ALBERT ČERNÝ: Díky show Tvoje tvář má známý hlas mohu přiblížit indie hudbu širšímu publiku

Dostavila se u kapely Lake Malawi proslulá eurovizní kocovina? Jakým způsobem chce dobýt svět? A jak jde dohromady indie hudba s mainstreamovou soutěží Tvoje tvář má známý hlas? Nejen na to jsme se zeptali zpěváka Alberta Černého a jeho kapelního kolegu Jeronýma Šubrta. 

Sešli jsme se u vás ve studiu, proto nemůžeme začít jinak než otázkou, co právě připravujete. Chystáte něco nového?

Albert: Pořád něco chystáme. Teď nám vyšla písnička Shaka Zulu, která odstartovala High Tide Series. Jedná se o naši novou rubriku na Youtube, kde budeme vydávat písničky, které nejsou nutně singly do rádií, ale chceme je vydat, aby si je užili naši fanoušci. Takové naše ‚B-Sides‘. Rozhodně to není žádný odpad, ale skladby, ke kterým máme vztah. Dali jsme si předsevzetí, že budeme vydávat novou hudbu každý měsíc. To nám sice nevyšlo, ale snažíme se. (smích)

Takže nové album zatím nebude?

Albert: Zatím to neplánujeme. Pak se uvidí, co se poskládá.

Nedávno jste na sebe upozornil vaší první písničkou v českém jazyce. Kdy jste si řekl, že byste chtěl nahrát singl ve své mateřštině? V jednom z vašich dřívějších rozhovorů jste říkal, že jste sám myslel, že k tomu nikdy nedojde.

Albert: Doma jsem si zpíval i česky. Třeba Vlastu Rédla nebo Jaromíra Nohavicu. Tuhle písničku jsem psal původně pro Sebastiana, na základě jednoho jeho osobního příběhu. Myslel jsem si, že mu ji pošlu, ale pak se mi nějak zalíbila a rozhodl jsem se, že si ji nechám. Náš manažer Kryštof i kluci z kapely souhlasili a společně jsme na ní udělali ještě spoustu práce. Spojili jsme síly s Jowstem, norským producentem, a začalo nás to bavit. Takže měl Sebastian nakonec smůlu. (smích)

Chtěl byste v budoucnu více tvořit pro ostatní interprety?

Albert: Bavilo by mě to. Teď to mám na druhé koleji, ale určitě bych se tomu chtěl věnovat více. Rád lidem kecám do písniček. (smích)

Radiožurnálu jste řekl, že se u českých textů soustředíte hodně na to, aby působily civilně. Je to pravda?

Albert: Určitě. Celkově se mi líbí civilnost projevu v muzice. Ale to i u anglických textů.

Takže nejste fanouškem vzletných slov?

Albert: Někdy jsem. Ale musí to být upřímné.

Anglické písničky tedy nyní tvoříte v rámci kapely Lake Malawi, české vydáváte sólově. Chystáte nějaké další?

Albert: Chystáme. Další se jmenuje Máš u mě skrýš a už je skoro hotová. Ještě nevím, kdy vyjde, ale věřím jí.

Poté, co jste skončil na druhém místě v sedmé řadě show Tvoje tvář má známý hlas, jste nyní součástí i osmé řady tzv. šampiónů, v níž vystupují výrazné osobnosti z předchozích sezón. To vás to tak baví?

Albert: Je to lepší než sedět doma. Potěšilo mě, že mě vybrali i do této řady. Je to pocta. Tahle show mě baví. Člověk na sobě zamaká, naučí se choreografii. Všechny texty si píšu do svého notýsku a učím se je. Myslím si, že mě to svým způsobem obohacuje i pro tvorbu Lake Malawi. Něco mi to dává.

Máte nějaké číslo, na které opravdu rád vzpomínáte?

