Za roli Dívky v muzikálu Davida Bowieho Lazarus získala Cenu divadelní kritiky i Thálii. V televizní show Tvoje tvář má známý hlas ztvárnila hvězdy, jako jsou the Weeknd, Shakira nebo Diva Plavalaguna, postava ze snímku Pátý element. Nyní se chce Erika Stárková věnovat zejména hudbě a vlastní nahrávce. Nejen o plánech a snech jsme jsme s ní hovořili v našem rozhovoru.
Říkáte, že je pro vás umění momentem absolutní kreativity, která nemá hranice. Má někde hranice Erika Stárková? Je tu něco, do čeho by už nešla?
Určitě tyto hranice mám. Nešla bych třeba do něčeho, co by ohrozilo můj život.
Kvůli čemu tedy nabídky nejčastěji odmítáte?
Nejsem v pozici, jako je třeba Cate Blanchett, že by mi chodilo dvě stě scénářů měsíčně a měla bych lidi na to, aby mi doporučovali, co z toho si mám přečíst. To opravdu ne. (smích) Řídím se svou intuicí a srdcem. Když to ve mně zarezonuje, tak vím, že mě ta práce bude bavit. Když si to přečtu a je mi jasné, že je to dobrá hra, ale nerezonuje to se mnou, tak to nevezmu. Mám pocit, že by bylo nefér, kdybych to vzala někomu, kdo z toho bude mít na rozdíl ode mě radost.
Takže si vybíráte role podle toho, jestli s nimi souzníte? Musí vám být sympatické?
Jo! Indiáni na to mají tři vteřiny. Říkají, že pokud s vámi něco rezonuje a cítíte, že je to správné, tak to poznáte do tří vteřin. Pak už začne pracovat mozek a začne vás překecávat, že by to možná nemuselo být špatné. Podle toho se řídím, rozhodnout se podle prvních vteřin. Buď je mi hned jasné, že to chci dělat, nebo jsou tam nějaké pochybnost. V takovém případě vím, že to dělat nemám.
Erika Stárková, foto: Barbora Bittnerová/INTERGRAM
Pro vás jsou tedy opravdu klíčové první tři vteřiny?
V nich je ale všechno! Kdo mi volá, co je to za práci… Konkrétně u Lazara, když mi řekli jméno David Bowie, tak ho nemuseli ani doříct a mně to bylo úplně jasné. Beru! Hned teď! Prostě to s vámi zarezonuje. Nechci nijak snižovat umění a přirovnávat ho k nákupům v supermarketu, ale je to podobné, jako když si jdete koupit nové boty. Stojíte před regálem a přesně víte, které chcete. A pak tam jsou ještě jiné, které také nejsou špatné, navíc jsou i levnější, ale prostě to není takové.
Po seriálu Most! jste skoro nehrála. Nechodily vám vhodné nabídky?
Po Mostu jsem nic zásadního nenatočila. Bylo to jen pár věcí, jeden natáčecí den někde, nic velkého. A tolik nabídek mi zase nechodilo. Chodily komerčnější věci, se kterými jsem v té době nesouzněla, nechtěla jsem je dělat. Cítila jsem, že se chci věnovat dětem, tak jsem je začala hlídat. To mě naplňovalo.
Takže pro vás není cestou, že byste přijala roli třeba v nějakém nekonečném seriálu, která by vás finančně zajistila na delší dobu?
Zatím se v mém životě taková situace nenaskytla, ale kdo ví? Nic nevylučuji a absolutně nic proti tomu nemám. Je to každého volba. A co si budeme povídat. Když spolu žijí dva herci, tak je fajn, když má alespoň jeden z nich roli v takovém seriálu, protože pak mohou žít jako normální rodina a nemusí živořit. Protože peníze za práci ve filmu nebo seriálu jsou od divadelních platů diametrálně odlišné. Za dva natáčecí dny si vyděláte to, co za měsíc v divadle. Přitom je divadlo neskutečná řehole, tvrdá práce. Myslím, že by mělo být mnohem lépe ohodnocené.
