MICHAL HORÁK: Česká nátura je na písničkáře zvyklá. V naší historii měli vždy své místo

Spolu s Pokáčem či Voxelem patří Michal Horák k představitelům nové generace českých písničkářů. Píše texty a skládá hudbu již od svých 13 let a umí hrát hned na několik hudebních nástrojů včetně klavíru či heligonky. Vedle toho studuje pedagogiku a miluje příběhy Harryho Pottera. Jak vnímal letošního Českého slavíka, ze kterého si odnesl cenu v kategorii Objev roku? Jsou jeho písničky založené na skutečných událostech? A jaké postavě ze světa Bradavic se podobá nejvíce? Nejen na to odpovídal Michal Horák v našem rozhovoru! 

Nedávno jste byl v rámci vysokoškolské praxe učit na základní škole. Jak děti vnímají, když je přijde vyučovat známý písničkář? 

Měl jsem třeťáky a ti mě znali. V praxi to probíhalo tak, že se první dva dny předváděli, ale pak se zklidnili. Když zazvonilo, byl jsem pan učitel. Ale samozřejmě jsem se vtipným momentům nevyhnul. Když přišlo na to, že si chtěli při výtvarce něco pustit, tak vždy prosili o Prsa, což je jediná má písnička, která nemá můj text. A je to šílená bizarnost, která ale našla velké uznání právě u dětí. (smích) Když jsem odcházel, tak jsem jim zahrál asi tři písničky, podepsal se a všichni byli spokojení. V takových případech se to, že jsem písničkář, projevovalo. Ale jinak to byl milý vztah učitel – žáci. Nebylo to rozptylující. 

Odnášíte si z praxe nějaké vtipné historky? 

Odnáším, ale nevím, jestli jsou publikovatelné. (smích) Co se týče zrovna té písničky Prsa, tak na mě žáci pořád naléhali a já jsem to z nějakého důvodu pořád odkládal, až jsem jim jednou slíbil, že pokud budou celou hodinu vzorně pracovat, tak jim jí po konci hodiny o přestávce pustím. Bylo to jako zázrak. Všichni vzorně pracovali, což jsem vůbec nečekal. Celou hodinu byli potichu a snažili se, včetně těch největších sígrů, které k tomu jinak musíte opravdu nutit. Tak jsem neměl na výběr a nakonec jsem jim Prsa o přestávce pustil. Shledal jsem to jako velmi zvláštní moment. V učebně zněla Prsa, děti tancovaly, já na ně koukal a přemýšlel, jestli to bylo moudré rozhodnutí. (smích) 

Zase máte narozdíl od vašich učitelských kolegů výhodu, že máte takové motivační prostředky.

Jo, to jsem si taky říkal. (smích) 

Neplánujete o své učitelské praxi napsat třeba písničku? 

Nad tím jsem zatím nepřemýšlel. Možná někdy, až těch zážitků posbírám trochu víc, jestli budu po škole učit někde na stálo. Ale jinak bych chtěl školní problematiku v písních trochu opustit, protože mám pocit, že jsem byl v této sféře už dost dlouho. Takže bych to chtěl zase nasměrovat trochu jinam. 

Co tím myslíte? 

Myslím si, že jsem studentskou bublinu už dost vyčerpal a chtěl bych zacílit lehce jiným směrem. Ale rozhodně to nebude nic, kde bych neměl svůj osobní prožitek. Ale nechci se opakovat. Vůbec se ale do ničeho netlačím. Nechávám to plynout. Pokud by mě napadlo nějaké školské téma, u kterého bych byl přesvědčený, že musí jít na svět, tak se tomu bránit nebudu. 

Chcete novými tématy oslovit širší publikum? 

Bylo by to fajn. 

Jaká je teď vaše primární cílová skupina? Máte to odsledováno? 

