Kombinace naprostého hudebního nadšení a drobné mravenčí práce: November 2nd

Vydali desku po dlouhých dvanácti letech a nemohli se těšit lepšímu přijetí. November 2nd dominovali výročním hudebním žebříčkům na domácí scéně a získali cenu Anděl za desku roku. Jak se hranické kapele podařilo navázat spolupráci se světovými producenty? A jak se hudebně vyvíjela od svého vzniku na konci devadesátých let? Odpovídají zpěvačka Saša Langošová a kytarista Roman Helcl.

Vydání alba po 12 letech

Získali jste cenu Anděl za desku roku, nejlepší album jste natočili také podle časopisu Headliner či portálu Musicserver. Co stojí za takovým úspěchem?

Saša: Klademe si stejnou otázku a nadšené reakce nás přirozeně velice těší. Ve studiu jsme však nějaká očekávání vůbec neřešili. Chtěli jsme natočit album s osobitým přístupem a zvukem, naprosto svobodně, a využít všechny dosavadní zkušenosti. A do toho jsme dali úplně všechno.

Vydali jste desku po dlouhých dvanácti letech. Jak jste se za tu dobu hudebně i osobně posunuli? Jak moc se změnily vaše přístupy k tvorbě?

Saša: U mě docela zásadně. Byla jsem zvyklá psát písničky hotové od A do Z, s obsáhlým textem a klenutou melodií. Tentokrát jsem do toho šla s mnohem otevřenějším přístupem. Všichni kluci jsou fantastičtí muzikanti a spousta skladeb vznikla přímo ve studiu třeba z groovu bubnů, basy nebo z kytarového riffu. Někdo přidal další nápad a já jsem linku zpěvu a text psala často až skoro nakonec. Díky tomu jsou texty i frázování zasazené více do aranže a atmosféry konkrétní skladby. Často jsem si pak zpětně uvědomila, že moje party jsou úspornější, naprosto se podřizují rytmu a někdy jdou více na dřeň. A právě to mě teď baví.

Roman: Já jsem prošel velkým vývojem v kytarovém zvuku. Na poslední desce jsem se odklonil od „zvonivého“ soundu kytar a vrhl se na pro mne neprobádaná území. Poprvé jsem tento přístup použil v písničce Love Me or Leave Me (TX, TN). Našel jsem kombinace fuzzů a oktáveru, která posluchače znejistí, zda je to kytara nebo klávesy. Při aranžování jsme si dali práci, aby jednotlivé nástroje a party měly v mixu své místo jak panoramaticky tak frekvenčně.

Na desce se podílela řada velkých jmen, od domácího Borise Carloffa po Tchada Blakea, který se podepsal na albech The Black Keys či Pearl Jam. Kolik lidí se na finálním zvuku nahrávky podílelo?

Roman: Boris Carloff celou desku produkoval a ve studiu fungoval i jako sound engineer, s výjimkou zmíněné Love Me or Leave Me. Tu produkoval a točil Steve Walsh, s nímž jsme dělali předchozí desku Night Walk with Me. Tchada Blakea milujeme od devadesátých let pro jeho naprosto nezaměnitelný zvuk a spolupráce s ním pro nás byla dlouho nedostižným snem.

Saša: S Tchadem nás spojila Suzanne Vega, která s ním natočila několik alb. Je dokonce kmotrem její dcery. Poslala mu tehdy e-mail, že má kamarády v Česku, kteří obdivují jeho zvuk….. Na aktuální desce Tchad Blake míchal skladby All Comes Down a Island a jeho mixy jsou neuvěřitelně kreativní. Písničky Lights Are Out se ujal Andrew Schepps, který dělá spoustu světové muziky od Adele po Red Hot Chili Peppers. Skvělá spolupráce byla s Matt Ross-Spangem. Matt dodnes pracuje ve svém memphiském studiu na analogovém zařízení, takže například písním What It Feels Like nebo Last Kiss dodal krásný měkký zvuk. Nejtvrdší věci naopak smíchal John Netti, spolupracovník rockových Rival Sons. Skvěle dokázal přenést syrovou energii ve věcech jako I Feel Love nebo Dirt in the Ditch. Mastering měl na starosti Emerson Mancini. Nebál se jít naplno do loudness war, takže naše album hraje strašně nahlas. Tedy pokud ho neposloucháte na streamovacích platformách, které vždycky zvuk zhorší a ztlumí.

Album jste vydali nezávisle. Neuvažovali jste o spolupráci s labelem? Ať už českým, či zahraničním.

Saša: První dvě desky jsme vydali u velkého vydavatelství. Dnes funguje hudební trh úplně jinak a je více než dřív nakloněn individuálním projektům. Pokud máte rozpočet na natočení a výrobu celé desky, nemusíte spoléhat na nikoho jiného. Stačí jen najít spolupracovníky, kteří vám pomohou s propagací, sociálními sítěmi nebo pitchingem do playlistů. Navíc pak máte nad vším kontrolu. Ale jsou určitě kapely, pro které je servis vydavatelství přínosný. Myslím, že v dnešní době je dobré vlastnit svoje nahrávky. Když se vám totiž podaří píseň dostat do reklamy nebo několika filmů, oceníte, že nemusíte z toho nikomu dávat 60 nebo 70 procent honoráře.

