Od února stojí v čele Nadace Život umělce nová výkonná ředitelka Svatava Barančicová. Proč se rozhodla zúčastnit výběrového řízení do umělecké nadace? Jaké byly první výzvy v nové funkci? A jaké plánuje změny ve fungování nadace? Odpovědi nejen na tyto otázky najdete v našem rozhovoru.
Jak se cítíte po prvních týdnech v roli ředitelky Nadace Život umělce?
Velmi se mi tu líbí, mám skvělé kolegy a těším se na práci, která nás čeká. I když vidím, jak to postupně bobtná a úkoly přibývají. Přeci jen ke změně ředitele došlo po dlouhých letech. S předsedou Oldřichem Smolou jsem se shodli na tom, že má nadace velký potenciál. Naším úkolem je ho využít a posunout ji dál.
Jaké úkoly jste řešila první dny?
Velice jsme bojovali zejména s IT stránkou. Ohledně ní připravuji novou koncepci, stejně jako v oblasti PR. Jsou to věci, bez kterých se dnes žádná organizace neobejde. Chceme pro nadaci vytvořit zázemí odpovídající úrovni 21. století, a to se všemi digitálními vymoženostmi, které nám mohou pomoci.
Proč jste se vlastně rozhodla přihlásit do výběrového řízení na ředitelku umělecké nadace?
V umělecké oblasti se pohybuji celý život. Vystudovala jsem ostravskou konzervatoř, obor klasická kytara, kde jsem byla součástí velice silného ročníku mladých talentů, které jsem tam mohla poznat. Na škole jsem potkávala třeba Ivanu Chýlkovou, Simonu Postlerovou nebo Aleše Kaspříka, který později přijel do Prahy a na AMU založil Wihanovo kvarteto. Byla tam opravdu silná generace Ostraváků, kteří v době přijímaček na VŠ nasedli na vlak do Prahy a řada z nich už v hlavním městě zůstala. Takže jsem opravdu pyšná na to, že jsem mohla na konzervatoři v Ostravě studovat.
Živila jste se někdy hraním na kytaru?
Odehrála jsem pár koncertů, ale neživila jsem se tím. Po konzervatoři jsem šla na Karlovu univerzitu studovat hudební vědu. V té době se totiž kytara na vysoké škole ještě nedala studovat, nebyla studijním oborem. Na výšce jsem se pak od hraní odklonila spíš k psanému slovu a hudební vědě. Ale hudba mě určitě směrovala dál.
Takže jste zůstala v kulturním prostředí?
Určitě. Po vysoké škole jsem se dostala do Fóra mladých při AHUV, které jsem několik let vedla jako předsedkyně. Připravovali jsme tehdy skvělou akci Mladé pódium v Karlových Varech, což byl letní festival, kam jsme zvali mladé umělce, aby si zahráli s orchestrem nebo představili své vlastní skladby. Vystupovali tam hudebníci, kteří jsou dnes špičkami ve svém oboru, třeba violoncellista Jiří Bárta, klarinetistka Ludmila Peterková nebo flétnistka Žofie Vokálková. Přijela nám zazpívat i pěvkyně Eva Urbanová, to byl velký zážitek. Pak se do mého života postupně dostala publicistika, která mě začala živit.
Jak jste v médiích začínala?
Začínala jsem v Hudebních rozhledech, což byl odborný časopis pro klasickou hudbu. Pokračovala jsem v kulturní rubrice Lidových novin, kde jsem zastávala dnes již nemyslitelnou pozici redaktora pro vážnou hudbu. Nevím o tom, že by ještě dnes měla média takto specializovaného redaktora. Donedávna jsem pracovala také ve vydavatelství, kde jsem měla na starosti oddělení časopisů, ale to už byla spíše manažerská pozice.
Co jste dělala minulý rok, když bylo vypsáno výběrové řízení do Nadace Život umělce?
Minulý rok jsem byla autorkou na volné noze, psala jsem s kolektivem autorů na objednávku festivalu knihu 75 let Pražského jara. Je to velká výpravná publikace, která vyjde v tomto pololetí, na což se hrozně těším. Takže rok jsem strávila touto knihou a na inzerát jsem odpovídala i z toho důvodu, že jsem již několikrát v nadacích působila.
V jakých?
Mé úplně první zaměstnání po vysoké škole bylo v Českém hudebním fondu, kde jsem pracovala několik let. Zkušenosti, které jsem v něm nabrala, se mi velice hodily v době, kdy jsme později s dirigentem Jiřím Bělohlávkem zakládali nadaci Musica iuvenis. K tomu došlo koncem 90. let, zakládali jsme ji kvůli festivalu Mladé pódium a pojí se s tím docela zajímavá historka.
Podělíte se o ni?