Mám dva zdroje, ze kterých to jde vyvodit. Jednak jsou to statistiky ze sociálních sítí, Youtube a streamů. Tam se to nejvíce pohybuje ve věkovém rozmezí od 20 do 30 let. Ale není to tak, že by byl velký boom jen v této oblasti a zbytek nic. Ale tahle ‘základna‘ vede. Druhým zdrojem je pak návštěvnost na koncertech, a tam skutečně vidím rozptyl od dětí až po důchodce, což mi přijde krásné. Nejvíc je tam studentů, mých vrstevníků, ale zároveň velká skupina dětí i jejich rodičů, potažmo prarodičů. 

Co jiného by si mohl interpret přát než oslovovat tak různorodou skupinu posluchačů?

Já jsem v tomto ohledu zcela spokojený. Myslím si, že jsou to lidi, kteří jdou spíš za textem, nejdou si na koncert jen prvoplánově zatrsat, i když i to se děje, zejména když mám s sebou houslistu a bubeníka. Ty písničky pak víc šlapou, takže si své najdou i ti, kteří jdou spíš za hudbou. Baví mě v písničkách rozvernost, tak se toho držím. 

Rande se psem v kufru a diplomkou na krku

Co se týče témat, tak se inspirujete jak svými příhodami, tak historkami svých kamarádů, rodiny. Nevadí vám, že si pak tyto věci posluchači pojí přímo s vámi? Třeba že jste měl tak šílené schůzky, jak zpíváte v písničce Rande? 

Já to schválně ponechávám v roušce tajemství. Vlastně mě docela baví image, kterou jsem si vybudoval. Že si děti opravdu myslí, že jsem toho křečka zabil tak, jak zpívám. (smích) Kdybych chtěl napsat písničky o něčem, co bych věděl, že by mohlo mít ve spojitosti se mnou negativní dozvuky, tak si to pohlídám více. Ale v těchto mých trapno vtipno písničkách mi přijde fajn, že zůstává nevyřčeno, jestli se to opravdu stalo nebo ne. 

A co konkrétně ta písnička Rande? 

Zažil jsem spoustu schůzek, které byly bizarní a šílené. Ale myslím si, že takové zažilo spoustu lidí. A to je další věc, na kterou při psaní písničky apeluji. Jednak mě musí bavit a jednak si říkám, že by bylo fajn, kdyby to téma mezi lidmi zarezonovalo, protože jinak to nebude fungovat. Konkrétně u písničky Rande nějaký základ založený na osobní zkušenosti tedy je, ale zbytek jsem si domyslel nebo se inspiroval jinde. V zásadě jsem šel po těch nejdivnějších představách, jak může takové rande dopadnout. (smích) 

Ale třeba v písničce Psí balada se od zážitku hned na začátku distancujete. 

To jo, ale to je proto, že to musí být vyprávěno z pohledu ženy, jinak by to nefungovalo. V pointě příběhu totiž je, že holka táhne děsně těžký kufr s mrtvým psem a kluk, který se nejdříve zdá jako gentleman, jí nabídne pomoc. To by v případě, kdyby to bylo zpíváno v mužském rodě, úplně nerezonovalo. Zároveň mi to tenkrát opravdu vyprávěla kamarádka jako takovou jobovku, která se stala její známé. Ten příběh mě fakt zaujal, všude jsem ho vyprávěl, až jsem si nakonec řekl, že jej odvyprávím také prostřednictvím písničky. Až pak se ke mně dostalo, že jde o městskou legendu, která se údajně stala buď v Praze, nebo v Brně. Dokonce o ní byl natočen i krátký studentský film. 

Ve své poslední písničce zpíváte o diplomce a o tom, že z ní ještě nic nemáte. Jak to vypadá teď? 

