„Byl jsem jako plnokrevník ve startovacím boxu,“ říká herec Filip Cíl, který musel během lockdownů vyměnit divadelní prkna za práci ve skladech. Nyní už opět září na jevištích a touží po další roli před kamerou. Jaké bylo překročit hranice vlastní sociální bubliny? Co pro něj znamená folklór, kterému se věnuje už od dětství? A jak to vlastně dopadlo se snímkem Poslední z Aporveru, ve kterém měl ztvárnit hlavní roli? Čtete v našem rozhovoru!
Vypadá to, že se konečně rozjela pořádná divadelní sezóna.
Nechci to zakřiknout, ale snad před sebou máme ještě aspoň měsíc. (smích)
Jste pozitivní…
Jsem pragmatický. Už jsem doufal tolikrát a mockrát jsem se zklamal, takže jsem připravený na nejhorší.
Co jste dělal v době, kdy byla kvůli koronaviru zavřená divadla a nemohl jste hrát?
To je zajímavá otázka. Počítal jsem a došel jsem k tomu, že jsem měl celkem devět různých zaměstnání. Postupně jsem pracoval ve třech skladech. V době, kdy to bylo povolené, jsem také doučoval malé děti na housle a na Mezinárodní konzervatoři jsem chvilku dával kurzy herectví. Měl jsem prváky spolu s paní Veronikou Žilkovou. Když se to dalo, hrál jsem s cimbálovou muzikou. Ale hlavně ty sklady. Prostě rozmanitá práce.
To jste si asi vyzkoušel něco, co jste si nikdy nemyslel, že byste mohl dělat, že?
V to jsem ani nedoufal. Ale na druhou stranu jsem rád, protože na tom byli lidi – i moji kamarádi a známí – daleko hůř. To jsou pak jiné příběhy. Telefonoval jsem si s Jirkou Strachem, povídal mu o práci ve skladu a on říká, že to musí být skvělé. Nejdřív jsem si myslel, že si ze mě dělá srandu, ale nedělal, prý tam potkávám různé charaktery, se kterými bych se normálně nesetkal. A v tom měl ohromnou pravdu. Od té doby jsem na to začal nahlížet z trochu jiného úhlu. Bylo to pro mě takové studium. Jako herec neustále pozoruji lidi a jejich reakce a tohle pro mě byla studnice nejrůznějších charakterů. Po desetihodinové šichtě jsem přišel domů, dal si jídlo, otevřel pivo a psal si poznámky o lidech, svých spolupracovnících.
Vy jste díky tomu vystoupil ze své sociální bubliny a komunikoval jste s lidmi, s nimiž běžně nedostanete příležitost si promluvit.
Jak jsem již říkal, poznal jsem tam lidi, kteří na tom byli mnohem hůř než já. Bavil jsem se tam třeba s bývalým výčepákem z Kladna, který přišel jednoho dne do práce a šéfka mu oznámila, že má odevzdat klíče od skříňky a kód od hospody. Zítra už nechoď, tady máš výpověď. Hospoda ze dne na den zavřela, chlapík dvě děti, hypotéka a v rozvodovém řízení. Dělá dvanáctihodinové směny a je polomrtvý. Ve 40 letech vypadá na 60. Najednou jsem si uvědomil, že jsem na tom ještě dobře.
Vy jste navíc věděl, že je to pro vás jen dočasné řešení.
Jasně, nebo jsem v to alespoň doufal.
Jak po takových zážitcích vnímáte komentáře, které se objevovaly o hercích na sociálních sítích? Že si konečně vyzkouší pořádnou práci?
Já tohle nemám vůbec rád. Nesnáším slovo ‘bohém‘ nebo ‘herec‘ v tom negativním slova smyslu. Myslím si, že lidi, kteří takové komentáře píší, se logicky podívají na sociální sítě, kde některé celebrity, vůbec nechci jmenovat, hrozně brečí, že nemají představení, ale pak posílají fotky v plavkách z Malediv. To jsou většinou lidi, kterým zrušili tři představení nebo jeden koncert v roce, který jim však vydělá na další tři roky.
Sám sebe považuji za řadového herce, který pracuje představení od představení. Ta najednou nebyla, proto jsem se musel zařídit jinak. Takže mě ty komentáře přijdou nespravedlivé a mrzí mě to.
