Přestože nebylo jasné, jaká koronavirová situace v České republice na konci letních prázdnin bude, Febiofest ani letos nenechal fanoušky bez tradiční filmové přehlídky, která se v metropoli koná již od roku 1993. “V současné situaci jsme museli počítat se vším. Byli jsme připraveni festival zrealizovat v jakékoliv podobě,” říká prezident festivalu Fero Fenič, se kterým jsme v našem rozhovoru mluvili o proběhlém 28. ročníku.
Již druhým rokem ovlivňuje festival Febiofest koronavirus. Jaká opatření jste letos museli přijmout, aby se mohl uskutečnit?
Stejně, jako minulý rok, jsme dvakrát přesouvali termín a tím se neustále upravovaly i programové, organizační a hygienické podmínky. Letos to bylo milosrdnější jen o to, že jsme s tím počítali, zatímco před rokem přišel zákaz týden před startem festivalu, čímž jsme se stali nejpostiženější festivalovou akcí u nás.
Nebál jste se, že na konci prázdnin začnou čísla růst a budete muset festival na poslední chvíli zrušit?
V současné situaci jsme museli počítat se vším. Byli jsme připraveni ho zrealizovat v jakékoliv podobě. Vždyť i v uplynulém komplikovanějším roce jsme, na rozdíl od jiných obdobných akcí, nerezignovali a udrželi jeho tradici i fanoušky.
Jak těžké bylo v takové situaci domlouvat účast zahraničních hostů?
To bylo nejtěžší. Výběr se nám zúžil jen na Evropskou unii. Ale i tady především starší a významní tvůrci odmítali cestovat nebo se rozhodovali do poslední chvíle, podle aktualizace epidemických podmínek. Nakonec většina hostů byla spíš mladšího věku.
Z jakého zahraničního hosta máte letos největší radost a proč?
Mě nejvíce potěšil tvůrce slavných filmů Billy Elliot, Hodiny, Předčítač, nebo několika dílů seriálu Koruna (jehož scénárista Peter Morgan byl hostem před pár lety) režisér Stephen Daldry, působící i jako divadelní tvůrce na newyorské Brodwayi. Velká osobnost. Přiváděl mě do rozpaků svou skromností.
Je naopak něco, co jste museli kvůli vládním opatřením zrušit?
Museli jsme snížit obvyklý počet představení a tím i počet filmů. Tedy stejná situace jako i u jiných obdobných letošních akcí. Omezil se i doprovodný program a kontrolovalo se, aby se diváci dlouho nezdržovali v prostorách multiplexu, kde se museli prokazovat očkováním nebo testem. Pro mě tím festival dost utrpěl na své atmosféře.
Jak jste spokojený s návštěvností? Dá se porovnávat s čísly z předcovidových ročníků?
Žel, stejně jako u jiných kulturních akcí, návštěvnost se ještě zdaleka nevrátila do normálu. Byla sice téměř dvojnásobně větší než před rokem, ale nedosáhla ani poloviny předcovidových ročníků. Vypadá to, že se bude kulturní život vracet k původním diváckým číslům delší dobu, než jsme doufali.
A jak celkově hodnotíte uplynulý ročník?
Jsem rád, že se to povedlo. Už minulý rok jsem ho vnímal podle olympijského hesla, že není důležité zvítězit, ale zúčastnit se. Tím, že přes mnohá omezení proběhl v obvyklé kvalitě a nabídl zajímavé hosty, podněty i tvůrčí semináře a dílny, prokázal nejen svoji sílu a stabilní pozici v českém kulturním životě, ale přispěl i k jeho obnovování do původního stavu.
Letos jste hodně vsadili na české snímky. Prospěly lockdowny českým filmovým tvůrcům?
Myslím, že ne. Lockdowny velmi zhustily premiéry nových českých filmů a to pro mnohé z nich nemělo dobrý dopad na návštěvnost.
Tento rok si převzal cenu Febiofestu Kristiána za celoživotní přínos kinematografii Jiří Lábus. Proč jste vybrali zrovna jeho?
O této ceně rozhoduje programové oddělení. A jeho snahou je upozorňovat nejen na zajímavé podněty ze světové kinematografie, ale i na osobnosti u nás dosud dostatečně neoceněné. Jednou ze soutěžních sekcí Febiofestu jsou komedie. V tomto velmi těžkém žánru patří právě Jiří Lábus k těm nejvyjímečnějším a zaslouží si na tento jeho přínos českým filmům upozornit a poděkovat za něj.
Je ještě nějaká oblast, ve které byste chtěl Febiofest zlepšit?
Febiofest, jak naznačuje jeho název odvozený od jména mého produkčního studia Febio, původně vznikl bez ambice stát se velkým mezinárodním filmovým festivalem. Na největší audiovizuální akci v historii hlavního města Prahy vyrostl spontánně z malé klubové akce. Jeho růst určovali diváci, rozšiřoval se podle jejich zájmu. Rád bych připomenul, že v té době bojovaly o svou existenci všechny filmové akce, včetně karlovarského a zlínského festivalu. Z toho pohledu byla tehdy Praha ve velké výhodě nejen se svým technickým, ale především diváckým zázemím. Tento potenciál jsem vnímal jako závazek. Proto jako první a jediní jsme s festivalem od počátků jezdili i do regionů Čech a Moravy, abychom podpořili návštěvnost kin, která v letech po sametové revoluci hromadně zanikala. Dnes se dá s nadsázkou říct, že jsme tím určitou mírou přispívali k výchově diváků všech dnešních festivalů v republice. A snad i k udržení kvalitní filmové tvorby v kinech, která tehdy také ustupovala komerci.
Finanční prostředky jsme přitom prvních pět let získávali jen ze soukromých zdrojů a pozdější možnost grantů se nás vždy dotýkala jen okrajově, protože jsme se zavedli jako akce, která se dokázala financovat sama. Takže pro nás to bylo organizačně i finančně vyčerpávající. Jedinou odměnou byl dobrý pocit, že se lidé vraceli do kin a stoupal zájem o další domácí festivaly. Před pár lety se tak Febiofest ocitnul už za hranicí svých možnosti, jak organizačních, tak především finančních. Zatímco ty tradiční, předrevoluční festivaly se mezitím s pomoci státu vzpamatovaly a začaly prospívat, my jsme například dodnes zůstali na pouhé jedné pětině rozpočtu karlovarského festivalu. To uvádím jen kvůli pochopení našich limitů. Přesto se Febiofest snaží dosahovat obdobného rozsahu i výsledků – počtem kinosálů a projekcí dokonce ještě vyššího. Daří se nám to někdy víc, někdy méně. Ale jeho rozvoj a jakékoliv další zlepšování, které by určitě bylo vhodné především v dílčích věcech, je podmíněno právě a pouze jeho rozpočtem. Potenciál na to Febiofest určitě má.
Fotografie v článku: FEBIOFEST