Jsem úplně ve stejném bodě, jako zpívám v písničce. (smích) S vedoucí jsem se už dohodl, že na psaní sednu až po prvních státnicích, které mám už za měsíc. Do té doby totiž nevidím šanci, že bych s tím mohl jakkoliv pohnout. Téma mám, i strukturu. Před létem jsme si řekli, co během prázdnin udělám, a vygradovalo to tím, že mi v listopadu vedoucí napsala, ať jí pošlu první tři kapitoly, na kterých jsme se domlouvali. Já jsem jí na to mohl napsat jen to, že se omlouvám, a poslat v předpremiéře právě písničku Z diplomky nemám nic. Jí to naštěstí pobavilo, řekla, ať si to udělám, kdy budu potřebovat, protože jiná cesta teď momentálně není. Diplomku budu obhajovat asi až v září a momentálně mám před sebou hodně věcí, které hoří mnohem víc. Takže z diplomky teď opravdu nemám nic a bude to ještě nějaký čas platit.

Umění kreativní prokrastinace 

Ta písnička je především o prokrastinaci. Je to něco, s čím musíte bojovat?  

Jo, ale nemyslím si, že je to něco, co by mě sžíralo nějak chorobně. Mám svá místa, kde se dokopu dělat to, co potřebuji. Třeba v kavárně, kde není nic, co by mě narozdíl od domova rozptylovalo. Mám sám na sebe páky, se kterými s prokrastinací bojuji. Ale zároveň vím, že je to takové věčné téma nejen všech studentů. Paradoxně se mi nejlíp píší písničky v rámci prokrastinace. Vždy když vím, že mám dělat něco jiného, tak mě to motivuje k psaní písniček. (smích) 

Ale tak to je zase docela užitečná prokrastinace. 

Je. Navíc mám alespoň pocit, že jsem něco udělal, i když ne to, co jsem zrovna potřeboval. (smích) Nejhorší pocit ze sebe vždy mám, když za den nic neudělám. To jsem měl poměrně často během lockdownu. Najednou jsem nemohl chodit do kaváren, které na mě mají ten zmiňovaný pozitivní účinek. Několikrát se mi opravdu stalo, že jsem ráno vstal, udělal jsem si kafe, koukal na Youtube a ve výsledku neudělal vůbec nic, co jsem potřeboval. Teď už jsem naštěstí zase produktivní, z čehož mám radost. 

Studujete, chodíte na praxe, do toho skládáte, nahráváte a jezdíte po koncertech. Já tam moc příležitostí k prokrastinaci nevidím. 

Když není na prokrastinaci čas, tak to funguje. (smích) Již před několika lety jsem podlehl kouzlu Google kalendáře, protože jsem od přírody dost neorganizovaný člověk, takže si do něj dávám i deset akcí na den včetně toho, že mám napsat email učiteli a podobně. Vždy mi to pípne a jdu se do toho dát. Nejproduktivnější jsem vždy dopoledne, odpoledne se to se mnou už vleče a večer si většinou dávám čas na nějaký seriál. Odpočívat je šíleně důležité. Vždy se snažím najít alepoň hodinku, dvě na relax. Mám kolem sebe spousty lidí, kteří to s prací přepálili a nedopadlo to s nimi dobře. V dnešní době je to velký problém, kterému se chci vyhnout. 

Jak nezešílet v lockdownu 

Když už jste se zmínil o lockdownu, vy jste byl během posledního roku a půl poměrně plodný, co se nových písní týče. To nebylo u hudebníků úplně neobvyklé, protože měli dostatek času na tvorbu, nicméně vy jste produkoval opravdu vtipný obsah. Kde jste v té době bral takový nadhled?

Často to nebylo úplně jednoduché. Pro nikoho z nás. Najednou jsme se nemohli vídat s kamarády, bylo to šílené. Mně zásadně nejde psát písničky, když mám špatnou náladu. Jejich psaní je pro mě radostnou záležitostí. Naštěstí se mi během lockdownu podařilo najít věci, které mě těší a ze kterých jsem dobrou náladu čerpal. To se pak odrazilo v mých písničkách, kterými se snažím přenést dobrou náladu i na ostatní. Mám strašně milých ohlasů, kdy mi lidé píší, že měli špatnou náladu, ale když si pustili mou tvorbu, tak se jim zlepšila. To je úplně nejvíc, co může být. 