I v médiích se většinou psalo o celebritách, které odjely kvůli koronaviru na dovolené. Méně už o těch, kteří museli změnit profesi a jít dělat třeba do skladů jako vy.
Protože o tom nikdo neví, moc lidí se tím nechlubí. Třeba Míra Nosek jezdil přidělávat lavičky na dálnici k Devíti křížům, Tomáš Kůgel, se kterým moderuji Studio Kamarád, rozvážel jídlo. Myslím, že herci si prostě poradí.
Myslíte si, že je to třeba tím, že veřejnost pořádně netuší, co vše herecká profese obnáší?
Myslím si, že většina nemá ani tušení. Od svých 17 let jsem na volné noze, bez angažmá v divadle. To znamená, že když třeba dva měsíce zkouším divadelní představení, tak chodím denně na čtyřhodinové zkoušky, ale zadarmo. Navíc se nejedná o žádnou pohodlnou práci v kanceláři, někdy je to dost náročné fyzicky i psychicky. Hrozně rád bych jednou dostal příležitost to těm lidem pořádně vysvětlit.
A pak obletí médii zpráva o festivalu v Karlových Varech, kde se herci prochází po červeném koberci a při zahájení v Thermalu to vypadá, jako kdyby pro ně neplatila pravidla pro nošení respirátorů. Nezkresluje třeba i tohle představu o herecké profesi?
Určitě ano. Když měsíce čtete a slyšíte, jak je na tom kultura špatně, a pak se stane tohle… Mě osobně to strašně naštvalo. Původně jsem tam chtěl jet kvůli Johnnymu Deppovi, protože ho bytostně miluji, líbí se mi, jak hraje, a moc mu držím palce. Ale pak přišly tyhle kauzy a už se mi tam nechtělo.
Když jste se zmínil o Johnnym Deppovi, jak vnímáte všechny ty kauzy, které se s ním pojí?
Mám chuť zabíjet lidi, kteří tohle dělají. Tyhle kauzy jsou úplně likvidační. Když chce někdo v téhle branži jednoduše zničit člověku život, tak to udělá přesně takhle. Když se vše začalo řešit, tak jsem to hodně prožíval a chtěl jsem Johnnyho podpořit. Mám dokonce rozepsané dva dopisy a jeden email. Byl jsem v něm osobní, psal jsem o tom, že ho sleduji, znám všechny jeho filmy a že bych mu chtěl alespoň takhle na papíře vyjádřit podporu a poděkovat. Takový já jsem. (smích)
On je podle mého opravdu geniální, vymyslel několik postav, má svůj osobitý styl. V případě, že v herectví není kus z vás, tak je to o ničem. Kam on to dotáhl jen s Jackem Sparrowem, to je za mě fenomenální figura. Ale třeba takový film Ed Wood. Nabídli mu, aby hrál v kasovním trháku Interview s upírem, poprvé mohl hrát s Bradem Pittem. A on to odmítl a šel točit s Timem Burtonem černobílý nízkonákladový film o nejhorším režisérovi všech dob. To je přece nádhera.
Jak jste na tom teď časově?
Teď vlastně nijak. (smích) Rozjela se představení v divadlech i zájezdy, které jsme museli kvůli koronaviru několikrát posouvat. Nejdřív o čtvrt roku, pak o půl, pak o další dva měsíce. Teď to doháníme a opravdu mám kolem dvaceti představení v měsíci.
Jaké pro vás bylo vrátit se po takové době na jeviště? Neměl jste trému?
Samozřejmě měl. A absence divadla se překvapivě odrážela i při natáčení Studia Kamarád, které naštěstí běželo i během koronaviru. Jak jsem nehrál divadlo, tak jsem najednou začal mít strašnou trému i při nahrávání před kamerou. Přitom to jsou písničky, moderace pro děti, sranda, prostě příjemná práce. Začal jsem stresovat, jestli nejsem moc nahrbený, neustále jsem se přehnaně kontroloval. Jako kdybych bez dvaceti představení měsíčně ztrácel soudnost. (smích)
Ale abych se vrátil k divadelním pódiím. Po lockdownu jsem hrál jako první představení Drobečky z perníku, kde mám jen dva krátké dialogy se Simonou Stašovou. A před představením jí říkám, že kdybych tam náhodou zatancoval nebo zazpíval písničku, která tam nepatří, tak to není tím, že bych se zbláznil, ale že jsem dlouho nehrál a hrozně se na jeviště těším. Byl jsem jak plnokrevník ve startovacím boxu. (smích)
Studio Kamarád moderujete už od roku 2012, což bude příští rok deset let. Pořád vás to baví?
