Iva Janžurová letos slaví 80. narozeniny. Do hereckého důchodu se ale zdaleka nechystá. Pro Divadlo Kalich nazkoušela spolu se svou dcerou Sabinou Remundovou novou divadelní hru a čeká ji také několik filmových natáčení. Během našeho rozhovoru jsme se bavili nejen o budoucích výzvách, ale vrátili jsme se také do dob, kdy musela dnes legendární herečka dokazovat porotcům na DAMU, že má dostatečný temperament.
Za začátek své herecké kariéry označujete účast v soutěži recitátorů Wolkerův Prostějov. Stala byste se herečkou, i kdybyste se této soutěže nezúčastnila?
Možná ano, možná ne. Pravdou je, že jsem zrovna v tom roce skládala zkoušky na DAMU a vítězstvím v této recitační soutěži jsem si určitě trošku přilepšila. Při přijímacích zkouškách jsem obstála jen tak tak, členové poroty o mně velmi diskutovali a přeli se. Nakonec mě vzali s podmínkou, že mě budou půl roku sledovat a pokud je nepřesvědčím, že mám alespoň trochu temperamentu, tak se na škole neudržím.
Počkejte, o vás porota opravdu tvrdila, že nemáte temperament?
Je to tak. Ráda o tom vyprávím, protože se tomu všichni diví. (smích) Očividně jsem dokázala oklamat i samu sebe. U širších zkoušek jsem zapůsobila velmi dobře. Když si mě pozvali do těch užších, tak jsem díky své nezřízené ctižádosti chtěla předvést úplně jiné ukázky, takže jsem se začala učit jiné monology. Během toho jsem se musela začít připravovat na maturitu a na soutěž v Prostějově. Takže toho bylo hodně a udělala jsem chybu, že jsem se neukázala stejně jako při těch prvních zkouškách. Takže jsem začala zkušební komisi malinko odrazovat.
Iva Janžurová, foto: Lenka Hatašová
A v čem byl tedy problém?
Studovala jsem střední pedagogickou školu, na které jsem ten rok také maturovala. To zkoušící věděli z mých přihlášek, a proto mi během zkoušek zadávali různé učitelské etudy. Porotci po mně házeli zmačkané papíry, vyrušovali, hráli si na zlobivé děti. Já jsem vše řešila v klidu a racionálně. Chovala jsem se jako vyučená pedagožka. Nic jsem nevykřikla, nerozčílila se, byla jsem v klidu a čekala, až se utiší. Pak jsem se dozvěděla, že u mě měla porota poznámku, že jsem absolutně bez temperamentu a dostala jsem zkušební období.
Teď s odstupem je tohle pro mnoho lidí určitě překvapující. Jak jste toto zkušební období zvládla?
Pochybnosti poroty mě naopak posílily. Vyprovokovaly mě k tomu, abych byla opravdu pilná. A u zkoušek v prvním semestru už jsem obstála velmi dobře, především v herectví. Tím jsem se na DAMU usídlila napevno.
Studium na DAMU vás bavilo?
Škola byla moc fajn. Dostala jsem první angažmá v Divadle F. X. Šaldy v Liberci a po roce jsem získala angažmá v Divadle na Vinohradech. Už během studií jsem dostala malou roličku v Národním divadle pod vedením režiséra Otomara Krejči, kde jsem se poprvé dostala do společnosti takových hvězd jako Karel Höger, Jan Pivec nebo moje profesorka Vlasta Fabianová. Měla jsem hned ze začátku velké štěstí.
Z divadla jste se pak poměrně rychle dostala také před kameru.
Když jsem byla na Vinohradech, dostala jsem roli v televizním seriálu Eliška a její rod. To byla krásná spolupráce s paní Olgou Scheinpflugovou a s Jiřím Sovákem. Tento seriál měl hodně dílů a byl velice populární. Tenkrát byl jen jeden televizní program, takže vás najednou viděli všichni po celé republice, nikdo nepřepínal, protože neměl kam. (smích) Takže se člověk rychle dostal do povědomí. Pak napsal Jaroslav Dietl další seriál – Píseň pro Rudolfa III. Přišel za mnou, jestli bych mu nedohodila nějakou herečku, která je o deset let mladší než já, ale má podobný charakter. No a žádnou takovou herečku nenašli, takže mi zkusili brejličky, udělali culíčky a ve 26 letech jsem hrála o deset let mladší holku. Při tomhle natáčení jsem se zase setkala s Darekem Vostřelem, Stellou Zázvorkovou či Ludmilou Vostrčilovou. A hlavně s Jiřím Hrzánem, což byl pak počínaje touto věcí můj častý partner v komediálních filmech.
