DENISA BAREŠOVÁ: Je těžké vdechnout duši něčemu, co ji nemá

Zatímco v seriálu Kukačky řeší výměnu dvou kluků v porodnici, ve Švandově divadle zkouší hru napsanou umělou inteligencí. Denisa Barešová ztvární roli v divadelní hře AI: Když robot píše hru, jejíž premiéra proběhne v pátek 26. února prostřednictvím online vysílání. “I díky této zkušenosti si stojím za tím, že umělá inteligence nemůže nahradit člověka, obzvlášť v umění,” říká v našem rozhovoru pětadvacetiletá herečka, která během loňského roku natáčela jeden projekt za druhým.

Ve Švandově divadle máte před premiérou divadelní hry AI: Když robot píše hru, kterou vytvořila umělá inteligence. Jak k tomu došlo?

Jedná se o projekt ke 100 letům výročí od premiéry R.U.R. Karla Čapka. Náš pan ředitel oslovil Matfyz, konkrétně Ústav formální a aplikované lingvistiky, který vyvinul umělou inteligenci schopnou generovat divadelní dialog. V praxi to vypadá tak, že tam napíšete kdo, s kým a kde, dostanete první dvě repliky, a pak jen dál klikáte. Ale nenapíše to kompletní divadelní hru, jedná se jen o dialogy. Úkolem našich dramaturgů pak bylo vytvořit inscenaci tím, že na sebe jednotlivé dialogy, které spolu absolutně nesouvisely, naskládali.

Když robot píše hru 

Kdy jste se poprvé setkala s takto vygenerovaným textem?

To byla docela náhoda. Poprvé jsem se setkala s jedním z těch dialogů při natáčení dokumentární série o moderních technologiích, kdy jsme ho spolu s Michalem Isteníkem četli na jevišti. V té době mě ale vůbec nenapadlo, že by se mohlo něco takového opravdu zinscenovat. Říkala jsem si, že je to zvláštní, divný a daly by se z toho vyklepat nějaké fóry, ale vlastně mi to stačilo dvakrát přečíst. Takže když nám pak Švandovo divadlo řeklo, že se to inscenovat opravdu bude, tak mě polil studený pot, protože jsem si říkala, že to bude opravdu těžký oříšek.

A byl?

Byl! Pro mě osobně to byl opravdu křest ohněm. Je těžké vdechnout duši něčemu, co ji nemá. A prali jsme se s tím všichni – režisér, dramaturgové i herci. Bylo to velmi náročné. Mnoho z nás navíc zkoušelo skoro po roce. A když se po takové době navíc člověk dostane, řekněme, k nedramatickému textu, tak byl opravdu oříšek ho vůbec přečíst, natož se v něm zorientovat.

Takže bylo potřeba přistupovat k textu odlišně než k běžné inscenaci napsané člověkem?

Když máte dramatický text, tak za ním hledáte i nějaký kontext. Jenže tady nebylo nic. Byly to jen věty, kterým jsme museli život vdechnout až my. Každému slovu. Normálně pracuji velmi intuitivně a když něco nejde, tak mohu jít vždy znovu po smyslu textu. Jenže tady se člověk o text opřít nemohl, v tom to bylo velmi namáhavé. Ta hra se navíc nikdy nehrála před diváky. Často se přitom stává, že když se nějaká inscenace dostane před diváky, tak se najednou zocelí, začne dávat smysl. Na nás nemohli chodit koukat ani kolegové. Poslepovat to dohromady byla opravdu těžká práce a už se moc těším na to, až před sebou budu mít nějaký dramatický text od živého autora.

Text od umělé inteligence vám o autorovi neřekne vůbec nic, protože vlastně neexistuje. Určitě si i díky této zkušenosti stojím za tím, že umělá inteligence nemůže nahradit člověka, obzvlášť v umění. Umění je o tom, že jde o něco konkrétního, osobitého. A přesně takový text od umělé inteligence není. Navíc jsme museli dodržovat přesné znění dialogů, slovosledy, aby divák viděl, jak si s tím ta umělá inteligence poradila. Nemohli jsme si to upravovat sobě do pusy. To bylo hrozně důležité – neupravovat a nezjednodušovat.

Bylo tedy žádoucí minimalizovat lidský zásah?

Ano, přesně tak. Bylo také zapotřebí, aby se dialogy přeložily z angličtiny, protože umělá inteligence pracovala právě v angličtině. Aby překlad neovlivnil lidský prvek, prováděl se prostřednictvím Google Translatoru. (smích)

Takže byste nerada více takových her?

Upřímně se vůbec necítím na to hrát znova tuhle inscenaci, natož zkoušet další hry od umělé inteligence. My se k tomu určitě ještě vrátíme, chceme z toho udělat plnohodnotnou inscenaci pro živé publikum. Věřím, že to může fungovat. Jen ten proces byl neskutečně těžký. Ale byla to zase nová zkušenost.

