VIKTOR DVOŘÁK: Účast na debatách o Václavu Havlovi jsem odmítal. Nejsem jeho vykladač

V posledním roce zaujal filmové fanoušky rolí Václava Havla v očekávaném snímku režiséra Slávka Horáka. Herec Viktor Dvořák na sebe ale upozorňuje nejen před kamerou, ale také na divadelních prknech. Za inscenaci Andělé v Americe získal Cenu Thálie a nyní zkouší v Městských divadlech pražských hned několik her, které se na jeviště dostanou ihned, jakmile to koronavirus a vládní opatření dovolí.

Rozhovor s vámi nemůžeme začít ničím jiným než snímkem Havel, ve kterém jste ztvárnil prvního porevolučního prezidenta. Když se nyní podíváte zpětně na dobu kolem premiéry, jak vnímáte tu mánii, která se kolem filmu strhla? Byl jste na každém druhém plakátu, denně s vámi vycházelo hned několik rozhovorů…

Máte pravdu, že to byla mánie. Najednou ostrým střihem přišel velký boom, který trval tak tři týdny. Pak začal pomalu ustávat. Tehdy to odstřihl i covid. Měli jsme štěstí, že jsme stihli ještě kolem 150 tisíc diváků v kinech, což zpětně považuji za malý zázrak. Ale jak říkáte, bylo to hodně intenzivní a mám pocit, jako bych minulý rok neměl vůbec žádnou dovolenou. Když už jsem měl volno a někam jsme s přítelkyní vyjeli, tak jsem po večerech seděl před počítačem a dělal korektury rozhovorů. Byl to nezvyk a poměrně intenzivní tlak. Kdyby se to rozmělnilo do delšího časového období, asi bych si to užil víc.

Média z vás v té době udělala téměř vrchního vykladače odkazu Václava Havla. Jak jste se v této roli cítil?

Dělo se to, ale je to samozřejmě nesmysl. Dokonce jsem odmítl účast v několika debatách o Václavu Havlovi, kterých se účastnili lidé z disentu, Havlovi přátelé a ti, kteří se s ním setkali profesně. Měl jsem tehdy pocit, že bych se mezi nimi cítil nepatřičně. Co bych k tomu mohl říct? Václava Havla jsem nastudoval ze svého pohledu herce. Snažil jsem se ho spíše ‚nacítit‘, což vůbec neznamená, že znám dobře jeho život a že bych o něm mohl mluvit. Nejsem jeho vykladač.

Jak jste v sobě tedy hledal Václava Havla?

Bylo to hlavně přes ucho. Havla hraju ve hře Čapek v Divadle Rokoko, i když je to jen malá role. Zjistil jsem, že ho mám v uchu, že ho slyším, jak říká text, který mám na jevišti reprodukovat. Pak se do toho zapojuje i určitá herecká intuice, ale přes ucho v první řadě. Nesmí to znít jako parodie, ani není cílem, aby to byl stoprocentní Havel. To bych stejně nedokázal. (smích)

Jak jste zpětně spokojený s vyzněním snímku?

Já spokojený jsem. Doteď mám z filmu velkou radost. Druhou věcí jsou pak reakce lidí. Dopředu jsme věděli, že se nezavděčíme všem. Nečekal jsem ale, že to bude vnímáno až tak kontroverzně. Nemyslím si, že by to bylo snímkem samotným. Čím dál víc je, bohužel, kontroverzní postava Václava Havla. Myslím si, že kdybychom takový film natočili třeba před deseti lety, tak by tolik negativních ohlasů nebylo. Tehdy ještě nezaznívala tak hlasitá kritika Havla. Nejde ale o kritiku jako takovou, ale o formu, kterou má.

Proč je to teď jiné než před deseti lety?

Já nevím. Možná je to jen zákon času, který postupně umožní, že se lidé nebojí říkat věci, které si ještě před deseti lety netroufli říct nahlas. Ať už z jakéhokoli důvodu.

A přeci jen nevadí vám, že se bezprostředně po premiéře stočila debata hlavně kolem tématu Václava Havla a jeho záletnictví?

Ne, nemrzelo. Bylo by pokrytecké tam něco takového nečekat. Václav Havel a ženy je velké téma, ke kterému se vyjadřují i lidé, kteří Havla milují. Nedělají, že není. Prostě to k němu patří.

