AMELIE SIBA: Nejvíc mě inspiruje můj dramatický teenagerský život. Písně jsou jako deníkové zápisky

Minul‎‎ý rok vydala svou debutovou desku Dye My Hair, kterou si nahrála celou sama u sebe v pokojíčku. Nyní za ni získala Cenu Apollo a nominována je také na Cenu Anděl v kategorii Objev roku. “Album začalo vznikat z touhy udělat si desku sama. I když jsem v té době vlastně nevěděla, do čeho jdu, jsem za to hrozně ráda,” říká v našem rozhovoru začínající česká zpěvačka Amelie Siba, která oslovuje fanoušky zejména sv‎‎ou autentičností a uhrančiv‎‎ým hlasem.

Říká se o vás, že patříte mezi takzvané pokojíčkové tvůrce. Co to vlastně znamená?

Neslyšela jsem o tom, dokud mě tak někdo nenazval. Myslím si, že jde o českou frázi pro bedroom pop, mezi který se řadí hudebníci nahrávající písničky doma na kytaru ve svém pokojíčku. Důležitá je intimita prostředí, ve kterém tyto nahrávky vznikají. Chtěla bych v této pozici zůstat a udržet si ji. Na druhou stranu mě láká zkoušet nové věci s různými lidmi. Myslím si, že je pro mě ale ten pokojíčkový prostor to nejlepší, v čem se mi dělá. Doufám, že mi to vydrží.

Takže neplánujete přesun do profesionálního studia?

Tento měsíc mi vyjde nové EP, na kterém jsem spolupracovala s mým kamarádem Prokopem Korbem. Nejprve jsem si nahrávku vytvořila a zprodukovala sama, pak jsem zkontaktovala Prokopa, aby mi ji pomohl dotáhnout do konce. U něj jsme na tom pracovali už v trošku profesionálnějším prostředí. Byl to pro mě velký krok, protože už to není jen pokojíčkové. Pak bych se ale chtěla zase vrátit do svého soukromí, kde jsem jen já a má hudba. Byla to ale úžasná zkušenost spolupracovat s někým novým a v prostředí lépe vybaveném než jen jedním levným mikrofonem. (smích)

Ale v současné chvíli by mi bylo nekomfortní se přizpůsobovat nějakému profesionálnímu studiu. Není mi to blízké a mám pocit, že by to pak nebylo úplně autentické. Nejsem typ na nějaké vyleštěné prostředí.

Takže vámi zmiňovaná práce v profesionálnějším prostředí u Prokopa Korba byla spíš takovým vybočením ve vaší tvorbě?

Nenazvala bych to vybočením, spíš to byla skvělá zkušenost. Bylo to jen lehké vykročení z mé komfortní zóny. Jsem teprve na začátku, pořád mám před sebou spoustu věcí, které si dnes neumím ani představit. Spolupráce s Prokopem mi hodně dala z hlediska produkční stránky. Byla jsem svědkem toho, že i v pokoji se dá udělat hudba, která zní velce, epicky. Z profesionálnějšího prostředí jsem si odnesla nový rukopis, který budu určitě používat i při tvorbě z pokoje. Začala jsem se zajímat o to, jak je možné písničku stavět, že to nemusí být jen sloka – refrén – sloka, ale může tam být také nějaké intro, různé zvuky, co nahraju venku, šepoty. Takže chci zůstat a tvořit ve svém pokoji, zároveň ale chci, aby má hudba zněla v budoucnu hodně jinak.

Jak jinak byste chtěla, aby zněla?

Chci se hodně věnovat produkci. Začala jsem se to učit teprve před rokem a moje debutové album vznikalo vlastně za chodu tohoto učení se. Hodně jsem se díky tomu naučila a stále objevuju nové věci. Každý týden, každý den. Nechci říkat, že má hudba bude znít víc experimentálně, nechci ji nijak zaškatulkovávat. Bude na ní ale slyšet, že se učím se zvukem pracovat. Objeví se v ní mnoho nových prvků, které nejsou jen klasicky pop folkové, jako jsem měla nyní. Začala jsem se inspirovat novými věcmi, které bych si ještě před rokem nepustila. Takže možná bude trochu divočejší, taková hudební puberta. (smích)

Minulý rok jste vydala svou debutovou desku Dye My Hair. Tu jste si nahrávala celou sama. Jak vypadal proces jejího vzniku?

