Stal se senzací japonské klasické hudby. Mamoru Samuragochi zaujal posluchače nejen svým skladatelským talentem, ale také nepříznivým životním osudem, který se rozhodl využít ve svůj prospěch. Až na to, že ten osud tak nepříznivý zase nebyl. A polemizovat by se dalo i o tom talentu.
Mamoru Samuragochi se narodil 21. září roku 1963 v Hirošimě rodičům, kteří byli oba tzv. Hibakuša, což je japonské označení pro osoby, které přežily atomové bombardování během druhé světové války v Hirošimě a Nagasaki. Na klavír začal hrát podle svých slov již ve čtyřech letech a ve věku deseti let uměl zahrát některé skladby od Beethovena či Bacha.
První problémy se objevily na střední škole. Samuragochi začal trpět silnými migrénami a degenerativním onemocněním, které ovlivňovalo jeho sluch. Po škole se rozhodl nepokračovat na univerzitu, protože nesnášel moderní postupy ve skládání hudby, proto se hodlal zdokonalovat sám. Začal mít ale stále větší problémy se sluchem a ve svých 35 letech měl ohluchnout úplně.
Hluchý génius…
Své vášně se však nevzdal a začal skládat hudbu i přes svůj handicap. Za to si vysloužil velkého uznání nejen od svých fanoušků. Byl považován za génia, který i přes hluchotu dokázal psát významné skladby oslovující širší veřejnost. Pro časopis Time v roce 2001 řekl: “Když věříš ve svůj vnitřní smysl pro zvuk, vytváříš něco pravdivějšího. Je to jako komunikovat srdcem. Ztráta sluchu byla dar od Boha.” Samuragochimu se začalo přezdívat ‘japonský Beethoven’.
Nejvíce jej proslavila symfonie Hiroshima, jež věnoval těm, kteří byli zabiti během svržení atomové bomby na jeho rodné město v roce 1945. Skladba má vypovídat o touze po světě bez atomových zbraní. V roce 2013 získala ale ještě další význam. V březnu toho roku odvysílala totiž japonská televize dokument Melody of the Soul: The Composer Who Lost His Hearing, který ukazoval, jak Samuragochi navštěvuje přeživší velkého zemětřesení v roce 2011 a následné tsunami, která zasáhla severní Japonsko a způsobila mimo jiné havárii jaderné elektrárny Fukušima. Při jeho putování ho v dokumentu doprovázela právě symfonie Hiroshima, která se tak stala jakousi hymnou přeživších katastrofy.
… nebo mazaný podvodník?
Rok 2013 se ale zároveň stal počátkem konce Samuragochiho legendy. Začalo to nenápadně. V červnu se skladatel sešel s redaktorem japonského magazínu Aera, aby jej vyzpovídal pro rozhovor u něj doma v Jokohamě. Během interview však redaktor zaznamenal několik nesrovnalostí, co se údajné hluchoty týče. Byl schopen odpovídat na otázky ještě předtím, než mu je překladatel převedl do znakového jazyka a také si měl stoupnout v momentě, kdy zazvonil zvonek u dveří. Rozhovor kvůli těmto nesrovnalostem nakonec v časopisu nevyšel, nicméně svědectví redaktora zůstalo zatím bez velké pozornosti.
Ke skandálnímu odhalení došlo až o necelý rok později, kdy se skladatel přiznal, že od roku 1996 nenapsal ani jednu ze slavných skladeb, které jsou mu připisovány. Ve skutečnosti je složil Takashi Niigaki, muzikant a učitel na Toho Gakuen School of Music v Tokiu. Samuragochi si jej údajně začal najímat kvůli svému zhoršujícímu se sluchu. Trval však na tom, že to byl on, kdo přicházel s myšlenkami a nápady pro nové skladby.
Niigaki na následné tiskové konferenci řekl, že během posledních 18 let dostal od Samuragochiho okolo 7 milionů jenů (kolem 69 tisíc dolarů) za to, že mu napsal více než 20 skladeb, mezi nimi i soundtracky pro filmy či videohry. “Řekl jsem mu několikrát, že bychom s tím měli přestat, ale nikdy neustoupil,” řekl Niigaki novinářům. “Také řekl, že by spáchal sebevraždu, kdybych pro něj přestal psát. Původně jsem si myslel, že jsem najímán jako asistent skladatele, později jsem zjistil, že ani neumí psát hudební partitury,” dodal.
Olympijský návrat sluchu
To ale nebylo vše, co Niigaki novinářům sdělil. Ve svém projevu mimo jiné řekl, že Samuragochi není hluchý, že o tom lže kvůli své image. Podle něj spolu měli normálně konverzovat. Samuragochi poslouchal skladby, které pro něj složil, a komentoval je. “Nikdy jsem neměl pocit, že by byl hluchý. Vedli jsme spolu normální konverzaci,” řekl.
To Samuragochiho právníci nejprve odmítli, přičemž argumentovali certifikátem o tělesném postižení, který skladatel získal od japonské vlády. Později se ale Samuragochi přiznal. Dne 7. března 2014 poprvé od odhalení vystoupil na veřejnosti na tiskové konferenci, na níž sdělil, že jeho sluchové postižení nesplňuje právní požadavky pro hluchotu, a informoval, že vrátí svůj zdravotní certifikát. Sluch se mu měl prý vrátit před třemi lety a při splnění určitých podmínek slyšet může.
Za odhalením přitom stála událost, která by napadla jen málokoho – Zimní olympijské hry 2014 konané v ruské Soči. Jeden z japonských soutěžících, krasobruslař Daisuke Takahashi, si totiž pro své vystoupení vybral skladbu Sonatina for Violin, která byla připisována právě Samuragochimu. To už Niigaki neunesl. Nechtěl, aby Japonsko reprezentovala skladba, která má ‘falešného’ autora. “Obával jsem se, aby nebyla taková významná událost jako olympiáda zneužita,” vysvětlil Niigaki, který začal na Samuragochiho stále více naléhat, aby se přiznal. Tak se nakonec stalo. Niigaki je přesvědčen, že díky jeho tlaku.
Se splasknutím mýtu skončila také Samuragochiho hvězdná kariéra hudebního skladatele. Hudební nakladatelství Nippon Columbia Co. okamžitě zastavilo distribuci jeho nahrávek a zrušilo jejich online prodej. Hudební vydavatel Tokyo Hustle Copy Inc. zrušil vydání jedné z jeho partitur, k němuž mělo dojít již následující týden. A televize NHK, která stála za zmiňovaným dokumentem, jenž přispěl k vytvoření Samuragochiho kultu, se omluvila, že nedokázala podvod odhalit.