Albert: Určitě na všechna taneční čísla a nejvíc asi na Justina Biebera. Hodně mě baví tančení v sále, kde je zrcadlo a tančíme všichni najednou. To je super. Týden cvičíme každý sám, pak se sejdeme a jedeme s tanečníky všichni dohromady. A to je fakt síla.

Jak vnímáte názor, že indie zpěvák do podobné komerční show nepatří?

Albert: To je blbost. To, že vystupuji v takové show, neznamená, že nejsem indie zpěvákem. Navíc se jedná o platformu, díky které mohu indie hudbu, která obvykle není součástí mainstreamu, přiblížit většímu počtu diváků a posluchačů.

Jeronýme, jak působení Alberta v Tvoje tvář má známý hlas vnímá zbytek kapely?

Jeroným: Albert byl v tomhle velmi otevřený a před přijetím nabídky se nás zeptal a svou účast s námi probíral. My jsme ho v tom podpořili. V těchto měsících běhá ze studia do studia. Z natáčení Tváře na nahrávání s kapelou.

Myslíte, že by bylo možné skloubit Tvář s kapelou i v momentě, kdy by nebyla koronavirová opatření a mohli jste normálně koncertovat?

Albert: Teď asi jo. Horší by to bylo v květnu, červnu nebo v září. To pro nás bývají nejintenzivnější měsíce, co se koncertů týče. Už mi to vážně chybí. Zrovna nedávno jsem při natáčení Tváře do kamery vzkazoval vládě, že mě sice baví vystupovat v televizi, ale že už by mohla koncerty spustit. Že apeluji jménem všech kapel za obnovení živé hudby. Tak uvidíme, jestli to vystřihnou. (smích)

Odrazilo se Albertovo účinkování v Tváři ve známosti Lake Malawi?

Jeroným: Tak minimálně ve známosti Alberta určitě. (smích) A ten je samozřejmě propojený s Lake Malawi. Když se ale ještě na chvilku vrátím k tomu slovu indie. Žánr indie podle mého tvoří interpreti, kteří nejsou pod nějakým velkým labelem. Můžeme si dělat, co chceme. Můžeme na Youtube vydávat skladby, které nás baví, i když víme, že pro rádia třeba atraktivní nejsou. Nikdo nám neříká, co můžeme a nemůžeme zařadit na desku. V tom spočívá ta naše svoboda, to vnímáme jako indie. A že některé naše písničky více zapadají do popové škatulky místo indie, je nám celkem jedno.

Když už jsme u toho zviditelnění, tak v tom vám určitě výrazně pomohla také Eurovize. Jak nyní s odstupem vnímáte tohle období?

Jeroným: Samozřejmě, že to bylo příjemné. Dopředu nás ale varovali, že si na to člověk nesmí moc zvykat, protože pak přijde eurovizní kocovina. Byli interpreti, kteří tam vystupovali dokonce potřetí. Nejdřív jsme si říkali, že to moc nechápeme. My jsme přemýšleli už v českém kole, jestli je to pro nás. Pak jsme to ale pochopili. Eurovizní komunita je strašně silná a v některých zemích je tahle soutěž opravdu neskutečně populární. Albertovi se dokonce stávalo, že ho v Německu poznávali fanoušci na ulici. Co se týče globálního zviditelnění, tak Eurovize udělala víc než cokoliv, co jsme dělali předchozích šest let. V tom je samozřejmě skvělá.

Nemuseli jste se příliš přizpůsobovat ‚pravidlům hry‘?

Jeroným: Chtěl bych pochválit Českou televizi v tom, že nám vyhověla ve všem, co jsme chtěli, a do ničeho nás netlačila. Ono se říká, že je Eurovize šaráda, takový karneval bizarností. To ale neznamená, že jsme to museli dělat stejně. Mohli jsme přijít s jakoukoliv písničkou i s vystoupením.

Albert: Zachovali jsme si naši image a kapelní styl. Moc kapel v dnešní době na Eurovizi nejezdí. I tím jsme byli, dá se říci, speciální.

