archivu, tak si člověk nedokáže představit, jak je to vlastně těžké. Jak moc je to náročná práce?

Když jsem v roce 2009 přicházela do Supraphonu a mnozí moji kolegové z Warner Music přicházeli se mnou, byla doba, kdy vrcholilo pirátství a pokles prodeje fyzických nosičů. Všichni jsme věděli, že se musíme pustit do digitalizace nahrávek a že je to jedna z priorit, které musíme udělat, abychom zabezpečili budoucí chod firmy. A že to musíme udělat dobře a s celosvětovým přesahem a s mezinárodními standardy.

Když se teď podíváte zpět, postupovali jste v tomto směru správně?

Vzhledem k tomu, že jsme věděli, o jak důležité téma se jedná, a že jsme měli určité „know how“ z mnohaletého fungování v celosvětově působícím vydavatelství, tak si troufám říci, že jsme zvolili správné cesty. Samozřejmě, že když digitalizujete archiv, tak digitalizujete věci, které vám přinášejí nějaký ekonomický přínos. Na počátku jsme ale nevěděli, jaký tento ekonomický dopad bude. Cítili jsme, že tudy to půjde, ale finance zpočátku z této oblasti nepřicházely. Nebylo jasné, zda lidé tomuto způsobu konzumace hudby přivyknou a za jak dlouho.

Také jsme v roce 2011 otevřeli digitální download obchod www.supraphonline.cz , což byl totálně odvážný kousek, ale ukázalo se, že správný. Supraphonline existuje úspěšně doposud, i když se v mnohém od jeho původní podoby proměnil – třeba tím, že je tam k dispozici také fyzické zboží -CD,LP, DVD, merchandise , protože i o fyzické nosiče je stále zájem. Jsem ráda, že nyní vidíme fungující hudební digitální trh, ve který jsme tenkrát doufali. Výzvy, které z něj vyplývají sice také nejsou malé, ale je to už mnohem veselejší, než když stojíte na kře, která pod vámi taje a jiná, kam byste přeskočili, je v nedohlednu.

Jaký je vztah hudebního vydavatelství ke kolektivním správcům?

Jsme šťastní, že vás máme, protože děláte činnost, kterou bychom s našimi lidskými zdroji nebyli schopni uskutečnit, respektive ani nemáme tu ambici, protože máme spoustu jiné práce. Činnost INTERGRAM není jen o hudebních vydavatelích, ale také o umělcích, takže přínos vnímám jako velmi komplexní a hodnotný. Je to v našem případě jeden ze základních pilířů příjmů, které nám umožňují fungování. Řádné fungování vaší organizace a celkově kolektivní správy je důležitý element kulturního soukolí a hudbou pro naše uši.

Vidíte i nějakou oblast, kde má INTERGRAM stále co zlepšovat?

Já se těším na nový informační systém. To je dlouholetá bolest INTERGRAM, kterou se, věřím, již brzy povede uzdravit. Dle posledního vývoje mám pocit, že je vše v plném procesu směrem ke zdárnému cíli – tedy novému začátku fungování v této oblasti – a to je důvod k radosti.

Iva Milerová, foto: Barbora Bittnerová/INTERGRAM

 

2021-06-29T10:11:13+02:00 29. června 2021|Štítky: , , |