David Landštof (36) je jedním z nejznámějších bubeníků v Česku. Vedle koncertování z řadou českých hvězd (Slza, Xindl X, Aneta Langerová) působí též jako výkonný producent ve vlastním hudebním vydavatelství Tranzistor a nově začal pracovat i pro vydavatelství Supraphon.
Patříte k nejrespektovanějším bubeníkům v Česku, spolupracoval jste s velkými jmény napříč hudebnímu žánry, ale záběr Vašich aktivit je mnohem širší. Než se k nim dostaneme, řekněte čtenářům, kam se momentálně soustředí Vaše muzikantská pozornost?
Léto trávím na festivalech se skupinou Slza, ostatní muzikantské aktivity jsem úplně stopnul, protože jsem se rozhodl věnovat dalším činnostem a začal jsem tak trochu jinou životní etapu.
Hra na bicí je jistě fyzicky náročná aktivita. Nehrozí z dlouhodobého hlediska zdravotní rizika?
Je otázka, jak moc fyzicky náročná aktivita to je. Záleží, kdo má jakou sportovní „hranu“. Lidi si myslí, že koncert, to je přeci energie, ale já si myslím, že to není o té fyzické energii. Je to energetický výdej zhruba jako umíchat si vajíčka (v žánrech, které hraju já). Ale samozřejmě jsou tvrdší žánry, kde se ten bubeník vydá více. Když jsme měli s Xindlem X takové nu-metalové období, tak jsme propotili trička, ale ani to není takový výdej.
Takže umělci jako Charlie Watts (bubeník Rolling Stones) nebo Ray Cooper (perkusionista spolupracující dlouhodobě s Eltonem Johnem) nejsou výjimkami a kariéře bubeníka se lze běžně věnovat do pozdního věku?
Určitě. Po fyzické stránce je to v pohodě, samozřejmě ta mentální stránka, to je otázka. S věkem se stává, že člověk přestane reflektovat měnící se trendy. Něco se naučil a pak se třeba stává, že od určitého momentu se přestane vyvíjet. To vidím jako větší riziko. Ale někomu se to neděje, jako Charliemu Wattsovi, který hraje perfektně pořád a je to skvělé! Jediné, co hrozí jsou potíže se zády, protože se často u bicích různě hrbíme a záněty šlach. Což tedy v kanceláři hrozí možná ještě více.
Jsou vaše sportovní aktivity (pozn.: David Landštof je aktivní běžec na dlouhých tratích) i prevencí těchto potíží?
Je to prevence života vůbec a dohánění předchozích mnoha let nesportování (smích).
A jak bojujete s tím zmíněným rizikem ustrnutí ve vývoji a zaostáváním za moderními trendy?
Tím, že hraju se Slzou, což je popová kapela, která je „trendy“ a spíše pro mladší publikum, tak to musím sledovat. Ale zase to nelze přehánět, mělo by to být v rámci přirozenosti, protože každý má pochopitelně svoje mantinely.
Kromě koncertování se též věnujete vydavatelské činnosti (pozn.: David Landštof je majitelem vydavatelství Tranzistor). Jak byste pro lajka popsal principy práce vydavatele a jeho roli v hudebním průmyslu?
Domnívám se, že mezi vydavateli jsou značné rozdíly. Mohu popsat jen to, jak to děláme v Tranzistoru a jak to dělá Supraphon. Těžko mohu hodnotit, jak to dělají jinde. Tranzistor i Supraphon každý fungují úplně jinak. Supraphon je vlastně jediný velký český label, ale zároveň je největším nezávislým labelem u nás. I když v tom našem prostředí hudebního byznysu se řadí do skupiny „majors“ (po boku Universal Music, Warner Music a Sony Music – pozn. INTERGRAM), tak ve skutečnosti to „major“ není a paradoxně je členem Platformy českých nezávislých výrobců zvukových záznamů.
A Tranzistor?
