“Před dvaceti lety se hudební průmysl hroutil kvůli vypalovačkám a internetovému pirátství. Koncerty bývaly jen nástroj k prodeji nosičů. Teď se neprodávají nosiče a nejsou ani koncerty. Určitě se to dá brát jako konec všeho. Anebo jako příležitost pro nové možnosti,” říká v našem rozhovoru Honza Vedral, šéfredaktor hudebního časopisu Headliner. V jakém stavu je česká hudební publicistika? V jaké kondici vstupuje hudební scéna do roku 2021? A co je vlastně základním smyslem hudby?
Proč jste se v jednom z úvodníků zavázal, že Headliner nevydá žádnou recenzi ani nezmíní novou desku kapely Olympic Kaťata?
To byl spíš fór. Ale tahle deska mi přijde svým obalem a titulní písní v dnešní době mimořádně blbá. Na druhou stranu si myslím, že je Petr Janda jednou z prvních českých rockových ikon, kapela Olympic byla generačním vzorem pro řadu skvělých muzikantů od Ivana Krále po Michala Prokopa. A stavět v takové chvíli recenzi v našem časopise na tom, že je ta deska blbá, což lze vytušit už podle názvu, mi přišlo laciné. Úplně stačilo, když jsme na sociální sítě dali cover a napsali: „Nová deska Olympic se bude jmenovat Kaťata a toto je její obal.“ Myslím, že tím bylo řečeno vše podstatné.
Je tohle běžný novinářský přístup?
Správným novinářským přístupem by samozřejmě bylo bez ohledů na historii kapely a sentiment takovou recenzi připravit, jako jsme to v minulosti i docela tvrdě udělali. Proč jsme se tentokrát rozhodli kromě zmínky v úvodníku o této desce nepsat? Kdyby byl Headliner tištěný časopis, řekl bych vám, že by na to byla škoda papíru. V digitálním prostředí to ale zkusím trochu zobecnit. Hudební novinařina se vyznačuje tím, že má mnoho autorů pocit velmi silné moci někoho sejmout, pošlapat, udělat si z něj legraci. To je do určité míry dobré, protože to přináší zábavu čtenáři a rozhodně to také zvyšuje čtenost. Dřív jsem se takovou virtuální silou sám docela rád opíjel, ale s rozmachem sociálních médií to jednoduše přestala být sranda, protože je to pořád dokola. Proč vytvářet další hejt na nepovedenou věc? Nebo jako v tomto konkrétním případě se jakkoliv vážně zabývat deskou, která se jmenuje Kaťata? Výsledek by byl nejspíš clickbaitový, ale zbytečný. Obecně máme ambici vytvářet na stránkách Headlineru trochu kultivovanější prostředí.
Máte něco, kvůli čemu byste o interpretovi z principu nepsal?
Headliner je především aplikace pro App Store a Google Play. Tam jsou ta pravidla jasná. My ve zkratce říkáme, že to nesmí být porno a hákové kříže. To jsou věci, přes které nejede vlak. Psát se dá obecně samozřejmě o komkoliv a čemkoliv. Zásadnější otázka je vždycky jak, aby to mělo smysl.
V jaké kondici vstupuje česká hudební scéna do roku 2021?
V nejisté. Současná situace není pro muzikanty dobrá a že se to zlepší, je stále v nedohlednu. Jakkoliv je to těžké a zdánlivě bezvýchodné, neznamená to ale konec hudby, jak jsme se v průběhu roku taky mohli leckde dočíst. Možná je to nějaká podvědomá sebeobrana, ale my jsme se snažili v Headlineru v posledních měsících na hudební témata koukat spíš z toho pozitivního hlediska. Veškerá média, nejen ta hudební, jsou plná koronaviru, krize, pesimismu. Hudba a umění obecně jsou přitom jedním z mála prostředků, které umí realitu připomenout, zpřítomnit a znovu prožít. Ale krom toho od ní člověku také odlehčit a ulevit. V době, kterou prožíváme, je to docela zásadní a hudba tím zůstává výjimečná.
Vy jste se dokonce pokoušel jedno číslo Headlineru vydat úplně bez zmínky o koronaviru.