No jasně. Ono se i Studio Kamarád postupně vyvíjelo, procházelo různými formami. Pak se to vypilovalo a v té formě, co jedeme teď, to zabírá a nás to baví. S Tomášem Kůgelem ve Studiu pracujeme i na muzice. Co se týče hudby, tak do toho můžeme tak trošku mluvit, což je příjemné, že nám natolik důvěřují. Velmi si toho vážím i po těch deseti letech.
Hrajete také v několika pohádkách, takže často oslovujete dětské publikum. Jaké se s ním pojí specifika?
Dospělí se vše snaží omlouvat a většinou spíš podpořit. Jsou to manipulátoři. Víc přemýšlí. Děti řeknou rovnou, když se jim něco nelíbí. Ale tahle nemilosrdnost je pro kritiku vlastně dobrá, ohromně inspirující, ale musíte si dát zkrátka velkého majzla. Bytostně nenávidím projekty, a opět nebudu jmenovat, kde se na děti šišlá a mluví se s nimi jako s hloupými. Pro mě je dítě absolutně rovnocenný partner, který vám odpovídá a reaguje na vás. Takže ano, oslovovat dětské publikum je specifická disciplína. Myslím si, že ne každý ji může zvládnout. Natáčet film pro dospělé je samozřejmě něco úplně jiného. A když si vezmu třeba pohádku Šťastný smolař, kterou točil Jiří Strach a ve které jsem hrál, tak v ní jsou přesahy, aby se líbila jak dětem, tak dospělým. A to mám nejradši.
Je těžké udržet pozornost dětí?
Určitě. Pracuji také ve folklórním souboru Rosénka, který vede moje máma. Občas jí pomáhám, korepetuji, vezmu za ní hodinu. Díky tomu mám zkušenost s dětmi různých věkových kategorií. Jsou tam děti, kterým jsou třeba čtyři roky, někdy i mladší, úplná přípravka. Pak jsou tam starší, teenageři i dospělí. Takže v tom mám docela přehled. A každý rok jsou ty zkušenosti jiné. Je vidět, že s některými rodiče vůbec nepracují, nezpívají jim. Já si neumím představit, že když jsem byl prcek, že by mi máma den něco nezazpívala nebo nevyprávěla. Je smutné dívat se, jak jsou ty děti pořád přilepené k mobilům. A to jsou opravdu třeba pětileté děti, kterým to nenávratně poškodí mozek. Abych se dostal zpět k vaší otázce, tak udržet dětskou pozornost je strašně těžké, ale není to nemožné.
Musí být ale náročné pro člověka moderujícího televizní pořad zaujmout děti, které mají na tabletech a mobilech celý internetový svět, kde si mohou kdykoliv pustit jakékoliv video chtějí.
Dnešní doba je velmi virální. Dřív byl svátek, když jsme si zapnuli televizi a mohli se v neděli kouknout třeba právě na Studio Kamarád. Dneska už polovina dětí televizi vůbec nemá. Než přijedu z Kavčích hor domů, už jsem na internetu, děti si to posílají. Mně je 32 let a stane se mi, že do Rosénky přijde devítileté dítě, které by mě mohlo učit, jak mám pracovat se svým mobilem.
Natáčíte v současné době něco?
Teď bohužel ne, ale už bych strašně rád něco natočil. Opravdu mi to chybí. Měl jsem období dlouhé asi pět let, kdy jsem pořád jen točil, nic jiného jsem nedělal. Pak najednou střih a teď mám zase jenom divadlo. Už bych to chtěl trochu promíchat.
Když jste po tolika letech před kamerou šel do divadla, musel jste se přeučovat?