A pak jste se stala jednou z nejobsazovanějších hereček své generace.
Nejdřív jsem ve filmech hrála jen takové malé roličky. Jednu takovou také ve filmu Ať žije republika režiséra Karla Kachyni. Tam si mě vyzkoušel a vzápětí mi dal roli ve snímku Kočár do Vídně, což byl můj první velký film. To byl začátek všeho, co pak následovalo dalších deset let. Přestože do tohoto období spadá také příchod sovětských armád a nejrůznější politická omezení, jednalo se o mé nejplodnější roky. Dostávala jsem krásné úkoly ve filmech Václava Vorlíčka Pane, vy jste vdova a později Což takhle dát si špenát. S režisérem Jiřím Krejčíkem jsem točila Svatbu jako řemen a Pension pro svobodné pány. Mezitím si mě vybral Juraj Herz do Petrolejových lamp a Morgiany. Bylo toho hodně. Do toho jsem hrála poměrně dost rolí v divadle. Opravdu hojné roky.
Vyjmenovala jsem mnoho kolegů z herecké branže, se kterými jste se setkávala během své kariéry. Vy patříte do té kultovní herecké generace, jak jste se v takové společnosti cítila?
Kromě příležitostí, o kterých jsem mluvila, pokládám za své velké štěstí, že jsem se mohla setkat s těmito herci. Byla jsem takový jejich benjamín, vždy nejmladší v kolektivu těchto komediálních, v té době již osvědčených herců. Kromě těch, které jsem zmiňovala, byli mezi nimi také Vlastimil Brodský, Jaromír Hanzlík a mnoho dalších. Chovali se ke mně velice přátelsky a brali mě pod ochranná křídla. Novináři se mě často ptají, jestli to, co mi dala tahle garda, předávám zase svým mladším kolegům. A já si tím nejsem jistá.
Iva Janžurová, foto: Lenka Hatašová
Jak to?
Mám pocit, že se vše převelice rozšířilo. Tolik různých televizí a médií. Filmaři už dnes nejsou sdružení pod jednotlivými dramaturgickými skupinami, jako tomu bývalo dříve. Je tu velká rozptýlenost. Někteří režiséři si drží svůj kolektiv herců, ale většina nemá moc šanci pokračovat pospolu. Takže ochranná křídla, která jsem tenkrát dostávala od těch mazáků, dnes není tak přirozeně snadné předávat. Samozřejmě se tu a tam snažím třeba v prostředí mé dnešní stáje Národního divadla poskytovat je mlaďochům, které pozoruji a kteří jsou bezvadní, ale už i tam chybí ta plodná pospolitost, kterou jsem zažívala já.
Takže si myslíte, že už se podobně silná herecká generace nezopakuje?
Ono se nedá nic úplně zopakovat. Naše krásné i složité dějiny jsou plné zvratů. I ty, které zabírají pouhý jeden lidský život.
Vy jste ale přesto známá tím, že své mladší kolegy ráda sledujete a podporujete.
To ano, ale už to není tak těsné a systematické. Je to spíš občasná pozornost. Já sama toho mám hodně, oni také. Lítají od jednoho úkolu k druhému. Přebíhají z různých televizních stanic, divadel, všemožně se množících dalších médií, hostovaček a zájezdů. I jsme-li členy jednoho souboru se třeba roky nesejdeme na společné práci.
Pojďme se nyní podívat na vaši připravovanou divadelní hru, kterou nyní zkoušíte se svou dcerou Sabinou Remundovou, která ji režíruje. Jak jste se k této spolupráci dostaly?
V divadle se už delší čas potkáváme docela často. Už jsme si to vyzkoušely z druhé strany, když jsem Sabinku obsadila do trojice hereček ve hře Báječná neděle v parku Creve Coeur, kterou jsem režírovala. Také jsem pro Divadlo Kalich jednu hru, ve které hraje napsala. Jmenuje se Veletoč a před koronavirem byla v oběhu a docela se nám povedla, byla požadována na různé zájezdy a tak. Proto jsem Divadlu Kalich slíbila napsat další hru. Ale začala jsem, to už bylo v době různých koronavirových opatření, a hra se mi nějak nedařila. Sice jsem měla více času, ale asi pro nás pro všechny to byl čas podivný a velmi nezvyklý, nečekaný, mysl se mi toulala leckde jen ne soustředěná na nelehkou fabulaci komedie. Tak zůstala trčet v polovině a Kalich už naléhal!