Tranzistor je malé vydavatelství, které ani nefunguje na komerční bázi. Kdybych to trochu přehnal, tak to mám vlastně místo lepení letadýlek – jako takové hobby. Není tam ta komerční ambice. Podporujeme kapely, se kterými nějak souzníme, které o to mají zájem a které rezonují s tím, jak to děláme my. Bohužel, nebo bohu dík, je to omezené – nemůžeme nabírat hromady umělců. Musíme si tedy vybírat, aby kvantita nešla na úkor kvality našich služeb.
A je to tak, že si sami hledáte nové talenty, nebo spíš chodí muzikanti za vámi?
Zatím všichni bez výjimky oslovili nás. Některé bohužel musíme odmítat. Víte, spousta lidí si myslí, že label nepotřebuje. A ona je to vlastně pravda – spoustu věcí si jako muzikant můžete udělat sám. Jenom je otázka, jestli na to máte prostor, čas a vlohy. Takže když k nám někdo přijde (a jsou to obvykle lidé v rámci nějaké spřízněné subkultury – kamarádi nebo kamarádi kamarádů), tak já jim říkám, „víte, že nás vlastně vůbec nepotřebujete, že si to můžete dělat sami“ a dokonce jim dáme i doporučení, jak a kde si to můžou udělat. Jsme trošku taková Hospoda na mýtince (smích).
Otevřeli jste si vydavatelství, ale chodili vám tam lidi…
Přesně tak. Takže to je takové první kolo přijetí do Tranzistoru. Pokud je tímto neodradíme, o což se usilovně snažíme, tak pokud jsou urputní a neoblomní, tak pak zvažujme dál.
Jak se liší přístup Vašeho labelu od práce velkých vydavatelství? Je to v osobnějším přístupu k umělcům?
To si nemyslím. V Supraphonu dělám podobnou práci jako v Tranzistoru a nechovám se v těchto pozicích odlišně. Supraphon mě překvapil tím, jak osobní vztah ke svým umělcům má. Zásadním rozdílem je pochopitelně komerční zájem. Přestože v Tranzistoru také chceme, aby kapely prosperovaly, tak nás se to v podstatě nedotýká a jde o kapely, které komerčně příliš nefungují.
Můžete zmínit nějaká zajímavá jména z vaší „stáje“?
Máme jenom samá zajímavá jména. Třeba James Harries, fantastický britský zpěvák, který má úspěchy v zahraničí a jezdí turné po celém světě. Těší nás, že se mu daří i v českém rádiovém éteru. Hraje ho Radiožurnál, Radio 1, Evropa 2, kde se drží na prvních příčkách hitparády.
Museli jste pro to něco udělat? Jak vlastně funguje vztah vydavatelství a rádií?
To je takové zaklínadlo. Různí vydavatelé mají různé vztahy s rádii. Sám se nepovažuji za žádného rádiového experta, přišel jsem k tomu jako slepý k houslím. Ale znáte to – co si neuděláte sám, to často vůbec nevznikne. Nám přišlo s Jamesem, že máme pěknou písničku a že bychom měli zkusit to poslat do rádií. Od kolegů z muzikantské i vydavatelské strany jsme nabyli dojem, že dostat se do rádia, to je něco jako vyletět do vesmíru. A já jsem jenom poslal mail dramaturgovi a oni nám napsali, že je to pěkná písnička a že nám ji nasadí. A na této bázi spolupracujeme s rádii i nadále.
V INTERGRAMu samozřejmě s rádii čile komunikujeme, protože rádia skrze INTERGRAM hradí umělcům a výrobcům odměnu za užití jejich písniček. Často se setkáváme z jejich strany s názorem, že odměnu za hudbu by vůbec neměla rádia platit, ale vlastně naopak, že jsou to rádia, kdo propaguje hudbu a umělci by jim za to měli být vděční.
Ale rádia současně generují peníze na základě té hudby, kterou hrají. Taky je otázka, jak rádia na INTERGRAM hlásí užití písniček. Samotného by mě to zajímalo. Jednou jsme to řešili, když to neodpovídalo playlistům, které se dají u některých rádií veřejně dohledat. A ten výpis ani honorář od INTERGRAM neodpovídal playlistům. Bylo nám na INTERGRAM řečeno, že se s tím nedá moc dělat, což chápu, protože INTERGRAM není rádio.
