IVA KUBELKOVÁ: Přestala jsem si klást překážky. Spousta věcí nevzniká, protože se lidé bojí

“Myslím, že spousta věcí nevzniká, protože se lidé bojí. Pořád přemýšlí, jestli to nebude trapné nebo blbé. To je velký strašák,” říká Iva Kubelková, která nedávno vydala svou debutovou desku Jak moc mě znáš, na níž spolupracovala s Michalem Pavlíčkem. Nejen o nahrávce a strachu z neznámého jsme se bavili v našem rozhovoru.

Pamatujete si moment, kdy jste si řekla, že teď je ten správný čas na vydání alba? 

Jsem z muzikantské rodiny, dlouho jsem hrávala na klavír. Přijde mi, že jakmile v tom vyrůstáte a máte muziku nějakým způsobem v sobě, v srdci, tak vás to stejně pořád volá. Proto jsem se nejprve vrátila ke hře na klavír a spolu s tím jsem si vzala také hodiny zpěvu. Už jako malá jsem se zpěvem koketovala.

A proč tedy přichází debutová deska až nyní?

Možná to souvisí s věkem, člověk si sám sobě přestane klást překážky. Říkala jsem si, proč bych si nemohla vzít hodiny zpěvu, když jsem chtěla vždy zpívat. Chtěla jsem to udělat kvůli sobě, protože mě to naplňuje, dělá mi to radost. Muzika je pro mě celý život určitým ventilem. U mě ale asi nejde, abych dělala něco potají. Takže když jsem se potkala s jazzovou kapelou u nás na Lovosicku, se kterou jsme dělali jazzové covery a začali jsme vystupovat, tak se to začalo rozrůstat, přibývaly nabídky na vystoupení.

Kdy došlo k tomu zlomu?

Najednou jsem se zarazila a řekla jsem si, že nechci zpívat covery. Že pokud bych se tomu měla opravdu věnovat, tak potřebuji, aby to bylo něco ze mě, mé sdělení, něco, co budu s těmi lidmi komunikovat já sama. No a tak se zrodila myšlenka na hudební desku. Řekla jsem si, že to prostě zkusím.

Takže to vznikalo postupně? Nebyl to třeba váš dětský sen?

Postupně. Nikdy jsem to neměla tak, že bych o něčem snila a pak si za tím tvrdě šla. Vždy jsem nechávala život odvíjet přirozeně, protože si myslím, že ví líp, co mám dělat, než já sama.

Říkala jste, že jste se vrátila k hraní na klavír. Nenapadlo vás, že byste si na desku nahrála hudbu sama?

Dlouhá léta jsem na klavír vůbec nehrála, takže bych si netroufla prezentovat se jako profesionál. Kdyby mi někdo napsal písničky do klavírního zpracování, tak se to naučím, ale určitě to nejsem schopna obohatit o nějakou svou improvizaci. Už nejsem aktivní hráč a s tím, jak jsem se začala intenzivněji věnovat zpěvu, šel klavír zase trochu stranou. Verbální projev pro mě byl při práci vždy velmi důležitý a skrz zpěv jsem najednou cítila, že jsem to víc já, že tím mohu něco sdělit, předat emoci. Ať už skrz texty nebo skrz nějaký způsob zpěvu.

Desku jste natáčela s Michalem Pavlíčkem. Když jste ho oslovovala, měla jste v hlavě ještě někoho jiného, na koho byste se obrátila, kdyby vás odmítl?

Ano, měla, ale Michal pro mě byl prioritou. Napsala jsem mu email a říkala si, že uvidím, co se bude dít. Byla jsem hodně při zemi. Říkala jsem si, že by bylo fajn, kdyby mi napsal jednu nebo dvě věci. On mi přijde geniální v mnoha směrech. Je podle mého mistrem atmosféry, jeho hudba má magii. To přesně jsem na desce chtěla. Osobně jsme se ale neznali.

