“Jsem odkojený rozhlasem. Učil jsem se od Karla Högera, Františka Filipovského a dalších, kteří namlouvali četby na pokračování. To pro mě byla velká škola,” říká v našem rozhovoru Jiří Lábus. Sešli jsme se s ním v jedné malé kavárně nedaleko Vršovického zámečku a Divadla MANA, v němž hraje mimo jiné v inscenaci o své oblíbené městské čtvrti.
Ve Vršovicích žijete už 30 let. Nepřemýšlel jste někdy, že byste se přestěhoval?
Kdepak. Tady budu až do rakve. (smích)
Máte rád změny? V angažmá Studia Ypsilon jste dokonce už 50 let.
Ne, vlastně změny rád nemám. A v Ypsilonce mě to pořád baví.
Nedávno jste obdržel Cenu mistra zábavního umění, nyní jste převzal čestnou cenu Febiofestu za přínos kinematografii. Co pro vás tato ocenění znamenají?
Je to samozřejmě radostná záležitost, vyhodnocení práce, kterou jsem celý život dělal. Je to i taková bilance. Člověk si uvědomí, co vše za ta léta stihl udělat, co z toho se povedlo a co se nepovedlo. Mám z toho radost, protože to udělují lidé, kteří v této oblasti pracují. Cenu Febiofestu dostala řada významných jmen z oblasti filmu, je to galerie skutečně úžasných lidí a mě těší, že jsem byl do této galerie také jaksi vsunut. (smích)
Máte doma nějakou výstavku, kam si všechny tyto ceny dáváte?
Mám je všechny na skříni.
Hercem jste se chtěl stát už od dětství. Naplnila tato profese vaše očekávání? Přeci jen si děti své vysněné profese často dost idealizují.
Já jsem chodil na devítiletku, a potom na gympl. A to byla tak strašná škola, že ty čtyři roky na DAMU pro mě byly oázou, která to příšerné gymnázium vyvážila.
Kvůli čemu jste nebyl na gymnáziu spokojený? Kvůli lidem nebo učivu?
Kvůli lidem i kvůli učivu. Mě to opravdu nebavilo. Nejsem vůbec technický typ, takže jsem nerozuměl předmětům, jako je chemie nebo matematika. Bylo pro mě velmi složité školu absolvovat. Na DAMU žádná fyzika nebyla, což bylo úžasné! (smích)
Bylo i na DAMU něco, s čím jste bojoval?
Měli jsme třeba šerm. S tím jsem zápasil, to byl opravdoví boj, při kterém jsem jednou profesorovi vypíchl oko… Ne, dělám si srandu. Tedy trochu. (smích) Ale byla to legrace. Nejsem na tom pohybově nijak skvěle, takže jsem podobné věci vždy šolíchal. Ale na škole mě to bavilo. Dva roky mě tam učil Rudolf Hrušínský, což bylo úžasné. To byla radost.
Vás jako malého okouzlilo loutkové divadlo…
Protože to bylo první, co jsem viděl. Pak jsem přešel k hranému divadlu, ale první pohádky jsem viděl loutkové. Zaujal mě princip divadla.
A nepřemýšlel jste původně tedy o tom, že byste dělal s loutkami?
To ne. I když jsem měl doma dětské loutkové divadlo, tak jsem hrozně rád poslouchal rozhlas. Televizi jsem měl asi až v osmnácti letech, takže jsem byl odkojený rozhlasem. Miloval jsem rozhlasové pohádky, četby na pokračování a podobné věci. Kupoval jsem si texty loutkových her, které se prodávaly v jednom knihkupectví na Staroměstském náměstí. Vždycky jsem si je přinesl domů, vzal jsem si hrnec, jakože je to mikrofon, a hrál jsem si na to, že jsem herec v rádiu. Celou pohádku jsem přečetl, přičemž jsem měnil hlasy. Každý pro jednu postavu.
Potom nemáte mít tak výjimečný hlas, když jej cvičíte už od dětství.
Celá léta, opravdu od dětství.
Říká se, že se dají všechny hlasy napodobit, jen ten váš ne.
Protože jsem to udělal tak, aby to už po mně nikdo jiný namluvit nemohl. Jsem lakomý. (smích)
Když se ohlédnete za svou kariérou, máte nějakou roli, na kterou opravdu rád vzpomínáte?
Měl jsem samozřejmě role klíčové. Jedna z nejkrásnějších, kterou jsem kdy dostal, byla role v nádherném českém filmu Páni kluci režisérky Věry Plívové. To mně bylo 25 let a jednalo se o jeden z nejkrásnějších filmů, ve kterém jsem mohl hrát. Důležitých rolí bylo ale mnoho dalších. Za všechny můžu zmínit třeba Ameriku natočenou podle stejnojmenného románu Franze Kafky. No a pak byla také řada úplně zapomenutelných rolí. A těch bylo ve výsledku mnohem víc, musím říct. (smích)
Když se řekne Jiří Lábus, mnozí si okamžitě vybaví Rumburaka.