Měla jsem doma text francouzské hry Pusťte mě ven!, který mi asi před šesti lety poslal pan překladatel Janeček a navrhla jsem Kalichu, že bych ho pro něj nastudovala, když jsem slíbenou věc nestihla dopsat. Je to hra pro jednu herečku, více méně monodrama, jen na začátku a na konci se objevuje ještě malá role hospodyně. No a náhoda, že jsem najednou sáhla do police a měla jako na zavolanou v ruce Pusťte mě ven, se setkala s náhodným nápadem poslat hru Sabince, jestli by si ji nepřečetla a že by ji mohla režírovat.
Jaká byla reakce?
Chvíli jsme si o tom psaly a pak přišla odpověď: Ano, já to udělám, a ještě ti tam zahraji tu malou roli na začátku a na konci. A to se mi zalíbilo. Už jsem opatrná, s jakými lidmi jdu do těsné party. Zájezdy bývají často dlouhé, přespává se na hotelích, přejíždí se dlouhé vzdálenosti. Člověk chce být při tom s lidmi, se kterými je mimořádně rád. Takže mě ohromně vyhovovalo, že bude muset Sabinka, chudinka obětavá, cestovat se mnou. (smích)
Iva Janžurová s dcerou Sabinou Remundovou, foto: Divadlo Kalich
Jaké to je, když je vám dcera zároveň šéfkou?
Od začátku byla nadšená a musím říci, že jí to nadšení vydrželo dodnes. Je plná báječné nálady, vozí mě na zkoušky, dělá mi šoféra. Dokonce mi začala nosit i obědy, abych nebyla vyčerpaná. (smích) Zkoušet čtyři hodiny je docela nálož. Sabinka režíruje příjemně, mile, není nijak moc submisivní – sympaticky si obhajuje to, co požaduje. Snažím se ji respektovat a dělat jí radost, ale bude se mnou muset mít do premiéry, kterou plánujeme na 30. června, ještě nemalou trpělivost. Jen text sám o sobě je totiž opravdu náročný na paměť a jak víme, tak to není na našem řemesle zdaleka to nejdůležitější.
Je pro vás důležitý vztah s režisérem?
Velmi důležitý. Neměla jsem vždy takové štěstí, abych se s režisérem sešla v tom, co mně vyhovovalo po umělecké stránce. Méně by mně vadilo, kdyby byl režisér protivný lidsky. Takové štěstí člověk vždy nemá, ale já ho zažila dostatečně. Říkám o sobě, že jsem byla nejposlušnější žačkou svého muže Stanislava Remundy, který mě hodně naučil. Dal mi ještě jednu školu, takovou, která se nezapisuje na diplom. Jsem za ni vděčná. Naše dcery s námi jezdily odmala na zájezdy. Pomáhaly a také různě zaskakovaly, když některá z kolegyň onemocněla. Takže se toho také hodně naučily. Hlavně se naučily to, že člověk musí do postav pronikat prostřednictvím jejich myšlení a jejich nejniternějších záměrů, že je právě tohle ta nejpodstatnější cesta k postavě. Že to opravdu není jen o naučení textu a o určení aranžmá.
To musela být pro vaše dcery velmi cenná herecká průprava.
Můj muž byl dobrý herec. Sice se všude pohádal, takže nebyl moc oblíbený, ale to byla jeho povaha. (smích) Jeho herecký naturel byl velmi krásný. Hrál v hodně filmech, pak se ale rozhodl, že bude sám režírovat, protože měl proti řadě režisérů spousty námitek. Dělala jsem s ním mnoho inscenací na Vinohradech a snažila se od něj co nejvíce pochytit. Zjistila jsem totiž, že mi doporučuje úžasné věci, o nichž jsem neměla ani zdání. Tak jsem byla poslušná a poslouchala vše, co po mně chtěl, věřila jsem tomu. Myslím si, že od něj hlavně Sabinka hodně pochytila, zdědila i jeho dar.
