IRVIN VENYŠ: Co je zaznamenáno do not, jsou jen turistické značky. Interpretace skladby je bezesporu tvůrčí činností

Přední český klarinetista a pedagog Hudební fakulty AMU Irvin Venyš má i v době, kdy českou kulturní scénu negativně ovlivňuje koronavirus, co na práci. Vymyslel projekt Czechs Cross Over, který se zaměřuje na podporu skladatelů a propagaci českého interpretačního umění. Rovněž se podílel na přípravách Koncertu proti totalitě. Nejen o těchto projektech jsme mluvili v našem rozhovoru.

V době, kdy je živá kultura nedobrovolně umlčena, jste přišel s projektem Czechs Cross Over, jehož účelem je podpora českých interpretů a skladatelů. V čem tento projekt spočívá?

Poté, co jsem v rámci první vlny koronaviru měsíc využil k regeneraci ducha i těla, začal jsem přemýšlet nad tím, že nemám já ani kolegové příliš kde hrát. A tudíž, že nemají pro koho skládat ani skladatelé, což je okruh umělců, na který se často zapomíná.  Vymysleli jsme proto projekt, který se zaměřil na podporu skladatelů a propagaci českého interpretačního umění. Skladatelé měli napsat nové skladby žánru cross over, které bychom oblékli do atraktivního audiovizuálního hávu.

Projekt tvoří devět skladeb od sedmi skladatelů. Podle čeho jste zapojené umělce vybírali?

Oslovili jsem okruh našich spřízněných skladatelů, o kterých jsem věděl, že píší hudbu, kterou máme já i Epoque Quartet rádi, a že dokáží něco napsat v relativně krátkém čase. Bohužel mezi autory nemáme ani jednu ženu, což nás mrzí. Některé jsme oslovili, ale byly zaneprázdněné, takže tuto výzvu kupodivu přijali pouze muži. Producentkou projektu je Radka Prošková, PR nám dělá Erika Zlamalová, cover CD Komp(l)ot byl inspirován krásnou grafikou nazvanou „Kompot“ Jitky Petrášové a na animaci jedné ze skladeb pracuje Barbora Halířová. Tedy našim dvěma projektům ženský element rozhodně nechybí.

Skladby jsou úplně nové?

Většina skladeb je úplně nových, některé jsou úpravy a jedna je ze „šuplíku“. Všechno jsou to ale premiérové nahrávky. Nic z toho nebylo nikdy nahráno.

Velkou roli hrálo během projektu prolínání žánrů. Je to pro vás důležité?

Ano, určitě. Rád hraji nejrůznější žánry a styly. Vyrůstal jsem s folklórem na Moravě, s Epoque Quartet zase hraji jazzovější věci i další žánry. Kluci jsou jedni z mála smyčcařů, kteří umí improvizovat a nebojí se hrát ani v jazzových klubech. Jak se říká – kde jsou noty, tam je bída. (smích)

Skladby jste nahrávali během druhé koronavirové vlny. Jak vám tento fakt komplikoval práci?

Právě, že docela dost. Museli jsme zrušit několik zkoušek a nahrávacích frekvencí, potkala nás i karanténa. Některé skladby jsme kvůli onemocnění skladatelů dostali později, než jsme plánovali. To vše projekt zdržovalo.

Jak dlouho trvalo celý projekt zrealizovat?

Na počátku srpna jsme se dozvěděli, že náš projekt na základě grantové žádosti ministerstvo kultury podpoří zásadnějšími finanční prostředky. Ve druhé polovině srpna jsme se dohodli s většinou skladatelů, kteří se s novými skladbami ozývali již koncem září a během října. Jednu skladbu jsme obdrželi dokonce až 3. prosince, takže jsme na její nastudování měli zhruba dvě a půl noci. To bylo docela extrémní, protože do konce roku muselo být vše natočené.

Ke skladbám jste nahrávali i videoklipy. Kde je mohou zájemci zhlédnout?

Jsou na Facebooku i na Youtube. Důležité jsou také webové stránky projektu, kde je vše velmi detailně popsáno. Facebook samozřejmě není místem pro dlouhé texty, tam se komunikuje ideálně jednoslabičně, jak jsem nedávno zjistil, neb sociální sítě sám neužívám. Jednotlivé skladby jsou také na Soundcloudu, takže přístupů je, myslím si, dost.

Zmiňoval jste ještě jeden projekt, takzvaný Komp(l)ot. O co se jedná?

Jedná se o nové CD s Epoque Quartet, které obsahuje nové skladby i úpravy existujících kompozic. Je to takový kompot různých skladeb a zároveň žánrový komplot od jazzu až po folklór. Zařadili jsme na něj i skladby z projektu Czechs Cross Over, které tam nemohou chybět, neb jsou na CD samé naše srdcovky. Rozhodl jsem se vydat CD u vlastního nově vytvořeného labelu nazvaného Irvin Classics. Možná vám název něco připomene. (smích)

Plánujete projekt Czechs Cross Over ještě nějak rozšířit?