To byl osud, že jsem se k Arabele dostal. Bylo mi 28 a když jsem ji točil, tak jsem vůbec netušil, že se dostane do řady zemí světa a že se bude tak líbit. Je to úžasně napsaný seriál, který se i v televizi pořád opakuje. Stal se z něj evergreen nejen u nás, ale třeba také v Německu.
Rumburak se v Arabele proměňoval v havrana. V jaké zvíře byste se chtěl proměnit vy sám, kdybyste si mohl vybrat?
Ve filcku.
A proč zrovna ve filcku?
Protože se dokáže dostat na různá zajímavá místa. (smích)
Máte teď před sebou nějaké nahrávání?
Zrovna natáčím velmi zajímavý čtyřdílný televizní film Volha, ze kterého mám velkou radost. Vzniká na základě původní předlohy od pana Karla Hynieho, který byl produkčním Československé televize za totality, dělal hlavně dokumenty. Já jsem ho znal, nedávno bohužel zemřel, byl to prima člověk. Napsal nádhernou knihu o poměrech v Československé televizi od roku 1970 do roku 1990 z pohledu taxikářů, kteří tam byli zaměstnaní. Vypráví o mladém klukovi, který přijede z vojny a jako taxikář televize stráví 20 let. Hraje ho Kryštof Hádek. Optikou taxikářů sledujeme tehdejší poměry, které byly opravdu strašné. Až se na to budete dívat, znovu si uvědomte, jaká to byla hrozná doba. Lidi strašně zapomínají.
Takže to bude spíš dramatické?
Má to i komickou rovinu, je tam řada míst, při kterých se člověk i zasměje. Ale brzy mu ztuhne úsměv na rtech. Jsem rád, že se něco takového pořád točí a že se na tom mohu i já trošku podílet.
Vy tam hrajete jednoho z těch taxikářů?
Ne, ne, protože nemám řidičák. (smích) Já hraju garážmistra. Je to v podstatě kladná role, což jsem rád. Jinak dostávám samé záporné, které se hrají senzačně. Vždy se snažím hrát tak, aby to byla pokaždé jiná figura, jiné pojetí, aby to nebyl stereotyp. Tomu se vyhýbám.
Jiní herci si stěžují, že mají samé kladné role, přitom by si rádi zahráli nějakou negativní postavu.
No vidíte. Mě baví hrát záporné role. Zahrát dobře kladnou roli je velmi obtížné. Nesmí to být jalové, ta postava musí mít lidský rozměr, aby, jak se říká, jen nešustila papírem.
Příští rok by měl jít do kin snímek Řekni to psem, ve kterém byste se měl také objevit.
Ten už je dotočený. Jedná se o takový slet příběhů o tom, jak se přes psa seznamují různé generace lidí. Češi mají rádi psy, tak to je hlavně pro ně. Hraju tam bývalého barového pianistu, který svůj život tak nějak promarnil. Je naznačeno, že byl děvkař. Nakonec zůstal sám a na konci života – nebo vlastně v mém věku, což je na konci života – nachází vztah.
A co divadlo? Hrajete?
Divadlo hraju hodně. Mám inscenace v celkem čtyřech divadlech. Nové věci už teď moc nezkouším, protože mám roli asi ve dvanácti hrách, což je docela dost. Jsem pořád zaměstnancem Ypsilonky, do toho hraju v Divadle Kalich, v Divadle Viola a v Divadle MANA.
Vy jste měl divadelní práci i v létě. Divadlo Kalich hrálo na letní scéně…
Ano, Divadlo Kalich hrálo pod Žižkovskou věží, pak jsem vystupoval ještě s Divadlem MANA v Heroldových sadech, kde jsme hráli takové regionální představení o Vršovicích. Je to příběh kluka, který se tady po válce narodil a vypráví o svém životě. Je to autentické, protože sám autor byl z Vršovic. Jmenuje se to Vršovice jsou zlatý, řek’ tatínek.
Vy o Vršovicích mluvíte tak hezky. Je vidět, že jste s nimi provázaný.
Jsem tady spokojený. Hned v baráku mám fantastickou pekárnu a v blízkém okolí mnoho obchodů, mám hned nakoupeno. Všechno mám po ruce a nemusím chodit nikam daleko.
Jak jste zvládal období koronaviru, kdy byla divadla zavřená?
Dobře. Nehrál jsem sice v divadle, ale dělal jsem jiné věci – dabing, audioknihy, natočil jsem čtyři filmy.
Takže se vám po divadle nestýskalo?
