Gerald Clark je jihoafrický písničkář, který v posledních letech působí převážně v Česku. Jeho hudbu silně inspiroval blues. Na workshopu pro muzikanty v pražském Operu představil 9. června v celosvětové premiéře svůj nový single Elderflowers. INTERGRAM se ho při té příležitosti zeptal na pár otázek.
Vaše tvorba je silně inspirovaná žánrem blues. Kdo byl Vaším hudebním vzorem, když jste vyrůstal v Jižní Africe?
Mé vůbec první setkání s blues bylo díky albu Erica Claptona Unplugged. Je to zvláštní, Jižní Afrika je tak daleko a blues tam není moc známý, má mnohem menší publicitu oproti Evropě. Přesto jsem se dostal ke Claptonovu albu a pak jsem narazil v jednom papírnictví na bluesovou kompilaci, kterou tam vydávali každý měsíc. Díky tomu jsem začal poslouchat blues pravidelně. Byly to jména jako John Lee Hooker. To mi bylo patnáct nebo šestnáct let.
Gerald Clark (Foto: Jan Tran)
Už tehdy jste si blues zamiloval?
Ano, přesně tak. Už tehdy jsem hrál jsem věci od Erica Claptona a Johna Lee Hookera, ale vůbec mě nenapadlo, že bych jednou mohl skládat vlastní písničky. Pak můj život nabral rychlejší obrátky, začal jsem dělat vlastní muziku. Miluju blues a muzikanty, které blues ovlivnil, což ovlivnilo i moji představu o tom, co chci dělat. Současně si ale uvědomuji, že je náročné vymanit se ze spárů blues v okamžiku, kdy se zaseknete v této žánrové škatulce – a to platí nejen pro blues, ale třeba i pro country a folk.
Vaše hudba ale obsahuje přesahy právě i k těmto žánrům jako je folk…
Ano. Ale, víte, nikdy jsem se nepokoušel znít „jako někdo jiný“. Nemám akademické hudební vzdělání, takže bych stejně neuměl znít jako někdo jiný než já sám… (smích).
Co byste tedy poradil mladým začínajícím muzikantům?
Dejte si pozor, abyste nespadli do pasti imitace někoho jiného. Můžete se spoustu věcí naučit z muziky jiných interpretů a tento přístup má svá pozitiva, když se snažíte zlepšit techniku. Rozšíříte si svůj „hudební slovník“ a třeba zvládnete hrát jako Yngwie Malmsteen (smích). To je v pořádku, ale pozor, abyste do té pasti nespadli nadlouho.
Nakonec je ale stejné nejdůležitější, abyste následovali své srdce a dělejte takovou hudbu, jakou chcete. A jestli chcete znít jako Yngwie Malmsteen, tak do toho. Hlavně zůstaňte upřímní sami k sobě i k ostatním. Nakonec přeci právě o tom je muzika.
Gerald Clark při premiéře singlu Elderflowers (Foto: Jan Tran)
V Česku máme rčení „Co Čech, to muzikant“. Vy v Česku působíte již několik let, procestoval jste celou zemi a máte srovnání se zahraničním. Je na tomto rčení něco pravdy, nebo by platilo více na jiné národy, třeba na Jihoafričany?
To je jako říct, že všichni Irové umějí zpívat nebo že všichni černoši hrají na baskytaru (smích). Co jsem ale vypozoroval je, že Češi dokáží hudbu velice ocenit.
Když jsem přišel do Česka, jedou z velkých překážek pro mě byla jazyková bariéra. Díky tomu mi jako jediný vyjadřovací prostředek vůči publiku zbyla hudba. A dosud to mělo spíše pozitivní vliv. Zrovna jsem vyprávěl Sašovi Smutnému (pozn.: Alexandr Smutný je trumpetista skupiny Jelen a pořadatel workshopu, během kterého vznikl tento rozhovor), jak jsem loni hrál na festivalu Hradecký slunovrat a nikdo nerozuměl textům mých skladeb. Ale přestože jsem tam přišel jako outsider, nakonec mě publikum vybralo mezi top 5 interpretů, což mi naprosto vyrazilo dech. Podobné přijetí jsem měl nedávno na festivalu Zámostí. Také mě tam na začátku nikdo neznal, ale jak jsem začal hrát něco se změnilo. Byl to pro mě veliký zážitek. Opravdu si užívám, že tady můžu hrát svou hudbu.
V JAR jsem odehrál spoustu koncertů a je fajn, že tam můžu publiku říct, o čem každá písnička je, připravit je na každou skladbu, takže když song zazní, lidé znají pozadí toho příběhu. A na tom také něco je. Ale mám-li se vrátit k tomu rčení, co zaznělo ve vaší otázce, tak můžu na základě své zkušenosti potvrdit minimálně to, že Češi mají pro muziku hluboké pochopení.
A jak vnímáte současnou českou hudební scénu? Je někdo z českých muzikantů, s kým byste chtěl spolupracovat?
Už jsem zmiňoval Sašu Smutného ze skupiny Jelen. S ním bych si chtěl zahrát jednu písničku z repertoáru Jelena. Moc rád mám i kapelu Zrní. Letos se vracím na Hradecký slunovrat, ale tentokrát jen jako návštěvník, abych si tam užil skvělou českou muziku. Bude to zrovna na moje narozeniny.