Když se mi podařilo v lockdownu něco napsat, tak to byl jeden z nejlepších momentů. Cítil jsem, že na své hudební cestě nestagnuji, ačkoliv lockdown ke stagnaci sváděl. Spousta interpretů, které jsem sledoval, se třeba na půl roku zaseklo. To jsem nechtěl dopustit. 

Jaké věci vám během lockdownů zvedaly náladu? 

Často to byly videohovory s kamarády. Šli jsme na online pivo, vypili jsme u toho čtyři kousky, byli jsme v náladě a volali si třeba i pět hodin. Opravdu jsem si připadal, jako kdybychom spolu seděli někde v hospodě, všechno jsme probrali, bylo to fajn. Také jsem miloval večery, kdy jsme se spojili s kapelou a hráli společně online hry. Bylo hezké, že jsme mohli sdílet společný prostor alespoň v té hře. Lockdown jsem trávil ve Vysoké nad Labem, což je taková vesnice za Hradcem Králové. Měl jsem tam v podstatě celý barák po dědovi pro sebe, takže jsem měl svůj klid. Kousek bydlí má ségra, se kterou jsem chodil každý den běhat. Měl jsem velkou výhodu, že mám blízko od baráku les, kam mohu jít na procházku se psy. Věřím, že pro lidi, kteří museli být zavření v bytě v centru Prahy, to muselo být opravdu těžké. Byla to zvláštní doba, ale myslím si, že přinesla i něco zajímavého. Možná už jen to, že si člověk uvědomil, co všechno vlastně měl. Úplně jinak jsem se těšil třeba na koncerty, na které jsem před lockdownem nadával, že jich mám moc. 

Vy byste se s koncerty do současných vládních opatření ale ještě vešel, ne? 

To sice jo, ale stejně nám všechny zrušili. Měli jsme v současné době objíždět městské akce a ty padly. Celkově mi přijde, že teď ta nálada moc není. V říjnu jsme stihli odehrát turné, lidem se ještě chtělo chodit na akce a ještě žádná velká omezení nebyla, bylo to takové volnější. Teď cítím, že už budeme muset počkat na jaro, i když mi už teď koncerty zase chybí, přestože jsem si po náročném říjnu říkal, že si potřebuji zase odpočinout. Těším se na tu euforii prvního koncertu po takové době. To je vždy velký zážitek. 

Teď by na vás navíc nemohli fanoušci, kteří nejsou očkovaní a neprodělali covid.

Je to hodně omezující. Já očkovaný jsem, dává mi to smysl a medicíně důvěřuji. Ale zcela respektuji i jiné názory. Naštěstí vidím světlo na konci tunelu. Jednak v tom jaru, kdy se to snad zase uvolní a jednak v tom, že letošní zima pořád není tak strašná, jako byla ta loňská. Je to v lecčems volnější. Můžeme jen doufat, že to bude příští rok zase o něco lepší a za dva roky už to bude třeba dobré úplně. Uvidíme. 

Vy jste v první vlně šil roušky. Když srovnáte tehdejší náladu a tu současnou, liší se nějak přístup lidí? 

Je to úplně jiné. První fáze byla vlastně i v lecčems hezká. Nemůžu říct, že bych se cítil nějak špatně. Bylo to něco, co celý svět spojilo, taková zvláštní energie plná napětí. Všichni si mysleli, že to bude trvat měsíc, maximálně dva. Tehdy jsem se cítil povinen nějakým způsobem pomoci. Chodili jsme s kamarádem řezat látky, řadit je. Připadali jsme si, že opravdu něčemu pomáháme a přitom jsme si pouštěli písničky a povídali si. Teď už jsou lidé unavení a není se čemu divit. 

Ohromná koncentrace všeho na Českém slavíkovi 

Získal jste Českého slavíka za objev roku, takže samozřejmě nesmí chybět obligátní otázka – čekal jste to? 