Jeroným: Na druhou stranu Eurovizi ten rok vyhrála úplně obyčejná písnička – kluk s klavírem Duncan Laurence. To dokazuje, že to není jen o výstřednosti, protože zvítězila jedna z nejobyčejnějších písniček s jednoduchým stagingem.

Už jste mluvili o tom, že je v některých zemích kolem Eurovize opravdu mánie…

Jeroným: Hodně to jede ve Skandinávii nebo Španělsku. V rámci Eurovize jsme projeli i takzvané pre-parties, během nichž jsme vystupovali v různých městech. A tam čekali lidé před hotelem na podpisy.

To je asi velký rozdíl od České republiky.

Jeroným: Tady je Eurovize často přirovnávána k Ein Kessel Buntes. Podle mého jsou to dnes už trochu zpátečnické myšlenky. Jasně, je tam spousta podivností, ale na druhou stranu také mnoho rozumné a kvalitní muziky.

Projevila se Eurovize tím, že vám vystřelily streamy na Spotify a dalších službách?

Jeron‎‎ým: Neskutečně. Najednou jsme měli na Spotify nejvíce posluchačů z Osla nebo z Barcelony. V tu chvíli, kdy byla Eurovize, jsme byli nejposlouchanějším interpretem v České republice.

Albert: Měli jsme víc posluchačů než Karel Gott nebo kapela Lucie. (smích)

Jeroným: Ale bylo to v tu chvíli opravdu dáno hlavně Eurovizí. Teď už to tak ohromná čísla nejsou, i když jsou stále vyšší než před tím.

Alberte, říkáte, že je Lake Malawi skupina, se kterou chcete dobýt svět. V jaké jste teď fázi?

Albert: Teď nacházím druhý vítr. Když jsme začínali, hodně jsme jezdívali do Anglie, kde jsme se zkoušeli prosazovat. Teď si uvědomuju, že to můžeme zvládnout i z Prahy. Zvlášť v této době. Záleží především na tom, jaká bude daná písnička, ve spolupráci s kým vznikne. Takže teď na to jdu z té druhé strany. Víc než kdykoliv předtím dnes dokážu ocenit lidské vazby, přátelství a vztahy. Jel jsem třeba na songwriting camp do Osla, kde jsem se potkal s holkou, která píše písničky pro různé hvězdy. Jsme spolu v kontaktu a třeba společně něco vymyslíme. Je mnohem lepší jednat s lidmi, které zná člověk osobně. Mnohem těžší je sjednat si schůzku s někým významným pro hudební odvětví, když k němu nemá člověk bližší vztah. Snažím se proto jít na to přirozeně.

Důležité jsou tedy kontakty. Je tu ještě něco, co by měla světová kapela splňovat?

Albert: Samozřejmě jsou velmi důležití fanoušci a komunikace s nimi. Na tom si teď chceme mnohem více zakládat. Proto jsme založili digitální fanklub, kam chceme přidávat exkluzivní materiál a udržovat s nimi kontakt. Protože vždycky, když se chce člověk dostat na nějaký velký festival, jako je třeba Glastonbury, tak agenty nejvíce zajímá, kolik má kapela sledujících na Instagramu a na FB, kolik má posluchačů na Spotify. To znamená, kolik má fanoušků a jak tito fanoušci reagují. Jestli tam jsou kvůli hudbě nebo kvůli něčemu jinému. Nám proto nejde o to vystřelit hrozně rychle nahoru. Spíš chceme postupně rozšiřovat základnu lidí, kteří poslouchají vše, co člověk vydá, a jsou opravdu věrnými fanoušky.

Jak důležité jsou pro vás sociální sítě?

