DANIEL HŮLKA: Po premiéře Draculy to bylo jako v americkém filmu. Náhlá ztráta soukromí je krutá

Se zpěvákem Danielem Hůlkou jsme se sešli v kavárně poblíž Kongresového centra, kde v roce 1995 odstartoval muzikál Dracula, který mu téměř ze dne na den změnil život. Jak s časovým odstupem vzpomíná na mánii, která se kolem dnes již kultovní inscenace odehrávala? Jaké bylo zpívat na zaplněném Svatopetrském náměstí ve Vatikánu? A nelituje nyní toho, že vrátil prezidentovi Miloši Zemanovi medaili Za zásluhy? Nejen na to jsme se ptali v našem rozhovoru. 

Po letech se před diváky konečně dostal muzikál Robinson Crusoe, ve kterém hrajete hlavní roli. Jaký je pocit mít konečně po premiéře? 

Je to super. Mám obrovskou radost jednak za sebe, protože ta role je opravdu nádherná, a jednak za Zdeňka Hrubého, který napsal opravdu krásnou hudbu. Říkám o něm, že je takovou reinkarnací Karla Svobody, protože píše opravdu úžasné melodie, které se krásně zpívají. Samozřejmě nemohu opomenout ani Honzu Krůtu, autora textů, a Ivana Hubače, jenž vytvořil libreto. Také jsme měli štěstí na úžasného režiséra Václava Knopa. V Robinsonovi je hodně činohry, proto bylo super, že ji režíroval činoherec. Já jsem hlavně zpěvák a Václav mně s činoherními party velmi pomohl. 

Zdeněk Hrubý prý napsal roli Robinsona přímo pro vás. 

Ano, napsal. Nápad se mu zrodil v hlavě již někdy před 11 lety. Začal na něm pracovat a před pěti lety mělo dojít k premiéře. Tehdy jsme si mysleli, že půjdeme opravdu před diváky. Zbývalo pár dní do premiéry. Pak se ale přišlo na to, že má producentka Ema Krahulíková velké dluhy a všechny nás podvedla. Muzikál tak skončil dřív než začal. To, co jsem zažil kolem Robinsona, jsem nikdy v žádném jiném muzikálu nezažil. Ale nakonec to dopadlo dobře, asi to tak mělo být. Asi to čekalo na toho Vaška. Původně to režírovali jiní. 

Je současná verze totožná s tou, která měla mít premiéru před pěti lety? 

Vždy hodně záleží na režisérovi. Když je napsán úplně nový muzikál, tak při zkoušení na první uvedení probíhá tzv. tvůrčí kvas. Každý, kdo se tohoto procesu účastní, se na něm určitým způsobem podepíše. Nějakým způsobem tam otiskne svůj palec, od techniky až po sólisty. A režisér samozřejmě nejvíc, protože ten to představení tvoří. 

Museli jste muzikál po pěti letech nazkoušet celý znovu? 

No samozřejmě. Začínali jsme od začátku. Byly tam určité změny, jak v písních, tak v textu. Za tu dobu se to vyvinulo. Když jsme začali zkoušet v Divadle Na Maninách, bylo to, jako kdybychom to před tím vůbec nezkoušeli. Skoro kompletně se změnilo také obsazení. Velkým kladem je Tomáš Kuťák, který vytvořil choreografii a dal dohromady skvělou taneční company. Ta taneční čísla jsou fantastická. Opravdu před všemi tanečníky smekám. 

Vy jste ale premiéru nakonec posouvali ještě jednou…

Posouvali. Před rokem a půl jsme ji museli zrušit kvůli koronaviru. Jak jsem již říkal, tolik předpremiérových peripetií jsem ještě nezažil. (smích) 

Věřil jste celou dobu, že se muzikál nakonec na divadelní prkna dostane? Nebo jste už ztrácel naději? 

Kupodivu jsem tomu pořád věřil. Byl jsem přesvědčený, že se nám to nakonec podaří, protože ta hudba je opravdu krásná. Ani na chvilku jsem nepochyboval. Ale samozřejmě bych nechtěl být v kůži Zdeňka Hrubého. Když autor napíše muzikál, dá do toho celého člověka. Takže ten to musel prožívat mnohem krutěji a určitě pochybnosti měl, to je jasný. 