Je pravda, že máme omezené možnosti kontroly. Musíme spoléhat na poctivost vysílatelů a na to, že dodrží své zákonné a smluvní povinnosti. Ale když se přijde na nesrovnalosti, je nastaven reklamační mechanismus, kdy se dotazujeme vysílatelů, a v rámci reklamačního řízení je sjednána náprava. Na druhou stranu nelze předpokládat, že umělci budou mít čas sledovat užití vlastních písniček a porovnávat je s playlisty, které vysílatelé posílají na INTERGRAM.
Je to taková společná práce pro umělce, výrobce a INTERGRAM, aby v tomto táhli za jeden provaz. I když je otázka, zda to ve výsledku něco změní.
Tady mohu ujistit, že to má smysl. Kolegové z oddělení zastupování poctivě reklamace řeší, a to obvykle ve prospěch umělce. Takže rozhodně stojí za to se ozvat. Ale pojďme zpátky k Tranzistoru. Ten kromě vydávání desek pořádá i živé eventy, spolupracujete např. s festivalem Letní Letná. Čím jste diváky letošního ročníku překvapili v rámci TRANZISTOR Tančírny?
Snažíme se, aby tyto naše „happeningy“ (protože showcase je v kontextu Tranzistoru trochu sprosté slovo) byly vždy pro veřejnost zdarma v rámci nějakého festivalu a pokaždé tematicky odlišné. Loni to na Letní Letné byly přehrávky a kluci z VOSTO5 hodnotili kapely, rozebíraly se provokativní texty. Kapely s angličtinou to samozřejmě měly úplně zpečetěné… (smích). Letos byla řada umělců včetně VOSTO5 na festivalu v Banátu, takže místo jejich moderování se letos tančilo, a to za účasti DJ Mikuláše z Rádia 1. Kapely si připravily speciální taneční sety a bylo to skvělé!
Jak těžké je se hudbou v Česku uživit? A to jak z pozice hudebníka, tak i producenta.
Já jsem se uživil dobře (smích). Samozřejmě byla tučnější období a tenčí období, tak to je správně, ostatně i v přírodě to tak je.
Jsou to spíš koncerty nebo honoráře za hraní vašich písniček v rádiích a televizích?
Jako bubeník funguji jako sideman (pozn.: profesionální hudebník, který nahrává a koncertuje s kapelami, jejichž stálým členem není), tzn. že honoráře z INTERGRAM jsou, ale záleží, jestli točím hity a jestli je ty rádia hrají či nikoli. To se rok od roku mění. Ale koncertování je pro mě jako pro sidemana to nejdůležitější.
V nedávné době jste částečně vyměnil hudební dráhu za trochu odlišnou kariéru. Zůstáváte ale v hudebním byznysu, nově máte na starosti PR nejstaršího českého vydavatelství Supraphon. Co Vás k tomu přivedlo?
Přivedla mě k tomu fantastická paní ředitelka Supraphonu Iva Milerová. Nabídla mi pozici v Supraphonu shodou okolností zrovna v době, kdy jsem si říkal, že jsem ten typ muzikanta, který nemůže chodit koncertovat a sedat za ty bubny jako do práce k pásu. Potřebuju tam mít vášeň a lásku, zamilovanost. Jakmile přišel náznak, že by to mohlo vyprchat, říkal jsem si, pozor na to. A současně je fajn, když se člověk v životě někam posune, vyvíjí se. To určitě jde v rámci toho nástroje a můj velký obdiv mají všichni, kteří to takto dělají, ale já jsem měl spíše tendenci posunout se jiným směrem, naučit se něco nového. Proto jsem přijal nabídku Supraphonu.
A v čem konkrétně spočívá vaše role?