Měli jsme spolupráci s přeshraničním festivalem MITTE EUROPA, který organizovali zase Němci. A my jsme si v rámci této spolupráce vyměňovali některé talenty i koncerty. Po jednom takovém koncertu za mnou přišel tehdejší velvyslanec v Německu, že by měl možnost poskytnout větší obnos peněz na mladé umělce, tehdy ještě v markách. A že se mu líbí náš projekt. Ty peníze byly od mecenášky, která si přála zůstat v anonymitě, nicméně podmínkou bylo, že se musí uložit do nějaké nadace a že půjdou na podporu mladých talentů v České republice. Tak jsme nadaci založili. Nikdy jsme se nedozvěděli, od koho ty peníze byly. Díky nim se nám podařilo uskutečnit ještě hodně dalších ročníků Mladého pódia a nadace žila mnoho let poté. Podporovali jsme mladé umělce do 33 let, jejich studia v zahraničí, demo snímky, jejich skladby, ale také akce, kde vystupovali.
Čím vás nejvíce oslovila Nadace Život umělce?
Věděla jsem, že se jedná o velmi ctihodnou a dlouhodobě fungující nadaci. Není to žádný rychlokvašený projekt. Navíc jsem si z 90. let pamatovala, že v ní velmi aktivně působila Zuzana Navarová, kterou jsem potkávala na vysoké škole jako starší spolužačku. Vzpomínám na to, jak nám zpívala v aule a hrála na kytaru. Nadace má mezi umělci velmi dobrý zvuk, což mě samozřejmě také oslovilo a je mi ctí, že mohu být součástí takové organizace.
Jak vás oslovily hodnoty nadace?
Velice. Líbí se mi důraz na sociální stránku u lidí, kteří svého času dominovali, byli úspěšní, a dejme tomu postupem času sešli z očí. Veřejnost si neumí úplně představit, jak obyčejně může vypadat život seniora, který byl kdysi slavný. Spousta lidí by nevěřila, že by někdo takový mohl potřebovat také pomoc. U umělců opotřebovanost rukou, hlasu i paměti může přijít poměrně brzy a nemusí to pro ně pak být úplně jednoduché. Takže to, že nadace pomáhá lidem v této situaci, považuji za velmi záslužné. Někdy i menší částka v pravý čas pomůže k překlenutí těžké doby. Muzikantovi stačí malý úraz, který mu zkomplikuje hybnost prstů, a jeho rodinu to může dostat do těžkých finančních nedostatků.
Plánujete nějaké změny ve fungování nadace?
Já jsem výkonná ředitelka, takže pokud přijdou nějaké změny cílů nadace, tak to bude záměr ne můj, ale naší Správní rady. Pan předseda Smola má velmi odvážné vize, kterými na začátku dokonce předčil mou představivost. (smích) Ale proč ne? Já jim velmi ráda se vším pomohu. Těším se na výzvy, které jsou před námi. Nějaké nápady do budoucna mám samozřejmě také, jak ke zlepšení komunikace nadace dovnitř i navenek, tak k rozšíření financování. Jsou tady věci, které se možná už trochu přežily, zároveň přichází nové výzvy, na které je potřeba rychle reagovat.
Bude nadace pokračovat v předávání cen Senior Prix, které se udělují za celoživotní uměleckou práci již od roku 1993?
Stoprocentně. To je srdcová záležitost, která nás na podzim určitě čeká. I tady máme nové plány do budoucna, jak by ta akce mohla vypadat. Chtěli bychom, aby byla velkolepější a aby oslovila širší veřejnost. Každoročně jsou oceňována významná jména české kultury, která by si větší pozornost bezpochyby zasloužila.
Jakému umělci byste toto ocenění ráda předala osobně?
Mnoho takových lidí Senior Prix už má. Potěšilo mě, že je mezi držiteli mnoho jmen lidí, které znám třeba z doby svých studií, ale i umělců ze severní Moravy, a to i z malých divadel, z orchestrů. Ráda bych ocenění předala třeba Ivanu Kusnjerovi, nejen za to, jak zpívá, ale i za jeho dlouholetou věrnost a podíl na festivalu Sukovy Křečovice. Nebo trumpetista a jazzman Laco Deci, který je ochoten z New Yorku klidně přijet zahrát na malý venkovský festival za Prahou. To by mi udělalo opravdu radost, vidět je mezi oceněnými.
Kde byste ráda nadaci viděla za takových pět let?
Ráda bych, aby si nadace vytvořila takovou pozici, že by mohla udělovat stipendia pro mladé talenty. Těm už nyní sice pomáhá, ale spíše drobně, nicméně výjezdy na soutěže jsou velmi drahou záležitostí. Proto bych byla ráda, kdybychom mohli nabízet větší podporu, než je tomu v současné době. Chtěli bychom získat také více zdrojů financování. Dnes nadace stojí zejména na štědrosti INTERGRAM, ale mohli bychom do jejího financování rádi zapojit i další firmy či menší dárce. Líbilo by se mi, kdyby se našli drobní mecenáši také mezi samotnými umělci, kteří jsou ještě v produktivním věku, na vrcholu svých kariér. Bylo by skvělé, kdyby začali nadaci brát jako něco, čemu nyní pomohou oni, aby v budoucnu, když sami budou potřebovat pomoc, měli na koho se obrátit.