Ona má navíc ráda herecké kolektivy. Jako dítě jí to lekalo a s každým mluvila se zavřenýma očima. Poté přišlo angažmá v Mladé Boleslavi, kde se utvořila zdatná skupinka kolem Ondřeje Sokola. Pak přešla do Prahy a stala se náruživou matkou. Nyní už se od dětí zase pomalu vrací k hraní. Často se objevuje se Studiu DVA, v Kalichu a nyní jsem ji zaměstnala jako režisérku. (smích) Teď si vydobyla slušnou pozici díky roli v seriálu Kukačky. Sklidila za něj spoustu uznání. Lidi jí píší na sociálních sítích a já si všechny ty pochvaly čtu a připadám si, jako kdyby byly pro mě. Mám z toho obrovskou radost.
Iva Janžurová v inscenaci Veletoč, foto: Divadlo Kalich
Už jste se dotkla tématu koronaviru. Jaký pro vás byl vůbec návrat na divadelní prkna po tak dlouhé přestávce?
Musím upřímně říci, že jsem tu situaci dodnes ještě pořádně bytostně nestrávila. Před tím jsme byli jak veverky, které pořád pádí v rychle se otáčejícím bubnu. My herci jsme takhle naučení. O prázdninách jsme vždy našli pár volných dnů, během kterých se jelo k moři nebo na chalupu, ale jinak se pořád běželo v tom bubnu. No a teď najednou takové prázdno. Nejdřív si říkáte: Konečně, to musel Pán Bůh vymyslet kvůli mně tenhle koronavirus, už se na to nemohl dívat. (smích)
Jenže po chvíli už je to odpočívání nepřirozené. Teď jsem pro televizi natáčela přenos inscenace Audience u královny, kterou hrajeme ve Stavovském divadle. Když jsme ji nahrávali, tak jsem byla po dlouhé době na jevišti. Chodila jsem po něm nešťastná, že tam nemám publikum. Když už tu hru hrajete po stopadesáté, tak na jistých místech očekáváte reakci publika a najednou ticho, nikdo tam není. Naštěstí jsme to připravovali s Alicí Nellis, která režírovala i divadelní hru, takže to bylo v těsné spolutvůrčí pohodě.
Někteří herci přiznávají, že budou mít při návratu před publikum nejspíš zase trému, protože si odvykli. Jaké to bude u vás?
Nic takového jsem si, proboha, dodnes nepřipustila. (smích) Myslím si, že to u mě nebude takový šok, protože já mám trému celý život. Před každým představením mám strach, abych lidi zaujala. Aby se mi to podařilo a nemuseli odcházet z divadla zklamaní, že zbytečně utratili peníze. Takže já mám takové vnitřní pnutí pořád, proto si myslím, že to nebude tak strašné. Hlavně aby to už bylo.
V Audienci u královny hrajete britskou královnu Alžbětu II. Také jste si oblíbila seriál Koruna (The Crown). Zajímáte se o toto téma?
Seriál jsem sledovala hned, jak na Netflixu vyšel. Docela mě to bavilo, protože používá jazyk hodně podobný tomu z naší inscenace. Autor Audience u královny byl také hlavou autorského týmu Koruny. V seriálu se ale zatím nedostali dost daleko. Já v inscenaci hraji i devadesátiletou královnu. Tam ještě zdaleka nedospěli. Ale dívám se i na jiné seriály na Netflixu, pokud si to mohu dovolit. Ono je to časově dost náročné. Od dětství jsem vášnivý kino-divák. Když jsem chodila do školy, stihla jsem i čtyři biografy za den. Filmy mě převelice přitahovaly. Takže pro mě je Netflix neštěstí, začnete koukat ve dvě odpoledne a ony jsou najednou dvě po půlnoci. (smích)
Iva Janžurová při děkovačce, foto: Divadlo Kalich
A na co koukáte nyní?
Teď koukám na The Suits. Je to brilantně napsané, přitažlivé charaktery postav. Skvěle hrané! A snad je to nekonečné. Má to několik řad, zatím nevím, kolik to má celkem dílů. Bojím se podívat dopředu, nechci, aby to hned tak skončilo. (smích)
Sledujete také českou televizní tvorbu?
V poslední době jsem se dívala samozřejmě na Kukačky. Nikdy jsem neměla možnost sledovat seriál takhle systematicky, ale nyní se mi to díky epidemii podařilo. Opravdu jsem každý pátek seděla před televizí. Asi jako lidi kdysi, když šla Nemocnice na kraji města. To nám pak říkali, že ve městě nebyla ani noha, všichni u obrazovek. Myslím, že na Kukačky koukalo také hodně lidí, protože ty ohlasy byly úžasné. Samozřejmě sleduji i českou tvorbu, teď se ale už měsíc hlavně učím, až se ze mě kouří. A když se na něco dívám, tak si připadám, že lajdačím.