Je skoro zázrak, že se o tom v té době veřejně příliš nemluvilo. Utajit takové věci by dnes bylo asi už nemožné.

To je pravda. Dřív měli lidé na svůj osobní život větší štěstí. Mohli si ho žít více soukromě a nešlo vše hned do médií. Nedávno jsem četl rozhovor s Hanou Zagorovou, že dřív když šli ve čtyři ráno z hospůdky, tak nemuseli mít strach, že je někdo vyfotí a udělá z toho záležitost.

Máte s bulvárem nějakou osobní zkušenost?

Zrovna nedávno jsem po předávání Českých lvů doprovázel kolegyni Báru Seidlovou k hotelu, ve kterém bydlela. A hned druhý den jsem si o tom mohl přečíst. Přitom jsem ani nepostřehl, že by nás někdo fotil. Vůbec jsem si  toho nevšiml. Ale napsali, kromě jiného, že to ode mě bylo galantní. V tom bych s nimi souhlasil. (smích)

Nedávno nám při rozhovoru Ondřej Kepka říkal, že je tohle jedním z důvodů, proč se mění postavení herců ve společnosti. Dřív bylo pro umělce mnohem jednodušší udržet si auru důstojnosti, což je v dnešní době sociálních sítí a bulváru mnohem obtížnější.

Otázkou je, jestli to dříve nebyl druhý extrém. Osobně nemám rád, když se herci příliš heroizují. To, že je někdo hercem, neznamená, že rozumí politice, že je vzdělaný a charakterní. Může to tak být, ale rozhodně to není pravidlem. Takže já bych volil zlatý střed.

Nicméně Václav Havel z uměleckého prostředí vzešel a stal se z něj úspěšný politik. Představuje herecká průprava pro politika výhodu?

Výhodou může být, že má trochu prořízlejší pusu a je ostřílenější ve slovním projevu. Ale jenom to z vás dobrého politika neudělá. Politikem může být kdokoliv z nás, když nás zvolí, ale nemyslím si, že by k tomu byli herci nějak zvlášť disponovaní, spíš naopak. Jsem obezřetný myslet si, že když bude herec v parlamentu, tak to bude dobré.

Mluvíte rád o politice?

Asi ano, ale jen s některými lidmi. Třeba s přáteli u piva nebo s někým, s kým se cítím bezpečně. Samozřejmě někdy debata strhne i v divadle, ale to už čím dál míň, protože se vše motá kolem toho samého. Lidi jsou naštvanější a naštvanější. Ten ‚pan nahoře‘ už naštval kde koho, ale o tom už jsme si všechno tisíckrát řekli.

I v Městských divadlech pražských, kde jste v angažmá, je mnoho inscenací politicky zabarvených.

Vezměte si třeba Shakespeara. V každé době se dají najít společenská a politická témata. Pak je to o tom, zda se na ně režisér rozhodne více přitlačit. V inscenaci Andělé v Americe se politika řeší přímo. Divadlo ABC uvede představení Matka kuráž a její děti, což je také politická hra. Dělal ji režisér Michal Hába, který se hlásí k levicové politice a určitě tímto směrem inscenaci nahlíží. Ale ještě jsem ji neviděl.

Městská divadla pražská jsou financována z veřejných zdrojů. Nesetkal jste se někdy s tím, že by kvůli politice mělo divadlo problém?

Nikdy jsem nehrál v něčem, co by mělo formu, která by se už nedala unést. Nepřál bych si zažít dobu, kdy by k nám přišel někdo z magistrátu s argumentem, že nám dává peníze, a proto bychom měli hrát tohle a tohle zase ne. To by byl průšvih. Snad se toho nikdy nedožiju.

Když se ještě na chvilku vrátíme k filmu Havel. Máte nějakou scénu, na kterou takto s odstupem vzpomínáte rád?

Je to scéna na začátku filmu, kdy si Václav Havel přiveze na Hrádeček novináře a ten ho zpovídá na kameru. To je jedna z mých nejoblíbenějších scén, protože ji beru jako ‚študýrku‘ Václava Havla. Kdybych měl vybrat jednu scénu, kde jsme, myslím si, Václava Havla udělali opravdu hezky, tak je to tahle.