Nikdy před tím jste se neviděli?

Viděli jsme se jen tak na dálku, na akcích, kde se všichni potkáváme. Osobně jsme se ale neznali. Netušila jsem ani, že mě čtyři roky sledoval v televizi, protože skládal hudbu pro seriál Cesty domů, kde jsem hrála doktorku. Ale myslím, že tohle není ten důvod, proč mi nakonec odepsal. I když to je samozřejmě spíš otázka na něj.

Proč si vy myslíte, že vám nakonec odpověděl?

Poslechl si nějaké mé covery, aby věděl, jak vůbec zpívám. Líbila se mu má barva hlasu. Po půl roce mi poslal demo nahrávky a už ty byly dokonalé. V tu chvíli jsem si řekla, že je to přesně to, co jsem hledala. Když jsem tu hudbu poslouchala, vyvolalo to ve mně takové silné emoce, že jsem najednou věděla, o čem by ta písnička měla být. Začaly mi naskakovat texty.

Jak jste se cítila, když jste pak vaše texty posílala Michalovi Pavlíčkovi?

Krve by se ve mně nedořezalo! V tu chvíli to ještě vůbec nemuselo dopadnout. Pak ale přišla jeho odpověď s tím, že se mu ten text líbí. To jsem najednou úplně vykvetla, protože jsem si říkala, že už musel ve svém životě číst tolik textů. To mi dodalo odvahu a sebevědomí pracovat na tom dál. Nakonec to dopadlo vždy tak, že on mi poslal písničku a já poslala text. Najednou to do sebe zapadlo a potvrdili jsme si, že to tak má být.

Měla jste už před tím v hlavě nějaká témata, o kterých byste chtěla psát?

Neměla.

Takže vás opravdu inspirovala až ta hudba?

Ano. Když jsem na to pak koukala, tak jde o jakousi ženskou výpověď. Reakce na to, co prožívají nejen ženy, ale my všichni. No a najednou to začalo narůstat a velmi brzy došlo k tomu, že jsme si řekli, že bude Michal producentem celé desky. Že to uděláme celé spolu. Jeho hudba ve mně cosi probudila. Přestala jsem se bát, což je strašně důležité. Nebát se. Myslím, že spousta věcí nevzniká, protože se lidi bojí. Že pořád přemýšlí o tom, jestli to nebude trapné, blbé a podobně. To je velký strašák.

Bylo pro vás těžké tento ostych překonat? Nebála jste se, jak bude vaše deska přijata veřejností? Přeci jen vás mnoho lidí zná zejména jako modelku nebo moderátorku.

Je mi jasné, že to nebude mít v tomto ohledu deska úplně jednoduché. Společnost je plná předsudků a je to asi normální a přirozené. I já mám vůči určitým věcem předsudky. Lidé, kteří mají předsudky vůči mé osobě, si tu desku pravděpodobně ani nepustí. Mnoho lidí ani neví, že zpívám. Ale myslím, že spousta lidí je otevřena novým věcem a sami vstupují ve svých životech do nových dveří. Pro takové je tahle deska. Je pro lidi, kteří jsou otevření, dají tomu šanci a třeba si v té muzice něco najdou.

Myslíte, že má cenu s těmito předsudky nějakým způsobem bojovat?

Myslím, že to cenu nemá. Má smysl jít po pochopení, že jsou tyhle věci přirozené. Speciálně muzika je záležitostí vkusu a kdo si tu mou nechce pouštět, tak nemusí. Je v tom určitá svoboda. Čím víc budeme nad těmito předsudky přemýšlet, tím větší je pravděpodobnost, že nás to semele. Že to, co děláme, nakonec nedotáhneme do konce. Na jednu stranu bychom to měli brát v potaz, protože to dodá určitou pokoru. Na druhou stranu bychom se na to neměli úplně upínat. Měli bychom jít spíš po tom, co cítíme, že máme dělat. A samozřejmě to chce trochu odvahy.