Asi šlo i o finanční stránku. Většinou se investované finance začnou vracet až poté, co se inscenace uvede před lidmi. 

Asi jak kdy. Když si muzikál objedná od autora produkce, tak to má možná placené dopředu. Ale když to píše sám, tak do toho nejdřív samozřejmě investuje. Ve studiu musí pořídit všechny nahrávky, vytvořit základy. To je všechno velmi drahé. Takže ano, kromě talentu, energie a těchto věcí do toho investoval i spoustu peněz, které se bez diváků nevracely. 

Původní verze muzikálu se měla před pěti lety hrát v Divadle Hybernia. Nyní odpremiéroval v mnohem menším Divadle Na Maninách. Není v něm pro takový muzikál příliš malé pódium? 

Je, samozřejmě, ale tím, že je to menší divadlo, tak inscenace chytla úplně jiný punc. Stalo se z ní divadlo malých forem. S režisérem jsme se bavili o tom, že je nám sice líto, že nemůžeme použít velké světelné efekty a obrovské kulisy, ale pak jsme si říkali, že by se to k tomu vlastně ani nehodilo. Udělali jsme z ní takovou naléhavou činohru. Člověk má od sebe první řadu jen půl metru, možná ani to ne. Takže nakonec jsme se shodli, že to hře vlastně prospělo. Protože té činohry je tam v poměru k hudebním částem opravdu 50:50. 

To je odlišné od jiných muzikálů, ve kterých vystupujete? 

Ano. Moderní muzikál je většinou úplně bez činohry, je jako opera. Samozřejmě jsou i muzikály, kde se mluví. Ale většinou jsou to jedna nebo dvě věty, pak se jede dál. Tady má Robinson s Defoem opravdu velké špalky textu, dlouhé dialogy. Takže je to vlastně napůl činohra a napůl muzikál. A pro zpěváka činohra opravdu není lehká, je to jiná disciplína, i když jsem v činohře už hrál. Ale režisér mi opravdu pomohl. Byla to pro mě skvělá spolupráce.

Když se řekne Daniel Hůlka, naprostá většina lidí si představí Draculu. Jak s odstupem vzpomínáte na mánii, která se kolem muzikálu vytvořila? To se tady už asi nikdy nezopakuje. 

To už asi ne. Mimochodem sedíme tady kousek od Kongresového centra, kde se to celé odehrávalo. Dracula byl první velký český muzikál, doteď nejúspěšnější, co se týče odehraných představení i návštěvnosti. Žádný jiný ho nepřekonal a pravděpodobně ani nikdy nepřekoná. V současné době se Dracula hraje v Hudebním divadle Karlín. A je úžasné, že i po 26 letech od premiéry lidé po každém představení stojí a nadšeně tleskají. Pořád to funguje, protože ten tvůrčí tým byl prostě geniální – Karel Svoboda, Zdeněk Borovec, Richard Hes i režisér Jozef Bednárik. To bylo opravdu to nej, co se tenkrát mohlo sejít. 

Je to vaše klíčová role? 

Mám za sebou 1200 repríz, což je v českých poměrech úplně nemyslitelné. Je to pro mě opravdu srdeční záležitost. Navíc moje 3,5letá dcera Rozárka se do Draculy naprosto zamilovala. Jezdila se mnou na letní scény, když jsme hráli Draculu na hradech a zámcích. A nedávno byla poprvé v divadle na celém představení. Miluje Tomáše Trapla, který hraje postavu šaška, sluhy a profesora. (smích) Je z toho úplně nadšená. Umí to celé, od začátku až do konce, všechny role. Takže Dracula je takové naše rodinné stříbro. 

Tak třeba si v něm jednou také zahraje. 

To se klidně může stát, protože Rozárka zpívá opravdu od rána do večera. Na letních scénách se se mnou dokonce chodila děkovat na konci představení. Vždy vybírala šatičky, ve kterých se půjde klanět. (smích) Na konci zpívám přídavek, ale po posledním představení jsem byl unavený, tak to za mě vzala. Dal jsem jí mikrofon a ona za mě odzpívala celý přídavek. Žádná tréma, nic. Byla neuvěřitelná. 

