Zpěvačku, herečku, akordeonistku a tanečnici Rozálii si můžete pamatovat z letošních Cen Anděl, kde vystoupila na stole přímo uprostřed obecenstva. Její tvorba je plná ironie, cynismu, ale i milostných příběhů. Prozradila nám, co ji inspiruje, proč v devatenácti letech odešla k cirkusu či jak zvládá nervozitu na pódiu.
foto: Anna Jiskrová
Na předávání Cen Anděl jste vystoupila uprostřed usazených diváků. Čí to byl nápad?
A hlavně na stole! To byl skvělej nápad art directora Matyáše Vordy. Já jsem ho s radostí přijala, jen jsem přemýšlela, jak ho ještě lehce rozvinout, abych jen neseděla na židli. No a nejvíc se nabízelo, že když nechci sedět, prostě si stoupnu. To jsem volala Matyášovi ráno před generálkou: ,,Hele a nevadí, když si na tu židli stoupnu?” A on mě ujistil, že když nespadnu, tak to nevadí. Tak jsem teda nespadla.
Vypadá to, že Vás žádné publikum nerozhodí. Je tomu skutečně tak?
Tak to tak asi opravdu jen vypadá… Zlepšuje se to, zvykám si koncert od koncertu, ale nervózní bývám často, především, když vystupuji sama a přicházím třeba s novou písničkou, s novou průpovídkou. Jsem nervózní, když hraju na novém místě, když se třeba dozvím, že na koncert přijde Bartoška nebo moje máma. Ale většinou to je proto, že se zaměřím na jeden znervózňující bod. Kdežto na cenách Anděl tam bylo tolik lidí a okolností, ze kterých bych se mohla sesypat… Přímý přenos do televize, prestižní hudební ceny, do toho spoustu hostů, které obdivuji, od Kata až po Radůzu. Do toho všeho mi nezapnuli odposlech, takže těch znervózňujících elementů bylo zkrátka na můj mozeček tolik, že jsem nevěděla na jaký se soustředit dřív. Proto jsem si vybrala soustředit se jen na jednu věc. Na svoji píseň.
V kolika letech jste začala vystupovat?
Já jsem vystupovala odjakživa, odmalička, neustále jsem se někde předváděla, zpívala a hlavně tančila. Ale jestli myslíte před publikem, tak to začalo asi v 5 letech s tanečním souborem Light. Pak následovaly moje vystoupení s flamenkem, to mi bylo sedm nebo osm. Moje první skvělá učitelka flamenka Petra Šťastná mi dávala příležitost vystupovat s ní v klubech a restauracích. A moje milovaná teta Věra Gondolánová mě s sebou brala jako tanečního hosta na spoustu koncertů a festivalů, do repertoáru zařadila píseň od Gipsy Kings Bamboleo, kterou mi zpívala a jí vášnivě doprovázela tancem.
Na podzim jste vydala debutovou desku Korteziér. O čem je?
Je o mým životě, o vztazích, které jsem prožila, o mužích, které jsem poznala, milovala, a opouštěla, je to výpověď mý duše, je to posledních pár let mého života zpracovaných do písniček.
Kromě Vašeho zpěvu slyšíme v písních hlavně akordeon. Jak jste k tomuto nástroji přilnula?
To on přilnul ke mně! I když, vlastně je to vzájemná láska. A dostala jsem se k ní (já jí říkám ta harmonika) přes Radůzu, kterou jsem poslouchala už jako malá a kvůli které jsem si přála harmoniku k jedenáctým narozeninám.
Jakým způsobem skládáte? Co Vás nejvíce inspiruje?
Prostě ke mně přijde nápad a já ho zpracuju. Většinou přichází, když si projdu nějakým silným emočním zážitkem. Láska, s její krásou i bolestí, je mým největším tématem.
foto: Tomáš Coufal
Kromě hudby také hrajete divadlo. Jak jste se k hraní dostala?
Narodila jsem se do hudebního a divadelního prostředí, takže moc překvapující nebylo, že jsem se komediantství začala věnovat taky. Vždycky mě lákalo především divadlo ve formě nového cirkusu, tím jsem byla ohromená už odmalička a tenhle svůj cirkusový sen jsem si splnila, když mi bylo 19 a odjela jsem s Cirkusem Ronaldo do Belgie.
Co jste v tom cirkuse vlastně dělala a co jste si odtamtud odnesla?
Byla jsem vybrána jako swingová zpěvačka. Celé představení se totiž neslo v kabaretním duchu 40. let. Nakonec jsem tam měla i spoustu dalších úloh, třeba taneční číslo s klaunem, přičemž mi do teď není jasné, kdo z nás dvou byl tanečník a kdo klaun. Nebo číslo s psíkem, který nikdy nedorazil.
Na základě této zkušenosti vzniklo i představení Rozladěné držky, můžete nám o něm říct víc?
Je to naše autorské představení, které jsme původně začaly vymýšlet jenom my dvě, já a Anežka Hessová. Já se zrovna vrátila z cirkusu, takže jsem měla plnou hlavu i deník zážitků, a tak jsme se rozhodly moji roční zkušenost zpracovat do hodinového představení. Obě tam hrajeme na harmoniky, tančíme, zpíváme, držkujeme a pokoušíme se o akrobacii. Naše snaha je nejspíš velmi dojemná, neb se nad námi slitovaly i ředitelé největších českých cirkusových festivalů (letní Letná a Cirk-UFF) a teď dokonce i ředitel pražského divadla La Fabrika, kde od října 2022 Rozladěné držky zakotvily a dokonce tam chystají na podzim nové představení.
foto: Tomáš Coufal
Kde Vás letos můžeme vidět naživo?
Vystoupím na Benátské noci (28.7.), v srpnu mě čekají koncerty v Březnici nebo na Vizovickém Trnkobraní. V říjnu pak bude velký koncert v divadle La Fabrika.
V rámci letní scény divadla se vrací také představení o životě Medy Mládkové. Jaká je vaše role v něm?
Ano, na Kampě hraju v Mědě i v muzikálu Marta. V Medě mám víc úloh, hraju Medinu sestřenici Micku, tanečnici, televizní reportérku a Medinu asistentku Annu, která jí onehdy seznámila s Janem Mládkem. Tohle představení miluju a letos se s ním budeme muset všichni rozloučit neb ho budeme hrát naposled.
Před časem jste vystoupila s jedním ze svých vzorů Radůzou. Je někdo další, s kým byste ráda spolupracovala?
Já tak úplně nevystoupila s Radůzou, ona byla tak laskavá, že jsem před jejím koncertem v Praze v Městské knihovně mohla zahrát svoje tři písně. O nějakých duetech teď sním, ale nechám si je zatím pro sebe, aby se splnily…