Úplně! Paradoxně jsem na konzervatoři studoval divadelní herectví. Pak jsem dostal nabídku na natáčení před kamerou, a najednou bylo všeho moc, musel jsem ubírat. Pak jsem přišel na zkoušky divadelní inscenace Mnoho povyku pro nic v Divadle v Dlouhé, které má kapacitu nějakých 450 diváků. A tam jsem byl zase najednou moc tichý. Musel jsem se přeučit podruhé. (smích)
Samozřejmě je také rozdíl, když hrajete Mnoho povyku pro nic v Divadle v Dlouhé, nebo komorní představení Odvolání v Divadle v Řeznické, kde hraji s Mirkem Táborským pro 80 lidí, přičemž první řada mi kouká do nosu. To je zase už spíše filmové herectví.
A jaké inscenace máte radši? Ty komornější, nebo ty výpravnější?
Já mám rád všechno, to opravdu nejde říct. V Divadle v Dlouhé jsme dělali kromě zmiňovaného Povyku třeba 407 gramů z Bohumila Hrabala, výborná věc. Uváděli jsme kabaret, který také režíroval Jan Borna, byla to předposlední věc před tím, než zemřel. Ty zájezdy byly zážitek – 15 až 20 herců, navíc mezi ‘Dlouhány‘ vždycky panoval skvělá chemie, byla to opravdu skvělá parta. No a potom jedeme s Mirkem Táborským ve dvou a s malinkatou dekorací, kterou tvoří stůl, židle a kazatelna, nic víc. Vystoupili jsme takhle třeba v Akordu v Ostravě, kam přišlo 550 lidí. Kapacita zaplněná, spousty přístavků. No a fungovalo to úplně stejně jako v malém divadle. Takže nevím. Z divadelních her, ve kterých hraju, není jediná, kterou bych neměl rád.
Je nějaká hra, kterou si užíváte v současnosti úplně nejvíc?
Ty jsou dvě. První se jmenuje Benátky pod sněhem a hraji v ní spolu s Mírou Noskem, Lucií Štěpánkovou a Veronikou Arichtevou. Je to francouzská komedie, hodinu a půl dlouhá fraška. Tak ta mě opravdu baví. No a druhá je zmiňované Odvolání s Mirkem Táborským, které uvádíme již pátou sezónu. V Divadle na Fidlovačce pak hraji takový bonbónek – francouzskou frašku Kdo je pan Schmitt? – shodou okolností také s Mírou Noskem. A mám za sebou premiéru, na kterou jsem se opravdu hodně těšil. S tou má také co dočinění Míra Nosek, tentokrát v ní však nehraje, ale režíroval ji. Je to komedie, jmenuje se Přátelák a hrozně moc bych na ní chtěl všechny pozvat, protože si myslím, že je to velká pecka.
V průběhu září se s divadelními premiérami doslova roztrhl pytel. Jen Praha nabízela několik nových představení denně…
Byl to hrozný mordor. (smích) Nevím, co se zbláznili třeba v Městských divadlech pražských, kde za koronu nazkoušeli snad sedm her, které ale teď nemají kdy hrát. Třeba ten Přátelák jsme zkoušeli od ledna do března a museli jsme to v sobě držet až do září. A už tak jsem měl pocit, že si bodnu nůž do krku. Nechápu lidi, kteří jsou schopni v sobě hru držet třeba rok a půl.
Mnoho divadelníků navíc říká, že inscenace dostane konečný tvar až poté, co se zahraje před diváky.
No jasně! Když je to drama, tak to ještě nějak fungovat může. Ale když je to komedie, která je založena na reakcích publika, tak se to nedá. Mirek Táborský říká, že si inscenace sedne až po desáté repríze. A tak to opravdu je.
Jak už jste říkal, tak nemáte nikde angažmá, hrajete ve více divadlech najednou. Máte nějaké, kde se cítíte opravdu jako doma?
To bylo právě Divadlo v Dlouhé. Teď už je to bohužel smutná minulost. Hrál jsem tam tři inscenace, ale teď mi žádná další hra nebyla nabídnuta. Tam to bylo samozřejmě spojeno také s tím, že jsem tam odehrál své první vystoupení na profesionálním divadle, navíc hned Shakespeara. To divadlo je navíc krásně situované, oplývalo vynikajícím repertoárem, takže domov? Nejspíš tam.