Ano, v listopadovém vydání jsme se opravdu snažili, aby téma koronaviru nebylo v rozhovorech vůbec přítomno. A samozřejmě to byla blbost. Muzikanti logicky mluví o tom, čím žijí. A v této době žijí tím, že nemají koncerty, kontakt s publikem a mnohdy i se zbytkem kapely, že se obtížně domlouvá nahrávání desky a cokoliv plánuje. A že se v mnoha případech bez reálné pomoci ocitli v hmotné nouzi. Muzikanti, kteří se živí pouze hudbou, to mají a ještě budou mít těžké. Výhled, že bychom si mohli zajít na koncert, kde bude alespoň 500 lidí, není dobrý. Bez toho, aby našli jiný způsob, jak se v této situaci uživit, to nejspíš dlouhodobě ustojí jen ti nejpopulárnější. A samozřejmě srdcaři, pro které hudba obživou nikdy nebyla.
Ale zpátky k tomu pozitivnímu přístupu. Je zřejmé, že sektor živé hudby teď čekají po celém světě velké změny, které budou pro spoustu lidí bolestivé. O to víc si vážím všech, kteří se rozhodli tomu nepoddat. Muzikanti už toho přeci zvládli tolik. Před dvaceti lety se hudební průmysl hroutil kvůli vypalovačkám a internetovému pirátství. Koncerty bývaly jenom promo nástroj k prodeji nosičů. Teď se neprodávají nosiče a nejsou ani koncerty. Určitě se to dá brát jako konec všeho. Anebo jako příležitost pro nové možnosti. Věřím, že hudebníci si s tím nakonec znovu poradí, protože kdo ví líp než oni, že doba se mění.
Co by teď hudební sektor nejvíc potřeboval?
To je pro mě těžká otázka. Nechci dávat žádné rady. Nejsem epidemiolog ani politik. A nejsem, díkybohu, ani pořadatel koncertů nebo majitel klubu. Z jejich pohledu je evidentní, že politická reprezentace kulturnímu sektoru vůbec nerozumí. Takže možná to potřebuje porozumění, dialog. Aby na lidi, pro které to vážně není volnočasová aktivita, ale živobytí, někdo myslel, když se spouští další omezení. Hudební sektor a živá kultura obecně to přeci letos odnáší nejdéle a připadá mi, že už se to bere jako samozřejmost. Možná by taky pomohla plná O2 aréna fungující vakcíny.
Nemůže to být tím, že je pro širší veřejnost hudební sektor těžko čitelný? Že není vidět, co vše je za tou jednou deskou, kterou si pouští do sluchátek?
A proč by měl být pro širokou veřejnost čitelnější? Já si myslím, že pro většinu lidí je podstatné, jestli ji zaujme nějaká písnička, album, kapela. Že si ji chtějí poslechnout nebo jít na koncert. Co já vím o sklářském průmyslu, výrobě jogurtů, o tom, jaké to je zasedat ve vládě? Je přirozené, že široké veřejnosti jsou vnitřní procesy hudebního sektoru ukradené. Ale jsou tu instituce a politici, kteří by kulturu, umění a podnikatelské prostředí v nich znát měli, protože je to jejich práce.
Není to částečně i chyba hudebního sektoru, který nedokáže srozumitelně a jednotně komunikovat sám sebe? V poslední době se ukazují pokusy o integraci, ale pořád jako kdyby chyběl jednotný hlas.
O institucionalizaci hudebního sektoru se vedou diskuze velmi dlouho, není to jen otázkou tohoto roku. Samozřejmě by to smysl mělo. Nicméně když na začátku léta v podstatě nebyl den, kdy by mi nepřišel email o založení nějaké nové hudební asociace, tak to bylo spíš k smíchu. Otázkou je, jestli se dá celá ta branže od producentů muzikálů, přes muzikanty z rockových kapel až po vystudované virtuozy nebo zvukaře a techniky opravdu nějak smysluplně spojit. Zvnějšku mi to občas přijde jako snaha vytvářet organizaci, která by garantovala úspěch a to, že se budou mít všichni dobře a nikdo o nic nepřijde, což je přesně takové, jak to zní. Přesto je mi jasné, že všechny ty organizace vznikly s dobrým úmyslem a především jako snaha komunikovat na oficiální bázi. To hudební sektor nikdy moc neuměl, protože to příliš nepotřeboval. Držím palce všem, kteří se to pokouší změnit.