Tu nominaci jsem vůbec nečekal a měl jsem velkou radost, když mi zavolali. Český slavík pro mě byl vždycky nejvíc, bez ohledu na nejrůznější kauzy, které se s ním pojily a pojí. Respektuji jeho rozsáhlou historii, takže to jsem měl opravdu velkou radost. Trošku mě mrzelo, že jsem byl nominován s interprety, které mám rád. Bert & Friends jsou skvělí muzikanti a moc mě baví, co dělají. Annabelle znám zase přes naší společnou kamarádku. Velmi pozitivní bylo, že jsme každý jiný. 

Nominaci jste nečekal, výhru ano? 

Musím se přiznat, že jsem cítil, že mám šance. Hodně jsem to také propagoval na sítích, což normálně nedělám, a říkal jsem si, že by to po těch deseti letech, co dělám hudbu, vlastně dávalo smysl. Neskromně jsem si říkal, že bych se vlastně nedivil, kdyby to klaplo. Říkal jsem si, že tomu statisticky všechno přeje. (smích) Ale než vyhlásili mé jméno, tak jsem si říkal, že má vlastně každý z nás stejné šance, že to může být kdokoliv. Už jsem to chtěl mít hlavně za sebou. V momentě, kdy mě vyhlásili vítězem, jsem měl totální mentální breakdown. Přešel jsem na autopilota, převzal jsem cenu, něco jsem řekl a šel si zase sednout. (smích) Po skončení jsem, hned jak to šlo, jel domů, protože jsem z toho měl úplně hlavu v pejru. 

Jaké pro vás bylo stát na pódiu před všemi těmi lidmi, kteří se v showbyznysu pohybují už léta? 

Byl to zvláštní pocit. Už jsem do showbyznysu několikrát pronikl, bavil jsem se s interprety, které slýchám a vídám odmalička. Už jsem tedy věděl, že to jsou normální lidé. Ale tady byla ohromná koncentrace všeho, až jsem si uvědomil, že to není nic pro mě. Najednou jsem v sobě ucítil introverta a nejradši bych si dal pivo s kamarády někde, kde mě nikdo nezná. Byla to pro mě ohromná čest, velká zkušenost, ale akcí takového formátu bych do budoucna viděl spíš pomálu. Mám radši větší soukromí. Na mě tam bylo zkrátka nejspíš příliš vjemů najednou. Lidé mi gratulovali, novináři fotili. Červený koberec byl sám o sobě zážitek, byť nemohu říci, že stoprocentně pozitivní. Ale určitě je to velká věc, nehledě na to, jaké má teď Český slavík dozvuky. 

Jak kauzu kolem Českého slavíka vnímáte? Že hudebníky nakonec zastínily projevy, které s hudbou možná nemají úplně moc společného? 

Doba je dnes opravdu napjatá. Na jedné straně rozumím tomu, že chtěl Karel Janeček využít mediálního prostoru k něčemu, o čemž si myslel, že by mělo být řečeno. Chtěl to dostat k lidem, což se mu evidentně povedlo, protože se pak dlouho nemluvilo o ničem jiném. Já tam šel ale proto, abych se podíval na předávání cen a poslechl si hudební čísla větších jmen showbyznysu. Ten závěr mi přišel nepatřičný. Paradoxně mi dávalo mnohem větší smysl to, co říkal Řezník. Neříkám, že jsem s ním ve všem souzněl, ale aspoň to bylo k věci. Souviselo to s tím, kvůli čemu jsme tam byli, tedy s popmusic. 

Česko, republika písničkářům zaslíbená 

I na Českém slavíkovi je vidět, že se lidem české písničkářství líbí. Vy jste se stal objevem roku, Pokáč získal druhé místo v mužské kategorii. Čím si myslíte, že to je? Hraje tady roli právě čeština? 

