Jak se mu spolupracovalo s Radimem Hladíkem a Karlem Svobodou? Proč považuje svůj nejslavnější hit za prokletí? A proč nakonec přijal nabídku Michala Davida na roli v muzikálu? „Písničková forma Michala Davida mě vůbec nezajímá. A najednou mi nabídl práci, tak jsem byl trochu nesvůj,“ říká v našem rozhovoru hudebník Lešek Semelka.
Jak došlo k tomu, že jste se vy, jako velký fanoušek art rocku, připojil k disco projektu Discobolos, ze kterého pochází vaše nejznámější písnička Jsi prostě nejlepší?
Nabídka přišla v době, kdy jsem hrál s Radimem Hladíkem v Blue Effectu. Já jsem původně buran z Litvínova. Teď to bude dvaapadesát let, co jsem přijel do Prahy, kde jsem nikoho neznal, neměl jsem kde bydlet. Ale díky tomu, že bylo příznivé klima, a to jak přírodní, tak politické, tak mě žádní četníci nekontrolovali, jestli mám bydliště, pracoviště. Přespával jsem po parcích jako bezdomovec. Prostě jsem toužil dělat muziku a tenkrát to z Litvínova dělat nešlo. Kdo chtěl dělat něco takového, musel do Prahy.
S Leškem Semelkou jsme hovořili před jeho koncertem, který pořádal u sebe na zahradě.
To vám bylo 21 let, že?
Ano. V Praze jsem chodil do různých klubů, tam jsem se vždy s někým seznámil a ten mě u sebe nechal přespat. Takhle jsem to ‚pytlíkoval‘. Pak jsem se dostal na konkurz do kapely Cardinals, který jsem vyhrál a začal ve skupině působit. Trvalo to asi rok a půl. Předtím mě z muzikantské branže nikdo neznal, ale v té době o mě začínali vědět. Tak se o mě dozvěděl i Radim Hladík, který mi dal nabídku do Blue Effectu.
Jak jste na tu nabídku reagoval?
Neváhal jsem ani vteřinu! V tu dobu byl Blue Effect bezkonkurenčně nejlepší kapelou v této zemi. Bylo pro mě velikou ctí dostat nabídku ke spolupráci od Radima Hladíka. No a časem o mě začalo vědět mnohem více lidí…
A když se vrátíme k projektu Discobolos?
Nabídku jsem dostal od Karla Svobody, který chtěl natočit desku, která byla snad prvním projektem disco hudby u nás. Říkal mi, že na ní bude zpívat Jana Kratochvílová, na basu bude hrát Vladimír Guma Kulhánek, na kytaru Michal Pavlíček a další známí muzikanti. Tak jsem si říkal, že to je opravdu krásná společnost.
Karel Svoboda mně na desce nabídl jednu píseň, kterou jsem natočil a nepřikládal tomu žádný velký význam. Ale on měl čich na hity, proto tu skladbu hned nabídl dvěma rozhlasovým stanicím, které ji začaly hrát od rána do večera. A stal se z ní velmi rychle hit. Je to zvláštní, protože je to zároveň můj největší umělecký prohřešek, totálně komerční písnička. Ale netušil jsem, že se z té písně časem stane velké břímě, které s sebou vláčím celé ty roky.
Na koncertu vystoupila i Marcela Březinová.
Skutečně je pro vás hit, který vás u široké veřejnosti nejvíce proslavil, břímě?
Je! Ono je hezké, že má skladba životnost třeba pětačtyřicet let. Ale rádia hrají jen tuto mou písničku a běžný posluchač si pak myslí, že jsem nic jiného vlastně neudělal. V té době jsem měl ještě jednu podobnou píseň – Šaty z šátků – která vyhrála Bratislavskou lyru. Tyto dvě písně způsobily, že jsem vstoupil do povědomí široké veřejnosti. Dokonce jsem byl v anketě Slavík na devátém místě, což pro mě bylo něco úžasného, protože tenkrát byla obrovská konkurence. Zpívali lidi jako Karel Gott, Václav Neckář…
Kdybyste se teď měl tedy vrátit do okamžiku, kdy jste se rozhodl, že do projektu Discobolos půjdete, rozhodl byste se jinak?