I když to nikdy nebude snadné. Potřeba něco vytvořit a nějak se vyjádřit a možná tím oslovit víc lidí se naštěstí pořád těžko dostává do excelových tabulek, výkazů a plánů činnosti určených k oficiálnímu schválení. K tomu, aby hudba vznikala a hrála, není žádná organizace ani integrace hudební scény potřeba. Přesto všechno, co je nyní jinak a blbě, se základní smysl hudby neztratil.
Co je pro vás tedy základním smyslem hudby?
Uf! To jsem si naběhl! (smích) V souvislostech, ve kterých se bavíme, se mi chce říct, že svoboda. Když pominu potřebu nějakého uměleckého vyjádření, vždycky si u téhle otázky vzpomenu na jednu londýnskou konferenci o hudebních subkulturách plnou panelů a workshopů, kde všichni z různých úhlů dva dny pitvali společenské, politické a historické přesahy hudby. A najednou tam na jedné přednášce zaznělo: Položte si otázku, jaký máte vztah k hudbě? Proč a při jakých příležitostech ji vůbec posloucháte? Ona je to možná blbost, ale schválně to zkuste. Znám jen málo věcí vzbuzujících emoce tolik jako hudba. Pojíme si ji se svými prožitky a životními obdobími: Od prvního vzdoru rodičům, přes první pusu až po melodie, které nám mají hrát na pohřbu.
Krom estetické funkce je hudba unikátní v tom, že dokáže změnit náladu, atmosféru, dokáže na člověka působit úplně výlučným způsobem jako žádný jiný druh umění. Melodie a rytmus jsou jazyk, který tu byl pravděpodobně ještě dřív než řeč. A ať už vzniká na nejsoučasnější nástroje nebo na ty tradiční, zůstává hudba jedním z nejstarších rituálů. Vnímáme ji osobně a zároveň společně. Nejsem si jist, zda tuším, jaký je její smysl, ale zkuste tu otázku obrátit a představit si život bez hudby. A zjistíte, že je to blbost.
Jak zvládá situaci kolem koronaviru hudební publicista, který tím, že nejsou koncerty a festivaly, přišel o část své práce?
My jsme to jako hudební časopis pocítili tak, že jsme přišli o inzerci. Obsah nabízíme zadarmo. A šest let jsme žili především z toho, že je nějaká festivalová a koncertní sezóna a od ní se odvíjí inzerce. Z hudebního sektoru se navíc začínají odklánět i větší značky, protože v roce 2021 to ještě na žádné velké akce nevypadá. Problémy, které jsme museli řešit, byly opravdu existenční, protože jsme se zatím snažili být skutečně nezávislé médium, nečerpat granty, vydělat si sami na sebe. Z vládních opatření nám jako hudebním novinářům nepomohlo nic, protože se na nás nevztahuje pomoc kulturnímu průmyslu ani žádná jiná. Jako časopis jsme nezastavili provoz, protože dál vycházíme a naštěstí máme pořád o čem psát. Pořád se objevují skvělé nové desky i témata.
Přinesla současná krize hudebnímu sektoru i něco pozitivního?
V posledních měsících vyšlo skutečně ohromné množství skvělých desek. A podle rozhovorů se zdá, že i díky tomu, že na ně měli muzikanti najednou čas a inspiraci. V tomto ohledu jsem hodně zvědavý i na rok 2021. Hudebníci se zastavili. Nepřejížděli z koncertu na koncert, nepřelétávali mezi městy, nebyli z toho vyčerpaní. Jsem zvědavý, co z toho vznikne, na všechny ty experimenty a využívání technologií nebo naopak na návrat k velmi intimním věcem.
A pro hudebního novináře z toho vyplývají nějaká pozitiva?
Ubyly kocoviny po koncertech. A třeba, co se týče rozhovorů, dostal jsem se ke spoustě zajímavých světových jmen, protože mají interpreti více času. Pro mnohé z nich není Česká republika obyčejně úplně zajímavým trhem, pokud sem nejedou zrovna koncertovat a nepřiměje je k tomu promotér. A i to byl v posledních letech už problém. Teď si na nás čas udělali. Navíc se rozhovory z mnohdy dost nepříjemných a neosobních telefonních linek přesunuly do videokonferencí. A když muzikanti sedí doma nebo ve svém studiu, je to samozřejmě bezprostřednější a pro výsledek i čtenáře lepší.