Albert: Nevěnuji jim energii na každodenní bázi. Slyšel jsem zajímavý názor od bývalého manažera Ewy Farne v Polsku. Když jsou třeba zpěvačky více blogerky nebo youtuberky, tak pak zjistí, že mají pětkrát víc lajků u fotek s make-up tutorialem než u příspěvku o nové písničce. To je pak problém. My se proto nesnažíme být primárně influencery. Sociální sítě podle mého zahltily prostor špatným směrem, jak ukázal třeba film Social Dilemma. Všichni mají spolupráce s pračkou, pralinkami a nevím, s čím ještě.

Jeroným: Naštěstí si to už někteří influenceři začínají uvědomovat a spolupracují se značkami, ke kterým mají vztah nebo s nimiž mají dlouhodobou spolupráci. Abychom se třeba my fotili s pivem, které nikdo z nás nepije, je podle mého nesmysl.

Je pro Lake Malawi důležitá autentičnost?

Jeroným: Podstatné je, co je motivací. Hudba nás baví, to je základ. Všechno, co děláme, je motivováno láskou k hudbě. Kdyby to bylo jinak, bylo by to z toho cítit.

Alberte, vy v sobě spojujete roli interpreta a autora. Která z těchto dvou poloh je vám komfortnější?

Albert: Asi obě, tak půl na půl. Teď ale díky Tváři převládá asi interpret.

Jako Lake Malawi si hudbu vydáváte sami. V čem jsou výhody tohoto přístupu? Nikdy vás nelákalo jít pod vydavatelství?

Jeroným: Lákalo by nás jít pod vydavatelství, které by nás dostalo do zahraničí. Co se týče vydávání hudby u nás, tak jej vlastně nepotřebujeme. Albert se v českém hudebním rybníčku pohybuje už dlouho, takže má mnoho zkušeností. Vydavatelství pomůže v nějakých administrativních věcech, co se týče třeba vyřizování s kolektivními správci nebo distribuce. I když v dnešní době, kdy převládá distribuce digitální, na to stačí opravdu jen pár kliků. Samostatnost a svoboda jsou pro nás přirozené. Když máme chuť vydat si písničku, tak ji vydáme. Když má Albert chuť odjet na tři měsíce, tak si to může dovolit, protože ho neváže žádná smlouva, že by musel do dvou měsíců vydat desku.

Albert: To málokdy dělám, že bych odjel na tři měsíce. Většinou tak na tři týdny. (smích)

Jeroným: Ale samozřejmě tím, že jsme nebyli nikdy pod labelem, tak nevím přesně, jak to tady chodí. Myslím si, že u nás dávají hudební vydavatelství docela volnost, co se kreativity týče.

Váš zmiňovaný český singl ale vyšel u Supraphonu. Proč jste se rozhodli jít tímto směrem?

Albert: Je tam dobrý servis. Mám rád Davida Landštofa i Michala Máku, jsou to zkušení borci a sympaťáci, dobrá energie. mají spoustu prošlapaných cestiček. Mají svůj adresář a hned singl pošlou do všech rádií, televizí a podobně. Určitě to má své výhody. Na druhou stranu ale mají pod sebou prostě hodně umělců. Člověk je jen jedním z mnoha. Chcete pro ně být ten nejdůležitější, ale když pod sebou mají i Karla Gotta, Václava Neckáře nebo Tata Bojs, tak je to těžké.

O digitální distribuci na Spotify a podobných platformách jsme již mluvili. Není tam pro interprety bez zázemí labelu určitá bariéra? Nejsou třeba právě vydavatelé schopni v tomhle pomoci a dostat hudbu k více posluchačům?

Jeroným: To jsou schopni určitě. Poslední rok jsou ale už na Spotify čeští editoři, kteří se starají o hudbu vydanou v České republice, což dřív nebylo. Bývalo to tak trochu o náhodě. Také jsme slyšeli, že je dobré dělat si playlisty sám, vytvořit kolem nich nějakou fanouškovskou základnu a ve chvíli, kdy je dostatečně velká, do něj přidávat vlastní hudbu. Takže samozřejmě label může pomoci, ale není to automatické. U oficiálních Spotify playlistů by měli být editoři nestranní a neměli by se nechat ovlivňovat ani velkými labely. Ale upřímně, dnes je v tomto ohledu už taková liberalizace, že když je interpret šikovný a vyšlape si nějakou cestičku sám a může tak fungovat i lépe, než kdyby byl pod velkými labely.