Na to jsem takhle nemyslel. Netušil jsem, kam to zajde, že se to bude takhle hrát. Že za mnou budou dodnes fanynky chodit a prosit mě, abych píseň Jsi prostě nejlepší zahrál. Dělám to tedy tak, že když hraju koncert s kapelou, tak ten je striktně art rockový. A když mě někdy pozvou na nějaké městské slavnosti nebo podobné akce, tak vím, že jsou tam ty fanynky, které budou šťastné, když jim zahraju a zazpívám tyto profláklé hity. Několikrát jsem to neudělal a ony za mnou pak přišly celé smutné, že se na ně těšily, protože se při nich ‚seznámily s Pepou‘ nebo ‚počaly malou‘. (smích) Mají k tomu osobní vztah, což je u muziky pěkné.
Pro mě je to píseň, která mně velice pomohla v kariéře. Zároveň jsme se ale dostali do nenormální situace, kdy rádia nechtějí nové věci! Přitom já si pamatuji naši dobu. Lidi hltali všechno, co bylo nové. Byli po tom lační. Dneska prý posluchači nové věci nechtějí, že prý chtějí spíš ty staré. Ale tomu já nevěřím! To by musel být celý národ úplně blbý.
Vy jste začínal v šedesátých letech. Když to srovnáte s dneškem, myslíte si, že byste se prosadil i dnes? Nebo je to dnes jiné?
Kvůli masmédiím si polovina národa myslí, že budou také tak slavní, jako byl Karel Gott. Všechny ty soutěže dnes, to je pro mě jen takové divadlo. Ti lidé to mají nadřené, kopírují originály, česky nezazpívají ani ‚Hoří!‘. Když mají zazpívat něco českého, tak z nich jde najednou jen vzduch. I ty hlasy se jim změní. Myslím, že těmito zkratkami by se člověk neměl k umění blížit.
Dřív když vznikla kapela, tak zkoušela v garáži bez vidiny plných hal, peněz a médií. Dnes je příliš znát, že lidi chtějí být prostě slavní. Ale že by tam byla nějaká láska k muzice, o tom pochybuji. Jen Anetě Langerové a Petrovi Bendemu se podařilo z toho pozlátka vymanit. Těm věřím všechno. To ostatní jsou panáčci. Kdyby neexistovaly muzikály, tak jsou zpátky v Púchově, nebo odkud přišli. Tady by si ani nepískli.
Nemají to tedy právě díky těmto soutěžím současní interpreti jednodušší?
Oni mají od začátku tu hvězdnou dráhu nalinkovanou, a to my opravdu neměli. Vždyť nás komunistický rozhlas vůbec nehrál, a přesto jsme měli s Blue Effectem tisícové návštěvy. V novinách, v rozhlasu ani v televizi jsme nebyli, a stejně jsme vyprodávali stadiony. Bez těchto podpůrných věcí jsme si vydobyli respekt na celý život. Těch soutěží je prostě moc, hlásí se tam tisíce lidí a nejhorší je, že jsou všichni stejní. Přitom když se podíváme do historie – ta plejáda úžasných hlasů. Marta Kubišová, Věra Špinarová, Jitka Zelenková. Ojedinělé a originální hlasy. Dnes všechny ty holky zpívají stejně.
Je v Česku nějaký zajímavý mladý hlas, který má podle vás perspektivu?
Mě zaujala třeba Lenny. Už jen proto, že je znát, že si písničky píše sama. To je pak mnohem přesvědčivější. Myslím si, že by si měl interpret psát písně sám. U Lenny samozřejmě jablko nepadlo daleko od stromu, protože je jí velkým příkladem v originalitě a ve vkusu její maminka Lenka Filipová. Ale jinak nedám dopustit na ty své oblíbené hlasy. Třeba Zuzana Michnová. Úžasná zpěvačka! V rádiu ji neslyším, jak je rok dlouhý.