To ne. Já už jsem se toho tolik nahrál, že se mi nestýská. (smích)
Jak jste mohl, tak jste se nechal očkovat. Bylo to pro vás důležité?
To jo, protože jsem ve věku, kdy si myslím, že už je to nutné. Až pak jsem začal točit filmy, protože jsem před tím chtěl být naočkovaný, abych to nechytl.
Chodíte do divadla i jako divák?
Vím, že herci do divadel moc nechodí, když zrovna nehrají. Já pokud mám čas a vím, že se hraje něco, co by mě zajímalo a co bych chtěl vidět, tak na to jdu. Zrovna včera jsem byl na opěře Tosca ve Státní opeře. Nádherné představení.
Máte radši klasiku nebo experimentálnější věci?
Já to vůbec nerozlišuji, hlavně aby to bylo dobré divadlo. Nemám nic proti tomu, když se nějaká historická opera hraje v džínách, ale musí to mít smysl, musí pro to být důvod. Nejen nějaký fór pro fór, že to takhle ještě nebylo, tak to tak uděláme. Třeba aby se Rusalka odehrávala v blázinci. Pokud inscenace nenabídne vysvětlení, tak je to pro mě blábol.
Nedávno jste propůjčil svůj hlas například inscenaci souboru Dekkadancers Proměna…
S Dekkadancers hodně spolupracuji, dokonce jsem s nimi i hrál, když dělali inscenace pro Doktory bez hranic. Mám tam řadu kamarádů. Proměna se hrála už před dvěmi lety v Plzni, teď to nastudovali pro Jatka78. Moc se mi to líbí, pěkné divadlo. Pokud mě inscenace něčím zaujme a vidím, že má smysl, tak do toho okamžitě jdu.
Takže máte rád i pohybové divadlo?
Ano, už od mládí.
Sám jste se mu ale nevěnoval, že?
Já tancuji jen někdy v baru. (smích) Ale to už je také hodně dlouho. Mám citlivé uši a jak v baru hraje nahlas hudba, tak to nemohu vydržet. Už jsem dobaroval.
Máte ještě nějakou roli, kterou byste si chtěl zahrát?
Nikdy jsem neměl vysněné role. Mám oblíbené autory, třeba Antona Pavloviče Čechova, od kterého jsem si dvě věci už zahrál. Ale nejsem takový, že bych snil o rolích. Pak jsem příjemně překvapený, když nějakou hezkou dostanu. Je to lepší, než kdybych po nějaké toužil, a pak ji nedostal.
Jak vlastně hodnotíte současnou českou divadelní scénu?
Jsou tady samozřejmě zajímaví režiséři, ale já pořád nemohu zapomenout na ty vynikající inscenace, které jsem měl možnost vidět. Na věci, které dělal Alfréd Radok nebo Miroslav Macháček, na zlatou éru Činoherního klubu. To byly opravdu nezapomenutelné večery, které jsem strávil v divadlech. Jsem v tomhle asi staromilec. Ale líbí se mi i současná představení. Velmi talentovaným režisérem je Jiří Havelka a mohl bych jmenovat i další.
Teď se má rozhodovat o tom, kdo se stane novým uměleckým šéfem Činohry Národního divadla, protože podle sdělení v médiích končí po této sezóně současný ředitel Daniel Špinar. Tak přemýšlím, kdo by to tak mohl dělat, a zatím mě nikdo konkrétní nenapadl.
Jaká typově osobnost by to podle vás měla být?
Musí to být člověk, který divadlu rozumí. Ale na druhou stranu také někdo, kdo umí myslet ekonomicky. Nemyslím si, že to musí být nutně herec nebo režisér. Třeba Milan Lukeš, který vedl činohru v letech 1985 až 1989 byl překladatel.
Zaměřujete se poměrně hodně na dětské publikum…
Jsem na něj spíš zaměřován. Divadlo pro děti příliš nehraju, ale televizní pořady jo. Třeba Jů a Hele dělám už 41 let.
Je těžší oslovit dětské publikum?
Děti mají samozřejmě trochu jiné vidění světa, což je dobře. Jednou jsem byl na besedě pro děti a říkám: ‘Tak se mě, děti, ptejte, jak se co točí, já vám to rád povím.’ Přihlásil se chlapeček a ptá se: ‘Jak se točí zeměkoule?’ Byl výborný. Děti mají úžasnou, bezbřehou fantazii, což je inspirující.
Jak bylo již řečeno, máte velmi blízko k oblasti mluveného slova. I za zásluhy v ní jste získal letos ocenění za mimořádný přínos. Co pro vás hlas znamená?
Znamená pro mě hrozně moc, protože jsem odkojený rozhlasem, jak už jsem říkal. Když si vzpomenu na ty rozhlasové pořady, které jsem miloval a prostřednictvím kterých jsem se vlastně učil. Od Karla Högera, Františka Filipovského, kteří namlouvali četby na pokračování. To pro mě byla veliká škola.