Kdo si například udělal čas?
Velkou radost jsem měl z rozhovoru s Mikem Skinnerem z The Streets. Kolegyně nedávno nabírala rozhovor s britským zpěvákem Yungbludem, který před pár dny vydal novou desku. To je naprosto aktuální interpret, o kterém píší všechna britská média, ve stejné chvíli, kdy dává rozhovor i nám! V lednovém čísle vyjde rozhovor se Slowthaiem, který chystá nové album, které jsem měl už možnost slyšet a protože je to pod embargem, můžu říct jen to, že bude stát za to. Podobné to bylo s rozhovorem a novou deskou kapely IDLES, což byla na nezávislé scéně neskutečně sledovaná věc. Jejich desku jsme měli k dispozici tři měsíce předem. To jsou věci, které se ještě v roce 2019 příliš neděly. To bychom hledali jen nějaký malý časový slot, jestli náhodou nezbude na Českou republiku. Takže z hlediska obsahu v roce 2020 nouze určitě nenastala.
Na podporu Headlineru jste na podzim rozjeli na HitHitu kampaň, během níž se vám podařilo vybrat ještě více, než byl váš původní cíl – 250 tisíc korun. Jste na těchto penězích existenčně závislí?
Jsme na nich existenčně závislí. Oproti plánu, který jsme na letošek měli, jsme přibližně milion korun v mínusu na příjmech z inzerce. To nemusí být příliš peněz pro velká média, ale pro nás ano. Museli jsme zredukovat kmenovou redakci, snížit platy sami sobě i externistům, přesto jsme ale na podzim najednou stáli před rozhodnutím, jestli pokračovat dál nebo ne. Proti krizi jsme se možná až obsesivně pořád snažili stavět nějakou aktivitou a prací. Spustili jsme nový web, přišli s novou a mnohem lépe fungujícíc aplikací, začali natáčet podcasty a zjistili jsme, že přestože obsah máme a roste nám neustále čtenost, neumíme to v současné situaci zobchodovat. I tak jsme se dlouho rozhodovali, jestli do kampaně na HitHitu jít.
Proč?
Opravdu jsme uvažovali o tom, jestli si v této situaci říkat o peníze na hudební časopis, který není pro nikoho nezbytnou věcí. Na druhou stranu čtenářům nabízíme skoro sedm let spoustu obsahu zdarma. Pro nás není cestou schovávat obsah za nějaký paywall a tvářit se exkluzivně. Tak jsme zkusili HitHit, ať nám dají čtenáři vědět, zda jim za to stojíme a uvidí se. A během čtrnácti dnů jsme byli za polovinou vybrané částky. Ta finanční stránka je ale jen jedna věc, i když důležitá, protože opravdu nevím, jak dlouho bychom jinak vydrželi. Ještě větší hodnotu pro nás měl signál, že lidi Headliner zajímá, protože jim stojí za to přispět na jeho provoz. A to je velmi příjemné zjištění.
V jaké kondici je česká hudební publicistika?
Myslím si, že lidí se zájmem psát o hudbě je dost. Mnoho z nich má nadšení, spousta i dávku talentu ke psaní. Hudební publicistika je na tom lépe, než se říká, jakkoliv je často fanouškovská, příliš elitářská nebo se z věcí snaží dělat zbytečnou vědu. Pořád je to, co se psaní týče, nejvášnivější obor, co znám. Moc rád čtu třeba texty od Ondřeje Horáka, který umí vyhmátnou zajímavá témata a jít v nich hodně do hloubky. Píše zaníceně i sugestivně a jeho texty mají rytmus. Je tu Vojta Tkáč, který ovládá řemeslo a dovede přiblížit témata kapel svojí generace. Šárka Hellerová se za poslední měsíce neuvěřitelně vypsala a v rozhovorech umí z muzikantů citlivě vytáhnout i to, co by jinak neřekli. Michael Švarc, který dovede psát o popu nebývale věcně a střízlivě… A to mluvím jen o okruhu mladších autorů, kteří píšou pro Headliner, protože jejich texty důvěrně znám. Ty ostatní mi třeba představí nová kategorie pro novináře do sedmadvaceti let hudebních cen Vinyla. Pokud bych měl české hudební publicistice něco přát, tak snad jen víc novinářského přístupu. Jak v psaní, tak ve výběru a zpracovávání témat a ctění novinářských žánrů. Spousta začínajících autorů si myslí, že hudební žurnalistika jsou jenom recenze. Ty by podle mého měli psát jenom ostřílení autoři.