Začínají se nám ozývat skladatelé s dalšími novými skladbami, v což jsem tak trošku doufal. Přeci jen existuje smyčcové kvarteto a klarinet již od dob Mozartových, tedy je to osvědčené nástrojové obsazení. Uvidíme, třeba budou další pokračování. Byl bych rád.

Během druhé koronavirové vlny jste ale měl i další aktivity, třeba Koncert proti totalitě, který se konal 17. listopadu a měl poměrně velký ohlas. Proč je pro vás tato akce důležitá?

Koncert proti totalitě je pro mě důležitý už sedmým rokem. A to jednak proto, že jsme ho spolu s Radkou Proškovou vymysleli, a také, že je to varianta oslavy obou výročí – 17. listopadu 1989 i 1939, která se odehrává v trošku niternějším pojetí. S nadsázkou říkám, že to není Václavák s párkem a limonádou. I když netvrdím, že by byly hromadné oslavy v ulicích něčím méně hodnotným. Měl jsem pocit, že by bylo dobré připravit akci, která by vedla k hlubšímu zamyšlení nad událostmi, které si 17. listopadu připomínáme.

Jakým způsobem nabízí Koncert proti totalitě hlubší zamyšlení, o kterém mluvíte?

Je to dáno jeho dramaturgií. Program koncertu tvoří díla autorů, kteří byli perzekvováni totalitními režimy. Také se s koncertem vždy pojí výstava reflektující téma totality, která se letos obzvlášť povedla.

Vrcholem posledního ročníku koncertu byl Kvartet pro konec času, který napsal autor Olivier Messiaen v zajateckém táboře a poprvé prý zazněl v táborové umývárně.

Informace o umývárně se trošku liší. Každopádně byla tato skladba poprvé interpretována za zdmi a dráty zajateckého tábora v dost krutých podmínkách na ne úplně kompletní nástroje, což nedokážu u takto náročné skladby pochopit. Očividně vyvolávají extrémní podmínky v lidech skutečně extrémní výkony. Také se traduje, že za Messiaenem po válce přišel jeden z dozorců, který mu tajně nosil pro psaní skladeb papír, a chtěl se mu omluvit. Messiaen ho vůbec nepřijal. Ale kdoví jak to všechno bylo. Jisté je, že skladba je jedním z nejintenzivnějších zážitků, které může interpret zažít, ať už z důvodů její extrémní fyzické náročnosti, tak pro její nadpozemský charakter.

Jaké je to pro vás jako hudebníka, když znáte historii takové skladby a máte ji hrát? Ovlivňuje vás to nějak?

Samozřejmě, že jsou podmínky vzniku skladeb pro interpretaci díla důležité. Ať už se jedná o skladby vzniklé dávno v minulosti, nebo ty úplně nové. To, co je zaznamenáno do not, jsou jen takové turistické značky, jak tomu říkám. Důležité je, co chtěl skladatel sdělit. Interpretace skladby je bezesporu tvůrčí činnost. Kdybychom měli naprosto stejné technické schopnosti, což je pouhá teorie samozřejmě, i tak bychom například tuto skladbu interpretovali rozdílně. Záleží na našich dosavadních zkušenostech, chápání hudebního materiálu, ale i na tom, co různá náboženství nazývají rozdílně, tedy na duši. Konkrétně tato skladba je skutečně extrémní ve všech směrech. V podstatě jde o duševní přenos do jiných sfér. Klarinetista hraje dechově náročné pasáže, které ho po padesáti minutách hlubokého dýchání, podobného snad tomu holotropnímu, dostávají do jiných dimenzí. Zároveň se nesmí vzdálit zápisu, či svým třem spoluhráčům, ideálně ani o půl doby . (smích)

Koncert letos probíhal online. Ovlivnilo to nějak jeho atmosféru?

Ano, kvůli pandemické situaci probíhal online, takže jsme bohužel nemohli využít zpětné energie diváků. Kupodivu ale i kamery umí vytvořit atmosféru, člověk vnímá, že je jeho hraní přenášeno někam dál. A zrovna u Kvarteta pro konec času je potřeba absolutního soustředění, takže pro nás nakonec absence publika a některých rušivých prvků nebyla pouze negativním jevem.

Vy už jste zmiňoval výstavu, která probíhá v rámci projektu Koncert proti totalitě. Kdo na ní vystavuje?

Svá nová díla nám zapůjčili studenti, absolventi a pedagogové Akademie výtvarných umění v Praze. Výstava nese název Doba trvanlivosti a po jejím ukončení se budou vystavovaná díla dražit online. Finanční prostředky pak půjdou některé z organizací zabývající se lidskými právy.