Ještě hlas musíte cvičit?
To ne, hlas už cvičit nepotřebuji. Ale ten text si musím samozřejmě připravit doma. Největší čas věnuji přípravě. Často natáčím audioknihy pro dětské posluchače. Už mám za sebou asi deset knih od Davida Walliamse, které se dobře interpretují, protože on je také herec, takže má v tomto ohledu postavy opravdu vychytané. Vždy, když se připravuji na natáčení, tak hledám formu, jak budou postavy mluvit. Chci, aby k nim hlas co nejvíce seděl. A tohle objevování mě moc baví.
Chystáte teď v oblasti mluveného slova nějaké novinky?
Chystám dalšího Walliamse a ještě jednu nádhernou novelu od Stephena Kinga. On píše spíš horory, ale tohle je takový trochu fantaskní příběh. Jmenuje se Povznesení a je opravdu krásný.
Jste známý svou spoluprací s Oldřichem Kaiserem. A to mimo jiné díky rozhlasovému pořadu Tlučhořovi. Budete v něm pokračovat?
Děláme jej už přes 30 let a doufáme, že pokračovat bude. V rádiu od ledna není, podle sdělení z rozhlasu kvůli nedostatku financí. Teď ke kulatým narozeninám proto připravujeme dva improvizační večery na Jatkách78. Nejedeme podle předem připraveného textu. Lidé z hlediště nám budou moci nahazovat náměty a na ně budeme reagovat. Budou to dva večery za sebou, 9. a 10. října.
Fungují postavy, které jste vytvořili již před třemi dekády, i v dnešní době?
Já myslím, že určitě. Do konce roku jsme seriál nahrávali a fungovalo to. Blbci jsou všemocní.
Takže jste je ještě nevyčerpali?
To se nedá. Každá doba přináší různé příběhy, zážitky, které pak reflektujeme.
Sledujete kvůli námětům veřejné dění?
Já ho sleduji, protože mě to zajímá. Myslím si, že herec musí vědět, co se děje, jaká je doba.
Jaká je tedy doba?
Blbá a bude ještě horší. Vidím tmu na konci tunelu. Jsem pesimista.
Co by Česká republika teď nejvíce potřebovala?
Rozum.
A kde ho vzít?
To je těžké. Nejvíc je totiž na světě blbců. To je dokonce i názor odborníků – sociologů.
Jak odpočíváte?
Odpočívám tak, že spím. To je nejlepší odpočinek. (smích) Jdu se podívat, když je něco zajímavého v kině nebo v divadle. To je pro mě také relax.
Vidíte v mladší generaci výrazné talenty, které by mohly převzít roli té slavné herecké generace, jíž jste také součástí?
Měl jsem to štěstí, že jsem zažil a točil s takovými velkými herci, jako jsou Vlastimil Brodský, František Filipovský, Vladimír Menšík, Jiří Sovák nebo Stella Zázvorková. To byla úžasná generace, která mě naučila hodně. Myslím si, že i mezi mladšími se najdou talentovaní herci. Mají dnes však velkou nevýhodu, protože existuje mnoho uměleckých škol, které každoročně vyplivnou obrovské množství absolventů. Za mých časů byla jen DAMU v Praze, JAMU a konzervatoř v Brně a to bylo všechno. Teď je tady mnoho soukromých hereckých škol po celé České republice. Ne všichni jdou pak samozřejmě dělat herectví, někteří se chytnou v reklamkách, ale stejně jsou v nezáviděníhodné pozici.
Nicméně velmi talentovaným hercem, který ale už není úplně nejmladší, je Ivan Trojan. Ten je vynikající. A je další řada zajímavých lidí.
Jste známý tím, že vůbec nepoužíváte internet. Nikdy jste nenapsal email a používáte jen starý tlačítkový telefon…
To je pravda. Mám tedy notebook, ale pouze z jediného důvodu – abych zjistil programy kin. Nic jiného na něm nedělám. Dneska takové programy nikde jinde nejsou. Dřív vycházela Večerní Praha, kde byl jejich přehled.
Jak se vám funguje v tomhle digitálním světě?
Dobře. Rozumím tomu, že jsou profese, při kterých se bez těchto přístrojů neobejdeme. Ale já je ke svému životu vůbec nepotřebuji. Když mi zavolají, jestli bych si někde nezahrál, tak je poprosím, aby mi scénář vytiskli a poslali poštou.
Věřím, že to musí být osvobozující.
Absolutně. Fotím ještě na analogový Kodak, na filmy. Nemám ani foťák v mobilu. Člověk pak nafotí stejně tisíce fotek, na které se ani nepodívá. Takhle si koupím album a nechám si fotky expresně vyvolat kousek od baráku.