Vy už jste zmiňovala, že vám chyběla divácká zpětná vazba, na kterou jste během generálek před premiérou zvyklá. Klasické zpětné vazby se ale nedočkáte ani po premiéře, která bude uváděna online.

Nějaké reakce budou na ten přenos, ale ty autentické přijdou asi až poté, co se budou moci lidé vrátit do divadel. Vždyť divadlo dělá divadlem právě to, že je nepřenositelné, že se diváci i herci sejdou v jedné místnosti, dýchají stejný vzduch, předávají si energii. Na kameře nemá nikdy divadelní představení takové grády, jako má naživo. Takže je i otázka, jaké zpětné vazby přijdou. Viděla jsem živě úžasná představení, která mě na záznamu vůbec nebavila. Ale u této inscenace to vzhledem k tématu dává i smysl, že je přenášeno médiem. Ale pořád je to divadlo na obrazovce. Bohužel.

V popisu hry se uvádí, že jde o futuristického Malého prince doby postpandemické. Mohla byste krátce přiblížit, o čem to bude?

Inscenace se zaměřuje na zrození robota a jeho život na Zemi. Takhle jednoduché to opravdu je. Jednotlivé situace vygenerované umělou inteligencí spolu nemají vzájemně nic společného, i když jsme se tam ten příběh samozřejmě snažili najít a jednotlivé scény propojit. Je možné, že si v tom každý divák najde příběh sám. Malý princ je vlastně docela trefné přirovnání. I ta postpandemická doba, kdy se lidé nesmí dotýkat, neexistuje fyzická intimita.

Jaká je vaše role?

Mám dvě postavy, dvě situace. První je označována jako Masérka, ale je to spíš postprostitutka. (smích) Druhá je Herečka, ale spíš je to holka převlečená za robotku.

Vnímat divadlo všemi smysly

Jste v angažmá Švandova divadla, ale hrajete i v Národním divadle. Dokonce jste v něm jako malá ztvárnila roli Adélky v inscenaci Babička. Jak dojde k tomu, že se člověk v takto nízkém věku objeví na prknech Národního divadla?

Když mi bylo, myslím, devět let, tak jsem udělala konkurz do Dismanova rozhlasového dětského souboru. Tam se často hledají děti pro inscenace a podobě, protože jsou vycepované a disciplinované. A tak nás jednou poslali na konkurz do Národního divadla a tu roli jsem dostala.

Bavilo vás to?

Strašně! Úplně jsem to milovala. On je bizár stát na jevišti Národního divadla teď, natož v dětském věku. Vnímala jsem to všemi smysly. Hrozně mi to tam vonělo.  Člověk viděl zblízka kostýmy i líčení a byl blízko herců, co tam hrají. Dodnes si pamatuji ty první vjemy. Hrozně se mi tam líbilo, byl to velmi zajímavý a úplně jiný svět. Také bylo příjemné, že tam byl člověk konečně odtržen od rodičů, jel na vlastní pěst. Byl to fascinující zážitek, ještě s paní Vlastou Chramostovou, která hrála Babičku.

Dalo by se říct, že tam odstartovala vaše divadelní kariéra?

Asi jo. Cítila jsem, že je to místo, kde je mi příjemně a které nechci opouštět. Další moje velká divadelní zkušenost přišla, když jsem chodila na hudební gympl. Moje korepetitorka učila na klavír Rozálii Havelkovou, dceru Ondřeje Havelky, který připravoval pro Divadlo Kalich představení Zločin v Posázavském Pacifiku. Hledali někoho, kdo by v něm mohl Rozálii, která je stejně stará jako já, alternovat. A korepetitorka doporučila mě. V inscenaci jsem hrála s Jaroslavou Kretschmerovou, Annou Polívkovou, Bobem Kleplem a dalšími. Jednalo se o zájezdové představení, takže jsem s nimi trávila opravdu hodně času. Jezdili jsme po celé republice. Tam jsem nejvíc poznala ten divadelní způsob života. Byla to velká zkušenost. No a pak jsem udělala přijímačky na DAMU.

Proč jste na střední škole studovala zpěv a ne herectví? Nechtěla jste?

Chtěla, o konzervatoři jsem přemýšlela. Ale pamatuji si, že mi při natáčení Románu pro muže režisér Tomáš Bařina řekl, ať tam nechodím, že mě tam zkazí. (smích) I jiní říkali, že je lepší jít na DAMU, tak jsem si řekla, proč ne. Navíc jsem měla hrozně ráda kolektiv, který jsme na gymplu měli. Řekla jsem si, že tedy zůstanu na gymplu, i když jsem úplně nesouhlasila s tím, jakým způsobem tam probíhala výuka. A protože jsem byla hodně nedočkavá, tak jsem přijímačky na DAMU absolvovala už ve třeťáku a dostala jsem se. Takže jsem pak dělala zároveň maturitu a prvák na DAMU.