A vy posloucháte rádia?
Skoro vůbec rádio neposlouchám. Radši si pustím své oblíbené desky – Genesis, King Crimson. Ale poslechnu si i muziku, kterou jsem dřív neposlouchal. Třeba kapelu ABBA. V době její největší slávy jsem ji neposlouchal. Vždycky jsem měl velkou nedůvěru k tomu, co miluje masa. A nejen v muzice. Když celá Praha stála frontu na lístek na film Půlnoční kovboj, tak jsem si myslel, že to bude něco strašného. Pak jsem ten film po letech viděl v nějakém okrajovém biografu v Hloubětíně a naprosto jsem se z toho zbláznil, jak byl krásný! Ale znechutila mi ho ta masa. Mase vůbec nevěřím. Takže nemám úplně klapky na očích, ale z české produkce opravdu nevím, co bych teď poslouchal.
Co zahraniční interpreti?
To poslouchám spíš americké kapely, které se věnují art rocku. Kapely jako Dream Theater, zmiňovaní Genesis… Mě totiž neuspokojují písničky, které mají tři, maximálně čtyři akordy. Jako kluk jsem se věnoval klasické hudbě, což ze mě nikdo nevymlátí. Mám velký smysl pro harmonie, změny temp. Nestačí mi jen nějaký popěvky a chytlavý refrén. To je jako špatně ochucená svíčková nebo guláš bez cibule. To nejsem ochoten trávit.
Jak jste se vlastně dostal k muzikálu? To vám nepřijde jako komerční záležitost?
Odolával jsem opravdu dlouho! S nevolí jsem sledoval, jak se rozpadají kapely, protože všichni začali utíkat k muzikálu. Na Jesus Christ Superstar se hlásilo na konkurs asi deset tisíc lidí. Protože ten muzikál je skvělý! Zpívali v něm rockoví borci jako Ian Gillan. Dobře, říkal jsem si, je to dílo, které si zaslouží pozornost a uvedení v české verzi. Ale ti zpěváci pak logicky začali účinkovat i v těch dalších muzikálech, protože všichni zjistili, že je to nějaký pravidelný příjem. A došlo to tak daleko, že dnes někdo hraje třeba v sedmi muzikálech najednou, lítá z divadla do divadla. Já jsem tohle nemohl pochopit. Nikdy mě ani nenapadlo se do nějakého muzikálu hlásit.
Ředitel INTERGRAM Ludvík Bohman během akce dražil klobouk, který měl na hlavě Ivan Hlinka při oslavách vítězného Nagana v roce 1998.
Pak ale přišla nabídka od Michala Davida…
Michal David mi zavolal, že připravují muzikál Kleopatra a že už ho sice zkouší, ale nemůže se zbavit dojmu, že je tam role, kterou bych měl zpívat. A já mu řekl: ‚Michale, víš co, já jsem nikdy divadlo nehrál. Já nevím, já jsem vždy dělal jen svou muziku. Já bych to musel slyšet.‘ Protože co si budeme povídat, písničková forma Michala Davida mě absolutně nezajímá. A najednou mi nabídl práci, tak jsem byl trochu nesvůj.
No a on mě pozval do toho studia a pustil už nazpívané písně. A musím říct, že ta muzika byla úplně jiného druhu, než jsem byl od něj zvyklý. Přestože jsem věděl, že on se jako mladý věnoval jazzrocku a byl velmi schopný. Michal David je ve skutečnosti výtečný muzikant! Akorát si pak řekl, že bude radši bohatý. Tak teď je bohatý, ale za cenu uměleckého poklesu.
Dá se vůbec proslavit bez těchto ústupků?