Albert: Opět je to hlavně o fanoušcích. Pokud se podaří zmobilizovat tisíce fanoušků, kteří na vydání skladby čekají a vyhlíží premiéru, pak píseň sdílí a komentují, tak se to v poslechovosti zákonitě odrazí. To je to nejdůležitější.

Jakou byste dali radu mladým začínajícím kapelám? Jakou cestu byste jim doporučili?

Jeroným: Žádná cesta není správná. Jsou kapely, kterým naprosto vyhovuje servis velkého labelu a nechtějí se zabývat něčím, co nesouvisí se samotnou hudbou. V tomhle jsme trochu specifičtí. Některé z nás baví i administrativa a podobné věci, které normálně řeší vydavatelství. Ale jsou lidi, kterým to naopak zabíjí kreativitu

Albert: Moje rada by zněla asi takhle – dělejte s lidmi, ke kterým vzhlížíte. Vezměte vaši nejlepší písničku a jeďte za producentem, který udělal vaši nejoblíbenější desku. Komunikujte s fanoušky a vydávejte hudbu pokud možno pravidelně. Dělejte hudbu, která je osobní a má pro vás nějaký význam. To je podle mého důležitější než řešit, jestli bude mít singl úspěch na Evropě 2. Úspěch se může dostavit a nemusí. Ale když se teď dívám zpět, tak se mnohem radši vracím k písničkám, které pro mě měly nějaký význam, než k singlu, který jsme editovali tak, aby si ho všiml někdo z rádií.

Ke komu vy nyní vzhlížíte?

Albert: Teď vzhlížím třeba k americkému producentovi, který se jmenuje Ariel Rechtshaid. Produkoval interprety jako HAIM, Adele, Vampire Weekend nebo Grizzly Bear. Také bych chtěl vytvářet písničky spolu s různými světovými zpěvačkami. Mám jejich seznam. Jsou mezi nimi Rae Morris, Lucy Rose, Samia, Phoebe Bridgers nebo Amber Bain, která má projekt The Japanese House. K těm vzhlížím. Už jsem jim i psal a od té doby se jim náš manažer pravidelně připomíná. (smích) Uvidíme, jestli se to povede.

A v Česku je někdo, s kým byste rád spolupracoval?

Albert: Teď jsem třeba objevil zpěvačku DOMI, Dominiku Haškovou. Hodně se mi líbí její hudba i jak zpívá. Pak by mě bavila Amelie Siba.

Jeroným: Mě by hrozně bavilo, kdyby udělal Albert něco s Bert & Friends. Že by to bylo Albert & Bert & Friends. (smích) Ale jinak si myslím, že Albert dlouhodobě vzhlíží spíš k té starší generaci hudebníků. Nedávno jsme se třeba potkali se saxofonistou Michalem Žáčkem, který nám vyprávěl o tom, jak nahrával desky s Buty a tak. Tyhle lidi hodně respektujeme.

Albert: Mě ještě docela baví hiphop, nebo spíš takové RnBíčko. Více smyslné věci. Ne Chaozz, který jsem poslouchal, když mi bylo 12. Třeba zpěvačka SZA, tak ta mě baví. Z české scény se mi líbí třeba Viktor Sheen, přijde mi autentický a věřím mu, co zpívá. Na slovenské scéně jsem pak objevil projekt Taomi. Tomu jsem psal, že dělá super hudbu, jestli by nechtěl spolupracovat. Tak mi odepsal, abych mu poslal nějaké demo.

Alberte, vy jste jednou řekl, že byste chtěl být jako Jay-Z, vědět odkud a kam tečou peníze. Teď se hodně řeší otázka odměňování umělců z platforem typu Spotify a Apple Music. Máte přehled v tom, jak to funguje? 