Už jsme zmínili České lvy. Havel byl vaše první velká filmová role a hned jste za ni získal nominaci na herce roku. Pro sošku si ale nakonec šel Ivan Trojan za snímek Šarlatán. Byl jste zklamaný?

Ne, nebyl. Držel mě ten pocit, že jsem jeden z pěti! Chvíli jsem si myslel, že by to mohl vyhrát Honza Cina, který byl nominovaný za minisérii Herec. Hodně se mi líbila také Krajina ve stínu a Šarlatán. Takže respektuji výsledky voleb. (smích)

Měl jste připravený nějaký proslov?

Ne, neměl, ale věděl jsem, že bych poděkoval, že mi Čeští lvi zachránili angažmá. Můj šéf, umělecký ředitel Městských divadel pražských Michal Dočekal si ze mě totiž dělal srandu, že pokud skončím bez sošky, tak se nemám do divadla radši vůbec vracet. Buď se soškou, nebo vůbec. (smích)

Když už mluvíte o divadle, jak se vám povedlo skloubit angažmá s natáčením tak náročného snímku, jako je Havel?

Těžko, ale šlo to. Zase se mi potvrdilo, že když se lidé chtějí domluvit, že se domluví. Divadlo mi vyšlo vstříc v tom, že mě vyobsadilo z jedné inscenace, kterou jsem vůbec nemusel zkoušet. Navíc bylo září, kdy občas po prázdninách probíhají oprašovací zkoušky. Ale i tam se děly zázraky, že jsem na všech nutně nemusel být. Divadlo ke mně bylo maximálně vstřícné.

Před angažmá v Praze jste působil také v Olomouci a v Ostravě. Liší se regionální scény od těch pražských menší koncentrací hereckého ega?

Myslím, že ne. Po příchodu do Prahy jsem si akorát všiml toho, že jsou tu herci zhýčkanější v tom smyslu, že když se nazkouší inscenace, považují za automatické, že se bude hrát třeba padesátkrát. Pokud bude úspěšná, tak i stokrát. Považují to za normální. Já jsem v regionech zažil to, že se něco nazkoušelo a hrálo se třeba jen patnáctkrát. A protože jsem tohle prožil hned po škole, říkal jsem si, že je to takhle asi normální. Říct tohle pražskému herci, tak to asi nechápe. Takže v tomhle rozdíl je.

Možná se to po koronaviru změní a herci budou rádi za to, že vůbec mohou hrát.

Možná budeme pokornější, ano.

Když jsme se dotkli koronaviru, vy jste po první vlně říkal, že vám to docela prospělo. Že jste si volný čas užil. Jak na to koukáte nyní, kdy už skoro rok nemůžete normálně hrát?

Podzim byl těžší. Městská divadla pražská zvolila ale strategii, kdy pořád zkoušíme, jako kdyby se nechumelilo. A hodně. V této sezóně už zkouším čtvrtou inscenaci a jen jednu z nich – Vojnu a mír – jsme stihli odpremiérovat. Je to vlastně dobře, člověk alespoň není celé dny doma jako vloni na jaře. I tak je to teď ale těžší. Na jaře se mi to zvládalo líp.

Jaké je zkoušet čtyři hry, které si neosvěžujete před diváky?

Mohlo by být ještě hůř, ale mám pocit, že si to spíš nepřipouštíme. Když se zkouší v dobré partě a dělá se hezká věc, tak mám chvílemi pocit, že rozdíl vlastně necítím. Když to interně odpremiérujeme, tak si nové věci jednou nebo dvakrát do měsíce znovu projedeme, aby se nám nevytratily z paměti. To už je smutnější. Hrajeme hru od začátku do konce do prázdného hlediště. To na vás pak přijdou chmury.

Není to tak dlouho, co nám při rozhovoru herečka Denisa Barešová, která je v angažmá Švandova divadla, říkala, že i když mají hru perfektně nazkoušenou, že si sedne až před diváky, při generálkách. Vy teď takovou možnost také nemáte…

To tak opravdu je. Veřejné generálky hercům řeknou hrozně moc. Kde to funguje, kde nefunguje. Lidé prostě nějakým způsobem zareagují a nemusí to být jen o smíchu. To vám pak strašně napoví. To, co říkala kolegyně, je svatá pravda.