Já myslím, že určitě. Třeba Phil Collins to dokázal. Ale samozřejmě ve zcela jiných podmínkách. Nebo Tina Turner. Ta ovládla celý svět v době, když už byla takzvaně za zenitem. Neskutečné! Dá se to, ale je potřeba, aby byl člověk trochu skromnější. Já jsem rád, že jsem se odstěhoval na vesnici. Že jsem se dostal z vlivu těch různých akcí. Pořád mě zvali na nějaké party. Mě to tak nudilo. Bylo to falešné a hnusné. Jsem rád, že jsem tady na vesnici! Skamarádil jsem se tu se sousedy, s hasiči. Po zbytek života chci dělat už jen takovou muziku, která mě baví, se kterou jsem prožil s Blue Effectem ty nejkrásnější chvíle. Aby to bylo o mně. Což někdo může považovat za sobectví, ale není.
Nesnažíte se tak trochu izolovat od současného světa?
Já mám k současnému světu prostě odpor. Ale nechci to křičet sprostě do světa jako třeba The Plastic People of the Universe a tyhle party. Já protestuji svou muzikou. Mně se současný svět vůbec nelíbí. Ani politicky, ani kulturně. Myslím si, že lidstvo šlo dolů i intelektuálně. V televizi jsou to samé seriály, které nemají ducha. Mám k tomu opravdu odpor. Ale není to tak, že bych byl na svět zahořklý, já jsem šťastný člověk.
V roce 1989 jste se angažoval v Občanském fóru. Jak jsem vnímal sametovou revoluci? Změnu režimu?
Já jsem byl nadšený! Jezdili jsme po republice… Pamatuji si, když jsme byli v Mostě v nějaké úpravně uhlí. Tam nás chtěli dokonce zmlátit. Všichni tam byli ve straně, všichni jezdili zadarmo do Bulharska, peníze měli… Ti nás hnali! (smích)
Peníze z aukce šly na podporu zdravotníků.
Samozřejmě jsem v té době netušil, kam až to půjde. Že mě teď po třiceti letech budou prudit politici napříč politickým spektrem, kteří jediné, co se naučili dobře, je mluvit s lidmi tak, aby s nimi souhlasili. Dovolili všechny ty strašné zlodějiny! I ten kulturní propad tady. Já jim kašlu na to, že jsou samoobsluhy plné zboží. Já jsem skromný. Celý život jsem žil skromně. Začínal jsem z ničeho. Nepotřebuji žádné bohatství. Ale lidi jsou jak pominutí, pořád řeší jenom peníze! To mám těm našim mocipánům za zlé. Že z Česka udělali něco, co si myslím, že je na úrovni rozvojových zemí. Za komunismu jsme věděli, na jaký straně jsme a kdo stojí proti nám. Dnes už si lidi ani neřeknou, koho volí. Nemají k sobě takovou důvěru.
A jaký je váš vztah ke kolektivní správě práv?
Já se přiznám, že tomu vůbec nerozumím. Když mám jít na úřad, tak mám vyrážku. Nerozumím úřední řeči. Bojím se jít do spořitelny něco zařizovat. Za mě zařizuje vše má žena. Neumím otevřít počítač, umím otevřít lahev nebo okno. (smích) Přitom, než jsem odešel do Prahy dělat muziku, tak jsem byl referentem daně ze mzdy na Okresním národním výboru v Mostě. Moji rodiče byli vzdělanci. Otec právník, matka učitelka. Dva starší bratři vysokoškoláci.
Co vlastně říkali rodiče tomu, že jste odešel z Litvínova do Prahy a dal jste se na hudební dráhu?
Můj otec chtěl, abych také vystudoval. Tenkrát jsem ho ranil, když jsem mu řekl, že už nejsem referentem daně ze mzdy a že zítra odjíždím do Prahy. Myslel jsem, že zemře! Bylo to ze dne na den. A on se mnou kvůli tomu deset let nekomunikoval. Až když jsem v roce 1979 vyhrál Bratislavskou lyru, tak přišlo odpuštění. V Litvínově za ním začali chodit kamarádi, chválit mě a tatínkovi to dělalo dobře. Najednou to pochopil. Jako kdybych dostal papír na to, že něčím jsem. Pak jsem zjistil, že si stejně celé ty roky vystřihoval z časopisů články o mně. Ale dělal, že se mnou nemluví. Deset let! Za to, že jsem odmítl být úředníkem.