Kde mohou zájemci výstavu zhlédnout?

V Respiriu na HAMU v Praze. Z důvodů vládních opatření nyní ale není, bohužel, přístupná veřejnosti. Nicméně bychom rádi, aby ji bylo možné zhlédnout alespoň jeden měsíc po uvolnění opatření, které znemožňují veřejné koncerty. Respirium se nachází vedle Sálu Martinů a výstavy spojené s Koncertem proti totalitě jsou návštěvníky našich koncertů vysoce ceněny.

Bavíme se spolu v pracovně proděkanů na HAMU, kde učíte. Jak probíhá výuka na této instituci v době koronaviru?

Fakultu střídavě zavíráme a otevíráme dle vládních nařízení. Pro všechny je situace samozřejmě velmi náročná, protože online lze vyučovat hraní na hudební nástroje obtížně, i když se tak samozřejmě děje. Proto jsem rád, že jsou opět možné individuální konzultace. Neustále ale něco přesouváme, například i veřejné koncerty, na základě kterých jsou studenti také hodnoceni. Uvidíme, jak se situace vyvine dál.

Není to pro ně ztracený rok?

Vzhledem k tomu, že mají možnost individuálních konzultací, tak to úplně ztracený rok nebude. Samozřejmě se dále rozvíjí, cvičí doma, většina z nich na sobě svědomitě pracuje. Bohužel kvůli cvičení mají často problémy, proto bych rád poprosil sousedy, aby byli co nejvíce chápaví.

A co koronavirus znamená pro vás? Jak vás ovlivnil?

Odpadlo mi mnoho koncertů.  Plán poměrně perné sezóny zahrnoval třeba koncert v sále Berlínské filharmonie. Svůj poslední předkrizový koncert jsem odehrál v Elbphilharmonie v Hamburku, a to už německý ministr zdravotnictví první den nedoporučoval návštěvy veřejných akcí. Navíc začalo během koncertu hořet. Kupodivu mi němečtí organizátoři uhradili i dva neuskutečněné koncerty, což si čeští dovolit nemohou. Měl jsem tedy to štěstí, že jsem byl určitým způsobem honorován. Kéž by tak byli honorováni i ostatní umělci alespoň za část jejich přípravy. Na druhou stranu jsem měl možnost vymyslet a uskutečnit projekt Czechs Cross Over a nahrát nové CD. To by se v běžném koncertním provozu jen těžko podařilo. Určitě ne v takovém rozsahu a v tak krátké době.

Na čem pracujete nyní?

Součástí projektu bude díky podpoře Nadace Bohuslava Martinů ještě minimálně natočení Kuchyňské revue. Skladba se dá považovat za jedno z prvních cross over děl a bude jakýmsi historickým exkurzem. Na nahrávce se objeví skvělí umělci. V abecedním pořadí Juraj Bartoš – trubka, Martin Kasík – klavír, Petr Nouzovský – violoncello, Martin Petrák – fagot a Josef Špaček – housle.  Pracoval jsem na vyúčtování grantů a nyní se budu snažit trochu zregenerovat po tom šílenství, které probíhalo od září do prosince. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl hodně pracovat.

Jak koronavirus ovlivnil hudebníky z oblasti klasické hudby? O mainstreamových umělcích můžeme číst skoro každý den, ale už méně slyšíme třeba o orchestrálních hráčích a podobně.

Orchestry se, myslím, ještě relativně drží, takže jejich zaměstnanci snad pobírají plat. Nicméně je velké procento lidí, kteří si před koronavirem mohli dovolit být takzvaně na volné noze a ti teď docela dost strádají. A strádají také ti, kteří jsou na ně napojení, třeba producenti. Nemluvím o producentech, kteří pořádají festivaly za několik desítek milionů korun, i když ani těm nebude nyní příliš do zpěvu. Mluvím o lidech, kteří dělají nemainstreamovou, vysoce kvalitní kulturu. Ti to teď mají opravdu velmi těžké a obávám se, že se na ně moc nepamatuje.

Takže zaplaťpánbůh za jakýkoliv projekt, který se v současné době zrealizuje.

Jak dlouho bude podle vás trvat, než se hudební oblast povede nastartovat?

Ono to není tak, jako když se vypne pec, že za týden můžete zase péct rohlíky. Čím déle bude tahle situace trvat, tím to bude horší. Umělci se musí udržovat ve formě a určitě to všichni dělají, jak jim to jen psychika a sousedé dovolí. Protože tohle je i velký psychický nápor. Nicméně je potřeba udržovat se v chodu i co se týče veřejného vystupování, a to se obávám, že půjde „nahodit“ trochu hůř. Náročnější koncerty se musí připravovat dlouho dopředu. Minimálně měsíc až dva, a to i v případě, kdy už program umíte, musíte jej „oprašovat“ a udržovat. Náročnější sólové koncerty se cvičí i půl roku až rok.