Jeroným: Tím, že jsme sami sobě labelem, který jede přes digitální distributory, tak to máme rozúčtované a víme, kolik nám přijde. Ale jestli je toho dost a fér, to je komplikovanější a širší otázka. Já jsem samozřejmě pro co největší transparentnost a aby peníze chodily umělcům, kteří jsou skutečně poslouchaní. A to se týče i kolektivní správy. Rozdělovat peníze podle toho, co se hraje v rádiu a v televizi, není vždy úplně spravedlivé. Pak se takhle rozdělují i neadresné příjmy, které nijak nezohledňují, že kadeřnice si ve svém salónu nikdy nepustila Evropu 2, ale poslouchá si své vychytané playlisty na Spotify. A bohužel lidé, kteří jsou na těchto playlistech, z toho nemají nic, protože se peníze rozdělují podle zastoupení v rádiích nebo v televizi.

Kadeřnice správně ani hrát playlisty na Spotify nesmí, protože to licenční podmínky Spotify neumožňují.

Albert: Což mi přijde už úplně absurdní.

Jeronýme, vy jste se problematice kolektivní správy věnoval i ve své diplomové práci, ve které jste řešil alternativy ke kolektivním správcům. K čemu jste došel?

Jeroným: Práce byla hodně směřována mým školitelem, který se znal s někým, kdo v té době rozjížděl projekt, jenž měl být alternativou ke kolektivní správě a teď už v podstatě nefunguje. Samozřejmě je v některých věcech kolektivní správa nezbytná a alternativa k ní neexistuje. Historicky si však u nás nesou kolektivní správci určitý kříž, protože v devadesátých letech asi nejednali úplně průhledně a i jejich komunikace byla nešťastná. Dodnes se tak o nich mluví jako o někom, kdo vybírá výpalné. Je nutné, aby se tohoto stigmatu zbavili. Ale myslím si, že se to zlepšuje. Teď mluvím o široké veřejnosti. Pro nás interprety je to samozřejmě něco jiného, protože nám od kolektivních správců chodí peníze, takže s nimi máme zkušenost dobrou.

Albert: Kdyby mi teď někdo položil otázku, jestli bych zrušil OSA nebo INTERGRAM, tak bych asi odpověděl, že ne. V době, kdy nejsou koncerty, zrušme ještě OSA a INTERGRAM a můžeme jít rovnou kopat kanály.

Jeronýme, vy jste vystudoval práva. Pomáhá vám to v orientaci v tomto prostředí?

Jeroným: Určitě mi to pomáhá.

Albert: I mně to pomáhá. (smích)

Jeroným: Pomáhá to, co se týče kontroly různých smluv a podobně.

Co vás k výběru tohoto oboru vedlo? Vy jste nejprve studoval medicínu, ale z ní jste nakonec odešel, protože to pro vás bylo časově příliš náročné. Přitom práva také nejsou úplně jednoduchý obor.

Jeroným: Srovnání s medicínou je nefér, protože ta je ještě o tři levely výše, než jsou práva. A to i z časového hlediska. Když jsem ji studoval, tak jsem si uvědomil, že zatímco se moji spolužáci chodí učit do knihovny, tak já jdu na zkoušku kapely. V té době jsem měl asi šest skupin, takže to bylo opravdu neúnosné. Takže jsem se rozhodl, že zkusím něco jiného. Už před tím jsem se hlásil jak na práva, tak na medicínu, takže jsem se vrátil k právu. V tu dobu jsem také začal hrát s Albertem, takže se to tak hezky potkalo. Všechny ostatní kapely jsem zrušil a začal jsem s Lake Malawi. No a teď v podstatě pracuji v advokátní kanceláři a snažím se zaměřovat na hudební právo a podobně. Po dobu fungování kapely jsme zjistili, že je to praktické.

Albert: Velice praktické.