Teď se hodně mluvilo o konci Ordinace v růžové zahradě, že přijde o stabilní výdělek mnoho herců a to v době, kdy je kultura omezená koronavirem.
O tom nic nevím. Nemám doma televizi, nečtu zprávy. To, co je důležité, se k vám vždy dostane. Tak skončí, no a co? Všechno jednou skončí. Tak si najdou něco jiného. Já jsem také hlídala děti. Hlavně tomu nesmí člověk propadnout. Mně v životě padlo už tolik nabídek! Ale člověk se z toho nesmí zbláznit. Přijde něco jiného.
Třeba něco jako Lazarus?
No jasně!
Vy jste za roli Dívky v muzikálu Lazarus získala Cenu divadelní kritiky a nově také Thálii. Co pro vás taková ocenění znamenají?
Je to super. Vždy jsem si je přála a jsem za ně moc ráda. Od malička ráda vyhrávám. Mám číslo jedna i v astrologii, proto chci být pořád první. Ale hlavně vás hrozně moc potěší, když si někdo všimne vaší práce a veřejně ji ocení. Moje herecké ego úplně plesá!
Muzikál napsal David Bowie krátce před tím, než zemřel. Promítá se to do toho díla?
Určitě! Režisér Marián Amsler a dramaturgyně Jana Slouková se tomu samozřejmě věnovali. Muzikál je protkaný písněmi, které úzce souvisí s Bowieho životními obdobími. Procestoval celý svět, potkával lásky, byly časy, kdy byl úplně bez peněz a také období, kdy spadl do drog, což se stává mnoha talentovaným umělcům. Protože když máte obrovský talent, tak to má většinou i druhou stranu mince. Pak přišel režisér, který ho vybral do snímku Muž, který spadl na Zemi, a tím ho z drog vytáhl a posunul dál. V tom filmu je úžasný. A na ten snímek navazuje právě Lazarus. Už jen to slovo – Lazarus – a my ho hrajeme v Lazarské ulici! To jsou takové ty momenty, které mě baví. A myslím, že to není náhoda.
Erika Stárková, foto: Barbora Bittnerová/INTERGRAM
Takže se dá říci, že ten muzikál netvoří jen Bowieho písně, ale také jeho duše, příběh?
Ano. Dalo by se říci, že je Lazarus pokračováním toho snímku. A ten film je o tom, že mimozemšťan spadne na planetu Zemi a snaží se přinést vodu na svou planetu. Bowie je pro mě prostě mimozemšťan, ale v tom nejlepším slova smyslu. Je nadpozemský, jeho hudba je vesmírná a nesmírně nadčasová. Děj muzikálu se odehrává na sklonku jeho života, kdy už jen chlastá gin ve svém pokoji a je nešťastný. Myslím, že je to určitě nějaká parafráze na Bowieho život, kdy se neustále zmítá mezi životem a smrtí. Tak já to vnímám, hodně jsme se o tom bavili, rozebírali to, překládali všechny ty songy.
Roli, za kterou jste získala Thálii, obvykle hrají opravdu mladičké herečky kolem patnácti let. Kde se zrodila ta myšlenka, že se jí v pražské inscenaci ujmete právě vy?
Původně byl Lazarus obsazen úplně jinak, měla jsem hrát jinou roli. Ale pak přišly nějaké techtle mechtle a režisér mi nabídl právě roli Dívky. Začala jsem jí studovat a věděla, že tohle chci hrát. Museli jsme se ale snažit, aby to nebylo vnímané jako karikatura. Potřebovali jsme tam dostat čistotu, naivitu, dětský svět, který je bez hranic, bezbariérový. Právě děti tvoří nejvíc a je jim jedno, co si o nich ostatní myslí. Takže to vzniklo celkem náhodně. V divadle se pořád něco mění. Jedna herečka onemocní, druhá ji zaskočí. Beru to tak, že se stalo to, co se stát mělo. Věřím, že se vždy věci dějí tak, jak mají.