Vás spousta lidí i médií stále označuje jako modelku. Vy sama o sobě ale mluvíte především jako o moderátorce. Čím si to vysvětlujete? 

Myslím si, že je to čtivější a pro bulvární média šťavnatější. Takže přestože modeling nedělám už přes patnáct let, tak jsem pro mnohé stále modelka. Má práce je z devadesáti procent zaměřená na moderování. Už z toho mám spíš legraci, že o mě budou jednou psát, že jde modelka do důchodu. (smích) Říkám si, kdy to přestane. Na jednu stranu by mně to mohlo i lichotit. Lidi mě vnímají podle toho, kde mě vidí. Když na mě někdo kouká v reklamě, vnímají mě jako modelku, když mě vidí moderovat, vnímají mě jako moderátorku. Ať si mě každý vnímá, jak chce. Je mi to vlastně jedno. Co s tím nadělám. (smích)

Takže vám nevadí, že vás teď některá média označují jako zpívající modelku?

Samozřejmě to proti těm předsudkům moc nepomáhá. Je docela vtipné, že vždy, když vstupuji do nějaké jiné profese, tak se objevují podobné titulky. Když jsem začala hrát v divadle, tak ‚z modelky herečkou‘. Když jsem začala moderovat na České televizi, tak ‚z modelky moderátorkou‘. Pak jsem zažila ‚z modelky muzikálovou zpěvačkou‘, když jsem začala zpívat v muzikálu. No a teď je to tu znovu. Je vtipné, že se to používá pořád.

Chtěla byste, aby vás za pět let označovali spíš jako zpěvačku?

Mě by stačilo, kdyby říkali jen Iva Kubelková. (smích)

Zpěv je ale teď nejspíš něco, čemu se chcete věnovat naplno, že?

Určitě. Nedělala jsem tu desku proto, abych ji jen vydala. Je tu proto, aby mě propojila s lidmi, kteří to cítí podobně – ať už textově, nebo hudebně. Ráda bych s albem spojila menší turné, na kterém bychom mohli předat atmosféru, která je na desce, živě na koncertech.

Když mluvíte o těch koncertech. Vidíte se spíš v nějakých větších halách, nebo v menších klubech?

Už vidím ty titulky ‚Modelka vyprodává velké haly‘. Jo, jo. (smích) Ne, tam já se opravdu nevidím. Jsem v tomhle poměrně střízlivý člověk a je mi úplně jasné, že bych žádné velké haly nevyprodala, protože lidé nejsou zvyklí na to, že zpívám. Určitě budou potřebovat čas, aby si zvykli, že mám hudební desku a že se věnuji zpěvu. Určitě bych nejprve chtěla vystupovat v menších, intimnějších klubech.

Doprovodí vás na turné i Michal Pavlíček?

Mám radost, že Michal slíbil, že bude na turné mým speciálním hostem. Říkala jsem mu, jestli mi může vysvětlit, kdo si myslí, že bude hrát ta skvělá kytarová sóla, která na desku nahrál. (smích) On je samozřejmě velmi skromný, takže odpověděl, že to zvládne spousta mladých kluků. Ale to já si tedy nemyslím.

Koho myslíte, že může vaše hudba nejvíce oslovit?

Deska je pro ty, kterým se bude líbit. (smích) V dnešní době internetu a streamingu je často neodhadnutelné, koho co může oslovit. Myslím si, že třeba určitě neoslovím náctileté, kteří poslouchají rap. To jsem si celkem jistá. Ale jinak to nejsem schopna odhadnout. A přiznám se, že jsme o tom ani s Michalem moc nespekulovali, nekalkulovali jsme, abychom zaujali určité cílové skupiny.

Ani jste nebyli pod tlakem vydavatelství?