To je možné?

Ano, na umělecké školy se dělají přijímačky v lednu a únoru, což znamená, že ti lidé obvykle nemají ještě maturitu. Podmínkou je, že si ji musí přijatý uchazeč udělat do dvou let. Na gymplu mi dali individuální plán a během zkouškového jsem si chodila dopisovat testy na gympl. Nějak jsem to tam prostě odkroutila. (smích)

To muselo být ale asi dost náročné, že?

Bylo, hodně. Ale zároveň to bylo krásné, protože jsem si strašně přála dostat se na DAMU. Vlastně jsem přijímačky ve třeťáku dělala kvůli tomu, abych zjistila, o co vlastně jde a jak probíhají. Říkala jsem si, že pokud se dostanu do druhého kola, má cenu na ně příští rok jít. Jenže já se dostala do dalšího, dalšího a dalšího, až mě přijali.

Na divadelních jevištích působíte už odmala. Jak vnímáte současnou situaci, kdy už téměř rok, až na pár přestávek, nehrajete před živým publikem?

Měla jsem štěstí, že jsem během té divadelní pauzy natočila asi čtyři věci. Takže mě to divadelní volno jistým způsobem vytrhlo trn z paty. Nerada bych, aby to vyznělo jako rouhání vůči divadlu, tak to vůbec nemyslím. Ale točit a večer jezdit na představení, to bych asi nezvládla. Také jsem si potřebovala trochu odpočinout, protože jsem se od té maturity vlastně nezastavila. Myslím si, že když se nehraje vůbec, je to pro mě v pohodě. Kdyby se hrálo a já bych nehrála, tak bych asi chodila do divadla a křičela, že chci na tom jevišti taky stát. (smích)

Záměna dětí v porodnici i promlčená vražda

Když už mluvíte o natáčení, tak první, co ve spojitosti s vámi v současnosti člověka napadne, je seriál České televize Kukačky. Je role v něm vaší zatím největší televizní příležitostí?

Zatím je to asi má nejvýraznější. Absolvovala jsem už několik epizodních rolí, ale takhle velkou jsem v televizi ještě určitě neměla. Ve filmech i seriálech obvykle hraju spíš tragické postavy a tenhle formát jsem si vyzkoušela poprvé – uvolněnost, pozitivita, zase trochu jiný žánr. Bylo to fajn, i když samozřejmě náročné. Začali jsme točit v lednu a skončit jsme měli v červnu. Jenže v březnu přišla první vlna koronaviru, natáčení se přerušilo a začali jsme točit zase až v květnu. Najednou bylo na vše málo času, točili jsme třeba deset obrazů denně a na přeskáčku, což vůbec není sranda orientovat se ve třinácti dílech. Ale bavilo mě to.

Vaše role je poměrně náročná v tom, že je součástí toho velkého příběhu o výměně kluků, ale zároveň tam má svou výraznou dějovou linku. Bylo těžké se do postavy vcítit?

Příliš těžké to nebylo. Vždy jsem se hodně připravovala, abych byla perfektně orientovaná v tom, co se děje. Nedokážu si představit, že bych tuto práci dělala jinak. Když přesně nevíte, co máte dělat, výsledek je nekonkrétní a je to vidět. Takže jasně, role Marcely je zapletena i do té výměny kluků, ale především řeší své problémy s chlapy a těhotenstvím. A v dalších dílech se bude ještě hodně vyšetřovat, kdo ty kluky vyměnil a jak to vlastně ve finále dopadne. Ale s rolí jsem neměla problém. Ono je to tak hezky přirozeně napsané, že jsem si prostě udělala časovou linku a přesně jsem si popsala, co se kde děje. Příprava je nutná a pro mě navíc zábavná.

Jak vy osobně vnímáte téma výměny dětí v porodnici, které navíc částečně vychází ze skutečné události?

Seriál se od skutečné události inspiruje jen velmi volně. Tohle je náš příběh, který napsal scénárista. Z pozice rodiče si to nedokážu vůbec představit – jak bych reagovala, co bych řešila, co bych dělala. Je to samozřejmě častá otázka, ale jde o to, že si to nikdo z nás opravdu nedokáže představit. Každý si to v hlavě, srdci i duši přebírá jinak. Vlastně k tomu opravdu nedokážu říct nic konkrétního. Musí to být neskutečně těžké. A bohužel to není zase tak ojedinělá záležitost. Sám scénárista říkal, že on sám byl na pár minut vyměněný. Jeho máma ale hned poznala, že to není on, když jí přinesli jiné dítě.