Musela to být ale velká výzva hrát tu dětskou povahu, aniž by to byla karikatura.
Hodně jsem do toho šlapala. Byl tak týden do premiéry, kdy ke mně přišla dramaturgyně s tím, že to takhle nejde, že to opravdu jako karikatura vypadá. Úplně jsem se z toho složila a na tři dny onemocněla. A jak jsem ty tři dny ležela, tak jsem si to znovu větu po větě studovala. A pak jsem přišla a zahrála to tak, že jsme byli všichni spokojení. Ono se říká nemocný herec, nejlepší herec. Tím, že je člověk nemocný, tak není tak expresivní, hraje civilněji. Asi jsem musela onemocnět, abych pochopila, jak to mám hrát. (smích)
Dotvořila jste si tu postavu k obrazu svému, nebo jste se inspirovala u londýnské verze?
Inspirovala jsem se originálem pouze ve výslovnosti angličtiny u písní. Anglicky sice umím, ale ta zpěvná angličtina je úplně jiná a jinak se vyslovuje. Tak to jsem naprosto obšlehla. Jednou mi ale Ondra Ruml, představitel hlavní postavy, řekl, že se na to mám vykašlat a zpívat to jako já. A to mi velmi pomohlo. Použila jsem naučenou výslovnost, ale dala do toho sebe. A kým jsem se hodně inspirovala, byly všechny ty děti, které jsem za ten rok hlídala. A také zpěvačkou Aurorou, která je nadpozemská. Její způsob vyjadřování, zpěvu i pohybů. Z ní jsem hodně čerpala.
Chtěla byste se věnovat muzikálům i dál?
Ano, ale těm v cizině. Mě by bavilo projít si tam castingy, setkat se s těmi lidmi. Tam je taková koncentrace talentu v jeden moment. Klidně bych tam večer trhala lístky na představení. (smích)
Česká produkce vás neláká?
Proti českému muzikálu nic nemám, moc ho ale nesleduji. Ne proto, že bych jím opovrhovala, ale vždy jsem víc inklinovala k činohře, koncertovala jsem, zpívala, točila filmy…
Erika Stárková, foto: Barbora Bittnerová/INTERGRAM
U velkých zahraničních produkcí je to obvykle tak, že hrajete pouze ten jeden muzikál i několikrát denně a na jiná představení nemáte čas. Bavilo by vás to vůbec?
Nebavilo. Lazara jsme dokonce hráli jako čtveráky – ve dvou dnech čtyři představení. A já jsem zjistila, že to tak nejde, že je to pak rutina. To představení má samo o sobě obrovskou magii a poselství. To se pak ztrácí. Člověk musí být odpočatý, aby dokázal publiku předat to, co je potřeba. To druhé představení je vždy už unavenější, ztrácí šmrnc a energii.
A potřebujete pestrost? Nebo byste zvládla hrát jedno představení pořád dokola?
Lazara jsem schopna hrát do devadesáti, protože ta hudba, to je fakt síla! Je to vlastně takový živý koncert.
V poslední době jste na sebe upozornila v televizní show Tvoje tvář má známý hlas. Vzala byste tuto nabídku i v případě, že by nebyla koronavirová krize? Měla byste na to čas?
Určitě vzala. Poprvé mi to bylo nabídnuto už po odvysílání seriálu Most!. To jsem odmítla, protože jsem se na to tenkrát necítila. Chtěla jsem, aby Most! nejprve v lidech dozněl. Takže jsem si počkala a oni se ozvali znovu. Tak jsem si řekla, že to zkusím. A bylo to fajn, dobrá jízda. Brala jsem to jako lukrativní super práci. Měla jsem zaplaceno za to, že jsem mohla blbnout. Kdy se vám poštěstí, že jste jeden týden Shakira a v druhém Martin Dejdar?
I natáčení ale poznamenal koronavirus.