Díky Draculovi jste se stal de facto přes noc jedním z nejslavnějších zpěváků v zemi. Přiznal jste, že se u vás v důsledku rychlé slávy dokonce objevila sociální fobie. 

Objevila. Do té doby jsem byl sólistou opery v Ústí nad Labem. Takže jsem byl “slavný” u operních fanoušků v Ústí. Tohle bylo něco úplně jiného. Po premiéře to bylo opravdu jako v americkém filmu. A na to jsem nebyl připravený. Naštěstí jsem už nebyl úplný mlaďoch, bylo mně 27 let, takže jsem trochu rozumu v hlavě měl, ale stejně mi trvalo asi půl roku, než jsem si na to zvykl. Skoro jsem nevycházel na ulici a když, tak jen v tmavých brýlích. Ta náhlá ztráta soukromí byla krutá. Ale teď už to třeba vůbec neřeším. Tehdy to byl ale opravdu výrazný zlom. 

Co vám pomohlo se s tím vypořádat? 

Zvládl jsem to díky kamarádům. Když jsem ztrácel pevnou půdu pod nohama a začalo mi vše stoupat do hlavy, tak mi řekli, abych se vzpamatoval a uklidnil. Opravdu mě tehdy podrželi. 

Myslíte si, že kdybyste byl mladší, tak by vás to semlelo více? 

Těžko říci. Myslím, že to musí být extrémně náročné třeba pro ty ‚hvězdy‘ z televizních soutěží. To je až zločinné jednání, kdy si televize vytvoří svou vlastní hvězdu, natočí s ní pár dílů pořadu, za který jí neplatí. Ty děti pak úplně zblbnou, získají pocit, že jsou opravdové hvězdy. Jenže ve chvíli, kdy pořad skončí, většina z nich zapadne. Znám případy, kdy pak rodiny prodaly své byty, aby se přestěhovaly do Prahy, protože si myslely, že teď bude jejich dítě slavné a bude vydělávat spoustu peněz. Pak ale najednou všechno skončí. 

Opravdu ty děti vezmou, vyždímají je jako citrón, a pak je odkopnou. Jen málo z nich je natolik připravených a pěvecky erudovaných, že by mohly v kariéře pokračovat. Samozřejmě jsou i tací. Třeba Kamila Nývltová, která byla v X Factoru a nyní je z ní skvělá zpěvačka, nebo Tomáš Savka, který začal v Superstar a dnes je famózním muzikálovým sólistou a swingovým zpěvákem. A je jich ještě víc. Tyhle jmenuji, protože jsou moji kamarádi. Ale 90 až 95 procent z nich už v pěvecké kariéře dál nepokračuje. 

Vám se ale do Draculy původně nechtělo… 

Nechtělo. V té době jsem měl dobré místo v ústecké opeře, kde jsem byl opravdu spokojený. Byl tam skvělý ansámbl, věkový průměr byl 30 let, což je v opeře naprosto neobvyklé. Po rekonstrukci tam otevírali nové divadlo a nabrali nové lidi. Navíc do Činoherního studia přešel celý ročník DAMU, mých kamarádů. Takže to bylo opravdu úžasné. Nechtělo se mi pryč. Navíc jsem byl v té době hodně konzervativním operním pěvcem. Muzikál mě nelákal. 

Proč jste se tedy nakonec rozhodl nabídku přijmout? 

Přišel za mnou Lubo Fric, který dělal asistenta Jozefu Bednárikovi. Přijel za mnou do Ústí s tím, že mě Jozef prosí, abych dorazil na konkurz, že nemá hlavní postavu. Poslal mi nahrávky a texty. Poslechl jsem si to, začal se učit písničky, nazpívávat. Postupně jsem se do toho zamiloval. Bednárik pro mě byl navíc velkým režisérem, se kterým jsem toužil spolupracovat, ale v opeře, protože jsem znal jeho operní inscenace. Nakonec jsme se potkali v muzikálu a bylo z toho velké přátelství. Za to jsem velmi vděčný, protože to bylo jedno z nejdůležitějších setkání v mém životě. 