Určitě. Myslím si, že v české popmusic není úplně přehršel interpretů, kteří by kladli velký důraz na texty. Spousta kapel se zaměřuje hlavně na hudbu, což zase u písničkářů nebývá dominantní stránka. Určitě existuje touha nad větším zamyšlením se nad textem, jít trochu více po tom, o čem se zpívá. Ale obecně si myslím, že je ta naše česká nátura na písničkáře navyklá. Když se člověk podívá do historie, tak v ní měli vždy své místo. Padá to tady na úrodnou půdu a rád bych si takovou tu písničkářskou ryzost, která stojí opravdu na tom textu, udržel.

Zaujalo mě, že jste chtěl jako malý psát protestsongy, ale zjistil jste, že vám to moc nejde. 

Takové písničky jsem se snažil psát ve 13 letech, takže jsem byl v podstatě dítě. Tou dobou byl mým velkým vzorem Karel Kryl a Tomáš Klus. Spíš jsem tedy kopíroval to, co dělali oni. Nevím, jestli mám Napoleonský komplex, že jsem malý, tak jsem chtěl být bojovníkem. (smích) Politice jsem moc nerozuměl, ale v tu dobu bylo v kurzu nadávat na sociální sítě, tak jsem se přidal, byť jsem byl sám na Facebooku skoro 24 hodin 7 dní v týdnu. Naštěstí jsem ale poměrně rychle prozřel, i díky radám od svého okolí, rodičů a kamarádů. Zjistil jsem, že má silná stránka je zejména v bavení lidí. Tak se cítím dodnes, ačkoliv už pociťuji, že mám věk na to říci jednou za čas i něco vážnějšího. Tehdy by mi ale lidi nevěřili, kdybych začal sypat moudra o lásce nebo životní filozofii. Největší smysl vidím stále v tom dělat lidem radost, protože té není nikdy dost. 

Takže nevylučujete, že bychom se od vás v budoucnu mohli přeci jen nějakého protestsongu dočkat? 

Nevylučuji, ale musel bych v tom vidět smysl. Já jsem od přírody nekonfliktní. Mám rád, když si s lidmi popovídám a když se se mnou mají dobře. Ale samozřejmě se umím také ozvat, když vidím, že je něco špatně. Politická témata navíc rozdělují společnost – má bublina by mě poklepala po rameni, ale druhá by to naopak nevzala a ohradila by se proti tomu. Ještě víc by se odstřihla. V téhle době mi přijde mnohem smysluplnější apelovat na to, co máme všichni společné, co nás může spojovat. Ať už je to prokrastinace nebo smích u písničky o mrtvém křečkovi či nevydařeném rande. Myslím si, že naší skvělou vlastností je, že si dokážeme udělat srandu úplně ze všeho. 

Z koncertních pódií do Bradavic 

Co považujete za největší zážitek ve vaší kariéře? 

V poslední době to byl určitě Český slavík, protože to byla opravdu zkušenost jako blázen. Dva dny před jeho udílením jsem měl tu čest, že jsem byl pozván, abych zahrál svou oblíbenou písničku od Karla Kryla na udílení Cen paměti národa. Navíc v přímém přenosu v Národním divadle a za doprovodu úžasného Big bandu. Celé to bylo ve swingovém kabátu, takže šálek mé kávy. Tak nervózní jako před tímto vystoupením jsem ještě nebyl. Neměl jsem prostor pro žádnou chybičku, kterých mohu na svém vlastním koncertu udělat třeba sto. Protože kdo jiný může pokazit mou písničku, než já sám, že jo. (smích) Takže jsem cítil velkou zodpovědnost a jsem rád, že jsem to zvládl. Byl to ohromný zážitek. Ale jinak je těch dílčích momentů hrozně moc. Když zjišťuji, že má hudba proniká mezi lidi, tak je to pocit velkého zadostiučinění. 

Úplně úžasná věc, která se mi několikrát přihodila, byla, že si mou písničku vybrali novomanželé pro svůj první tanec. Dali mé písničce prostor být součástí jejich života až do smrti, protože to bude jejich písnička, která hrála v pro ně tak důležitém momentu. Nebo když přijdu někam do hospody, kde začnou u vedlejšího stolu hrát na kytaru nějakou z mých písní. To je taky skvělý pocit. 