Příprava začala už v září roku 2019. Měla jsem soubor písniček, které jsem chtěla zpracovat. Kontaktovala jsem proto svého kamaráda Jáchyma Kováře z kapely JayRõ, aby mi moji první desku zprodukoval. Začali jsme ji nahrávat a bylo to super. Znělo to skvěle, nadupaně. Nakonec jsme tenhle projekt ale zastavili a nahrávka nikdy nevyšla.

Jakto? Co se stalo?

Najednou jsem si uvědomila, že je to pro mě hrozně velký skok a že by to bylo asi trochu moc. Říkala jsem si, že bych to třeba nebyla schopna takhle zahrát naživo a že bych se tím nemohla prezentovat. Měla jsem pocit, že na to, že je to má první deska, tak by to bylo příliš veliké. Ztratila bych svou pokojovou intimitu. Takže tenhle projekt nevyšel, ale dal mi do startu hrozně moc. Seděla jsem vedle Jáchyma, koukala jsem, jak písně produkuje, a říkala jsem si, že bych to chtěla také takhle umět. Předtím jsem vůbec nevěděla, jak se to dělá. A také jsem nevěděla, že bych se to mohla vůbec někdy začít učit.

Album ale nakonec přece jen vyšlo…

V zimě jsem si řekla, že bych tu desku stejně chtěla. Začala jsem se proto učit, jak to funguje. Aranžovala jsem si do písniček malé synťáčky, to bylo maximum, co jsem byla v té době schopna udělat. Album tak začalo nakonec opravdu vznikat z touhy udělat si desku sama. I když jsem v té době vlastně nevěděla, do čeho jdu. Byl to takový první impulz, že si chci dělat věci sama. Jsem za to hrozně ráda, i když mi to teď s odstupem přijde vtipné, že nahrávka vznikala takhle na punk. Nijak jsem si nezmasterovala zvuk, což je slyšet, když člověk album poslouchá v kvalitních sluchátkách. Je to takové zašmudlané, ale i to je vlastně docela hezké.

Jakým způsobem jste pak nahrávku vydávala?

Vydala jsem si ji také sama. Nahrála jsem ji na Youtube, Spotify a další podobné platformy. V té době jsem byla také v kontaktu s Full Moonem ohledně soutěže 1Band2Play, který mi pomohl s propagací, křestem desky a daroval mi také Cdčka. To byl můj první fyzický nosič, který nebyl v limitovaném počtu.

Původně jste zamýšlela desku sdílet jen digitálně?

Bylo to celé punkové, nijak extrémně naplánované. Nějak jsem to neřešila, ale protože většinu hudby poslouchám digitálně přes telefon, tak jsem se ze začátku zaměřila na to. Pak přišla CD a nakonec i vinyly. Ale ten fyzický nosič je spíš takový talisman, který si člověk koupí na koncertě a má ho na památku. Je to spíš symbolické.

Když vás tak poslouchám, tak to vypadá, že k vydávání své hudby ani nikoho jiného nepotřebujete.

Měla jsem nutkání mít vše pod kontrolou. Myslím, že je fajn udržovat nějakou soběstačnost, protože když pak člověk potřebuje pomoc a nedostane ji, tak si dokáže poradit. Ale zároveň by člověk bez spolupráce s jinými lidmi zůstával stát na místě. Proto jsem nyní hrozně vděčna za spolupráci s Prokopem, protože je to pro mě něco nového a mám velkou radost ze všech těch zkušeností, co mi předal. Takže je důležité mít na paměti, že je podobnou spolupráci někdy opravdu fajn přijmout.

Vylučujete do budoucna třeba spolupráci s  hudebním vydavatelstvím?