Pak přišly další úspěchy. Vydal jste desku, zahrál jste si v pohádce. Dokonce jste byl v roce 1999 členem delegace, která odevzdávala vánoční strom papežovi, přičemž jste zpíval na náměstí Svatého Petra. Z té doby se o tom nedá příliš dohledat. Jaké to bylo? 

Oni mě totiž tehdy úplně zcenzurovali. To bylo tak, že jsme s otcem Jakubem Berkou, který tehdy působil na Svatém kopečku u Olomouce, ziniciovali opravu křížové cesty na Svatý kopeček a opravu katedrály. Dělali jsme pro to tenkrát opravdu hodně. Já natočil na podporu dokonce desku. Vatikán ode mě odkoupil 150 tisíc cédéček, aby to také podpořil. A Svatý Otec Jan Pavel II., kterého jsem si ohromně vážil, mě pozval k osobní audienci. A spojilo se to s tím, že každý rok veze do Vatikánu jedna země vánoční strom. Tehdy byla na řadě česká delegace. Vlakem jeli se stromem poutníci a paralelně s tím do Vatikánu letěli zástupci vlády a církve.

Jak to vypadalo přímo během audience? 

V té velké audienční místnosti jsou lavice, na kterých seděla na jedné straně vládní delegace, na druhé církevní. V zadní části pak stáli poutníci. Vepředu je volný prostor, kde sedí Svatý Otec na tom svém obrovském křesle a přijímá audience. Tehdy přijal mě a Václava Havla. Bylo to fantastické. Sálalo z něj tolik pozitivní energie. Mám z toho fotku, na které se směji od ucha k uchu, jako kdyby mi vyprávěl vtipy. Ale to bylo opravdu tím, jaká z něj vyzařovala pozitivní energie. 

Vy jste se ale zmiňoval o cenzuře? 

Tehdy byl premiérem Miloš Zeman. My máme s Milošem takové zvláštní peripetie. Tehdy jsem ho neměl vůbec rád a odmítl jsem letět vládním speciálem, protože jsem nechtěl, aby mě s vládou fotili. Tehdy mi proto musel podepsat, aby mi dali k dispozici vojenský speciál, ve kterém jsem letěl já a muzikanti. No a když jsem se pak vrátil, tak byl v televizi dokument o všem, co se ve Vatikánu dělo. A ta kamera projížděla všechny přítomné a v místě, kde jsem stál já, byl najednou střih. Úplně mě vymazali, protože jsem se tehdy postavil proti premiérovi. Po letech jsme si to pak vyříkali, skamarádili se, ale nakonec to dopadlo tak, jak to dopadlo. Ale tehdy mě vládní cenzura úplně vymazala, spousta lidí proto ani neví, že jsem tam byl. 

Jaké bylo zpívat na Svatopetrském náměstí? To je věc, která se každému zpěvákovi nepoštěstí. 

Úžasný zážitek! Bylo tam snad 50 tisíc lidí a když jsme zpívali poslední písničku, najednou se rozezněly všechny zvony. To bylo parádní. Zpíval jsem tam a capella své písničky. Pamatuji si, že jsme na závěr dávali Modlitbu pro příští tisíciletí. To je píseň, kterou napsal Jirka Škorpík a otextoval Tomáš Belko. Začínala ‚Otče náš, pro příštích tisíc let, nauč nás chápat a odpouštět’. 

Když už jste se dotkl těch peripetií kolem prezidenta Zemana, jak se s časovým odstupem díváte na kauzu kolem toho, když jste se rozhodl vrátit vyznamenání? 

Nic se nezměnilo. Tak před deseti lety jsme se s Milošem Zemanem setkali, padli si do noty a skamarádili se. Zjistili jsme, že máme na spoustu věcí stejné názory. Fascinovalo mě, že se mnou pije pivo, jí gothaj. Měl jsem z něj pocit, že stojí za obyčejnými, normálními lidmi. Dnes si nejsem jistý, jestli to tehdy nebyla jen hra. Tehdy mi to imponovalo. Celý život si totiž zakládám na tom, že jsem normální člověk, nejsem nikdo výjimečný. A měl jsem pocit, že to on má stejně. Bohužel dnes o tom už přesvědčený nejsem. 

Kdy došlo ke zlomu ve vašem vztahu? 