Když se podíváme na chvilku k filmu. Dá se říci, že je vaším dvorním režisérem Jiří Strach? Natočili jste spolu hned několik projektů.
No teď ne, protože jsem pět let nic nenatočil. Slyšíš, Jirko? (smích) To samozřejmě přeháním, troufnu si tvrdit, že se máme rádi. Jsem mu velmi zavázaný. Chvilku jsem točil Ulici, to jsem byl ještě na konzervatoři, pak přišla Zdivočelá země s Hynkem Bočanem. Poté si mě Jirka hned vytáhl do pohádky. Řekl mi, že mám někam přijít, já přišel, a najednou jsem točil pohádku na Šumavě. Je to výborný člověk, dobrý kamarád a skvělý režisér. Vděčím mu za spoustu rolí i zážitků. Hodně jsem se od něj naučil.
Máte ještě nějakého českého režiséra, se kterým byste rád natáčel?
Já jsem teď ve fázi, kdy mám opravdu po filmech absťák. Takže bych vzal cokoliv hezkého. Jsem jako houba, opravdu mě baví nasávat charaktery. Když jsme zkoušeli nějaké představení, tak jsem si o roli našel úplně všechno. V Řeznické hrajeme s Nelou Boudovou představení Ve smyčce, které je o americké herečce Tallulah Bankhead. Nechal jsem si o ní z Ameriky poslat životopis, snažil jsem se naučit její základní herecký postup, který je v té hře popsaný, ale chtěl jsem si to i přečíst. Tyhle věci beru nesmírně vážně. Takže bych teď chtěl opravdu točit nebo zkoušet s kýmkoliv.
Takže byste přijal i roli v nekonečném seriálu?
Jo, jasně. Kdo si dnes může vybírat? Možná ti, co posílají utrápené vzkazy z Malediv. Ale já v takové pozici nejsem.
Vy byste si prý rád zahrál nějakého záporáka. Máte vyhlédnutou nějakou konkrétní postavu?
Mám vysněnou roli, co se týče divadla. A ta není záporná. Jedná se o Merkucia z Romea a Julie. Podle mého ho musel nechat Shakespeare zabít, protože by byl jinak daleko výraznější než Romeo. Tak toho bych si přál zahrát. Ale záporáka vyloženě vyhlídnutého nemám. Obecně by se mi líbilo nějaké ztělesnění zla, někoho zabít nebo někomu ublížit. Nejlepší filmový záporák byl podle mého Christoph Waltz v Hanebných panchartech. Jak se pořád usmíval, nezamračil se ani v těch nejvypjatějších momentech, přestože symbolizuje zlo. To je neskutečné.
Ztvárnil jsme hlavní postavu kontroverzního snímku Poslední z Aporveru, který nikdy neměli šanci diváci vidět, protože zůstal nedokončený, ačkoliv byl velmi očekávaný a zejména velmi nákladný.
To je pravda, to je vtipná kauza. Tak dva roky zpátky šel film do aukce, ale nikdo si ho samozřejmě nekoupil, protože je nedodělaný a peníze z něho jsou pryč. Já vím moc dobře, kde jsou. Bohužel nejsou u lidí, kteří se na snímku intenzivně podíleli.
Můžete jmenovat?
Klidně budu jmenovat. Má je samozřejmě Tomáš Krejčí. Dodnes nechápu, co je to za člověka. Vlastně mi nikdy osobně neublížil, což je na tom děsivé. Nijak jsme se nepohádali, ani fyzicky neublížili. Akorát může za to, že to teď prostě není. Přitom točí videoklipy, které vypadají pěkně. Nevím, jak to mohlo takhle dopadnout.
Ona i myšlenka Posledního z Aporveru nebyla špatná, inspirace poetikou Karla Zemana…
Myšlenka to byla výborná. Navíc to mělo mít premiéru v době, kdy šel do kin první Avatar. A jako český ekvivalent měl přijít Poslední z Aporveru. To byl skvělý nápad. Někdy v té době jsem šel se slečnou do kina a jak jsou na začátku trailery, tak tam najednou vidím sebe, že bude za měsíc premiéra. Koukal jsem na teaser filmu, o kterém jsem věděl, že za měsíc rozhodně premiéru mít nemůže. Nechápal jsem to.