A když byste měl naopak říci, jaký byl váš největší hudební zážitek v roli posluchače? 

Kdybych měl vybrat opravdu jen jeden konkrétní, tak se obávám, že to nezvládnu. Totálně zbožňuji večery s cimbálovou muzikou nebo jakékoliv folklórní session. Zkrátka když se někde sejdou hudebníci, kteří spolu normálně nehrají, vytváří hudbu za chodu, reagují na sebe a dělá jim to šílenou radost, kterou s nimi sdílím buď jako posluchač, nebo jako jeden z nich, když mám to štěstí. Pro mě je to neuvěřitelný zážitek, který mě dostává do úplně jiné dimenze. Hrozně se těším na koncert Jacoba Colliera, který má dorazit v únoru do Brna. To je Mozart dnešní doby. Mladý kluk, který má ve svých sedmadvaceti letech na kontě několik Grammy a o hudbě přemýšlí jako nikdo. Školí i takové jazzové legendy, jako je Herbie Hancock. Ale zároveň je to klučina strašně skromný a normální. Má úžasné interakce s publikem, takže na toho se opravdu těším. Snad to nezruší. 

Máte nějakého interpreta, se kterým byste rád spolupracoval? 

Mezi ty vysněné patří Kato z Prago Union. To je podle mého jedna z největších textařských legend tady u nás. Ale je vždy těžké spolupracovat s někým, kdo je zároveň také textař. A je tady mnoho dalších muzikantů, kterých si ohromně vážím, ať už jsou to Monkey Business, Dan Bárta, Lenka Dusilová, J.A.R., Mig 21 nebo Aneta Langerová. Kdyby mi s nimi něco klaplo, tak bych byl úplně vystřelený. (smích) A samozřejmě Zdeněk Svěrák. Tam už tendence z mé strany byla. Pan Svěrák mi napsal, že děkuje, že si toho váží, ale že už se snaží brát jen to, co se bez něj neobejde, aby to ve svém věku mohl stále dělat dobře. Což plně respektuji. To samé si myslím, že bude mít pan Jiří Suchý. To je také člověk, kterého nesmírně uznávám. 

Máte ambici skládat texty i pro někoho jiného? 

Určitě, už se to dokonce děje. Představa psaní pro jiné interprety mě dost baví, protože jim mohu psát něco jiného, než bych napsal pro sebe. Mohu pro ně zpracovávat témata, ve kterých bych se sám necítil, ale zároveň vím, že ten interpret má věk a postavení o tom zpívat. Zároveň mám velký sen napsat někdy písničky do pohádky. Zatím jsem udělal jen soundtrack ke dvěma hrám v malém loutkovém divadle, co máme u nás. Ale něco většího by mě hodně lákalo, to mi přijde hezké. A myslím si, že by mi to šlo. Nechci znít blbě, ale prostě jo. (smích)

Patříte mezi velké fanoušky Harryho Pottera. Kdybyste měl vybrat postavu, která vám je nejvíce podobná, jaká by to byla? 

Myslím si, že bych byl něco mezi Nevillem a Ronem. Rozhodně bych nebyl Harry Potter, byť nosím brýle a mnozí mi říkají, že jsme si podobní. (smích) Myslím si, že mám Nevillovu mimóznost, ale zároveň jsem srdcař, mám své kamarády, které si rád opečovávám. Ron byl ale zase dost tvrdohlavý, což já nejsem. Takže nejvíc asi Neville, i když si dovolím tvrdit, že v některých věcech nejsem zas až tak marný jako on. Ale je to pro mě sympatická postava, se kterou se ztotožňuji. Konec konců, když jsem si dělal Pottermore kvíz, tak mi vyšel Mrzimor, kde jsou vždy ti hloupí, ale hodní. (smích)