A ještě mě napadá jedna zpěvačka, které si velmi vážím – Iva Bittová. S tou bych moc rád spolupracoval na nějakém projektu.
Jinak jsem neměl moc času věnovat se české hudební scéně. Snažím se ale naučit Česky! (pozn.: rozhovor vznikal v angličtině).
Gerald Clark (Foto: Jan Tran)
A jak Vám to jde?
(Gerald odpovídá česky). Pomalu (smích).
A pivo už si objednat zvládnete?
(Znovu česky). Ještě jedno pivo, prosím! (smích).
Tak to hlavní už jste zvládnul! To je dobrý začátek.
Začátek i konec! (smích).
Nyní bych se chtěl dotknout poslání INTERGRAM, které spočívá ve výběru odměn pro muzikanty za užití jejich písniček v rádiích, televizích a ve veřejném prostoru. Vaše hudba však rozhodně není prvoplánově komerční. Pokud to není tajemství, prozradíte, jestli Vás živí více nahrávání nebo koncertování?
Živá vystoupení jsou pro mě hlediska příjmů výrazně významnější. Ale rád bych to změnil. V JAR jsem tuhle stránku života muzikanta trochu zanedbával. Máme tam organizaci SAMRO (pozn.: jde o tamního kolektivního správce autorských práv). Dostávám od nich jednou za rok honoráře za hraní mých písní v rádiu a ve věřených prostorech. Ale vím, že jsem trochu zanedbal administrativní stránku věci a připravuji se tak o část honorářů, protože jsem nevyplnil potřebné formuláře. Tady poprosím kolegy ze SOUNDSGATE aby mi s papírováním pomohli.
Ano, je důležité, aby měli muzikanti tyto věci v pořádku (pozn.: INTERGRAM v tomto rád muzikantům pomůže). A když už jsme u tématu živobytí muzikantů, nemohu nezmínit, že Váš hlas si vybrala přední světová automobilka do své reklamní kampaně na nový vůz. Jak se to stalo?
Prsty v tom má producent Theo Crous, který je jedním z nejvýznamnějších jihoafrických producentů a hudebníků. Hraje na kytaru, doprovázel i významné světové muzikanty, když koncertovali v JAR. A tento člověk spolupracuje s reklamní agenturou Ogilvy, která chystala reklamu pro Volkswagen. Hledali zpěváka, vybírali z velkého množství hlasů, a nakonec si vybrali mě. Nazpíval jsem pro ně písničku As the Crow Flies (pozn.: autor Tony Joe White), která v reklamě zazněla. Byla to moc příjemná práce.
Poslední otázka k tématu živobytí muzikantů. Můžete porovnat situaci v JAR a v Česku?
Myslím, že je to docela podobné. V JAR je hudební trh velmi profesionální a panuje tam respekt vůči právům tvůrců a interpretů. Dochází tam k odklonu od fyzických nosičů ke streamingu, i když s jistým zpožděním, protože Spotify vstoupilo na jihoafrický trh tuším až loni. Ale mělo to okamžitý vliv na klesající prodej nosičů. Vlastně asi prodám víc CD v Česku než v JAR.
Mohl byste nám na závěr prozradit něco o písničce, kterou budete dnes představovat v mezinárodní premiéře? (pozn.: Gerald Clark na workshopu představil svůj singl Elderflowers).
Vlastně jsem tuhle písničku napsal během hodiny na staré balení strun, které jsem měl v pouzdře na kytaru. A souvisí to s dívkou, kterou jsem potkal v Třebíči. Pokud bych měl stručně shrnout můj příběh – do Česka jsem přijel před pěti lety, uspořádal jsem tři velká turné a během druhého z nich jsem hrál v Třebíči a ona tam byla. Zrovna přijela z Anglie navštívit své rodiče. Seznámili jsme se a zůstali jsme v kontaktu, takže když jsem pak hrál v Anglii, Francii a Španělsku, znovu jsme se potkali a vznikl z toho vztah. Jednou jsem ji přijel navštívit a šli jsme se projít do lesa, spali jsme v chalupě jejího dědy a přišla strašlivá bouřka a byl to takový zvláštní moment. Bylo těžké přijmout ten fakt, že jsem se zamiloval do někoho, kdo je z tak vzdálené země. Kladl jsem si otázku, jak by to mohlo fungovat. Ale byl to ten moment, kdy jsme prostě byli spolu a já jsem za to byl vděčný. Všude kolem kvetl bez (pozn.: bezový květ – v angličtině elderflower). Je to vlastně jednoduchá písnička o dvou lidech co chtějí být spolu. Není třeba v tom hledat nic složitého. Ve vztahu se věci často komplikují, ale vlastně jde hlavně o upřímnost – říci si, zda chcete nebo nechcete být tam, kde jste.
Když jste zmínil Vaší českou přítelkyni, povězte nám o ní něco víc.
Je to velmi úspěšná malířka, jmenuje se Radka Bartošíková. Stejně jako já není vystudovaná umělkyně, studovala psychologii, což se ale promítlo do její tvorby. Její malby jsou abstraktní, ale často se v nich objevují stromy, jako prvek z reálného světa. Jsou to nesmírně silné a poutavé malby, které mohu všem Vašim čtenářům vřele doporučit.