Když jsme tu desku připravovali, tak jsme s vydavatelstvím ještě nebyli v kontaktu. Album jsme udělali tak, jak jsme chtěli. Věděla jsem, že chci, aby bylo muzikantsky kvalitní, aby to byla muzika pro lidi, kteří mají rádi hudbu a dokáží si jí vychutnat. Je mi jasné, že jsme tím naši cílovou skupinu trochu zúžili, protože jsme necílili úplně na masu. Také jsme chtěli, aby byl zvuk opravdu výborný. To mám sama velmi ráda, když poslouchám muziku. Mám pocit, že to k tomu v dnešní době špičkových technologií prostě patří.

Vy jste tím směrem, kterým jste šla, vystoupila ze stínu ‚zpívající modelky‘. Člověk by očekával, že se pustíte spíš do prvoplánovanějšího popu. Proto bude deska pro mnohé možná překvapením. 

Mám radost, že je to takhle vnímané. Upřímně, člověk je do toho po těch dvou letech už tak zaposlouchaný, že to chvílemi nebyl schopen ani slyšet. Pořád jsme si to přeposílali, ladili, upravovali. Musím říct, že Michal se mnou komunikoval skutečně jako rovný s rovným. Klobouk dolů. On je hlavním důvodem, proč je deska taková, jaká je. A to i z mé strany, z hlediska textů a zpěvu. Přistupoval ke mně celou dobu absolutně bez předsudků. Kolikrát mi mohl předhodit, kolik desek že jsem to vlastně natočila. Ale to se nikdy nestalo, ani náznakem. Vždy chtěl vědět můj názor.

První rozhovory o tom, že má vyjít vaše společná deska, se objevily už v roce 2018. V té době jste říkala, že bychom se jí měli dočkat už na jaře 2019. Co způsobilo zpoždění o více než rok?

To jsme byli nadšení a říkali jsme se, že už to dotáhneme. Protože jsme ale oba poměrně vytížení, tak nám do toho vždy něco vlezlo. Teď si ale říkám, že to bylo vlastně dobře, protože jsme získali tolik potřebný odstup. Ten byl velmi zdravý. Udělali jsme tedy první verzi, postupně docházelo k různým úpravám. No a pak přišel muzikál Trhák.

Ten nějak ovlivnil přípravu desky?

Tam jsem začala víc zpívat, hlas se začal formovat. Muzikál přišel v době, kdy jsem začala koketovat s tím, že bych se chtěla zpěvu věnovat, takže pro mě to byla radost. Michal pak přišel s tím, že musíme desku nazpívat ještě jednou, protože jsem najednou získala větší jistotu. Takže to zpoždění bylo velmi důležité, ještěže jsme to nevydali na jaře 2019. (smích)

Máte někoho, kdo od vás vždy dostane návrhy textů jako první? A komu věříte, že vám dobře poradí?

To je můj partner, který to se mnou umí. To je důležité, protože jakmile píšete něco ze sebe, tak je to citlivé, jdete trošku s kůží na trh. Takovému člověku se pak těžko říká, že je to kravina. Dalším stupněm je pak samozřejmě Michal, který mi texty také občas připomínkoval nebo to vzal a celé to přeházel. Nicméně jakmile píšete texty, které jsou vaší výpovědí, tak se nikdy nezbavíte určité pochybnosti. Pořád pochybujete o tom, jestli to není trapné. Jediným potvrzením je pro nás reakce lidí, kteří vám píší.

Když jste vydávala desku, byla jste s ní stoprocentně spokojená? Když jsme dělali rozhovor s Kateřinou Marií Tichou, tak nám řekla, že jednou dostala radu, že se deska prostě musí odevzdat v určité fázi nedodělanosti. Že kdyby měla čekat na to, až s ní bude stoprocentně spokojená, že by jí nevydala nikdy. Souhlasíte s tím?