Nevylučuji to, ale zároveň to nevyhledávám. Chci si dělat nahrávky hlavně sama, chci mít vše pod kontrolou, nechci se nikomu nahlašovat, honit termíny. Chtěla bych se udržet na nezávislé úrovni. Pokud bych ale narazila na nějaký label, který by se mi líbil a souhlasila bych s jeho hodnotami, ideou, podmínkami a lidmi, kteří pod ním jsou,  tak bych nad takovou spoluprací určitě přemýšlela. Teď jsem ale ještě moc malinká na to, abych něco takového vyhledávala.

Hudební vydavatelství pomáhají interpretům mimo jiné i s propagací. Vy se o promo staráte také sama?

Nemám na to nikoho. Chci si pořád udržet to, že jsem puberťačka, mladá holka, co tvoří písničky a žije normální život. Vadilo by mi prezentovat se jako seriózní osobnost. To by mi bylo nesympatické. Pořád chci na Instagram postovat fotky své kočky. (smích) Chci si udržel lidskost a přišlo by mi opravdu zvláštní, kdyby měl někdo jiný řešit mé vystupování na veřejnosti. Na koncertech také hraju, ale přitom sama komunikuji s publikem, povídám vtipy… Podobně to chci mít na sociálních sítích. Nechci, aby někdo jiný komunikoval za mě.

Když už zmiňujete ty koncerty, chybí vám?

Jasně, že jo. Hrozně mi chybí. Doufám, že už brzy zase budou, dokonce se mi o tom zdají i sny. Snažím se na to ale koukat i pozitivně. Mám prostor na jiné věci, mohu se dál rozvíjet a důkladně připravit set, který pak budu hrát živě. Kontakt s lidmi je samozřejmě k nezaplacení a koncerty mi dávají velkou motivaci tvořit nové věci. Mám pocit, že jsem teď taková zavřená. Ale nechci to komentovat primárně negativně, protože si myslím, že nám tahle vynucená pauza mnohé dala. Mohli jsme se v klidu zamyslet nad tím, jak vlastně chceme hudbu dělat. Nové věci, nové nápady a podobně.

Ovlivnil koronavirus nějak přípravu vaší debutové desky? Vydávala jste ji v květnu, kdy probíhala první vlna pandemie.

Myslím, že když začala koronavirová vlna, tak jsem měla desku už skoro hotovou. V té době jsem ještě chodila do školy, měli jsme dálkovou výuku, takže jsem toho využila a nechodila jsem ani na online výuku. (smích) Všechen čas jsem věnovala dodělání desky. A opravdu jsem měla velmi produktivní období, kdy jsem se ráno probudila, udělala si snídani, sedla k počítači a pracovala. Jsem vděčná, že jsem měla veškerý prostor k tomu, abych nahrávku dodělala a vypilovala do poslední sykavky. (smích)

Vy jste opustila středí školu, abyste se mohla naplno soustředit na hudbu. Kdy jste se k tomu rozhodla?

Školu jsem opustila někdy v květnu, když byla zavřena kvůli koronaviru. Ale velké nutkání jsem k tomu měla už v zimě. Měla jsem často odpolední výuku, ze které jsem musela odcházet dřív, protože jsem měla koncert. Byla to buď škola, nebo hudba, takže jsem byla zmatená. Když jsem byla ve škole, tak jsem pořád přemýšlela na tím, že bych místo toho chtěla dělat hudbu. Když se ale na to podívám zpětně, tak jsem ráda, že jsem tam chodila. Svého rozhodnutí ale nelituji, začalo se to pak vymykat kontrole.

Co tím myslíte?

Začala jsem být naprosto ponořena do hudby. Ráno jsem se probudila a sbalila si do školy počítač, kdyby náhodou jsem měla čas tvořit. To byla chyba.  Šla jsem na tramvaj, v níž jsem se vždy rozhodovala, jestli do školy vůbec půjdu nebo ne. Řekla jsem si třeba, že si na jednu hodinu sednu do kavárny, a pak půjdu. Jenže jsem tam nakonec zůstala celý den. Samozřejmě jsem si uvědomovala, že je hloupost dělat obě dvě věci jen napůl. No a pak začala korona a já si řekla, že to opravdu nemá smysl lámat přes koleno a dělat mrtvého brouka. Nechci ale, aby to vyznělo tak, že jsem školu nenáviděla. Spíš jsem hrozně chtěla dělat to, v čem jsem viděla větší smysl.