Přijala byste ještě nabídku do filmu?
Teď budu točit s režisérem Karlem Janákem televizní vánoční pohádku a s Miroslavem Krobotem film, který se jmenuje Šnajdr. Přijala jsem vloni roli ve filmu zlínské školy Amori Dolori, odložené natáčení se snad bude konat v červnu. Pak mám ve výhledu v režii Miloslava Luthera ještě snímek Spící účet se slovenskou produkcí. A zaslané dva docela pěkné scénáře, ještě vykukují z počítače, připravené k námluvám.
To vypadá, že se na seriály ještě dlouho pořádně nepodíváte…
Jsem zvědavá na práci se studenty ze Zlína. Už jsme měli dávno začít, ale kvůli koronaviru se to posouvalo. Bude to film o ženách tří generací – o vnučce, dceři a babičce. Režírovat to bude Valerie Recmanová, zatím mladá, ale nadějná, říká její mladá a nadějná produkční Barbora. Tak se musím snažit je nezklamat! Aby o mně neříkali, jak se obává moje hrdinka ve hře, kterou teď připravuju, “že jsem herečka minulýho století a to zní sakra okorale!”
Doteď jsme se bavili o filmu a divadle. Co hudba? V rozhovoru pro magazín Reportér jste řekla, že posloucháte Davida Bowieho. Ještě vás to drží?
K Bowiemu mě přivedl Igor Orozovič, se kterým hodně spolupracuju. Hrajeme spolu asi ve čtyřech věcech, utrhla jsem si ho i pro inscenaci Božská Sarah, kde se alternuje s Kryštofem Hádkem. Igor začal studovat muzikál Lazarus, já jsem mu přišla fandit na generálku a hrozně si tu inscenaci oblíbila. A samozřejmě Bowiho! Doma jsem o tom mluvila a jeden z vnuků – Alfrédek – mi hned stáhl Bowieho do mobilu, do nějaké hlučné aplikace. V autě si často pouštím diktafon, ze kterého se za jízdy učím text, což je velmi praktické, ale když mi náhodou někdo zavolá, tak se mi po rozhovoru diktafon vypne a začne hrát ve velké intenzitě právě Bowie. (smích)
Igor mi teď spolu s klavíristou Zdeňkem Dočekalem dělá hudbu k té připravované divadelní hře. Vymyslel krásně francouzský hospodský šanson. Líbí se mi a těším se, že mě bude tahle melodie na představeních provázet.
Iva Janžurová a Igor Orozovič v inscenaci Božská Sarah, foto: Divadlo Kalich
Posloucháte také někoho z české hudební scény?
Cíleně ne. Spíš si tak náhodně pouštím hudbu a přemýšlím o tom, co mě zrovna zaujme. Máme tu spoustu zajímavých věcí, ale člověk by se tomu musel věnovat a mít na to čas. Nejsem takový odborník, jako někteří moji kolegové, kteří mají hudbu jako svůj koníček a zaujatě si ho pěstují. V tomhle směru se necítím příliš povolaná. Vyrostla jsem na folkloru, před pár lety jsem se skamarádila s klavíristy, které kdysi vyučovala moje švagrová. Mezi ně patří Jan Bartoš a Miroslav Sekera, na jejichž koncerty mám-li čas moc ráda chodím a mám od nich jejich bravurně nahrané koncerty na CD, která si pouštím. To mě úplně vystačí pro skvělý požitek, když jsem třeba na chalupě a potřebuju relaxovat.
Co vám dělá v poslední době největší radost?
Jak bych to řekla, aby to nebyla nějaká fráze. Kdybych byla sobecká, tak řeknu, že mi největší radost dělají plamínky činorodosti, které v sobě stále mám. Protože někdy, když jsem unavená a ty plamínky pohasínají, tak si uvědomuji, co to bude za hrůzu, až se úplně vytratí. Důležité je, když vidíte v sobě a ve svém okolí, že ještě můžete něco lidem dát. Že má pro vaše blízké cenu se s vámi znát, potkávat se a povídat si – vážně i vesele! To je taková neokázalá radost a s ní určitě můžeme překonat i tohle těžké období, které, doufejme, už nebude dlouho trvat.
Radost mi přináší také to, že vím, že mě za chvíli vyzvedne Sabinčina rodina a půjdeme společně na procházku i s našimi dvěma psy. Venku je slunce a já už se těším, až přestanou chladné dny. Pak si ale zase budeme stěžovat na vedro. (smích)