A pak nemáte navíc jistotu, jestli vám před tím koncertní sály zase nezavřou.

To se děje opakovaně. Mám i několikrát přesunuté koncerty. Cvičil jsem na koncert, který se měl uskutečnit v dubnu, pak se přesunul na červen. To ale ještě nechodilo moc posluchačů, tak se měl nově uskutečnit v říjnu. A to už bylo opět zle. Nyní má termín na letošní březen a organizátoři volali, že by raději zvolili termín dubnový. Člověk si nemůže říct, že začne cvičit týden před koncertem, to prostě nefunguje. Takže hudebníci neustále cvičí a cvičí a koncerty se přesouvají. Obávám se, že mnoho z nich přestává mít už naději …

Nemohly by na druhou stranu vzniknout v tomto období i nějaké výjimečné skladby? Přeci jen jsou to měsíce plné emocí.

Mohly a také pravděpodobně vznikají. Rozhodně nechci znít jen negativně. V rámci projektu Czechs Cross Over jsme natáčeli se skladateli i videorozhovory. Když jsme se jich ptali na „dobu kovidovou“, ani jeden z nich nepůsobil negativně. Všichni ale říkali, že jim velmi chybí živá hudba. To jsme si v běžných letech, kdy se na nás valí ohromné množství živé muziky, vůbec neuvědomovali. Člověk se dnes zapomene i na individuálních konzultacích studentů a stane se z něj na chvíli spíše než pedagog jednočlenné publikum.

Nebudou se lidé bát po uvolnění opatření chodit na koncerty?

Obávám se, že budou. Ale nemyslím si, že by to bylo kvůli tomu, že by se báli nějakého většího virového přenosu. Nejsem sice epidemiolog, jako nyní velká část národa, ale opravdu se mi nezdá, že by na koncertech klasické hudby docházelo k nějakému velkému šíření. Spíš jsou lidé nyní v takovém psychickém rozpoložení, že se jim nebude chtít nikam chodit. Ale pokud možno, tak vstaňte a běžte na koncert, co nejdříve to půjde!

Plánujete pak živě zahrát na koncertě i skladby z projektu Czechs Cross Over?

Určitě! Máme spolu s repertoárem z nového CD nabito na několik koncertů. Na to se těšíme. I CD chceme pokřtít živě.

Vy učíte nastupující generaci hudebníků. Je to silná generace? Máme se na co těšit?

Určitě. Na HAMU máme tu výhodu, že přijmeme jen osm až deset procent uchazečů o studium. Takže úroveň je opravdu vysoká. O kvalitu těchto hudebníků nemám obavu. Není to ale jen o tom, co mohou nabídnout absolventi, ale také o tom, co jim může nabídnout trh, který se neustále mění a vyvíjí a o zajištění „živého umění“ ze strany státu. Konkurenceschopnost se odvíjí mimo jiné od toho, jak to vypadá v zemích kolem nás. Nejsme v Evropě sami. A podpůrné programy na rozvoj hudby a kultury vůbec jsou v zemích na západ on nás na mnohem vyšší úrovni. Dost těžko se pak konkuruje třeba Francii a dalším státům.

Odchází čeští umělci do zahraničí?

Bezesporu. Vždy tomu tak bylo a vždy tomu tak bude.

Nechme teď stranou, že jste členem výkonné rady INTERGRAM. Co pro vás jako pro umělce tento kolektivní správce znamená?

V „klasice“ se netočí tak velké peníze jako asi v mainstreamu, takže pro mě není příjem z INTERGRAM nijak zásadním. Nicméně služeb INTERGRAM jako výkonný umělec využívám rád, protože se nemusím starat příliš o administrativu spojenou s duševním vlastnictvím a mými nahrávkami.

Myslíte si, že by si zvládli interpreti dělat sami to, co pro ně pokrývá kolektivní správa?

Myslím, že by toho bylo schopno jen velmi málo jedinců a zároveň by, vzhledem k výši jednotlivých odměn, individuální umělci nebyli pro subjekty užívající jejich výkonů pro domluvu mnohdy korunových částek partnery. Těžko mohu odhlédnout od faktu, že jsem členem výkonné rady, a tedy poněkud neobjektivním. Současný energický ředitel Ludvík Bohman vede společnost INTERGRAM moderními nástroji jednadvacátého století. Podařilo se mu rychle stabilizovat a zkvalitnit jednotlivá oddělení a celkově nastavit jasné systémy a komunikační kanály. Na současném týmu, jehož personální obrodu započal již bývalý ředitel Jan Simon, je dobře vidět, že své práci rozumí. Propad inkasa přibližně o pouhých 15 procent za minulý rok se dá považovat v dnešní situaci za malý zázrak.