 Vy jste studovala školu zaměřenou na užité umění. Nebyl problém, že do sebe narážely dva umělecké obory? Možná kdybyste chodila na klasickou školu, tak by to mohlo fungovat.

Nikdy jsem nebyla příliš studijní typ, nešly mi věci jako matika nebo fyzika a vždy jsem se zaměřovala spíš na výtvarné, tvořící obory. Tak jsem se opravdu hodně připravovala na to, že půjdu na tuto školu. A bylo to strašně super být v takovém prostředí. Všichni tam ale mířili výtvarným směrem. Já věděla, že mým směrem je hudba a jsem hrozně ráda, že jsem si takhle brzo uvědomila, co vlastně chci. K užitému umění mám pořád hezký vztah, ale hudební stránka byla silnější. Umělecká škola je flákanda ve směru takových těch klasických předmětů, ale z hlediska umění se člověk musí hodně snažit, soustředit se na sebe a velmi na sobě pracovat. Možná kdybych chodila na školu, kde by se stačilo jen učit, tak by to bylo v určitém směru jednodušší to skloubit. Ale myslím si, že se vše stalo z nějakého důvodu. Dopadlo to tak, jak dopadlo, a svět se nezbořil.

Minulý rok jste měla hrát na festivalu Colours of Ostrava. Ten se přesunul na tento rok. Jak bude vaše hudba fungovat na velkém festivalovém pódiu?

Nikdy jsem na tak velkém festivalu nebyla, natož abych na něm hrála. (smích) Sama jsem zvědavá, jak to bude vypadat. A ten nový set bude trošku přizpůsobený i tomu. Samozřejmě pro mě bude stále nejvíc komfortní hrát v klubu s hezkými světýlky a kouřem. Určitě to ale bude super zkušenost a je to velká výzva vystoupit na festivalu, kde se přeřvávají pódia a kde lidé paří. K pódiu, kde budu hrát já, přijdou návštěvníci, co už budou vyčerpaní, budou si chtít sednout a brečet. (smích)

 Co vás inspiruje ve vaší tvorbě?

Ten tvůrčí proces se teď trochu změnil. Dřív jsem si psala do sešitu dlouhé výlevy, které jsem pak proškrtala a sepsala je do písničky. Nyní začínám písničku tvořit už za chodu produkční složky. Celkově mě nejvíc inspiruje asi můj dramatický teenagerský život. (smích) Myslím si, že to je to, co na mé hudbě některé mé vrstevníky baví. Že se s tím mohou ztotožnit. Nemusí to být ani tak dramatické, ale já to velmi senzitivně vnímám a stejně tak to také píši. Jsou to deníkové zápisky, věci, co se mi honí hlavou, když mě někdo naštve, nebo když jsem smutná.

Takže si myslíte, že kdybyste měla šťastný život bez dramat, že by to ochudilo vaši tvorbu?

To bych asi dělala užité umění. (smích) Ne, dělám si srandu. Vůbec neříkám, že mám špatný život, naopak myslím, že můj život je krásný. Jen jsem v některých věcech přecitlivělá a využívám toho ke psaní písniček. Vždy jsem byla v něčem taková drama queen.

Názvem debutové desky jste odkazovala k tomu, že pro vás skončila jedna etapa a začala nová. V jaké etapě se nacházíte teď?

To budu schopna říct, až ta etapa skončí. Asi o ní pak budu muset napsat nové album. Myslím si, že si začínám nyní uvědomovat reálné problémy. Byla by blbost říct, že už neřeším hlouposti, protože si za rok třeba zase řeknu, že jsem je opravdu řešila. Je to jako mít deníky z různých let. Každý rok si přečtete ten předchozí a říkáte si, jak jste byla trapná. (smích)

Máte stejný pocit, když posloucháte své staré písničky?

Ty písničky pro mě mají spíš nostalgický význam. Některým věcem, které jsem v nich řešila, se dnes již zasměju.