Jaká hudební média čtete?
Já čtu především Headliner, protože ho po letech zase celý edituji. (smích) Ale abych odpověděl vážně a vynechal obvyklá klišé od Pitchforku po NME, tak jsem přesvědčený, že nejlepší kulturní rubriku s hudebními články má u nás v tuto chvíli aktualne.cz, kde jsou opravdu velmi chytře nakombinované texty týkající se mainstreamu s těmi zaměřenými na okrajovější žánry. A to si myslím, že je princip, který je strašně důležitý a který ctíme i v Headlineru. Nestydíme se psát o věcech, které jsou známé, slavné, populární a leckdy třeba i podbízivé. Vedle nich dáváme prostor věcem, které jsou na začátku a ještě nikdo neví, jestli se chytnou nebo ne. Nevytváříme žádné ghetto, ale prostor, kde se mohou potkat různé žánry.
Vidíte teď na české hudební scéně nějaké zajímavé objevy, které byste doporučil?
Spoustu! Před rokem a půl jsme začali dělat rubriku Feedback, kde recenzujeme všechny nahrávky, které nám kapely pošlou. Dorazila nám obrovská spousta nahrávek, které poctivě řadíme a když na ně přijde řada, tak recenzujeme. Já nejsem z podstaty úplně hledač nové muziky, jsem v tomhle líný posluchač, ale díky této rubrice jsem zjistil, kolik skvělé muziky, které si nikdo nevšimne, u nás vzniká. Jsem rád, že jsme pro ni alespoň tenhle prostor vytvořili. A máme s touhle rubrikou ještě velké plány.
A kdybyste měl jmenovat?
Teď máme ve Feedbacku třeba skupinu Méta Monde a její skvělé album. Říkám si, kde se tady vzala takhle hotová kapela? Velmi zajímavá je třeba skupina Billow, příští rok by se mohlo na alternativní scéně dost mluvit o Moonshye. A i v popu se obecně objevilo mnoho mladých zpěvaček typu Annabelle nebo Karin Ann, které jsou na začátku své kariéry a je dost možné, že je časem začne poslouchat mnohem víc lidí.
To je zajímavé, protože lidé z hudebních vydavatelství si stěžují, že je ženských interpretek spíš málo.
Když teď zamíříme k Cenám Anděl (pozn. red. Honza Vedral je předsedou České hudební akademie, která ocenění uděluje), tak musím říct, že kategorie Interpretka roku byla v některých ročnících už v orientačních seznamech pro akademiky opravdu chudá. A s trochou nadsázky jsme skoro pochybovali, jestli se nám povede shromáždit dostatečný počet desek k výběru. Letos je ale jisté, že to bude jinak. V roce 2020 konečně vyšlo tolik skvělých ženských desek a jsem hodně zvědavý, jak to v téhle kategorii dopadne.
Když se podíváme na tu nejmladší generaci, objevila se talentovaná Amelie Siba s nenápadnou ale silnou deskou. Vedle toho jsou popové věci, jako je nová Lenny nebo Kateřina Marie Tichá, která je pro mě velkým úkazem pro českou populární hudbu. Skvělá je Řeka od Lenky Dusilové, ale i Dvě slunce od Anety Langerové. Nenápadná ale hotová písničkářka je Sarah & The Adams. A taková Katarzia by mohla bodovat alespoň ve slovenském albu.
Zmínil jste, že jste líný posluchač. Daří se vám držet krok s dobou?