Je to hlavně PR, ale jsem moc rád, že nyní, po roce mého působení se nám podařilo dotáhnout „360° smlouvu“, tzn. že začínáme umělce zastupovat kompletně ve všech aspektech. To bylo moje velké přání, když jsem do Supraphonu přicházel. Supraphon to do té doby nedělal. Rok jsme na tom pracovali a už máme několik podepsaných smluv.
Můžete zmínit nějaká jména?
Ano, jsme na to pyšní, takže se rád pochlubím. Je to Klára Vytisková, z ní máme velkou radost, a dále je to mladý písničkář Michal Horák, skvělý kluk, který má skvělé písničky. A jednáme s řadou dalších.
Vydavatelství zažila v předchozí dekádě velmi těžké časy způsobené rozmachem pirátského stahování hudby z internetu a propadem prodejů fyzických nosičů. Právě na začátku milénia jste začínal svoji profesionální dráhu. Jak jste tehdejší trendy vnímal?
Já jsem ještě zažil tu poslední vlnu, nebo spíš poslední „šplouchanec“ před odlivem. To mi bylo sedmnáct a hrál jsem s Lenkou Dusilovou. Tehdy se možná dalo ještě hovořit o showbyznysu, dnes už je to jenom show (smích). Ale i po tom propadu se hudbou dalo dobře uživit a je pozitivní, že roste streaming.
Díky rozvoji placeného streamingu (Spotify, Apple Music) možná klesá objem pirátského stahování hudby, ale stále je to problém. Někteří muzikanti jsou k tomuto fenoménu otevřeně velmi kritičtí, jiní zastávají liberálnější postoj. Jak se na to díváte Vy?
Já k tomu mám nekompromisní postoj, a to, že krást se prostě nemá. Nevidím tam žádný prostor k diskuzi. Záleží samozřejmě, s kým člověk pracuje. Pokud je to komerčně úspěšný umělec a ty peníze jsou pro něj zásadní, živí se tím, tak si dává větší pozor. Alternativní umělci to tolik neznají a tím pádem se k tomu stavějí jinak. Já jim musím vysvětlovat, že už jenom z principu by to neměli podporovat, ani by neměli poskytovat své nahrávky zadarmo.
Hudební trh dnes roste nejen díky streamingu, ale pomáhá i revival vinylu a v poslední době se dokonce vracejí i klasické MC audiokazety. Finančně se daří i Supraphonu, snažíte se naskočit na tuto vlnu?
Ty „emcéčka“, to je zatím jen subkulturní záležitost. Ale ano, absolutně se o to snažíme. Máme úžasné producenty, kteří znají detailně náš katalog. Díky nim ty naše zásadní klenoty postupně vycházejí remasterované na vinylech, a to ve skvělé kvalitě. Z toho mají radost nejenom fanoušci, ale i my ve firmě. A vedle toho nechceme ustrnout jen v archivních věcech, usilovně podporujeme mladé umělce. Tímto směrem jde i ten zmíněný trend kompletního zastupování, kdy s tím umělcem pracujeme de facto non stop.
Spolupráci s vydavatelstvími jste zažil i z druhé strany jako muzikant. Vztahy mezi umělci a vydavateli možná nejsou vždy zcela růžové. Jaký byla Vaše zkušenost?
Je to různé a velmi záleží na konkrétním vydavateli. V Tranzistoru je to vše vyloženě v přátelské rovině. A v Supraphonu je to vlastně taky velmi přátelské prostředí. Konfliktům se snažíme vyhýbat a předcházet jim.
Závěrem dovolte, abych se vrátil k nedávné události, která přinesla Supraphonu značnou mediální publicitu, a to vydání výroční eurobankovky s portrétem Karla Gotta. Angažoval jste se v této události?
Tady musím uvést na pravou míru, že to nebyla naše akce. Supraphon byl pouze výhradní distributor. Zájem fanoušků byl pochopitelně enormní. Karel Gott je i pro nás zásadní umělec a jeho jubileum jsme proto rádi oslavili.
Jakou radu byste dal mladým lidem, kteří sní o tom, stát se muzikanty?
Mít to rád!