Roman: Náš příklad možná mladým kapelám ukazuje další cestu. Že i bez labelu, velké bookingové agentury a se slabými sociálními sítěmi můžete nahrát desku, která se stane albem roku na Andělech. 

Z Hranic do světa

Vznikli jste na konci minulého milénia v Hranicích. Jak se kapela z malého moravského města dostane do Ameriky, kde jste předskakovali např. Alanis Morissette či Bryanu Adamsovi? 

Roman: Je to nejspíš kombinace naprostého hudebního nadšení a drobné mravenčí práce. Hranice jsou sice malé město, ale hudební podhoubí tady bylo v devadesátých letech, kdy jsme vznikli, velice plodné. Kromě Borise Carloffa určitě budete znát třeba Petra Marka, dalšího rodáka z Hranic, a jeho filmovou tvorbu nebo kapelu Midi Lidi. Na tvrdší rockové scéně jsou nepřehlédnutelní Silent Stream of Godless Elegy, z Hranic jsou i úspěšné kapely Traktor a Panoptiko. Mladí muzikanti měli od revoluce velkou podporu Vaška Vlasáka, baskytaristy kapel Citron a Limetall, který pořádal řadu let soutěž a festival Rockové Hranice a založil hudební klub, ve kterém jsme všichni koncertovali. Většina z nás prošla místní hudební školou nebo Hranickým dětským pěveckým sborem Taťány Jonasové. ZUŠka a dnes již několik místních pěveckých sborů skvěle fungují dodnes.

Jak vypadá současná hranická hudební scéna?

Roman: Doba je jiná a je pryč éra devadesátých let, kdy ve městě fungovalo několik klubů a koncerty tam byly i třikrát týdně. Velký pozitivní vliv na kulturu ve městě má divadlo a klub Stará střelnice. Donedávna taky fungoval skvělý prostor pro kulturu Karnola. Ten bohužel vloni skončil. To je obrovská škoda.

Máte v Hranicích pevnou fanouškovskou základnu, která při Vás stála od počátku kapely?

Saša: Jasně, že máme. Spoustu našich fanoušků z Hranic se navíc přestěhovalo, takže je teď potkáváme i v jiných městech. Na našem křtu v Café v lese bylo minimálně 12 Hraničáků. Z toho máme radost.

Vaše kariérní dráha je plná spoluprací se zahraničními hudebními profesionály. Jak se taková věc podaří? Jak navázat kontakt s hvězdou jako je např. Suzanne Vega?

Saša: Suzanne Vega vystupovala před lety v Olomouci v rámci filmového festivalu AFO. Někoho v MF DNES tehdy napadlo, že by s ní bylo skvělé udělat rozhovor. Věděli o tom, že ji miluji a že mluvím anglicky, tak mi nabídli, abych to udělala já. Samozřejmě jsem po tom skočila, chtěla jsem se jí zeptat na všechny věci, které mě vždycky zajímaly. I když jsem měla vyhrazených asi dvacet minut, nakonec jsme spolu mluvily asi hodinu. A pak nás pozvala, abychom s ní strávili odpoledne v Olomouci. Večer jsme pokračovali na její koncert, kde mi Suzanne věnovala písničku In Liverpool – song, kvůli kterému jsem začala kdysi taky skládat. Pomyslný kruh se uzavřel a pokaždé, když byla v Česku, jsme se s ní s kapelou sešli. V roce 2011 jsme jí předskakovali. Byla to ona, kdo nás dostal k Tchadu Blakeovi a kdo nám půjčoval muzikanty své kapely, když jsme byli v USA na turné. Dodnes jsme v přátelském kontaktu.

Jak se kapela personálně obměňovala během své historie?

Roman: Základ kapely tvoříme od samého začátku my dva se Sašou. Nejprve jsme měli za spoluhráče naše kamarády z Hranic, ale krátce před nahráváním prvního alba pro EMI k nám přišel bubeník Tomáš Brožek a baskytarista Aleš Zenkl, kteří před tím hráli v kapele Proud Martina Kučaje. Mezi druhým a třetím albem se u nás střídali různí skvělí muzikanti, namátkou Vladimír Guma Kulhánek, Dano Šoltis, Martin Vajgl nebo Steve Walsh. S aktuálním albem jsme se doufám ustálili na studiové sestavě, ve které je basák Kuba Vejnar, bubeník Roman Vícha a klávesák Honza Kořínek. Na koncertech můžete za bicími vidět i Petra Ptáčka nebo Honzu Janečku.

Koncerty

Jak se vám podařilo přenést zvuk posledního alba na stage?

Roman: To je jedna z věcí, kterou jsme hodně řešili. Máme rádi, když kapely znějí naživo stejně autenticky jako na nahrávkách. Náš zvukař repertoár dokonale zná a ví, kdy má použít jaký efekt nebo zkreslení, aby se přiblížil pocitu z alba. Pokud si to skladba vyloženě vyžaduje, nebráníme se hraní s podklady. Na festivaly a venue s větším rozpočtem si bráváme s sebou klávesistu a naše skvělé vokalistky. V takovém případě všechny zvuky na pódiu vytváříme my. Tak jsme hráli třeba na předávání Cen Anděl.