Tento rok se objevíte také ve filmu Promlčeno s Karlem Rodenem. Jaká je vaše role v tomto snímku?

Nevím, kolik toho mohu říci, abych nevyzradila zápletku. Jsem takový poslední článek následků ústředního motivu, což je promlčení vraždy. Důležitá jsou pro mě témata zatajování informací a miskomunikace mezi generacemi, konkrétně mezi matkou a dcerou.

To je také dost náročné téma…

Jo, strašně! Je to hlavně hodně kontroverzní téma, které se tady vůbec neřeší. Doufám, že by film mohl vyvolat diskuzi.

Už jste viděla konečný výsledek?

Ne, ještě jsem ho neviděla. Premiéra měla být v únoru, to se posunulo. Bavili jsme se o tom, že bychom mohli mít nějakou soukromou projekci, ale to už teď také není možné. Ale uvidíme. Jsem zvědavá a ráda bych ho už viděla.

Ještě někde vás tento rok uvidíme?

Na podzim jsme točili minisérii pro Českou televizi. Nemůžu vám říct, jak se jmenuje, nemůžu vám říct, o čem je, ale řeknu vám, že ji napsal Štěpán Hulík a režíroval Michal Blaško. Bude to třídílná minisérie, na kterou se moc těším. Věnovala jsem jí celý podzim a je to moje srdeční záležitost.

To vypadá, že jste měla opravdu štěstí a minulý rok poznamenaný koronavirem jste se nenudila.

Štěstí jsem opravdu měla. Ale už je ta situace kolem koronaviru opravdu nepříjemná. Ještě s ohledem k tomu, co se děje ve vládě. Jakým způsobem se o své občany nestará, naopak jim hází klacky pod nohy.

Sladkosti na place 

Četla jsem v jednom z vašich starších rozhovorů, že budete absolvovat cukrářský kurz. Jak to dopadlo?

No to já vám klidně řeknu! (smích) Přihlásila jsem se na cukrařinu a udělala jsem přijímačky rovnou do druháku. Protože – a teď nechci nikoho urazit – jsem byla docela anomálie, že tam jdu s maturitou, natož s vysokou školou. Bylo to dálkově, a protože jsem celý rok zkoušela, tak jsem tam nemohla vůbec dojíždět. Snažila jsem si zařídit po Praze nějaké praxe, ale buď mi nezvedali telefon, nebo jsem už zase točila. No a tak jsem tam měla jet dopsat teoretické testy. Otevřela jsem materiály, abych se na ně připravila, a zjistila jsem, že tam učí péct z polotovarů. Úplně jsem se naštvala, urazilo mě, že se to takhle ještě vyučuje. Utvrdila jsem se v tom, že to není nic pro mě. Pokud chci dělat cukrařinu, tak k tomu takovouhle školu nepotřebuju. Můj spolubydlící taky nikdy nestudoval kuchařinu a vařil dva roky v Alcronu. Když to budu chtít dělat, tak to budu dělat. Hotovo.

Jak jde dohromady cukrařina s herectvím?

Je to pro mě největší relax. Když jsme natáčeli tu minisérii, pořád jsem tam něco nosila. Přijela jsem domů z natáčení a pekla jsem sušenky. Strašně mě těší, když člověk vidí ten výsledek. Dělá rukama a nakrmí lidi, kteří jsou díky tomu šťastní a vděční. Miluju pohostinství. Hrozně moc bych chtěla nějaký svůj podnik, kde by bylo lidem dobře, cítili by se komfortně, klidně a šťastně. To je pro mě strašně důležité. Skrz jídlo se poznává kultura, je to určitý druh komunikace. Divadlo také komunikuje, i když jinak.

Takže jste takovou tou oblíbenou kolegyní, která nosí na plac dobroty?

No, některé kolegyně si i stěžují a říkají, že už nemám nic nosit, jinak přiberou. (smích) Ale jo. Když jsem na natáčení přinesla sušenky, tak se mě Klára Melíšková zeptala, jestli jsem je pekla já. Tak říkám, že jo. A ona, že je to znát, že je v nich cítit to srdce. To jsem se málem rozbrečela, protože to je přesně to, o co mi jde. Předávat lidem lásku.

Dokážete si představit, že byste kvůli cukrařině pověsila herectví na hřebík?

Představit si to dokážu, ale asi bych to neudělala. (smích) Ideálně bych chtěla skloubit oboje dohromady. Ale jako herečka nemám pravidelný rytmus, takže je nereálné, abych docházela někam na směny péct chleba nebo dělat indiánky. Takže peču všem  k narozeninám. A když napeču jen tak, tak to nosím kamarádům v sousedství. Kompezuju si to alespoň takhle.