Měli jsme jednu delší pauzu, protože nás bylo více nakažených, včetně mě. Všichni se ale vyleželi, vyléčili a šli jsme natáčet dál. Střídali se porotci i moderátor, ale já si myslím, že to vlastně bylo super! Lidi se mají střídat, aby měli diváci pocit, že je to něco nového. Mě tohle dobrodružství bavilo. Když za mě v díle, který jsem nemohla točit, zaskočili porotci, tak jsem doma čůrala smíchy, když jsem se na ně pak koukala. (smích)
Vaše medailonky vždy vypadaly jako velká sranda.
Jo, to byla, ale zároveň to byla jedna z nejnáročnějších věcí, kterou jsem kdy dělala. Tvář pro mě byla nejlepší škola toho, kdy je nutné se absolutně propojit sám se sebou a úplně kašlat na to, co si o vás ostatní lidi budou myslet. Před všemi, kteří tou soutěží prošli, absolutně smekám, protože jsou to strašní frajeři. Přeji tuto zkušenost všem, kteří rádi tančí, převlékají se a zpívají.
Když jste měla hrát the Weeknda, moderátor poprvé oznámil, že v této řadě nebude docházet k barvení obličeje u interpretů s tmavou pletí. Myslíte si, že je tento krok správný?
Jo, pro mě to v té chvíli bylo důležité. Řešili jsme to. Je to velký tlak, podobně jako koronavirus. Všichni pak mají obrovský strach a začnou z toho blbnout. A podobný tlak je i na black face a podobné věci, aby si někdo neřekl, že jsme rasisti. Souzněla jsem proto s tím, že se nebudeme barvit načerno, ale nemám nic proti tomu, když to někdo dělá. Pokud to někomu vadí, tak mi ale přijde fér to respektovat. Já jsem nejvíc otevřený člověk. Na této planetě máme každý absolutní právo dělat všechny věci stejně. Není nikdo víc a nikdo míň.
Skoro v každém článku o vás vždy zazní, že jste Dáša z Mostu. Nevadí vám to?
Já už jsem si na to zvykla. Tak to prostě je, lidé si vás logicky s tou postavou spojí. Ale myslím si, že tím, že dostávám i divadelní ceny, tak lidé snad ví, že nejsem jen Dáša z Mostu, ale že jsem i divadelní a filmová herečka a zpěvačka. Že mám těch věcí mnohem víc.
Když jsme dělali rozhovor s Jiřím Schmitzerem, řekl nám, že roli v Mostu přijal zejména proto, že ho zajímalo, jestli se mu podaří přijatelně zahrát změnu v přístupu k druhé osobě ne na základě toho, že změní pohlaví, ale na základě toho, že nezmění charakter. Proč jste přijala roli vy?
To je krásně popsáno. Šla jsem do toho hlavně proto, že jsem neměla práci. Odešla jsem v té době z Činoheráku v Ústí nad Labem a nevěděla jsem, co budu dělat. Já to mám tak, že když potřebuji změnu, tak nepřemýšlím, co bude pak. Ono něco přijde. A opravdu přišlo. Šla jsem na casting a stalo se to. Hrozně jsem se modlila, aby to tak bylo, protože mě ta postava fascinovala stejně jako celý seriál. Když na České televizi vedle sebe postavíte skinheady, Romy a transsexuálku, tak to je prostě pecka!
Erika Stárková, foto: Barbora Bittnerová/INTERGRAM
Měla jste obavy, jak bude seriál přijat veřejnosti?
Vůbec jsem nad tím nepřemýšlela. Vůbec! Já se vždy jen divím, že je to pro některé lidi stále tabuizované téma. Mě to přijde jako běžná věc. Když se narodí v jiném těle, tak je to jeho cesta. Sama mám kamarádku, která byla původně muž a která si touto proměnou prošla. Ať si každý dělá, co chce. Ať je tím nejlepším výsledkem sám sebe.
Považujete Most za zlom ve své kariéře?
Určitě! Já jsem před tím v divadle hrála mnohem těžší role, ale nejste známý, protože o vás lidé neví. Zlom to byl logicky v tom, že jsem se dostala divákům do podvědomí. Víc lidí kouká v jeden moment na seriál, než kolik přijde do divadla během celého roku. Je to rychlejší proces ukázání se lidem.