Kterou z her, které máte momentálně nazkoušené, byste vypíchl a doporučil?

Těším se, až konečně v Rokoku před lidmi zahrajeme hru Přes čáru v režii Tomáše Loužného, který byl letos nominovaný na Cenu divadelní kritiky v kategorii Talent roku. Je to současný text v české premiéře a moc hezké téma. Inscenace se odehrává v malé německé vesničce na česko-německém pomezí. Je to o policajtovi, který tam nemá do čeho píchnout a tak začne kriminalitu uměle vytvářet, což může skončit dokonce mezinárodním konfliktem. Myslím, že se nám to povedlo, ale je to hra, která vysloveně potřebuje publikum.

I další dvě nazkoušené hry jsou v Městských divadlech pražských?

Jo, jsou. V Rokoku jsme dělali Honzlovou podle románu Zdeny Salivarové, tu už máme hotovou. Nyní zkoušíme v Divadle ABC Chaplinova Diktátora. A vedle toho jsem Divadle Viola nazkoušel nový večer poezie Jacquese Préverta s názvem Pro tebe, má lásko. Spolu s Mášou Málkovou a Jaromírem Medunou v režii Lídy Engelové. To je pro mě takový svátek.

Jak to bude vlastně vypadat, až budou moci divadla otevřít? Podobně nazkoušeno dopředu mají totiž i další scény.

To si vůbec neumím představit. Všichni říkají, že se z toho zblázníme, že budou najednou tři premiéry týdně jen v Praze. Bude to hodně živelné.

Pro herce to asi bude náročné, když jsou nyní zvyklí fungovat už rok v omezenějším režimu.

Bude. A myslím, že přijde i tréma. Když přes rok nestojíte na jevišti před lidmi, tak najednou zjistíte, že jste hodně nervózní. Ale pořád si myslím, že vše přehluší radost, že můžeme hrát.

Otázkou také je, jestli bude dost lidí. Jestli se nebudou bát chodit do divadel.

V tomto ohledu budeme muset být trošku skromnější. I to jsem se naučil v oblastním divadle – že nemusíte mít vždy plné hlediště, aby bylo hezké představení a aby z toho měli lidé zážitek. Tak holt nebude vyprodáno.

Zatímco na Českého lva jste zatím nedosáhl, tak jste ale získal nejvyšší divadelní ocenění, cenu Thálie, a to za již zmiňovanou inscenaci Andělé v Americe, která trvá přes čtyři hodiny. Je to pro diváka vůbec useditelné?

Prý ano. Podle reakcí, které dostáváme, je to useditelnější než mnohé jiné inscenace, které čtyři hodiny nemají. (smích) Někdy při pohledu do hlediště zjistíme, že pár lidí odešlo, ale to je normální. Každý nemusí zmáknout takový text, téma a délku. To je úplně v pořádku. Ti, co zůstanou, jsou podle všeho spokojení.

Jaký je to pro herce pocit, když zjistí, že po pauze někdo odešel?

Po dvaceti letech hraní by vás to už nemělo rozhodit, protože se vám to určitě už několikrát stalo. To si člověk nesmí brát osobně. Vy to navíc zjistíte až v momentě, kdy stojíte na jevišti, takže vás to nesmí ovlivnit. Slzu můžete setřít až v šatně. (smích)

Kromě herectví se věnujete také dabingu. Máte nějaký projekt, který jste si v poslední době opravdu oblíbil?

S Vláďou Žďánským, což je režisér, který má v dabingu velmi dobré jméno, jsem nedávno daboval hlavní roli ve filmu Horko jako v červnu, což je asi takový pozapomenutý britský film ze 60. let, komedie, trošku parodie na Bondovky. Je to o tom, jak se Brit nevlastním zaviněním dostane do komunistického Československa, kde má jako agent splnit úkol. Je v tom krásně vidět, jak si britští filmaři představovali Československo té doby. Lidé tam v nějakých scénách chodí v krojích, které bych zařadil spíš do Rumunska. (smích) Podobných perliček je tam spousta. To mě hodně bavilo. Jsem zvědavý, kdy to poběží, nenechám si to ujít!

Jaký máte k dabingu vztah z pohledu diváka? Preferujete původní znění nebo právě dabing?