Když si otevřu trendy na Youtube, myslím si, že se mi to rozhodně nedaří. Ale vždycky si říkám, že novost není všechno. Ve mně dokáže vyvolat radost vlastně jakákoliv hudba. Coby posluchač se pořád snažím dovzdělávat v hudební historii, protože i v ní toho pořád nacházím tolik… Zabývat se jen tím, co je teď, mi přijde krátkozraké. Co se týče mladé hudby, tak jsem člověk, který dá hodně na doporučení a samozřejmě nějaké zaujetí. Určitě sám neprocházím blogy, abych slyšel všechno jako první, nikdy jsem tu potřebu neměl. Radši si ráno pustím třeba BBC Radio 6, přečtu si, o čem píšou moji oblíbení autoři nebo co mi pošlou kolegové do redakční diskuse. Prostě věřím, že dobrá hudba si mě jako posluchače i jako autora dřív nebo později stejně najde.
Jaký moment v historii Headlineru vás nejsilněji zasáhl?
Odchod Vojtěcha Lindaura, se kterým jsme dělali „časopis v časopise“ Tři veteráni. A taky náš první Hithit, ve kterém nám čtenáři poslali 600 tisíc korun. Nevěřil jsem, že je něco takového možné. A z těch osobnějších? Nedávno jsme s vydavatelem Danym Stejskalem vzpomínali, jak jsme dostali pozvání do Londýna na koncert Rolling Stones a během třiadvaceti hodin absolvovali euforickou jízdu, během které nás protáhli zákulisím a stáli jsme hned pod pódiem. Celkově to byl opravdu zážitek, ke kterému jsem se dostal jen díky tomu, že pracuju zrovna pro Headliner. A když už jsem mluvil o Vojtěchovi, musím říct, že vůbec nejinspirativnější událostí novinářského života pro mě zůstává hudební festival Glastonbury. Nikdy mu nepřestanu být vděčný, že mi před lety nabídnul, abych se stal součástí jeho pověstné výpravy do Piltonu. Chtěl bych umět popsat, čím vším to pro mě byl zlomový zážitek.
A když je řeč o zlomových zážitcích, musím ještě zmínit i šanci, kterou mi dal Meky Žbirka, když mě oslovil, abych napsal jeho biografii a otevřel mi tím úplně nový svět a rozměr psaní. Díky tomu jsem pak mohl psát i o Ivanu Královi.
Jak vlastně vznikla vaše spolupráce s Ivanem Králem? Byl to váš sen?
Vůbec ne. Vzniklo to velmi pragmaticky. Zavolal mi Roman Helcl, kytarista z November 2nd, jestli neznám někoho, kdo by chtěl napsat biografii Ivana Krále, že to Ivan zjišťuje. Tak jsem odpověděl, že nevím, proč se tak hloupě ptá, že bych ji samozřejmě okamžitě rád napsal sám. (smích) Pak jsem prošel testovacím kolem a knížka mohla začít vznikat. Akorát jsem na ni měl velice krátký čas. Začali jsme v říjnu nebo v listopadu a do května měla být vytištěná. Nakonec vyšla v říjnu. Až později jsem se dozvěděl, že Ivan od začátku věděl o své diagnóze a doktoři mu nejdřív řekli, že má čas do toho května. Nakonec vydržel ještě déle a dočkal se i křtu, na kterém došlo k jednomu z nejúžasnějších momentů, které jsem v hudbě zažil.
Povídejte…
Ivan Král byl během křtu doma v Ann Arbor v Michiganu, ale propojil se s námi elektronicky do Prahy do klubu Famu. Na křtu hrál Ivanův český sideman Honza ‘Ponorka‘ Ponocný. Nejdřív jsme si s Ivanem povídali a on pak zůstal připojený, aby si Honzu poslechl. Ve chvíli, kdy spustil Dancing Barefoot od Patti Smith, vzal Ivan k překvapení všech do ruky akustickou kytaru a začal přes FaceTime hrát doprovod. Ponorka o tom vůbec nevěděl, protože stál zády k obrazovce. Pak zvukař Martin Černý Ivana vytáhl a Honza se začal překvapeně rozhlížet, co mu to z těch jeho looperů leze. Zpoždění nezpoždění, tohle byl skutečně magický okamžik, navíc tak typický pro Ivanův neuvěřitelný životní příběh. Seděl v obýváku v zemi, kam emigroval, a hrál přes oceán do země, kde se narodil jen tak na španělku svou nejslavnější skladbu. V tu chvíli nikdo z nás netušil, že jsme svědky vůbec posledního koncertního vystoupení světově nejproslulejšího českého rockera. A stejně nás z toho všechny mrazilo.