Chcete se teď více věnovat hudbě. Plánujete vlastní nahrávku?
Jo, už jsem měla i schůzku se Supraphonem a teď se pomaloučku, krůček po krůčku rozvíjí nové dítě – mé album. To si moc přeji, na to se moc těším.
Jakého bude nahrávka žánru?
Budu to já sama. Já jsem bezžánrová. Sama poslouchám všechno. Během roku jsem vystupovala s orchestrem, s cimbálovkou, zpívala jsem popík, jazz, prostě všechno!
Píšete si i hudbu?
Určitě, ale celou ji psát nemohu, nejsem producent. Ale mám svá dema, své texty i hudbu, a doufám, že se najde ten správný producent, který to, co v sobě mám, vynese na povrch.
Jste hodně energický člověk. Jak jste snášela první uzavření kulturních institucí na jaře?
Hodně jsem večírkovala. Žiju v přírodě, tam nikdo neřeší, s kým se potkám a s kým ne. Každý večer jsme dělali oheň a u něj jsme sdíleli své příběhy, samozřejmě v dvoumetrových rozestupech. (smích) Byly to pro mě vlastně takové prázdniny. V létě jsem hrála na Letních shakespearovských slavnostech, takže jsem si udělala prázdniny na jaře.
Vypadáte, že jste pořád dobře naladěna. Máte i své slabší chvilky?
Jasně že jo! Vždyť jsem ženská, ty emoce jsou jednou nahoru a podruhé dolu. Sama o sobě jsem poměrně introvertní člověk, což mi skoro nikdo nevěří, protože se prezentuji trochu jinak. Ale když zavřu dveře za divadlem, za koncerty, za rozhovory, tak jsem velmi introvertní člověk, který má svůj svět. Trávím hodně času v přírodě, ráda si sama přemýšlím, medituji a poslouchám hudbu. Nemám úplně zapotřebí být pořád mezi lidmi.
Máte ráda ticho?
Mám ráda takové to ticho, když slyšíte přírodu. To mě baví. Jinak jsem ale velká milovnice hudby. Je to pro mě očista od čehokoliv. Ve chvílích, kdy mám vnitřní propady, tak mě právě hudba drží nad vodou. Dělám u ní všechno – uklízím, cvičím, pracuji. Hudba mě velmi dobře vede.
Herecká profese je spojená se značnou mírou nejistoty. Může v tom pomoci INTERGRAM?
Jasně! Mně INTERGRAM pomohl právě po tom jaru, když už docházely zásoby. Když pak v létě přišly peníze od INTERGRAM, byla to důležitá pomoc.
Při zkoušení inscenací vlastně herec žádné peníze nemá…
Nemá. Ta profese není sranda. Musíme pořád nějaké peníze šetřit, kdyby nastala špatná doba. Třeba jako je tahle.
Ráda cestujete. Máte nějaký cestovatelský sen, kam byste se ráda podívala a ještě se vám to nepodařilo?
Určitě bych chtěla procestovat Asii, chtěla bych vidět Himálaje, Indii, podívat se do Vietnamu. A také do Ameriky. To jsou sny, se kterými usínám i vstávám. Já mám sny ráda, dávají naději. Je dobré mít sny a trošku si v nich lítat. A cestování je věc, kterou můžete dělat celý život.
Říkáte o sobě, že jste snový člověk. Máte nějaký nesplněný sen?
Mně se sny plní, vždy si za nimi totiž jdu. Tenhle rok je tak krásný, že se mi jich hodně splnilo, což je pecka. Nestačím se divit a nesmírně si toho vážím. Myslím si, že je důležité mít sny. Klidně i maličké. Třeba být nejlepší formou sám sebe.
A je jedním z vašich snů třeba vydání té desky?
Určitě! To je můj velký sen, to si moc přeji. Proto jsem teď pustila divadla, abych měla více prostoru na tvorbu a následné koncertování. Vím, že toho bude moc, ale opravdu se na to těším.