Jak u čeho. Když je dabing dobrý, a my dobrý dabing umíme, tak si ho opravdu užiju, protože mě to baví i profesně. Samozřejmě jsou filmové kousky, na které si rád zajdu do kina, a tam volím zásadně titulky a původní znění.

Úroveň českého dabingu je historicky vysoká, ale nesnižuje teď její kvalitu trend, kdy se tlačí na cenu a na rychlost?

Určitě to tak je. Co se týče kvality, tak je ta škála českého dabingu velmi široká. Ale pořád výborný dabing umíme. Vždy je to o čase a o tom, jaký dostanete prostor, tedy i o penězích. Česká televize si úroveň drží, ale není to jen ona. Jsou soukromá studia, ve kterých je dabing hodně příjemnou prací, protože máte čas. A je to vidět i na té kvalitě.

Říkáte o sobě, že jste byl introvertní, stydlivé dítě. Jak se stane, že si člověk s těmito charakteristikami přeje být hercem?

Nevím. Neměl jsem příliš předpokladů, abych si splnil svůj sen, ale bylo mi hodně pomáháno. Potkal jsem pár hodně dobrých učitelů. Co se týče trémy, je to věc, která se dá postupně cvičit. Téměř každý herec má trému. Je omyl myslet si, že když herec přijde někam do společnosti, že se hned cítí jak ryba ve vodě a háže jeden vtip za druhým. Jsou takoví, ale zdaleka ne všichni. Zažil jsem v životě až ochromující trému, což je už kontraproduktivní, ale dá se to cvičit.

Co byste poradil mladým lidem, kteří jsou sami nastaveni introvertně, ale mají sen stát se hercem?

Myslím, že rovnice je jasná. Pokud je ta touha větší než obavy a nejistoty, tak se dá vše překonat.

V jednom svém rozhovoru jste říkal, že jste měl touhu prožít prázdniny s oranžovou hlavou. O co šlo?

To jsem byl druhým rokem v angažmá v Moravském divadle Olomouc. Vzniklo to vlastně spontánně. Moje tehdejší přítelkyně navštěvovala jedno velmi solidní kadeřnictví, kam jsem chodil s ní a oni mě vždy ostříhali. Přítelkyně se tam vždy nechávala barvit. A já jsem se rozhodl, že se nechám také nabarvit. Na oranžovo. Myslím, že jsem si musel zpětně odžít nějakou pubertální potřebu. Když jsem neměl oranžovou hlavu v šestnácti, tak jsem ji měl ve 23. Takhle jednoduché to bylo. Prostě jsem jen v kadeřnictví jednou řekl, že chci oranžovou hlavu. A bylo to. (smích)

To museli mít v divadle asi radost. (smích)

Věděl jsem, že v divadle mít radost nebudou. Přesto jsem do toho šel, byly prázdniny. No ale v polovině srpna jsme měli zahajovací schůzi. Reakce byly různé, ale vedení se mě mírně řečeno ptalo, jak si to představuju. Musel jsem to nějak vyřešit. Než jsme začali znovu hrát, tak jsem tu oranžovou barvu překryl hnědou. Což bylo řešení tak na osmdesát procent, protože ta hnědá nepůsobila úplně přirozeně. Navíc jsem dodatečně zjistil, že když mi na vlasy při představení posvítil reflektor, že ta oranžová trochu vylézala. Takže to přechodné období bylo trošku složitější. (smích)

Vzhledem k tomu, že tento rozhovor vzniká pro INTERGRAM, se snažíme vždy zmínit i téma, které se ho týká. Má pro vás kolektivní správa práv nějaký význam?

Má, určitě, už jsem v INTERGRAM dlouho. Ale když jsem skončil školu, tak jsem vůbec nevěděl, že něco takového existuje a co to je. Léta mi to nikdo nevysvětlil, což je mi docela líto. Spojil bych to i s otázkou hereckých odborů, které tady chybí. Nutno říct, že je alespoň zčásti nahrazuje Herecká asociace a že jí za to patří velký dík. Informovanost o těchto věcech by měla být větší. Všichni umělci by měli vědět, co je to INTERGRAM  a k čemu nám slouží. Nejlepší by bylo, kdyby měli šanci dozvědět se to už během studia přímo na školách.