Postupně se začaly objevovat trhliny, což možná bylo způsobeno tím, že mě k němu přestali pouštět. Má kolem sebe bohužel lidi, kteří ho odřízli od světa. Ze začátku jsem k němu jezdil poměrně často, nikdy nebyl problém. Postupně to ale problém začal být. Ke konci už to byl problém tak velký, že když jsem přijel na Hrad na nějaký slavnostní večer, ani mě za ním nepustili do salonku. Úplně ho odřízli. 

V jakém momentě došlo k tomu, že jste si definitivně řekl, že vyznamenání musíte vrátit? 

Vrcholem bylo období lockdownu, kdy lidé přicházeli o firmy, které vybudovali z ničeho. A pan prezident místo toho, aby těmto lidem pomohl alespoň dobrým slovem, tak na ně začal plivat a prohlásil, že neschopní, ať zkrachují. To pro mě byla konečná. Řekl jsem si, že nemohu dál stát za tímto člověkem, protože bych tím souhlasil i s těmito jeho výroky. A to já nesouhlasím. Od té doby je to pořád horší a horší. Jsem rád, že jsem se rozhodl vyznamenání vrátit. Myslím, že to tak bylo správné. Udělal jsem to kvůli čistému svědomí a nic bych na tom nezměnil. 

Nenapadlo vás, že to byla chyba, když jste se dozvěděl, že je prezident vážně nemocný? 

Vůbec ne. To s tou nemocí vůbec nesouvisí. Je mi líto, že je nemocný, opravdu mu to nepřeji. Naopak jsou mi odporní lidi, kteří veřejně prohlašují, že si přejí, aby se z nemocnice už nevrátil, to je hnus. Vůči prezidentovi necítím žádnou nenávist. Rozešli jsme se v osobní i veřejné rovině. Na tom se už nikdy nic nezmění. Rozhodně nepřipadá v úvahu žádné usmíření, protože jsme já i Miloš Zeman dubové palice a ani jeden neustoupíme. Ale držím mu palce, aby byl zase zdravý. 

Už jsme se bavili o lockdownu. Jak dlouho jste vlastně nehrál? 

Draculu jsme začali hrát po 20 měsících. Nesměl jsem zpívat, tudíž jsem nemohl pracovat, asi rok a čtyři měsíce. Největší zločin naší vlády je ale podle mého to, co udělali našim dětem. Nikde na světě nebyly školy zavřené tak dlouho jako u nás. To je normální zločin, zavřel bych je za to, protože to děti odnesly neskutečně. Covid je téma na dlouho, to bychom se už nemohli bavit o ničem jiném, ale ze strany české vlády je to rozhodně nezvládnuté. Pan Babiš a jeho pohůnci, protože jinak se nazvat nedají, zklamali na celé čáře a měli by být za to potrestáni. V době, kdy neměli někteří lidé co jíst, rozdávala Schillerová 11 milionů na odměnách svým náměstkům. Strašné! 

Jaké bylo postavit se po takové době opět na pódium před lidi? Takhle dlouhou pauzu jste asi nikdy neměl… 

Neměl, nikdy. Ale já jsem během lockdownu jezdil po domovech pro seniory a dělal koncerty pod okny v době, kdy nás nesměli pustit dovnitř. Takhle jsem odehrál asi 100 koncertů, zdarma samozřejmě. Takže zpívat jsem nepřestal, proto pro mě nebyl ten návrat tak drsný. I když mnoho kolegů mi říkalo, že mají problémy. Pro nás je to teď opravdu krutá doba. Všechna divadla nasadila představení, která nemohla hrát. A není vůbec čas na zkoušení. Po roce a půl jsme jeli Draculu tak, že jsme před tím měli jednu zkoušku, a to jsou pak nervy. Takže je to kruté, ale zatím všichni zvládáme a nikdo se nehroutí. (smích) 

Kromě Draculy a Robinsona se rozjely i další muzikály, ve kterých hrajete. Kat Mydlář, Kleopatra… 

Všechny muzikály jedou. Do toho mám ještě v Divadle Na Maninách Rusalku, protože se snažím o operní návrat. Je toho teď opravdu hodně a jsem dost unavený. Ale vždy, když mám chuť nadávat, tak si říkám, abych přestal a byl rád, že mohu vlastně pracovat. 