Určitě, to je velká pravda. A my jsme si to s Michalem i několikrát říkali. S písničkou ‚Přijď nahý‘, která je na desce poslední, jsme se opravdu pitvali do posledního dne. Pořád jsme nebyli úplně spokojení. Pak jsme si řekli, že už toho necháme, že už do toho nebudeme sahat. Jakmile jsme desku odevzdali k finálnímu masteringu, byla to vlastně úleva, že už do toho nemůžeme zasahovat.

Na druhou stranu to asi musí být trošku stres před tím, než se vše dodělá. Když tam chce člověk do poslední chvíle vychytat všechny mouchy.

To je. Myslím si, že člověk musí být hodně opatrný, aby to nakonec ještě nepokazil. Mně pomohlo třeba to, že jsem písničky poslala pár lidem. A oni tam vůbec neslyšeli to, co jsem tam slyšela já, protože už jsem toho byla opravdu přeposlouchaná. To pro mě bylo důležité, i když se samozřejmě jednalo o lidi, kteří mě znají, takže mi asi nenapíší, že je to kravina. (smích) Jejich reakce mě přesvědčila o tom, že Michal otevřel hudební vějíř skutečně široce. Je tam tolik žánrových přesahů, že si každý něco najde.

Nechtěla jste původně trochu více jazzové album?

Nechtěla. Od začátku jsme se bavili o tom, že to nebudeme dělat jazzové. Je tam jedna nebo dvě věci, které jsou trochu více do jazzu, ale já jsem chtěla, aby to byl pořád také Michal. Nejen já.

Jak jste se ocitla pod křídly Warner Music?

Dlouhodobě podporují Michalovu tvorbu, takže jsme si rovnou říkali, že by bylo dobré udělat to s nimi. Jejich reakce na desku byly pozitivní a to nás potěšilo.

Vydavatelství do toho ale vstoupilo tedy až na konci procesu, kdy bylo album hotové?

Ano. Sami nám říkali, že by nemělo smysl do toho vstupovat dřív, protože Michal ví, co dělá, a já jsem také věděla, o čem chci zpívat. Nevznikalo nic úplně nového, takže si myslím, že byl tento přístup vhodný a správný.

A plánování turné chcete mít ve své režii nebo to necháte na vydavateli?

To teď budu řešit. Ráda bych se spojila s lidmi,  kteří  to vezmou za své. Chtěla bych si kolem sebe vytvořit svůj tým, než to nechávat na vydavatelství. Myslím, že toho mají hodně. (smích) Ve stáji mají mnoho lidí a dnes si to musí člověk budovat sám.

Příjem umělce se skládá z různých položek. Vedle streamingu, prodaných desek a koncertů jde i o veřejné provozování nahrávek, což je něco, co řeší INTERGRAM. Máte už nějakou zkušenost se světem kolektivní správy?

Zatím je to pro mě nové. Ale písničku ‚Až přijde čas‘ zařadila Frekvence 1 do své hitparády. Když mi o tom říkali, tak mě naskočila husina a měla jsem z toho až dětinskou radost. Je těžké dostat se do rádií.

Musíte tomu vy osobně nějak pomáhat? Aby si vás rádia vybrala?

To je spíš záležitost hudebních dramaturgů. Aktivně do toho tedy nevstupuji, myslím, že tyhle lidi do toho nemůže nikdo nutit. Oni mají svůj jasný názor, znají své rádio, pro které věci vybírají. Budou čekat, jak na to lidi zareagují.

Jaké jsou vaše hudební inspirace?

Mám ráda zpěvačku Melody Gardot. Ona je taková trošku jazzová, takže to není úplně mainstream, ale je úžasná, dělá skvělé věci. A mám ráda to, co teď dělá LP. Ta mě baví. Ale miluji také Stinga, na tom jsem vyrůstala. Nebo Stevieho Wondera, to je moje srdcovka. Najde se mnoho věcí, co mě baví. Poslouchám funky a soulové desky. Ale já jsem chtěla, aby mé album bylo české. Aby bylo čitelné.