Postupně jsem prošel různými fázemi. Nejdřív jsem byl naštvaný, pak entuziastický – snažil jsem se udělat vše pro to, aby se film dodělal. Pak jsem přešel do fáze smutku a následovala rezignace. Teď už je mi to jedno. Samozřejmě mě to pořad mrzí, protože jsem dnes mohl být už úplně jinde. Nad tím jsem také párkrát bilancoval.
Vy jste tam měl mít hlavní roli, navíc se mělo jednat o přelomový snímek.
Tři čtvrtě roku jsem strávil natáčením. Dva měsíce jsme měli choreografické tréninky, akrobatické průpravy s kaskadéry, boje, všechno! Jenže pak se zjistilo, že nejsou záběry, že Tomáš Krejčí jel s kamarádem na Havaj točit mraky, protože je tam prý dobrá oblačnost a do toho filmu by se prý děsně hodila. No tak jeli na Havaj natáčet mraky. Kdybyste se mě na tohle zeptali před šesti lety, tak bych se asi cukal a byl naštvaný. Ale teď je mi to opravdu úplně jedno. Jak říká moje máma – jsem už dost starý na to, abych trávil čas s lidmi, kteří mě nezajímají.
Pojďme na závěr k trochu příjemnějším věcem. Vy děláte folklór, jak jste již říkal. Máte na to čas?
Během lockdownu musela být Rosénka zavřená, protože funguje jako klasický kroužek. Takže děti přišly v září a už za měsíc jsme museli zavřít. Musely se vracet peníze, bylo kolem toho strašné papírování, které nesnáším. Ale teď jsme se s mámou trošku zbláznili. (smích) Rosénka bude mít za rok a půl čtyřicáté výročí, tak jsme se rozhodli, že nahrajeme cédéčko. Pak jsme zjistili, že máme příliš věcí, které na něj chceme nahrát, tak jsme skončili u toho, že cédéčka budou dvě. Takže ano, mám na to čas a pořád mě to baví. Je to můj útěk do dávných dob. Neexistuje den, kdy bych si alespoň v hlavě nezpíval nějakou písničku. Bez toho to nejde.
Vy dokonce jezdíte sbírat staré lidové písně.
Na to teď nebyl bohužel příliš čas. Přes čtyři roky už jsem takhle nikde nebyl. Jinak jsem ale dvakrát ročně někam vystřelil alespoň na víkend. I na Slovensko, učit se tancovat. Vzal jsem krosnu, lahev slivovice, housle a jel jsem se vyspat na seno do chalupy, kde jsem věděl, že třeba žije stará tetička, jejíž tatínek kdysi vedl cimbálovou muziku.
Je to pro vás určitá forma odpočinku?
Určitě. Působím také v cimbálové muzice, se kterou každý rok poslední srpnovou sobotu vyjíždíme na Valašsko. Je tam hřebenová cesta a na ní se nachází chalupa, která dříve patřila rožnovskému skanzenu. Před pár lety ji odkoupil soukromník, který tam žije, má tam ovce, slepice, dělá beraní guláš, čepuje pivo. A my tam vždy na konci srpna jdeme túru a zahrajeme si tam, uprostřed lesa. Takový poslední prázdninový odpočinek. Folklórem tedy opravdu odpočívám.
Říkal jste, že u sebe máte vždy nějakou knížku. Platí to i dnes?
Dneska ne, protože jsem vyjížděl narychlo. Teď jsem dočetl Eléva od Philipa Rotha a začal jsem s Ukolébavkou od Eda McBaina. Ale dnes jsem bez knížky, přiznávám se! (smích)
Máte nějaký český herecký vzor?
Co se týče českých herců, tak je to jednoznačně Viktor Preiss, Ivan Trojan a Oldřich Kaiser. To je takový můj trojlístek. Z mých vrstevníků je to již několikrát zmiňovaný Míra Nosek. Ono to vypadá, že mu tady dělám reklamu, ale on je strašně šikovný. Jsem opravdu rád, že teď začal i režírovat. Když jsme zkoušeli ten Přátelák, tak to byl druhý nejpřipravenější režisér, se kterým jsem kdy v rámci divadla spolupracoval. Bylo to neuvěřitelné.
Fotografie v článku: Barbora Bittnerová/INTERGRAM