Máte nějakou operní roli, kterou byste si ještě rád zahrál? 

Spousty rolí! Vždy jsem si říkal, že se chci v padesáti vrátit k opeře. A měl jsem to štěstí, že jsem se setkal s úžasným člověkem, který se jmenuje Vladimír Chmelo. Je to pán, který byl šest let v angažmá v Metropolitní opeře v New Yorku jako sólista, což je nejvíc, kam to může operní zpěvák dotáhnout. A Vlado je mimo jiné také fantastický učitel zpěvu, dnes se tomu říká vocal coach. (smích) Učí starou italskou techniku. A právě díky němu se mi návrat do opery daří. Spolupracujeme spolu už tři roky, dělali jsme Vodníka v Rusalce, kterého jsem letos konečně začal hrát. 

Přes léto jsem s jeho kamarádem Franzem Hawlatou, což je jeden z nejlepších současných wagnerovských basbarytonistů, studoval Bludného Holanďana. Zpívat Richarda Wagnera je můj celoživotní profesní sen. Budu také zkoušet Toreadora v opeře Carmen, což je další fantastická role. Jsem opravdu vděčný, že jsem Vlada potkal. Bez něj by se mi návrat do opery nemohl podařit. Omládl jsem o 30 let. Mám malou dceru, chodím na hodiny zpěvu, v létě jsem absolvoval kurzy. Nebýt blbého covidu, tak jsem šťastný člověk. 

Takže teď chystáte jen nové opery, žádné muzikály? 

Teď věnuji energii zejména návratu do opery. Ale není to zatím tak, že bych muzikál opustil. Já totiž zpívám v krásných muzikálech a za těch 26 let, co se jim věnuji, tam mám spoustu přátel. Jsou skoro jako moje rodina. Takže to úplně opustit nemohu, to nejde. 

S celou rodinou rádi cestujete. Kam se chystáte v nejbližší době? 

S manželkou Barborkou jsme se přes cestování seznámili. Dělala průvodkyni po celém světě, v New Yorku, v Tokiu. Nicméně díky covid šílenství jsme už skoro dva roky nikde nebyli, což pro nás bylo do té doby naprosto nepředstavitelné. A kam pojedeme nejdřív? Moje i Barborky nejoblíbenější země je Indie, tam se ale asi nějakou dobu ještě nedostaneme. Takže až to půjde, tak po Evropě. Měli jsme naplánovanou cestu do Rakouska k ledovcovým jezerům. Tchán byl nedávno v Albánii a velmi si to pochvaloval, tak možná také tam. 

Vás prý jednou nepustili do Tibetu…

To je pravda, kdysi dávno. V jednom rozhovoru jsem řekl, že Čína okupuje Tibet a tak dále. Výsledek byl ten, že když jsem přišel na velvyslanectví pro vízum, tak mi řekli, že nikam nepojedu, protože jsem nepřítel čínského lidu. Tehdy jsem to bral jako velkou křivdu. Dnes už na to mám trochu jiný názor. Byl jsem naivní, viděl jsem Sedm let v Tibetu a bral to jako bernou minci. Teď vím, že ta situace není úplně černobílá. Ale všechno špatné je pro něco dobré, protože jsem se díky tomu, že mě nepustili, více seznámil s Indií, což je fantastická země. 

S manželskou jste měl svatbu v Las Vegas. Jak to probíhá? Podepisuje vám potvrzení o sňatku Elvis Presley? 

My jsme během svatby dokonce nemuseli ani vystoupit z auta. Vypadalo to, jako když přijedete k okénku v McDonalds. Vyklonil se obřadník, který má u sebe i svědky. Vyběhne fotograf, který vás vyfotí. (smích) Vymysleli jsme to takhle, protože oba s manželkou milujeme cestování a nemáme rádi takové ty velké rodinné oslavy a monstrózní svatby. Odletěli jsme do Las Vegas a pronajali si bílého Mustanga cabrio, aby to bylo stylové. Zajeli jsme k tomu okénku, oddali nás a rovnou jsme vyrazili do nevadské pouště na svatební cestu. Svatební hostinu jsme měli u dálnice v mexickém tacos. (smích) Bylo to parádní.